Docela klídek. Vila v Černošicích po třiadvaceti letech

Hana Lesáková 

Česká variace na Vilu nad vodopádem od Franka Lloyda Wrighta, kterou navrhli Markéta Cajthamlová a Lev Lauermann, možná nemá svůj vlastní vodopád, celkovým vyzněním ovšem slavný inspirační zdroj nezapře. Ve velkorysém plynoucím prostoru se střídají plochy světlého dřeva a cihel, za okny šumí chladný les a světlo pableskuje skrz koruny vysokých dubů.

Les jako les

Potíme se letní ulicí do příkrého kopce. Cesta šplhá rovně nahoru od meandrující Berounky, skrz zástavbu černošických vil až k zalesněným vrškům Českého krasu. Prý se tudy jezdí tradiční cyklistický závod, glosuje naše supění fotograf Tomáš. Vyhlížíme, kdy se na konci ulice mezi zelení poprvé ukážou stěny z režného zdiva.

Čtyřpatrovou vilu zasazenou do svahu se vzrostlými stromy navrhovali architekti Markéta Cajthamlová a Lev Lauermann pro ředitele české pobočky Bank Austria a jeho čtyřčlennou rodinu. Zakázka je zastihla krátce po návratu ze studijní cesty po Kanadě a Spojených státech, kde mimo jiné navštívili jednu z nejslavnějších vil architekta Franka Lloyda Wrighta, kterou v roce 1937 postavil pro podnikatele Edgara J. Kaufmanna v pensylvánských lesích nedaleko Pittsburghu. Pozemek v Černošicích, který si investor pro novostavbu vyhlédl, svým svažitým terénem a rostlým přírodním charakterem architektům americké lesy připomínal. Nechali se tedy známou stavbou inspirovat, samozřejmě s přihlédnutím k realitě českého devadesátkově-porevolučního prostředí.

Předávání klíčů

Dům není z ulice skoro vidět. Vetknutím do příkrého svahu se vstupní podlaží ocitlo vysoko nad úrovní očí bloumajících chodců. Vilu navíc zakrývá bujná zeleň. Branka je pro nás otevřená, takže stoupáme po betonových stupních nahoru směrem k domu. „To je asi jediný fuck-up,“ komentuje později majitel spodní část přístupového chodníku, kde dešťová voda mezi jednotlivými stupni za dvě desítky let vymlela koryta v rostlém terénu. Vzdálenost stupňů je navíc tak na půldruhého kroku.

 Ve vile dnes ovšem nebydlí rodina původního investora. Ti se do hotové stavby nikdy nenastěhovali. Údajně kvůli nové pracovní pozici pana bankéře, snad v zahraničí. Architektka Markéta Cajthamlová ale tomuto příběhu příliš nevěří a je přesvědčena, že ze strany investorů šlo od počátku o stavbu za účelem okamžitého prodeje. Vlastně takový individualizovaný development. Což by nakonec nevadilo, nebýt toho zvláštního zastřeného jednání. S novými majiteli se Markéta Cajthamlová nikdy osobně nesetkala, od dokončení v roce 2000 stavbu nenavštívila, a když jsme domlouvali prohlídku, neměla na rodinu žádný kontakt. Věděla jen, že dům koupil „nějaký pan H. z reklamky“. Příběh pana H. je přitom jednoduchý – syn emigrantů se čerstvě ženatý vracel do Česka, s rodinou sháněli bydlení, místo jim učarovalo a vilu koupili. Kupní cena byla tehdy dvacet milionů korun, dnes by se nemovitost zřejmě prodávala za trojnásobek i více. Ne že by k prodeji byla, majitel je s ní nadmíru spokojen. Líbí se mu „ten space“.

Space

A prostor je tady opravdu velkorysý. Skrz prosklené zádveří vstupujeme do centrální haly. Dům je světlý, vzdušný, přitom hravě členitý a plný překvapení. Obývák prosvětluje velké pásové okno s výhledem dolů po svahu – do větví zelených dubů a na střechy okolních vil. Okno je fixní a lehce zaprášené. „Já jsem okna snad nikdy nemyl,“ přiznává majitel. Dřevěnou palubou terasy vedle vstupu prorůstá kmen. Všechny nás zajímá, jestli se už musel vyříznutý otvor pro strom zvětšovat. Musel.

Přestože má dům celkem čtyři podlaží, v případě potřeby lze všechno důležité obstarat ve vstupním patře. Na obývák s posezením u krbu navazuje improvizovaná pracovna, přes halu se jde do kuchyně a po třech schůdcích do ložnice a spodní koupelny. Téměř z každé obytné místnosti vedou francouzské dveře na některou z mnoha teras – ty jsou buď stinné a intimní, nebo prostorné a na plném slunci. Kde není terasa, tam nás s lesním podrostem propojuje průzor oknem. Určitě se tu dobře spí. Majitel přitakává: „Docela klídek, no.“

Nenápadný luxus

Vila v nás v letním odpoledni zanechala příjemně uklidňující dojem. Prakticky vše je ještě původní, majitelé zřejmě neměli potřebu ani ambice dům nějak vylepšovat, poslední dobou možná z osobních důvodů ani udržovat. Tomu by se dal připsat i zanedbaný stav chodníku. Luxus velkoryse rozprostřeného prostoru se tu mísí s domácky zabydleným a trochu opotřebovaným retro dojmem – přece jen, rok 2000 je z dnešního pohledu historie. Interiér, laděný do teplých tónů jasanových obkladů, světlých cihel a parket, je exoticky okořeněný osobními artefakty a suvenýry. Na konferenčním stolku leží Harariho Sapiens a do kuchyně je v lakovaných parketách vychozená pěšinka. Loučíme se. Opona z listí se za námi zavře a dům už zase skoro není vidět. S klidným srdcem jej necháváme dál zrát do krásy pod ochrannou rukou kamenného buddhy.