Vzorkovna dřeva. Administrativní budova společnosti Kloboucká lesní v Brumově-Bylnici

Mjölk architekti

Dřevozpracující průmysl prochází dramatickým vývojem vlivem změny přírodních podmínek. Sídlo dřevařské firmy Kloboucká lesní je tak navrženo jako flexibilní schránka s prostorovými rezervami umožňujícími reagovat na nečekaný rozvoj. V areálu fabriky bylo pro novou budovu zvoleno exponované místo. Severní fasáda objektu se otáčí k obci a přijíždějícím návštěvníkům a svou hmotou zakrývá průmyslové stavby areálu. V druhém plánu tvoří její pozadí scenerie Pláňavského hřebene. Základní konstrukce domu je kombinací těžkého dřevěného skeletu, betonového jádra a ocelových ztužení. Jednotlivé moduly vyplňuje několik typů fasádních panelů, které jsou umístěny dle logiky vnitřní dispozice. Hlavní část dřevěné konstrukce tvoří lepené BSH profily, vyrobené pouze několik desítek metrů od stavby. Většina dřeva použitého na stavbu je z nedalekých lesů, převážně se jedná o beskydský smrk.

Trvale udržitelné řemeslné Valašsko

Jan Vojtíšek

Opět se potvrzuje notoricky známý, ale funkční vzorec: kvalitní architektura rovná se osvícený klient, zruční řemeslníci a kreativní architekti. V tomto případě architekti z pět hodin vzdáleného Liberce. Klobouk dolů.

Podruhé v krátké době jsem navštívil firmu s dlouhou tradicí zpracování dřeva Klobouckou lesní, která byla za dobu své existence několikrát v úpadku i na vzestupu. Jsem rád, že jsem svědkem vzestupu, neboť tak to minimálně vypadá, a věřím, že firma s nynějším přístupem na nastoupené cestě zůstane. Fandím netradičním a odvážným projektům, obzvlášť v architektuře, proto jsem přijal nabídku stavbu recenzovat.

Výrobní areál se nachází na samotném konci valašského městečka Brumov-Bylnice. Prvotní dojem ze zdálky čnějící stavby je architektonický, dá se říct objemově výrazně tektonický. Jelikož se jedná o několik výrobních hal na hranici extravilánu, bez přímé vazby na historickou či památkově chráněnou část obce, je zbytečné hodnotit kontext místa nebo interakci s charakteristickou zástavbou. Přesto dům se sedlovou střechou analogii s venkovem ctí, včetně nedaleké administrativní budovy zvané Hájenka, a přitom vytváří výraznou vstupní bránu do areálu. Nicméně je zřejmé, že vztah k okolní zástavbě nebyl styčným tématem.

Naopak pozitivním a dle mého názoru důležitějším faktem je, že s ohledem na fungování továrny je pro nový objekt využíváno zbytných energetických kapacit. Byla by škoda nezvolit tento systém jako základní kámen technologického a architektonického řešení, jež spolu v rámci funkčnosti, efektivity i estetiky souvisejí. S ohledem na principy trvalé udržitelnosti jde stavba s dobou, využívá vlastní tepelné, vodní i elektrické zdroje, a tím se stává šetrnější k životnímu prostředí. Nepůsobí přitom prvoplánově a formálně. Navíc z ekonomického hlediska výrazným způsobem šetří provozní i výrobní náklady.

Koncept objemového řešení, ověnčený tímto smýšlením, je v dobrém slova smyslu až banálně zřejmý, přitom prostorově a dispozičně ctí zadání. Žádné hluboké intelektuální rozjímání, které by v případě administrativního zázemí bylo povrchní. Stavba zkrátka pracuje skrze soudobý a nadčasový architektonický jazyk v užším i širším slova smyslu se životním prostředím. Navíc míra designové hravosti, podpořené místní řemeslnou tradicí, představuje svěží přístup k regionalismu v architektuře.

Nadčasově uvažující majitel, který až baťovským přístupem buduje výrobu, zázemí i bydlení pro zaměstnance, primárně preferuje místní lidské zdroje. Má z čeho vybírat. Většina dodavatelů a subdodavatelů je ze Zlínského kraje, nanejvýš z krajů přilehlých. Je až s podivem, o jakém fenoménu se v této části republiky bavíme, jelikož téměř vše od nábytku přes okna, podlahy, fotovoltaiku až po železobetonové konstrukce vznikalo pod taktovkou lokálních řemeslníků.

Rozpravy mezi architekty a klientem, za předpokladu vzájemné důvěry, si lze představit asi takto: Máme volnou parcelu, postavme administrativní budovu k železnici, ať je všem na očích, a současně se bude nacházet v těsné blízkosti vstupní části. Expanze továrny vytvořila ideální orientaci stavebního pozemku na jih, navrhněme tedy sedlovou střechu a integrujme do ní fotovoltaické panely. Když už sedlovou střechu máme, nechme po ní stékat dešťovou vodu a sbírejme ji do přilehlých jezírek. Voda bude vytvářet osvěžující i estetický prvek, následně ji využijeme při výrobním procesu v areálu. Pokud nevnímáme význam stavby pouze jako administrativní ulitu, nýbrž jakousi světu otevřenou vzorkovnu, nechejme veškeré dřevěné prvky nosných i nenosných částí na odiv všem kolemjdoucím a na kole i ve vlaku kolemjedoucím. Skrze prosklené plochy nechejme vyznít i dřevěné konstrukce v interiéru. Současně tímto prosklením zkvalitníme a zatraktivníme pracovní prostředí zaměstnancům, kteří mohou k práci či pauze využívat venkovní krytá zákoutí. Pod hlavní hmotou trojhranu navrhněme jakýsi „open space“, dělený a vymezený skleněnými příčkami. Bonusem může být přehled o dění v areálu nejen stran výroby či spedice, ale i jako forma obchodní otevřenosti vůči zákazníkům. Podobných rozhovorů si lze představit více a jsou na řešení stavby patrné. 

Celkové pojetí venkovního zastřešeného prostoru vyznívá s ohledem na místní charakteristické počasí funkčně, variabilně a hravě. Elegantně a racionálně působí využití střešních přesahů, které oproti formálnímu a ne vždy opodstatněnému minimalizování jde vstříc formě následující funkci.

Dispoziční řešení působí čistě a logicky definuje horizontální i vertikální uspořádání. Nad některými prostory však visí otazník, konkrétně nad využitím ochozů v druhém podlaží a podkroví. Zdá se, jako by tyto prostory vzešly spíše z hledání tvaru domu, který v průčelí připomíná siluetu stromu, než ze snahy naplnit stavební program. Působí, jako by stále čekaly na optimální využití a s tím související stavebně-technické a technologické řešení. Mimo koncept ukázat v praxi nabízený sortiment zůstává jako jediné možné víceúčelové a variabilní využití. Ochozy mohou sloužit celoročně vyjma rozpálených letních dnů pro relaxaci, podkroví pro zastřešené koncerty, večírky a podnikové události. Anebo pro pěstování květin a zeleniny jako ve skleníku. Kontinuálně se v již monumentálně definovaném prostoru hledá, přemýšlí a navrhuje. Pokud je však investor nakloněný tomu, nemít vše dopředu předurčené a definované, lze v tomto způsobu uvažování najít výhody. Prostory, o nichž nevíme, k čemu budou sloužit, se mohou s prozíravou intuicí dle potřeby měnit, třeba na nové kanceláře, velkokapacitní uzavřený sál nebo na úplně jinou funkci, která s továrnou v dané chvíli nesouvisí. Zkrátka tak, aby byl chod firmy trvale udržitelný. Obdobně jako je tomu u zbytných energií, mohou být dočasně zbytné i prostory. A ideálně, pokud s tím architektonické řešení od začátku počítá. Velkorysost a nadhled, oproti škudlení nad každým obestavěným kubíkem, se navíc v budoucnu bezesporu vyplatí.

 Věřím, že stavbě se bude dařit přenášet své novátorství na zaměstnance i klienty a současně se stane vzorovým příkladem pro podobné záměry.

Jan Vojtíšek (* 1983, Pelhřimov) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně, absolvoval studijní i pracovní stáž v Lisabonu. Spoluzaložil brněnské studio AEIOU, s nímž v roce 2022 získal Grand Prix Architektů v kategorii novostavba za společenský sál farního centra v Lidečku (viz ERA21 #02/2023). www.aeiou.cz

Nebezpečný precedens (ne)udržitelnosti

Jan Soukup

Až cestou z prohlídky nové stavby Kloboucké lesní se mi podařilo rozklíčovat neurčitý pocit, který jsem měl na místě celou dobu. A při následném pročítání ohlasů, které tato stavba zatím vzbudila, se mé obavy jenom potvrdily. Novostavba je krásná a skvělá tak, jak je, a má řadu pozitiv. Ale průšvih by byl, kdyby byla označována za průlomovou nebo se skrze média měla stát novým vzorem udržitelné architektury jak před veřejností, tak pro samotné architekty, protože v tomto ohledu míjí svůj cíl.

O firmě Kloboucká lesní poskytující lesnické služby a zpracovávající dřevo mnoho nevím, stejně jako o vedení společnosti se stovkami zaměstnanců a miliardovým rozpočtem. Dokážu si ale představit, že starat se o obživu tolika lidí v tak náročných časech, jaké dnes panují – s pandemií, kůrovcovou kalamitou, voláním po zásadních změnách v lesnictví, postupujícím suchem nebo tlakem velkých hráčů na mezinárodním trhu se dřevem –, musí být extrémně náročná disciplína. Už jen z tohoto úhlu pohledu je nové administrativní sídlo výjimečným počinem, neboť přesvědčivě zhmotňuje vize dalšího rozvoje firmy. „Čistota, jednoduchost a přehlednost“ jsou slovy majitele charakteristiky, kterých si na novostavbě nejvíce cení. Pravděpodobně by si přál právě tyto hodnoty ve své firmě dále naplňovat. Majestátní rámoví vyplněné sklem a minimalismem s použitím BSH hranolů úctyhodných rozměrů, které představují vlajkový produkt firmy, tyto vize ztělesňuje perfektně. Konkrétní způsob využití objektu se do jisté míry stále hledá, jak nám bylo řečeno, což zřejmě souvisí s velkorysostí investora, který architektům ponechal poměrně volnou ruku. A protože právě o podněcování velkorysosti architekturou mluví často i samotní autoři, ještě se k ní vrátím. Primární účel, tedy odrážet vizi společnosti i sloužit jako její vitrína, už ale stavba plní dokonale.

Archetypální tvar domu se oprošťuje od tradic a odkazuje k modernitě. Výjimku tvoří snad jen odtok dešťové vody z obrovské sedlové střechy, tedy historické řešení proměněné v estetický prvek, podtrhující dojem mimořádnosti celé stavby. A také celkový rozvrh dispozice, patrný při vstupu středem podélné strany do komunikačního jádra, jen místo černé kuchyně za dveřmi se tu skrývá technologie v podzemí. Jednotný rytmus masivních rámů udává řád celku a spolu s velkým prosklením a bezvadným řešením veškerých detailů i přiznaných instalací naplňuje všechna přání investora. Zdá se, že předsazená střecha s odvětrávaným prostorem před fasádou opravdu brání přehřívání vnitřku, ale protože přitom běží vzduchotechnika, je těžké to rozlišit. Čisté linie, neutrální litá podlaha a plochy s dřevěnou kresbou rozehrané pouze moderními svítidly a nábytkem dodávají pocit harmonie, rovnováhy a lehkosti. Jednoduchá kompozice, kde se všechno zdá být na svém místě. Velkorysost investora, který nelpěl na bezvýhradné využitelnosti každého čtverečního metru, dala vzniknout mimořádnému prostoru v podkroví, otevřenému ve štítech. Místo je připraveno na všechno, od večerního promítání až po rozvernou party. A protože to nejdůležitější, totiž svatba majitelovy dcery, už se zde odehrálo, je dost možné, že tenhle prostor už opravdu ledacos zažil. A zjevně se osvědčil. Já se tu teď na konci června zahřívám jako ve skleníku a při tom se neubráním úvaze, po jakou část roku bude možné tento bonus i s teplovzdušným vytápěním a svinovacími plachtami opravdu využít. To ukáže čas.

Z hlediska architektury bych se však rád více zaměřil na výpověď dominantních prvků, které každého zaujmou. Na prvním místě jsou to velkoplošná a bezrámová okna, nechávající vyznít masivní dřevěnou konstrukci. Od přírody venku nás dělí téměř neviditelná stěna. Jako bychom narazili na vyjádření naší touhy umět zastavit síly přírody pouhou myšlenkou. Stejně tak se i dřevo podvoluje lidské vůli, když ho dokážeme svázat lepidlem pevnějším, než je ono samo, abychom jej směle nasadili na tynejnáročnější aplikace coby nový „udržitelný“ beton. Přísný minimalismus kanceláří utváří atmosféru pro koncentrovanou a hlubokou práci, maximální transparentnost procesů a efektivní přímou komunikaci a společně tak s klidem lité betonové podlahy evokuje dojem jakéhosi lepšího světa budoucnosti. Jde o jasné navázání a rozvíjení ideálů a ambicí modernismu, jeho víru v pokrok, technologii a vědu, které vyřeší všechny naše problémy. Zde právě takové ideály našly svou precizní realizaci ve hmotě i své uplatnění. A protože architektura vždy odráží nějaký světonázor, který svou existencí obhajuje a hlásá, jako by se nás celá stavba snažila přesvědčit: nádherné technologie vše vyřeší, na stávající trajektorii celospolečenského vývoje nemusíme nic měnit. Netrápí ji, že mohutné prosklení má enormní energetickou ztrátu, že dřevo bez FSC certifikace¹ nelze jednoduše nazvat udržitelným zdrojem nebo že prosklené kanceláře připomínají spíše open space, prostředí dle výzkumů nevhodné k dlouhodobě zdravé a efektivní práci. Takové prvky by se při použití v obdobném měřítku někde jinde rozhodně nedaly považovat za udržitelné, za nějaké spásné progresivní řešení. To nám říká právě věda a s ní spojený pokrok v současném poznání o nemalém podílu emisí ze stavebnictví na klimatické krizi. Stavba tedy paradoxně není příslibem skvělé budoucnosti, o které hovoří. A modernistické ideály, z nichž vychází a k nimž se současná architektura stále nějakým způsobem vztahuje, tak zůstávají vlastně nenaplněny. 

Přesto považuji stavbu Kloboucké lesní za udržitelnou ve svém provozu. Jednoduše si to může dovolit. S fotovoltaickou střechou několikrát převyšující její spotřebu elektřiny, jímáním vody, kterou nestačí využít, nebo naopak vytápěním za pomoci nekonečného zdroje pelet ze závodu. Objekt je součástí většího areálu, kde se přebytky jednoduše zužitkují jinde a kde potřeba tepla může být naopak zase nadlimitně dotována. Nebezpečí zmíněné na začátku textu spočívá v tom, že by se tato stavba právě na základě svých estetických kvalit a síly ideálů, které zastupuje, mohla stát vzorem pro mnohé další české realizace.

Tento nebo příští rok podle posledních měření a odhadů překročíme mezník Pařížské dohody, oteplení planety o +1,5 °C. Okno, v němž se společnost může snažit zabránit nastartování samoohřívacích procesů Země, se tak velmi rychle uzavírá. Potřebujeme předkládat skutečná řešení jako vzory udržitelné architektury. Komunikovat jednotlivé aspekty bez mýtů a greenwashingu. A v tom všem může svůdnost ideálů vepsaná do prostředí, které nás dennodenně obklopuje, mít obrovský vliv.

Přál bych si, aby přední čeští architekti projevili svou velkorysost a vyšli vstříc právě těmto snahám, rodícím se iniciativám přinášejícím tolik potřebnou změnu. Aby jim pomohli najít to pravé vyjádření nových vzorů a cest, kterými má smysl se dál ubírat. Potkávám mnoho lidí, kteří mi tvrdí, že si dokážou spíš představit konec světa než potřebné změny. Na tom má jistě svůj podíl i architektura zasluhující si revizi prostředků, jimiž by mohla naplnit i své tolik obhajované modernistické ideály. Nový svět se stane možným teprve tehdy, až si ho lidé budou umět představit.

Kloboucké lesní přeji, aby jí nová stavba sloužila tak, jak má, a aby se rozvíjela její velkorysost v péči o naše lesy společně s uvědoměním jejich vlastníků. Tak aby na cestě k udržitelnosti došli třeba až k certifikaci FSC garantující skutečně udržitelné lesní hospodářství jako závaznou povinnost.

1    Systém certifikace lesů a spotřebních řetězců zavedený mezinárodní neziskovou organizací Forest Stewardship Council.

Jan Soukup (* 1983, Litoměřice) je architekt, absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze. Od studií se věnuje participativním metodám navrhování a přírodním materiálům v architektuře. Spoluinicioval výzvu architektů v souvislosti s eskalací klimatické krize architects-for-future.cz a podnítil vznik iniciativní skupiny pro udržitelnost pod Českou komorou architektů, která se začala spojenými tématy hlouběji zabývat. Společně s kolegou Markem Dohelským pracuje pod hlavičkou Second Nature Studio. www.secondnature.cz

________________

místo stavby: Vlárská, Brumov-Bylnice; účel stavby: administrativní budova; autoři: Jan Mach, Jan Vondrák, Filip Cerha / Mjölk architekti (Liberec);  generální projektant: Pavel Srba; krajinářské řešení: Atelier Partero; investor: Kloboucká lesní, s. r. o.; subdodavatelé: WOODYGLASS (dřevoskleněné příčky, dveře a obklady z biodesek); Minimax (stabilní sprinklerové hasicí zařízení); projekt: 2019; realizace: 2022; plocha pozemku: 9 118 m²; zastavěná plocha: 476 m²; hrubá podlažní plocha: 1 100 m²; užitná plocha: 1 034 m²; objem BSH profilů: 283 m³; foto: BoysPlayNice

Studio Mjölk architekti založili pár dní po dokončení studia na Fakultě umění a architektury TU v Liberci Jan Mach (*1981, Mělník) a Jan Vondrák (*1981, Příbram). Zatímco většina jejich spolužáků odcházela do Prahy nebo do zahraničí, oni se rozhodli zůstat v Liberci. Mezi jejich projekty najdeme rozmanité typologie od rodinných domů a chat až po saunu či rozhledny (viz např. ERA21 #05/2021). Kromě architektonické praxe provozují Lesní koupaliště a hospodu Vokno v Liberci, pořádají běžecké závody Divočina a urban festival Kino Liberec. www.mjolk.cz