18. bienále architektury. Laboratoř architektury aneb setkání v Benátkách

Markéta Reuss Březovská, Ondřej Hojda

Čtvrtek 18. května 2023, někde ve středu prostor Arsenale:

Markéta: Ondřeji! To je ale překvapení!

Ondřej: Markéto!

Oba věděli, že na oficiálním otevření benátského bienále letos pojmenovaného Laboratory of the Future (Laboratoř budoucnosti) budou, ale že se potkají právě tady – v českém pavilonu –, si nenaplánovali. Letos sídlí výstava české reprezentace v komplexu Arsenale, provizorně jej dostala k dispozici, zatímco se budova česko-slovenského pavilonu v Giardini rekonstruuje.

O: Začněme tedy „doma“. Co v českém pavilonu vidíme? 

M: Výstava se jmenuje The Office for a Non-Precarious Future neboli Kancelář neprekarizované budoucnosti. Oficiálními autory jsou Eliška Havla Pomyjová, David Neuhäusl a Jan Netušil, komisařkou pavilonu pak Helena Huber-Doudová z pražské Národní galerie. V multimediální instalaci se zabývají pracovními podmínkami mladých architektů a tématem prekarizace práce. 

O (přijel do Benátek z Prahy): Slyšel jsem ale kritiku v tom smyslu, že se tu vystavují české problémy, které v Benátkách nikoho nezajímají... 

M (přijela z německého Karlsruhe): No vidíš, já slyšela pravý opak: je to velmi relevantní téma, které všechny zajímá, ale podivují se, proč se tato výstava omezila jen na český rybníček. Prekarizace práce se přece týká naší profese po celém světě. A nejen profese architektů a architektek, ale všech obdobně kreativních oborů. Je to stoprocentně problematika s nadnárodním i mezioborovým přesahem. Omezení na českou vodu je nesmyslně skromné. Škoda. Autoři nosné ideje výstavy s původním názvem The Laboratory of No-More Precarious Future (Laboratoř již ne více prekarizované budoucnosti), Karolína Plášková, Eliška Pomyjová a Jan Netušil, na to prý při vyhlášení výsledků soutěže na národní reprezentaci byli mezinárodní porotou upozorněni a plánovali tuto poznámku zapracovat do realizace výstavy. V průběhu přípravy se však mírně změnil realizační tým, název a pravděpodobně i radikálnost finálního provedení. Víš, Ondřeji, něco konkrétnějšího? 

O: Vhled do vzniku pavilonu nemám. Každopádně Karolína Plášková jako kurátorka nakonec k prezentaci svého pohledu na téma využila prostor pražské Galerie Jaroslava Fragnera. Výstava Architektura jako práce (skončila 31. srpna) určitě stála za vidění – minimálně jako doplnění českého pavilonu právě o mezinárodní kontext. 

M: Kritika se letos ale snesla na celé bienále, protože se na něm nevyskytují skoro žádné domy. Mnoho starých bardů architektury – jako třeba architekt Patrik Schumacher ze studia Zahy Hadid nebo rakouský kritik Wojciech Czaja – ve své hlasité reakci na letošní ročník volá po větší přítomnosti architektury. A vskutku, klasické architektonické realizace nebo i jen projekty budov jde spočítat na prstech jedné ruky. Čím to? Jak si to vysvětluješ? Vadí ti to? 

O: Já docela rozumím tomu, že mnoha architektům „baráky“ letos trochu chybějí. I mně návštěvu rozzářily krásné modely rekonstrukce divadla od barcelonského studia Flores & Prats v Arsenale, formou i tématem letos spíš výjimka. Na druhou stranu, bienále je místo, kde architektura jako disciplína promýšlí svou budoucnost a ohledává vlastní hranice. Zvlášť dnes, na úpatí klimatické krize, si všichni, kdo se podílejí na vytváření vystavěného prostředí, musejí vybrat: buď budou jako součást stavebního průmyslu spolupachateli, nebo postaví svou praxi na úplně jiných základech. Znamená to od základu promýšlet, co vlastně architektura dělá. V tom letošní bienále svoji roli plní. Zároveň ale ani sebesprávnější motivace automaticky nezaručuje, že vždycky vznikne dobrá výstava. 

M: To máš pravdu. Letos jsme každopádně svědky výjimečné výstavy. Pro mě nadále zůstává velmi architektonická a s navrhováním i plánováním úzce spojená. 

O: A v čem jsou tedy podle tebe přednosti letošní výstavy? 

M: Tak možná od začátku... Letošní přehlídka mi přijde velmi přehledná, v její kurátorské části je mnohem méně exponátů i účastníků než na výstavách minulých. Počet národních účastí naopak každoročně roste – je jich už 64, nováčky jsou Niger a Panama. Kurátorka letošní výstavy Lesley Lokko je architektka, pedagožka, spisovatelka a publicistka ghansko-skotského původu. V centru její pozornosti byla od začátku Afrika a africká diaspora. Z 89 účastníků výstavy má více než polovina africké kořeny. Byť tedy se jmény afrického původu, žijí dnes tito umělci často v kulturních metropolích severní polokoule a jsou to absolventi prestižních (západních) škol. Téměř polovina z nich proto také považuje vzdělávání za formu praxe. Každopádně si vysoce cením rovnováhy mezi muži a ženami (50 : 50) a obdivuji průměrný věk všech účastníků: 43 roky! A vůbec poprvé v historii přehlídky pochází většina exponátů z praxe týmu pěti nebo méně lidí. Tolik k číslům a rekordům. Co říkáš, Ondřeji, na obsah kurátorské části výstavy?

O: Že jsou africké země tak zastoupeny v hlavní výstavě, dává smysl: jsou to právě ony, jež většinou vůbec nemají národní pavilony, na rozdíl od bohatší části světa. Zároveň ale sami obyvatelé afrických zemí mluví o tom, že už je dost často unavuje, když se jejich kontinent vnímá automaticky jako „problém“. Afriku nemáme chtít jen „zachraňovat“ – jsem si jist, že se z ní taky máme chtít něco naučit, třeba už jen to, jak přežít na stále se oteplující planetě. V tomhle směru jsem ale čekal od kurátorské části výstavy víc. Hlavně pavilon v Giardini, včetně účasti hvězd jako Francis Kéré nebo David Adjaye, mi přišel spíše slabý. Jsou výjimky, jako skvělá prezentace ateliéru Masomi z Nigeru. Moje pozornost ale trochu ochabovala mezi množstvím videí a tkanin. Zdá se mi, že se bienále architektury letos hodně podobá tomu uměleckému.

M: Souhlasím, i mně letošní přehlídka připomíná bienále umění... Nejen redukcí a výběrem exponátů, ale sympaticky také tím, že nás nezahlcuje přehršlí doplňujících informací, jak tomu v minulosti na bienále architektury často bylo.

O: Je pravda, že minulé bienále (2021), které vycházelo z akademického prostředí (kurátorem byl Hashim Sarkis, děkan School of architecture na MIT), na nás valilo data a informace. Bylo to náročné vstřebat, ale osobně mi nevadí, když mě návštěva bienále inspiruje k tomu, abych si další věci dohledal. Lokko spíš než na data sází na vyprávění příběhů a svědectví. Z mého pohledu se je ale ne vždy úspěšně povedlo vyjádřit výstavním médiem.

M: To máš asi pravdu. Přesto, mně momentálně ta vyjádření uměleckými prostředky vyhovují. Lidé navštěvující přehlídku s dětmi jako já mají často omezený rozsah pozornosti i času. Je třeba nás zaujmout na první pohled. Pokud se tak stane, jsem ochotna se později vrátit nebo si dohledat více informací. Příkladem je příspěvek zimbabwské autorky Thandi Loewenson v hlavním pavilonu v Giardini, která za svou práci získala jednu ze tří speciálních cen letošní mezinárodní poroty. Velkoformátové vyškrabované grafitové tabulky jsou fascinujícím řemeslným dílem, ale jejich ne příliš srozumitelný obsah si člověk musí dohledat. Autorka zde zhmotňuje výsledky svého výzkumu o militantní historii bojů o půdu, podivné praxi zadávání veřejných zakázek a následnou násilnou těžbu surovin v Lusace v Zambii – za účelem podpory politiky alternativní energie v zemích globálního Severu. Docela zajímavé a určitě architektonické téma.

O: Nejsou ale architekti přesvědčivější, když pracují s prostředky, které opravdu ovládají ? Oproti výtvarnému umění, většinou zavřenému do exkluzivních prostor galerií, je architektura lépe vybavena k přetváření fyzického prostředí našeho světa...

M: Určitě. Jak ale takovou architekturu a její zásahy vystavovat? Spontánně mě napadá jeden přesvědčivý, ač klasický příklad: médium fotografie. V Arsenale visí fotografie legračně vypadajících budov z nepálené hlíny – převážně mešit – z oblasti západní Afriky od autora Jamese Morrise. Přestože jsou tyto stavby součástí dlouhých tradic a starověkých kultur, jsou dodnes denně užívány a slouží soudobému účelu, jejich údržba a obnova je tak součástí místního rytmu života. Uklidňující fotografie detailů těchto mimořádných staveb tvoří silný kontrast ke znepokojujícím snímkům každodenního mumraje v rušné ghanské metropoli Akkra, zachyceného z ptačí perspektivy místním fotografem jménem Festus Jackson-Davis. Kromě fotografie je samozřejmě klasickým médiem i architektonický plán a model... Některé takové příspěvky jsou v kurátorské části ale prezentovány bez jakéhokoli kontextu a sebereflexe. Obecně je tu informací velmi poskrovnu a kvůli tlumenému osvětlení jsou bohužel často i špatně čitelné.

O: Ano. To posiluje dojem, že letos mají nad informacemi navrch příběhy a emoce.

M: Nicméně ta spousta videí a tkanin, které, Ondřeji, zmiňuješ, mě naopak zaujala. Ani na bienále umění se nevidí tolik koberců a tapiserií! Jako nositelé příběhů i emocí mi přišly fajn. Mou pozornost upoutal gobelínový triptych Bengálská píseň mladého indického autora jménem Arinjoy Sen (*1996) v Arsenale. Z videí mě hluboce zasáhl projekt Alison Killing, dokumentující architekturu a příběhy lidí v internačních táborech v provincii Sin-ťiang na severozápadě Číny. Místní úřady je oficiálně nazývají středisky odborného vzdělávání a výcviku. Budují je od roku 2017 jako součást útlakové kampaně proti turkickým muslimům a údajně v nich zadržují na statisíce Ujgurů, Kazachů, Kyrgyzů a dalších národnostních menšin. Netušila jsem, že se něco takového v současnosti děje. Autorka se svým týmem získala v roce 2021 za svou práci, jež využívá dovednosti z oblasti architektury a urbanismu k prošetření naléhavých společenských problémů, Pulitzerovou cenu za mezinárodní zpravodajství. 

O: Když nás tak zatím poslouchám, vrací se nám tu pořád společenské problémy, které architekturu daleko přesahují. Soudě podle toho, co je letos v Benátkách k vidění, které trendy hýbou současnou architekturou? 

M: Určitě zmíněná politizace prostorových praktik, sociální tematika, každodennost, reakce na klimatické změny, překvapivě a možná paradoxně tematizované právě v příspěvcích absolutistických států, monarchií a ropných magnátů – jako jsou třeba dlouhodobě výborný Bahrajn nebo Spojené arabské emiráty. 

O: Ano, to je opravdu paradox. K trendům bych doplnil ještě ten sebezpytný postkoloniální, kdy se Západ ohlíží do vlastní historie. Jako historik moderní architektury jsem ocenil výstavu o modernismu v západní Africe, kterou na bienále ukazuje Victoria and Albert Museum. Ke koloniální minulosti se obrací i expozice v Arsenale a pavilon Srbska, který je o práci jugoslávských architektů Titovy doby v Africe, včetně osudu těchto budov dnes.

M: A tím se dostávám ke konkrétním pavilonům a národním prezentacím. Vedle globálních témat zde letos silně rezonuje zdánlivě nesouvisející téma orientace na jedno místo, jeho nejbližší okolí a problematika přímé interakce s ním. Mluvím o premisách samotného bienále. A o Benátkách.

O: Opravdu se zdá, že to zmiňované „odzoomování“ od eurocentrické perspektivy vyvažuje právě tento zájem o konkrétní místo, areál bienále, a o to, co vlastně výstava dělá s Benátkami a co znamená pro obyvatele, kteří v nich pořád žijí. 

M: Přesně tak. Například Švýcarsko odstranilo své oplocení a zeď, kterou má společnou s Venezuelou. Ve svém pavilonu prezentovalo jen tlustý vlněný koberec s půdorysem propojených sousedů. A pak reprezentace Rakouska – fascinovala mě sesbíraná data o okupaci benátské půdy a místních budov molochem každoročních několikaměsíčních výstav i navazující nápad propojit oplocené a placené výstaviště Giardini s městem a zpřístupnit tak zahrady obyvatelům Benátek. Provedení ovšem ztroskotalo na přísné byrokracii města i vedení bienále. Na utažení předpisů narazil i tým z Estonska. Tato země v Benátkách nemá stálý pavilon, na základě známých spekulací s místními nemovitostmi, které s sebou pořádání bienále každoročně přináší, si tak pro svou prezentaci chtělo natrvalo zakoupit jeden malý dům u výstupu z Arsenale. Perfektní místo. Bohužel, benátské ani estonské zákony to nepovolily. Estonsko si tak dům na měsíční bázi po dobu trvání bienále musí pronajímat. Věnuje se v něm pak nejen otázkám domesticity a užívání obytných prostor, ale reakčně také jeho tržní hodnotě.

O: Podobnou myšlenku o otevření bienále, kterou chtěl realizovat rakouský tým, ještě dál dotáhli Daniel Tudor Munteanu a Davide Tommaso Ferrando, kteří už poněkolikáté realizovali svůj Unfolding pavilion – projekt, který zpřístupňuje vybrané modernistické stavby. Letos se zaměřili na místo s největší koncentrací modernistických staveb v Benátkách – samotný areál zahrad bienále. Ačkoli v 19. století Giardini vznikly jako veřejný park, teď jsou přístupné jen platícím návštěvníkům, a to vždy jen půl roku. Fotografie pořízené po obvodu vnější zdi bienále fotografem Laurianem Ghiniţoiu potvrzují, že tady vznikají jedny z nejvíc nepřátelských prostor v Benátkách. Unfolding pavilion nepatří k žádné oficiální prezentaci, a jeho autoři tak mohli rovnou jednat – nepovoleným zásahem „zpřístupnili“ areál Giardini: podél kanálu oddělujícího jejich zadní část (samotný kanál je majetkem města) orámovali vstup, přidali schůdky, položili červený koberec, na kovové trny plotu napíchli červené klaunské nosy. Podvratně přitom použili stejný odstín červené, jako se používá pro oficiální značení bienále. Je to spíš vtipné gesto, které nepřežilo více než 24 hodin, než si jej všimla ostraha – ale autoři slibují, že budou pokračovat ve spolupráci s místními komunitami.

M: Lokální (re)akci spojenou s kritikou globální spotřeby připravilo i Německo: ve své výstavě s názvem Pro údržbu otevřeno (Wegen Umbau geöffnet) v podobě veřejné dílny zužitkovává materiál (dřevo, látky, trubky a podobně) z loňského bienále umění a vytváří z něj věci potřebné pro dnešní Benátky (okenice, závěsy, nová potrubí). A místo klasicistního vstupního schodiště vybudovalo Německo bezbariérovou rampu.

O: V německém pavilonu vystupuje do popředí také zacházení s vodou, další téma, které letošní bienále prostupuje, i když nebylo nikde výslovně zadané, přesto k němu nezávisle na sobě došlo několik týmů z různých zemí.

M: To ano – Dánsko, Nizozemsko, Finsko nebo Bahrajn.

O: Výstava Sweating Assets v pavilonu Bahrajnu upozorňuje na množství vody, které vzniká kondenzací v budovách. Představuje přechod mezi modelem a realitou: modely budov ve vitríně „potí“ vodu, která je pak vyvedena ven a zavlažuje skutečné rostliny na hromadách půdy. A Finové doprostřed svého pavilonu postavili tradiční suchý záchod – huussi. K tomu vidíme krátký film, kde v neodolatelné kombinaci humoru a optimismu mluví experti z budoucnosti o tom, jak byla tahle finská zkušenost, zásadně redukující plýtvání vodou, inspirací k přepsání stavebních regulací v EU i jinde. Venku před pavilonem pak jako vykopávku v zemi míjíme střepy klasické splachovací mísy.

M: Mě překvapila jistota, s jakou Finsko prezentuje užívání takovéto latríny ve spojení s hnojením a obnovou koloběhu živin v zemědělské produkci. Za dva roky jedlá zelenina! Otázka nakonec: jak bys svou letošní návštěvu bienále shrnul v jedné větě?

O: V žánru architektonických výstav je to pro mě vždycky takový binge-watching, navíc si přivezu spoustu podnětů k přemýšlení na dlouho dopředu.

M+O: V každém případě stojí za to letošní benátské bienále vidět, možná i právě pro ty, kdo jsou si až příliš jisti tím, co architektura je a co není!

18. mezinárodní bienále architektury. 20. května – 26. listopadu 2023, Giardini, Arsenale, Benátky (IT); hlavní kurátorka: Lesley Lokko. www.labiennale.org

________________