V polovině června se na redakci obrátil architekt Karel Kroupa, rodák z Broumova, ročník 1918, který se při příležitosti životního jubilea rozhodl zaznamenat svůj životní příběh poznamenaný dramatickými událostmi 20. století. V rozhovoru s Rostislavem Koryčánkem pak odhalil své dojemné vlastenectví, vylíčil nelehkou cestu k architektuře i samotnou profesní dráhu plnou nečekaných zvratů a nezapomenutelných setkání a vyznal se z lásky k architektuře.
Pane Kroupo, musím se přiznat, že kdyby mi Zuzana Morávková z časopisu ERA21 neposlala úryvek vašich vzpomínek, neměl bych o vás vůbec tušení. Zároveň to málo, co jsem měl možnost číst, na mě působí až neuvěřitelně.
Toho pocitu se někdy nemůžu zbavit ani já sám. Snažím se už nějaký čas dohledávat své poznámky, fotografie, dopisy a dát tomu neuspořádanému rozpomínání na život nějaký řád. Zkouším ten svůj životaběh přenést do řádků, ale nikdy jsem nebyl žádný spisovatel a teď je to ještě horší než kdy jindy, proto jsem se obrátil na paní redaktorku s prosbou, zda by mi se psaním mohla pomoci.
Vedle mnoha jiných věcí mně přijde neuvěřitelné, že jste se narodil v srpnu 1918.
Ano, jsem takový výroční stařec…
Ale s obdivuhodným elánem.
Děkuji za uznání, ale z vlastní zkušenosti vám mohu říci, že před stářím se nikam neschováte. Nejtíživější na něm je, že kolem vás je čím dál míň lidí, se kterými můžete sdílet stejné zážitky a prožitky.
Jste pravděpodobně nejstarší žijící architekt u nás a s redakcí jsme se shodli na tom, že by bylo více než symbolické uskutečnit s vámi rozhovor do speciálního vydání ERA21, které se připojuje k oslavám stého výročí vzniku samostatného československého státu. Co pro vás zrod Československa znamenal nebo znamená?
Dovolím si osobnější pohled, protože počátky první československé republiky mám spojené s dětstvím, s mými rodiči a sourozenci. Byl to láskyplný a euforický čas, který mě intenzivně formoval. Považuji se za Čechoslováka a stále mám pocit, že je důležité být oddaný určitým ideálům a ochotný sloužit republice. Není to něco, na co bych si přišel sám. Tak smýšleli mí rodiče, taková byla tehdy nálada a ve mně to uvízlo jako listí v koutu zahrady. Od rodičů jsem převzal i obdivný vztah k zakladateli československého státu Masarykovi. Vzpomínám si, jak jsme v létě roku 1926, když prezident Masaryk přijel na návštěvu Náchoda, s kamarády běželi od nádraží pod Kašparákem, kde byla postavena slavobrána s nápisem „Pravda vítězí“, na náměstí, kde už v té době stála nová budova Městské spořitelny od Pavla Janáka, a z druhého patra jsme pozorovali to obrovské vzrušení, když se Masarykův automobil blížil na náměstí, a radostné ovace davu, když Masaryk vystoupil a svižným krokem pokračoval do budovy radnice. Janákova spořitelna byla ještě úplně prázdná, protože nebyla zkolaudovaná, ale díky tatínkovi jsme mohli všechno pozorovat jako na dlani.
Vy ale pocházíte z Broumova, nebo se pletu?
Ano, narodil jsem se v Broumově, ale v mých čtyřech letech jsme se odstěhovali do Náchoda. Tatínek byl bankovním úředníkem a v náchodské spořitelně zrovna hledali hlavního účetního, ale myslím, že hlavním lákadlem byl pro naše rodiče příslib nového bytu. V té době už nás bylo pět a mamince se zdál náš dvoupokojový byt malý. O pár let později jsme se dokonce mohli nastěhovat do nádherného bytu v druhém patře Janákovy spořitelny.
Naznačoval jste, že vás rodiče vedli k vlastenectví. Oni sami se zapojovali do politického nebo společenského dění?
Dalo by se to tak říct. Tatínek byl Sokolem, ale spíše než sportu se věnoval organizování různých akcí – šibřinek, výletů, jeden čas vedl také sokolské kino. Maminka byla členkou katolického Orla a velmi dobře hrála tenis. A také ráda hrála divadlo. V každém případě oba byli stoupenci Masarykovy republiky.
Rodiče vás přivedli i k architektuře?
Nikdy mě k něčemu takovému neponoukali, ale určitě tam nějaký vliv byl. Často jsme společně vyráželi na sokolské nebo orelské výlety, díky nimž jsem si zamiloval náchodský kraj, obdivoval jsem zdejší krajinu, která se pro mě zcela neopakovatelně snoubí s architekturou. Fascinovaly mě všechny ty dientzenhoferovské kostely a cítil jsem obrovské vzrušení, když jsem se dostal dovnitř. Ale nikoli proto, že jsem byl ve svatostánku… mě rozechvíval jejich vnitřní prostor, jejich architektura. Rozhodující pro mě bylo setkání s již zmíněným Pavlem Janákem. Tatínek se díky sokolským aktivitám přátelil s Josefem Bartoněm ze slavného průmyslnického a mecenášského rodu, který se rozhodl, že si nechá od Janáka postavit novou vilu. Měla být dostatečně reprezentativní a zároveň dostatečně odlišná od toho, jak se velký majetek dával doposud na odiv. Janák navrhl sice průčelí se sedmi vysokými sloupy, ale kompozice oken a čisté plochy se již jasně hlásily k moderní architektuře. My jsme vilu vnímali jako maják nových pořádků, které se definitivně rozloučily s pozůstatky Rakouska-Uherska, a jako provokaci vůči německému knížepánu Schaumburgovi, jenž obýval náchodský zámek na protějším kopci. Když probíhala stavba, byl jsem se s tatínkem několikrát ve vile podívat, procházel jsem si jednotlivé místnosti a domýšlel si, proč je architekt navrhl tak, jak byly. Jednou jsme se tam potkali i s Janákem a já se osmělil a zeptal se ho, proč je v knihovně vyvýšené pódium. Janák na mě mrkl a řekl, že je to proto, aby mohl člověk lépe vnímat architektonický prostor. Měl jsem pocit, že odpověděl přesně na to, co ve mně rostlo od okamžiku, kdy jsem poprvé vstoupil do kostela svaté Barbory v Otovicích.
Později jste u Pavla Janáka studoval…
Ano. Maturoval jsem na náchodském gymnáziu v roce 1937, což byl zlomový rok nejen pro mě, ale myslím i v životě mnoha dalších. Tehdy se naplno rozběhla výstavba československého opevnění a já jsem přes léto pracoval jako pomocný dělník na stavbě pěchotního srubu Březinka nedaleko Náchoda. V září jsem odešel do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu. To bylo v době, kdy zemřel prezident Masaryk, a já jsem tu událost prožíval velmi emotivně. Měl jsem možnost zúčastnit se smuteční schůze v Mánesu, kterého byl Masaryk čestným členem. Tehdejší předseda Josef Gočár měl slavnostní řeč, kde mluvil o tom, že Masaryk tvořil myšlenkový základ Československa a s jeho odchodem jsme sice zůstali sami, ale odhodláni pokračovat v jeho práci. Bylo to dojemné i naplňující, ale zároveň jsem cítil, že se něco zásadně láme. Politická situace a nervozita lidí vytvářely tíseň, že opravdu zůstaneme sami.
Jaké bylo studium u Janáka?
Janák byl pro mě nesmírně inspirativní, mimo jiné i tím, že nebyl nijak ideologicky sevřený, že i moderní architektura pro něho byla otázkou míry a řádu. V tom jsem mu rozuměl, neboť ani já ve svém mladém věku jsem nebyl nijak náchylný na hesla o redukci architektury na optimalizovaný hospodářský úkol, jak hlásala třeba Levá fronta. Zároveň jsem hodně toužil dostat se do speciální školy Josefa Gočára na akademii, jednak proto, že jsem si Gočára velmi cenil a znal jsem jeho stavby například z Hradce Králové, a navíc umprumka tehdy ještě nebyla vysokou školou a akademie měla větší šmrnc.
Podařilo se vám to?
Bohužel. Další sled historických událostí byl tak rychlý, že jsem se ani nestačil zabydlet ve škole u Janáka. Hitlerova hrozba sílila, na jaře 1938 došlo k anšlusu Rakouska, v květnu československá vláda vyhlásila částečnou mobilizaci, protože rostlo napětí mezi obyvatelstvem Sudet. Pro nás studenty to bylo každodenní téma a myslím, že většina z nás byla připravena nastoupit do armády a bránit republiku. Když byla v září vyhlášena všeobecná mobilizace, přihlásil jsem se k odvodu, ačkoli jsem nemusel. Odhodlání bojovat a bránit vlast bylo obrovské. Byl jsem přidělen k ženijnímu praporu na severu Moravy, ale v podstatě jsme přijeli do Opavy, otočili se a zas jeli zpátky. Přijetí mnichovské dohody a kapitulace bez boje pro mě byly jedny z nejzoufalejších okamžiků mého života. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tak hrdý národ, za jaký jsme se považovali, se mohl takto ponížit. Jsem už ve věku, kdy bych mohl mít i právo se mýlit, ale myslím si, že důsledky tohoto okamžiku jsou viditelné dodnes. A možná víc než kdy předtím.
Co s vámi bylo potom? Předpokládám, že vaše rodina musela z Náchoda odejít…
Ne, mí rodiče a sourozenci se stěhovat nemuseli, protože Náchod byl přesně v tom úzkém výběžku, kterého se zábor Sudet netýkal. Já jsem se vrátil zpět do Prahy, ale než se mohla škola pořádně rozběhnout, zabralo Německo v březnu 1939 zbytek toho, co z Československa zbylo. V té době už jsem se přátelil s některými lidmi z pražské techniky a některými „hlávkaři“, jak se říkalo studentům z Hlávkovy koleje, a podílel se na organizaci akcí, které měly posílit utlačené národní cítění. Jednou z nich bylo připomenutí vzniku Československa 28. října, kdy se na Václavském náměstí sešlo obrovské množství lidí, nesli jsme československé vlajky a provolávali hesla jako „Pryč s Hitlerem“, „Pryč s tyranií“ nebo „Ať žije Beneš“. Čeští policisté se ani moc nesnažili tomu zabránit, ale večer přijela německá policie a začala střílet do lidí. Nastala panika, já jsem se s několika kamarády snažil utéct do postranních ulic, a když jsem se v noci dostal zpátky na kolej, už se roznesla zpráva, že byl Jan Opletal postřelen. Opletal měl rebelství v krvi a zároveň velkou empatii vůči bezpráví a pro nás mladší byl přirozeným vůdcem. Když zemřel, jeho pohřeb se stal další akcí vyjadřující nesouhlas s německou okupací. Zpívali jsme zakázanou československou hymnu a nakonec jsme se zabarikádovali v budově techniky na Karlově náměstí a z oken vykřikovali protiněmecká hesla. Němci na to zprvu nereagovali, ale o dva dny později začali zatýkat studenty ve velkém a snažili se vypátrat organizátory protestů. Měl jsem štěstí, že jsem jakožto mladší ročník vyvázl, několik studentů však bylo popraveno a celá řada dalších byla transportována do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Bylo to zdrcující…
Jak se vás dotklo zavření českých vysokých škol?
Uměleckoprůmyslové školy se zákaz netýkal, ta dokonce začala suplovat zavřenou akademii. Já jsem ale zkraje roku 1940 musel nastoupit na nucené práce v Rakousku. Dostal jsem se do Lince ještě asi s tisícovkou dalších Čechů, bydleli jsme v lágru plného štěnic a pracovali dvanáct hodin kromě neděle na stavbě protileteckých krytů pod továrními halami.
V Linci jste byl až do konce války?
Na začátku roku 1945 bylo cítit, že se válka blíží ke konci, upadala morálka i dohled a mnoho Čechů postupně uteklo zpět do vlasti, kde se do konce války schovávali. Já jsem zůstal, protože jsem se zamiloval do jedné Rakušanky. Byla překrásná, jmenovala se Helena a pracovala v projekční dílně v Göring-Werke. Když skončila válka, rozhodli jsme se, že společně odjedeme do Československa. Nepřipouštěl jsem si, že by to mohl být problém, ale ukázalo se, že touha po odplatě nebo snaha zamaskovat vlastní prohřešky zaslepila řadu lidí natolik, že byli schopni páchat stejná zvěrstva jako předtím Němci. Když jsme na konci května přecházeli hranice, narazili jsme na průvod Němců doprovázený skupinou Čechů, kteří se označovali za revoluční gardu. Ti se k Němcům chovali podobně jako němečtí nebo ukrajinští dozorci k vězňům v lágrech v Linci. Byli jsme otřeseni, Helena plakala a odmítla jít dál, protože měla strach, že když zjistí, že je Rakušanka, odvedou ji také. Já jsem však chtěl vědět, co je s mými rodiči a sourozenci. Dohodli jsme se, že ji doprovodím zpět do Rakouska, potkám se s rodinou a vrátím se za ní zpět do Lince. To bylo naposledy, co jsme se viděli.
Jak přečkali válku vaši rodiče a sourozenci? Shledal jste se s nimi?
Bylo to radostné a zároveň skličující. Doma jsem našel jen maminku a mladší sestru Julii, tatínka popravili v roce 1942 za účast na chodu protinacistické organizace „Věrni zůstaneme“. Starší bratr Václav utekl po vypuknutí války do Francie a potom do Anglie, byl letcem u československé stíhací perutě a v roce 1943 byl sestřelen nad kanálem La Manche. Maminka na tom byla velmi špatně a já jsem jí chtěl být nablízku, zároveň jsem toužil po své milované Heleně. Psal jsem jí dopisy, ale nedostával jsem odpovědi.
A nezkoušel jste zjistit, co se s ní stalo?
To víte, že ano. Nevydržel jsem to a rozjel se do Lince. Helenu jsem ale nenašel. Od její kamarádky jsem zjistil, že po návratu do Lince odjela do Ingolstadtu, kde prý měla tetu. Věděl jsem, že pocházela z Berlína a neměla rodiče, takže cesta za tetou se zdála jako přijatelné vysvětlení její nezvěstnosti. Jel jsem tedy do Ingolstadtu. V ulici, kde měla Helenina teta bydlet, jsem však našel jen vypálené skelety. Nevěděl jsem, co dál. Cestou zpátky na nádraží se se mnou dal do řeči postarší člověk. Byl to inženýr Říšských drah, který měl v Ingolstadtu na starosti obnovu nádraží, a když jsem se mu zmínil, že jsem student architektury, zeptal se mě, jestli bych u nich nechtěl nastoupit, že se jim nedostává kresličů. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělé řešení, protože jsem nechtěl vzdát pátrání po Heleně. A tak jsem přes den kreslil koleje a večer pobíhal po městě a hledal někoho, kdo by mohl znát Helenu. Jediné, co se mi podařilo vyzvědět od Červeného kříže, bylo, že její teta zahynula během leteckého náletu. O Heleně nic.
Přemýšlel jste, že byste v Ingolstadtu nebo v Německu zůstal?
Ne, ale můj další osud opět ovlivnil onen postarší muž. Jmenoval se Carl Krayl, což vám asi moc neřekne, ale ve dvacátých letech byl členem uměleckých skupin Die Gläserne Kette nebo Der Ring, jež sdružovaly přední německé avantgardní architekty. Když nastoupila k moci NSDAP, byl označen za bolševika a o architektonickou práci už nezavadil. V únoru 1946 jsme byli s prací v Ingolstadtu hotovi a on se chtěl vrátit zpět do Berlína a pracovat u Hanse Scharouna, se kterým se dobře znal. Mě si velmi oblíbil a nabídl mi, že bych mohl jet s ním. Navíc věděl, že Scharoun bude nastupovat jako profesor na berlínskou techniku, a pobízel mě, abych své studium architektury dokončil tam. A já jsem stále doufal, že bych v Berlíně mohl Helenu najít.
V Berlíně jste studoval, nebo pracoval?
Obojí. Sovětská vojenská správa, která převzala dohled nad dobytým Berlínem, pověřila Scharouna, aby vypracoval plán obnovy zničeného města. Scharoun se svým týmem dali dohromady základní představu o nové struktuře města, a když jsme se s Kraylem připojili, pomáhali jsme ji dopracovat a rozkreslovat, což obnášelo spoustu práce a hodiny diskuzí. Byla to pro mě obrovská škola.
V čem spočíval Scharounův přístup k obnově Berlína? Byl realizován?
Scharoun jej nazýval „Bandstadt“ a šlo o zdánlivě jednoduchý nápad protnout město sítí hlavních komunikací, která by jej rozdělila do vzájemně propojených pruhů, mezi něž by se vkládaly urbanistické jednotky. Smyslem bylo decentralizovat město a iniciovat rozvoj i v jeho okrajových čtvrtích. Když tento „Kolektivplan“ v polovině roku představil, vzbudilo to mezi konzervativně smýšlejícími představiteli města pěkný rozruch. Scharoun byl odvolán z postu městského architekta, ale nastoupil jako profesor architektury na berlínskou techniku, kam jsem ho jako student následoval. Zároveň jsem pořád pracoval u něj ve studiu.
V čem vám Scharoun imponoval?
Především svou empatií… a teď nemyslím vůči lidem, i když i v tom byl nesmírně noblesní. Mám na mysli velmi obecné pochopení člověka a fyzického prostoru, který si vytváří a který ho zároveň ovlivňuje. Neměl pro popsání tohoto dynamického vztahu žádné univerzální poučky, ale vždy, když získal nějakou zakázku, nejdříve udělal takové sociologicko-historické ohledání místa. Zkoumal, co jej ovlivňuje z minulosti, jak se promění s novou rolí a v jakém vztahu bude s okolím. Jeho zásadou bylo vytvořit nejdříve vnitřek domu a teprve to, co vnitřní prostor vynesl ven, vytvořilo vnější formu. Když jsem se s Scharounem později potkal, pobaveně mně vyprávěl, jak se ho jeden student ptal, jak je spokojen s fasádou Berlínské filharmonie. Prý mu odpověděl: „A tam nějaká fasáda je?“
To je trefný postřeh, protože když člověk stojí před Berlínskou filharmonií, nemůže se zbavit pocitu, že fasáda této úžasné stavby je tam jakoby mimochodem. Vy jste se na projektu filharmonie nějak podílel?
Ó, kéž by. Nikoli. Na podzim 1947 jsem dostal dopis od sestry, že se mamince přitížilo, a tak jsem se vydal domů. Maminka pár měsíců nato zemřela. Bylo to velmi smutné období, protože během krátké doby jsem ztratil dvě ženy, bez nichž jsem si svůj život nedovedl představit: maminku a Helenu. Po ní jsem pátral i v Berlíně, abych nakonec zjistil, že byla v červnu 1945 zastřelena nějakým sovětským vojákem. Její smrt si dodnes tak trochu kladu za vinu.
Zůstal jste v Československu?
Po únoru 1948 se změnila situace, už nebylo možné jen tak vycestovat. Na doporučení bývalého spolužáka jsem studium dokončil na technice v Brně, která podle něj byla v té době nejlepší školou. Byl jsem na pohovoru u Bohuslava Fuchse, a když jsem se zmínil, že jsem pracoval u Scharouna, ani na chvíli nezaváhal a vzal mě k sobě. Fuchs byl obrovská osobnost, byl naprosto antidogmatický, miloval architekturu a všechno kolem ní a přes všechny pozdější ústrky a ponížení nijak nezatrpkl.
Dolehla na vás nastupující sorela?
Až do nástupu Vladimíra Meduny byla brněnská architektura, na rozdíl od Prahy, velmi homogenní a sorela tam vůbec nebyla tématem. Vedle Fuchse na ní učil také Bedřich Rozehnal, který byl rovněž plně ukotven v tradici meziválečné moderny.
V Brně však působil také Jiří Kroha, jenž patřil ke stoupencům tvrdého ideologického křídla…
To ano, ale ten – jak jsme my studenti ironicky říkali – „byl velmi zatížen státně důležitými úkoly“. Změna začala až s nástupem Meduny, který přišel z Ostravy, kde pracoval na výstavbě sídlišť v Porubě nebo v Havířově, a do Brna se vrátil s dobře poskládaným ideologickým profilem. A byl to právě on, kdo se nejvíce snažil dostat Fuchse a Rozehnala z brněnské fakulty pryč. To už jsem tam naštěstí nebyl.
Kdy jste své studium dokončil?
Dostudoval jsem v roce 1950 a se mnou končila velmi silná skupina architektů, například Ivan Ruller, Jan Dvořák, Felix Haas, Pavel Krchňák nebo Dušan Riedl.
Šel jste hned do praxe?
Chtěl jsem zůstat v Brně, kde byla na začátku padesátých let svobodnější atmosféra než třeba v Praze. Bohužel se tam ve srovnání s Ostravou nebo Kladnem moc nestavělo a já jsem neměl pořádnou práci, takže jsem uvítal, když mě Karel Černý pozval do Zlína – tehdy už to byl Gottwaldov – a nabídl mi spolupráci na natáčení trikově složitého filmu o cestě čtyř chlapců do pravěku. Námět mě natolik zaujal, že jsem ihned souhlasil, a nakonec z toho byla více než dvouletá spolupráce v neuvěřitelně tvůrčím a svobodomyslném prostředí. Na premiéru přijel i Bohuslav Fuchs, kterému se film moc líbil, ale když jsme pak spolu seděli, říkal, že to, co dělám, je taková iluzivní architektura a že si myslí, že bych měl zůstat u té skutečné. Ponoukal mne, ať se nebojím a jdu třeba do Stavoprojektu do Ostravy kreslit bytovky, protože ta politická tíseň brzy skončí.
Poslechl jste svého učitele?
Nakonec ano, i když to chvíli trvalo. Filmový svět je svět sám pro sebe a je velmi jednoduché tomu všemu podlehnout. Navíc jsem se zamiloval do své budoucí ženy Dory Benešové, se kterou jsem se seznámil na večírku během jejího natáčení filmu Botostroj. To byl strašně tendenční a propagandistický film o vykořisťování baťových dělníků; zatímco Baťovi dělníci bydleli v krásných domcích, komunistům se bytová výstavba moc nedařila, a proto točili takové slátaniny. Hodně jsem si za to Doru dobíral, ale vzájemné okouzlení překonalo naše prvotní ideologické neshody. Pro naše společné soužití bylo také důležité, že Dora svou hereckou kariéru moc neprožívala. Zahrála si ještě pár menších rolí ve slavných pohádkách, dokonce i v Princezně se zlatou hvězdou, a pak od filmu odešla. Důvodem také bylo, že se nám narodil syn.
Předpokládám, že v Ostravě vládla tužší atmosféra…
Ostravský Stavoprojekt byl vzorovým pracovištěm. Sídliště, která se tam projektovala, se měla stát ukázkovými příklady pro další socialistická města. Když jsem přišel, kreslil se zrovna třetí obvod sídliště Poruba, kde se stavěly zlínské paneláky G 57. Při práci jsem si postupně uvědomoval tu zhovadilost, která s nimi byla spojena, že problémem panelové výstavby obecně byla snaha stát se univerzálním aparátem architektury. Univerzalismus nikdy nedokáže postihnout specifika konkrétních situací. Mnohokrát jsem si při tom vzpomněl na Scharouna nebo Fuchse. Rozrůstající se panelová výstavba mně přišla jako kyselina, která bolestivě naleptává městskou krajinu. Obzvlášť trýznivě na mě paneláky působily v pohraničí, kde jsem je vnímal jako pomníky zmaru a zoufalství těch smutných míst. Na jednu stranu byl panelákový byt pro řadu lidí skutečně prvním moderním bydlením s tekoucí vodou a splachující toaletou, na druhou stranu začala socialistická bytová výstavba ztrácet architektonickou imaginaci a stavební řemeslo. Je to, jako byste se živil jenom instantní nudlovou polévkou; sice vypočítáte, kolik jich budete potřebovat, abyste nezemřel hlady, ale těžko vám přinese něco jiného než to, že uspokojíte hlad. A těžko někoho pozvete na oběd.
Dokázal jste s takovými profesními rozpory setrvat ve Stavoprojektu?
Popravdě nebylo kam odcházet, a navíc jsem musel vydělávat peníze pro rodinu. Ve Stavoprojektu jsem zůstal, ale odmítl jsem se podílet na projektech sídlišť. Vedení podniku to bralo jako vzpouru a za trest mě přeložilo do zahradnického ateliéru. Nicméně pro mě to byla životní výhra, protože jsem se tam potkal s Ivem Klimešem. I když byl asi o deset let mladší, hned jsme si padli do noty, protože byl podobného založení jako já. Měl velký výtvarný talent a velkou touhu dělat něco jiného. Naším prvním úkolem bylo řešení Ústředního hřbitova včetně nového krematoria, které mělo nahradit to původní od Vlastislava Hofmana. Je velká škoda, že se zbouralo, protože to byla neuvěřitelně expresivní stavba.
Spolupracoval jste s Ivem Klimešem i na divadlech, která dělal později?
Ne na všech. Ivovi se podařilo vyhrát dvoukolovou soutěž na ostravskou operu, a protože věděl, že jsem pracoval u Scharouna, poprosil mě, abych mu domluvil návštěvu u něj a také v Berlínské filharmonii. Nakonec jsme toho procestovali mnohem víc – byli jsme se podívat i v Helsinkách na Finlandii od Alvara Aalta, ale Scharoun byl pro nás, myslím, nejinspirativnější. To se projevilo i v pozdějších dvou soutěžích, se kterými jsem Ivovi pomáhal – na Divadlo pracujících v Mostě a filharmonii do Ostravy.
Jak si vysvětlujete, že se během více než deseti let uspořádalo v Československu tolik architektonických soutěží na nové divadelní budovy?
Myslím, že to byla kompenzace technokratického a materialistického vidění potřeb socialistické společnosti, které měla komunistická moc. A protože česká národní identita má divadelní základ, budovala se divadla. Komunistům se navíc zdálo, že divadlo je jednodušeji kontrolovatelné než cokoli jiného. Z dnešního pohledu to může vypadat, že šedesátá léta byla takovým idylickým mezičasem, ale jak říkal Václav Havel, nešlo o idylu ani o pokračování teroru, ale o období nenápadného, zdvořilého a někdy i recesistického zkoušení a posouvání hranic možného. Kdo měl odhodlání, snažil se věci posunout, jak jen to šlo.
Na jakých realizacích divadel jste se tedy podílel?
Nakonec na žádné, protože jsem z Ostravy odešel do Prahy. Moje žena měla možnost nastoupit jako redaktorka do Československého rozhlasu a mě oslovil Vladimír Machonin, že po vzoru Karla Pragera založili ateliér Alfa a vytvořili nový typ organizace architektonické práce, jež by měla být na hony vzdálená těžkopádným projekčním molochům, jakým byl Stavoprojekt. Byla tam neuvěřitelná koncentrace skvělých architektů, vedle Pragera a Machonina například Jan Šrámek, Jiří Klen, Karel Filsak nebo Jiří Kadeřábek. Když jsem přišel, bylo už vše krásně rozběhnuté, Šrámek se svou ženou stavěli hlavní nádraží, Filsak letiště, Prager Federální shromáždění… Samé obrovské stavby! Ve srovnání s Ostravou jsem si připadal jako v továrně na architektonické sny. Jenže pak přišla srpnová okupace a všechno se změnilo.
Podobných zmarů jste zažil už několik. Nebylo to deprimující?
Ani události 20. století, ani dnešek ve mně nezlomily víru, že vše špatné jednou pomine. Jen se člověk musí ustavičně snažit tomu špatnému bránit.
Na čem jste měl možnost v ateliéru Alfa pracovat?
Než se socialismus s lidskou tváří změnil na socialismus s husí tváří, jak jsme mu říkali po zvolení Gustáva Husáka prezidentem Československé socialistické republiky, a než zaniklo Sdružení projektových ateliérů v roce 1973, stačili jsme ještě vyhrát soutěž na obchodní dům Kotva a hlavně soutěž na velvyslanectví v Berlíně.
To jsou samé mimořádné stavby…
To ano, ale zároveň to byl rozpor socialistického režimu, který Ivan Ruller jednou nazval „nezdravou preferencí staveb“. Na jednu stranu upadala bytová výstavba, která se neřešila skoro jinak než pomocí panelových technologií, na druhou stranu komunistická moc nešetřila prostředky na vlastní prezentaci. Budovy zastupitelských úřadů se stavěly všude ve světě – v Brazílii, Londýně, Káhiře… Smutné ale je, že když se tyto stavby dokončovaly, Karel Filsak nebo Jan Šrámek už byli v nemilosti a jejich stavby se nepublikovaly. To se ostatně týkalo i naší Kotvy; když se obchodní dům v roce 1975 slavnostně otevíral, nikdo nás nepozval. Mimo jiné je zajímavé, že za Antonína Novotného se stavěla divadla a kulturáky a za Gustáva Husáka hlavně obchodní domy.
Vždycky se pozastavuji nad obrovským úsilím, které museli architekti v té době vynaložit, aby mohli postavit domy, jež by snesly srovnání s produkcí jinde v Evropě.
Komunističtí pohlaváři paradoxně prohlašovali, že naším vzorem je Sovětský svaz, a přitom se ustavičně srovnávali se Západem. I kvůli této schizofrenii komunistické moci mohlo vzniknout tolik výjimečných staveb v tak nepříznivé době. Skutečně deprimující bylo, že stavební výroba i stavební řemeslo upadly do naprosto bídného stavu. Domácí stavební výroba znamenala permanentní improvizaci a přemlouvání výrobců, aby vyrobili něco jinak nebo atypicky. Dohlídat kvalitu na stavbě pak byl přímo nadlidský výkon. Straničtí funkcionáři si toho byli dobře vědomi, a proto když se stavěla Kotva jakožto první výkladní skříň socialistického konzumu, stavbu prováděla švédská firma, která si přivezla většinu materiálu i vlastní dělníky. Podobně jako u Máje.
Máj se otevíral jen o tři měsíce později. Soutěžili jste mezi sebou?
Termíny jsme neměli možnost ovlivnit, ale architektonické soupeření mezi námi bylo, to ano. SIALáci se hodně snažili, protože na rozdíl od Machoninů byli v Praze v roli hostů, a tak se chtěli vytáhnout. Ale já jsem s nimi měl dobré vztahy, nejlepší s Mirkem Masákem, se kterým jsem jezdil i na Hrádeček za Václavem Havlem. Později jsme se sešli na rekonstrukci Veletržního paláce. Nechtěli jsme, aby byl tento impozantní pomník československého funkcionalismu zbourán, a dlouho jsme hledali způsob, jak palác přestavět… jinak, ale stejně jednoduše. Asi mi to nepřísluší hodnotit, ale jsem přesvědčen, že jak stavba, tak rekonstrukce Veletržního paláce patří mezi nejvýraznější architektonické počiny našeho rozcuchaného 20. století.
Pokud dobře počítám, tak v té době už jste byl v důchodovém věku, přesto jste pokračoval v architektonické práci…
Když se do vás architektura vpije, tak už se bez ní neobejdete stejně jako kuřák bez cigarety. Navíc na začátku osmdesátých let zemřela moje žena Dora. Bylo to pro mě velmi těžké a práce mi pomohla se s touto ztrátou vyrovnat.
Kromě Veletržního paláce jste pracoval ještě na něčem dalším?
Poslední velkou věcí byla spolupráce s Karlem Hubáčkem a Jiřím Hakulínem na stavbě Divadla Husa na provázku v Brně. V té době byla v architektuře velmi aktuální debata o postmoderně. Já s Hubáčkem jsme měli k tomu, jak se s mixováním historických odkazů pracovalo na Západě, odtažitý vztah, ale vzhledem k politické situaci v Československu i v celém východním bloku byla postmoderna svým způsobem politickým gestem, protože fungovala jako ironie… a to je projev, kterého se bojí každý totalitní režim, neboť neumí odhadnout, kdy je něco míněno vážně a kdy je jeho moc zostuzována vlastní nemohoucností a tupostí. Husa na provázku se otevřela až na počátku devadesátých let, kdy jsme se naštěstí mohli opět svobodně nadechnout, ale ten posměšek vůči moci tam cítím pořád.
Nezatočila se vám z té svobody po tolika letech tuhého režimu hlava?
Víte, svoboda není otázkou režimu. Nesvobodný můžete být v jakékoli době, pokud k sobě nemáte průvodkyni odvahu.
Je ironií, že stavby, na kterých jste pracoval, jsou možná odvážnější než ty, jež se u nás stavěly po pádu komunistického režimu.
To je otázka… Architektura u nás v devadesátých letech neměla nejlepší pozici. Mám pocit, že architekti v tom období chtěli mnohem více, než architektuře přísluší. Chtěli pomocí staveb zlepšit celou společnost. Architektura je mocná, ale když o ni nestojíte nebo vám nic neříká, tak selhává. Dnes je naštěstí situace jiná, lidé architekturu chtějí, i tu odvážnou.
Váš syn se také věnuje architektuře?
Jiřího víc než domy fascinovaly mosty. Vystudoval konstrukci inženýrských staveb a myslím, že svojí práci dává to nejlepší. Osobně mám nejraději most přes Labe u Poděbrad. Architektonickou štafetu převzala až moje vnučka.
Rozprávíme pod korunou rozložité jabloně u vaší chalupy v Rožmitále. Zajímalo by mě, co vás vedlo k návratu na Broumovsko?
Bolel mě smutek té krajiny. Je to krajina mého dětství a já jsem chtěl, aby se v ní dalo žít o něco radostněji.
Stále žijete povoláním architekta?
Ano, zahradního. Stejně jako v Ostravě i zde sázím stromy.
Rozhovor se uskutečnil 21. srpna 2018 v Broumově.
Karel Kroupa (*1918, Broumov) je architekt, vlastenec a pamětník, letošní jubilant. Studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Pavla Janáka, válečná léta strávil na nucených pracích v rakouském Linci, po válce pobýval v Berlíně. Po únoru 1948 se vrátil do Československa a dokončil svá studia v Brně. Krátce působil ve Filmových ateliérech ve Zlíně, později odešel do Ostravy a pracoval ve Stavoprojektu Ostrava. V roce 1967 přesídlil do Prahy a stal se součástí Architektonického ateliéru Alfa manželů Machoninových. Na stáří se vrátil zpátky do rodného kraje.
Rostislav Koryčánek (*1972, Uherské Hradiště) vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a sociologii na Fakultě sociálních studií tamtéž. Stál u zrodu časopisu ERA21, jehož byl pět let šéfredaktorem (2001–2005). V letech 2007–2012 působil jako ředitel Domu umění města Brna, stál u zrodu projektu Brněnské architektonické stezky nebo přehlídky Sochy v ulicích / Brno Art Open. Od roku 2015 působí v Moravské galerii v Brně jako kurátor výstavních projektů zabývajících se architekturou.
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |