Ostře sledovaný park. Park na Moravském náměstí v Brně

Janica Šipulová, Martin Sládek / CONSEQUENCE FORMA architects / Klára Zahradníčková

Rekonstrukce jednoho z nejvýznamnějších veřejných prostorů moravské metropole probíhala v roce 2022 sice za bariérou stavebního oplocení, ovšem na přání architektů průhlednou, takže zvědaví Brňané mohli sledovat průběh prací v přímém přenosu. Park se otevíral po částech (kvůli uchycení výsadeb) od jara 2023 a dnes má za sebou první letní sezónu. Přirozeným těžištěm se stal nový objekt kavárny, jehož elipsovitá podpora střechy vizuálně ukončuje pohledovou osu z náměstí Svobody. Na kavárnu a dětské hřiště pak navazuje multifunkční centrální plocha s výrazným vodním prvkem, ohraničená dřevěnou lavicí. Důležitou složkou návrhu je krajinářské řešení Kláry Zahradníčkové, která byla do týmu přizvána v roce 2019, a také řešení hospodaření s dešťovými vodami.

Moře lásky, setkávání a interakce

Petr Štefek

Někdy se člověk zdráhá popisovat realizaci obvyklými termíny, jak je známe z jiných projektů. Fráze jako zeleň, návaznost či kompozice přehluší totiž jedno slovo: živost. V Brně vznikl veřejný prostor, kde to žije. Zdánlivě banální věta znamená mnoho. Proč? Protože s touto realizací se k nám přes hranice dostala živost, kterou tak dobře známe z náměstí v různých jiných částech Evropy. Mnoho návrhů našich veřejných prostorů odkazuje na monumentalitu, osu, významnou osobnost regionu... po přestřihnutí pásky se však na místě zase tak moc neděje. Pozoroval jsem ostudně skeptické komentáře kritiků před dokončením projektu, kteří často zmiňovali, že v Brně vzniká koupaliště pro jedno nejmenované etnikum a podobné nesmysly. Projektu jsem věřil a doufal, že realita prokáže smysluplnost brouzdací vodní plochy v centru města, stejně jako velké společné lavičky, která návštěvníky neodděluje, ale naopak sdružuje. Během prvních dnů od úplného otevření a napuštění vody bylo o smysluplnosti místa rozhodnuto. To rozhodnutí za nás udělaly děti, které vzaly nově vzniklé „brněnské moře“ útokem. Zdrženlivější dospělí je obvykle následovali o pár minut později.

Sám jsem využil možnost ochlazení hned první den po napuštění, kdy mi náhodou zatelefonoval kamarád, že právě projíždí Brnem ještě se skupinou známých. Když dorazili na místo, uviděli mne stát uprostřed vodní plochy. Okamžitě si sundali boty, vytáhli kalhoty a s úsměvem běhali dokola. Až když jsme trochu oschli, představili se mi jako členové správní rady velké banky. V moři uprostřed města se tak nečekaně krásně uvolnili. Ve vodě se dá taky po zavření oblíbeného baru třeba tančit až do rána, s bluetooth hudbou v uších. Pamatuji si krásně nasvícený rudý plášť mé tanečnice, hudbu Stravinského Svěcení jara a tanec jako z nočních Benátek. Jsem rád, že spontánnost užití veřejného prostoru odteď nebude v České republice jen utopií a exotikou, ale samozřejmým benefitem nově vznikajících veřejných prostranství. Prostory bez patosu a se silnou myšlenkou totiž ve světě fungují. Příkladem budiž Památník princezny Diany v londýnském Hyde Parku, fontány skotského parlamentu v Edinburghu a mnoho dalších míst po světě. V Basileji se lidé v létě nechávají do práce nebo z práce unášet proudem řeky, cestou zpátky klidně sundají oblek a stráví ještě nějaký čas v městských kašnách. Nikdo se nad tím nepozastavuje, jsou to přece krásné barokní kašny a mají právo na život i v dnešní době, kdy k nim už nechodíme s vědry pro vodu.

Ale dost bylo vody, čas pro nějaká suchá data. Prostor Moravského náměstí vznikal od počátku 19. století z velké části v místech postupně rozebraného městského opevnění a stal se významným prostranstvím rozrůstajícího se města. V roce 1891 vznikl v severní části dnešního parku Německý spolkový dům, o rok později na ose ulice vedoucí z dnešního náměstí Svobody vyrostl mohutný pomník císaře Josefa II. Ten byl však v roce 1919 stržen československými legionáři a na jeho místě měla vzniknout socha Tomáše Garrigua Masaryka. Záměr jen o pár let později znemožnila německá okupace a náměstí dostalo jméno Adolf Hitler Platz. Po skončení druhé světové války neslo pro změnu název náměstí Rudé armády a na místě uvažovaného pomníku TGM vznikla pěticípá kašna, k níž vedly z pěti směrů chodníky v původně červeném asfaltu, navozující dojem velké rudé hvězdy. Z Německého domu zůstala na místě jen část podzemních sklepení. Současná podoba Moravského náměstí vychází z vítězného návrhu soutěže z roku 2016. Návrh se nesnažil doslovným přepisem evokovat žádnou ze stop dramaticky procházejících dějin tohoto místa. Přinesl zcela novou a čerstvou vrstvu, která se vyhýbá jakékoli formě tradičních pomníků odkazujících na minulost a dává přednost spontánnímu oživení městského prostoru pro budoucnost. Na kulturní část odkazu Německého domu se snaží navázat kulturním programem okolo nově vzniklého centra. Soutěžní návrh díky přítomnosti autorského týmu ve všech fázích projektu umožnil smysluplnou evoluci a rozvinutí detailů uplatňovaného mobiliáře. Důležité je zmínit, že autoři Janica Šipulová a Martin Sládek k dílu přizvali mnoho dalších: krajinářskou architektku Kláru Zahradníčkovou, dále pak Ninu Vlček Ličkovou, Jana Schleidera a další nejen z týmu CONSEQUENCE FORMA architects. Jednotlivé prvky mobiliáře zatoulaných židlí od Richarda Loskota jsou oživujícím prvkem, který láká návštěvníky k objevování parku i mimo hlavní těžiště a průchozí trasy. Park má tak svou klidnější a rušnější část, přesně dle potřeb a nálady pro jeho návštěvu.

Neposlední a důležitou roli v příběhu parku tvoří kavárna Parq v severní části území. Městu na základě nájemní smlouvy kromě dobré kávy zajišťuje i službu veřejně přístupných toalet. Kromě toho kavárna „pomáhá a chrání“. Plní tak trochu roli dobrého policajta, kdy lidé, kteří tráví čas na její zahrádce, vytvářejí komunitu, která dokáže spontánně dohlédnout na malé děti a zabránit alespoň částečně vandalismu.

Ale už dost čtení, toto místo čeká na vaši interakci a vaše příběhy. Přijďte se i vy proběhnout moravským mořem, usmát se na člověka, který si právě vedle vás sundává boty. Možná se brzy uvidíte znovu – při nazouvání bruslí tamtéž. Kluziště bude mít letos premiéru.

Petr Štefek (* 1980, Hradec Králové) je absolventem Fakulty umění a architektury TU v Liberci a ateliéru vídeňské Akademie výtvarných umění. Po stážích ve Švýcarsku a Rakousku působil přes deset let v Londýně ve studiích Foster + Partners, Wilkinson Eyre a HOK. V roce 2005 založil v Londýně vlastní studio, jehož nejvýznamnější realizací se stal Regal House na stanici metra Covent Garden. Po návratu do ČR se podílel na studii obnovy brněnského Paláce Morava v Ateliéru Habina. Kromě vlastní praxe se stará také o rozvoj veřejného prostoru a architektury jako městský architekt v Mikulově. www.petrstefek.com

„Bibione s rezavou kavárnou...“

Roman Čerbák

... těmito slovy místo pojmenoval známý, o kterém jsem náhodou zjistil, že v kavárně pracuje. Označení není potřeba vnímat jako dehonestující. Pokud nějakému místu nebo soše veřejnost přiřkne přezdívku, která zlidoví, lze to brát i jako důkaz zájmu. Místo vzbuzuje emoce, je ve veřejném povědomí a zapsalo se na mentální mapu města. Není to mnohem lepší, než když se o novém počinu neříká nic? Brněnský deník překřtil multifunkční fontánu na „brněnské moře“. Snáší to architekturu z piedestalu nedotknutelnosti mezi širokou veřejnost a navíc je to v dobré tradici brněnských bizarností: fontána je moře, krokodýl je drak, poledne je v 11 hodin, ale z orloje stejně nejde čas pořádně zjistit a za práci se tu adekvátně neplatí už stovky let, proto je jedna fiála staré radnice zahnutá.

Co bohužel není v rámci brněnské tradice, je geneze projektu: od uspořádání otevřené architektonicko-urbanistické a krajinářské soutěže přes respektování vítězného týmu i návrhu až po kvalitní realizaci. Investoři projektu si tak mohou v tomto případě pogratulovat – jsme to my, obyvatelé města.

I když ne všichni jsou podobou rekonstrukce potěšeni. Kritizovat nedostatek nápadů, elitářství a exkluzivitu hraničící s určitou formou privatizace veřejného prostoru se ve svém textu pro Deník Referendum snaží Vladan Klement.¹ Dle mého názoru střílí sice usilovně, ale v drtivé většině slepými náboji. Text je leckde myšlenkově nekonzistentní, na pár místech popírá sám sebe. 

Já si naopak myslím, že výsledek rekonstrukce už stačil prokázat, že i místo navržené (designované) do posledního detailu může být opravdu inkluzivní, tedy pro všechny. Pokud nemáme peníze na drahou kavárnu, můžeme si koupit lahvové pivo a sednout si na lavičku nebo do trávy, obojího je teď pro všechny více. A pokud někomu vadí, že zmizela jistá „punkovost“ či urbánní ušpiněnost prostoru, já jsem naopak rád, že se park zbavil postsovětské podoby rozkladu a nezájmu a dostal kultivovanější a promyšlenější formu, kterou známe obvykle jen z exkurzí na Západ. Vytýkat mu něco jako „přeestetizovanost“ bych nechal na dobu, kdy takto budou vypadat všechny veřejné prostory a bude problém najít místo s patinou permanentního poločasu rozpadu.

Park na Moravském náměstí je teď pěkným prostorem – a za slovo pěkný se v odborném časopise nestydím, používám ho záměrně. Dílo (a myslím, že u veřejného prostoru to platí ještě víc než u architektury) nemusí být ani radikální, ani složité, aby bylo dobré a fungovalo. To je myslím v krystalické podobě vidět právě na této rekonstrukci. V porotě, která rozhodovala v soutěži z roku 2016, se na vítězný návrh pohlíželo, v porovnání s návrhem na druhém místě (viz obr. 8), jako na ten banálnější. Nemyslím, že by byl horší, naopak dost možná funguje lépe a určitě je k širšímu publiku vstřícnější.

Ani tento návrh se však nezhmotnil mávnutím kouzelného proutku. Za dotažením všech míst, nápadů a detailů je velké úsilí a obrovské množství práce. Nevím, zda je to tento případ, ale obecně u nás pořád častěji platí, že pokud chcete něco dotáhnout do posledního detailu, je to spíše boj a nekonečné přesvědčování než jednoduchá spolupráce provázená pochopením. Samozřejmě dílo musí být promyšlené po všech stránkách, musí myslet na všechny potenciální uživatele a nabídnout jim dostatek možností. Jsem například rád, že návrh cest byl oproti soutěžní podobě doplněn dle logických a daných tras a spojnic. A i když se můžete snažit sebevíc, stejně narazíte na nějakou nesmyslnou legislativu, která je s něčím jako „estetická podoba věcí“ v přímém rozporu. Zde je takovým příkladem severní vstup u ulice Lidická, zamořený různými elektroskříněmi. Je smutné, že se s tím obvykle až magicky „nedá vůbec nic dělat“ a že to jako problém vidí většinou jenom architekti. Obzvláště když jinak z celého prostoru cítíte jasnou snahu vše dotáhnout do posledního detailu a vlastně udělat ještě víc. K realizaci bylo přizváno mnoho specialistů a odborníků, svého druhu řehole je i nadstandardní oslovení dalšího autora, vizuálního umělce Richarda Loskota, díky němuž je park poset hravými a vtipnými (doporučuji přečíst si manuál u dětského hřiště), a tím pádem nutně atypovými herními prvky. V našich končinách je drtivá většina těchto věcí opravdu designový odpad. Navrhovat je na takové úrovni a přitom řešit splnění všech bezpečnostních požadavků není vůbec samozřejmé.

Tato část Moravského náměstí fungovala relativně dobře i před rekonstrukcí, což je dáno exkluzivní polohou v těsné blízkosti historického jádra a napojením na jednu z hlavních radiál, Lidickou třídu. Hustota lidí v tomto místě zkrátka přináší potřebný materiál k oživení veřejného prostoru. I když samozřejmé to není – rudoarmějec se svými mrtvými spolubojovníky na vedlejší ploše se takové popularitě rozhodně netěší. Revitalizace přinesla kvalitativní posun, parkové náměstí funguje mnohem lépe a prostor zůstal stále veřejným, se všemi výhodami i nevýhodami. Pěkně a stručně je formulují např. Jan Gehl, který říká, že lidi přitahují další lidi,² Jane Jacobs, která si jako jedna z prvních všimla důležitosti přirozené sociální kontroly,³ a Petr Kratochvíl, který upozorňuje, že bez atraktivního veřejného prostoru by město bylo jen shlukem staveb a život v něm by byl ochuzen o důležitou scénu, na níž se můžeme konfrontovat s druhými a nacházet, co nás – přes všechny rozdíly – přece jen navzájem spojuje.⁴ To mi přijde v době „rozdělených společností“ obzvláště důležité. Veřejný prostor je místem nečekaného a může být i místem nepříjemného. I v dobře navrženém veřejném prostoru se nám může stát nedobrá věc. Je důležité učit se vycházet s ostatními, i když se nám z nějakého důvodu nemusí líbit, co a jak dělají.

Zní to možná banálně, ale je dobré na tom vědomě pracovat. Já dostal příležitost hned, když jsem souhlasil s napsáním tohoto textu a šel si sednout na monumentální centrální lavičku, abych nasál atmosféru místa. Sledovat z ní množství dějů a mikropříběhů je daleko lepší než koukat do telefonu, což rozhodně nemůžeme říct o každém veřejném prostoru. Nakonec jsem si hlučnou a vulgární spolusedící a incident s ukradeným míčem docela užil.

 „Tento kousek Brna se povedl,“ píše Petr Omasta ve svém hodnocení na webu Mapy.cz. Většinou se architekti vděku u laické veřejnosti nedočkají, v tomto případě to ale, zdá se, neplatí. Pokud se na místě ocitnete, myslím, že s ním budete souhlasit.

1    Vladan Klement: Promarněná poetika Moravského náměstí v Brně. Deník Referendum, 15. března 2022. Dostupné z: https://denikreferendum.cz/clanek/33779- promarnena-poetika-moravskeho-namesti-v-brne, vyhledáno 18. 10. 2023.

2    Jan Gehl: Život mezi budovami. Albert, Boskovice, 2000.

3   Jane Jacobs: Smrt a život amerických velkoměst. Mox Nox, Praha, 2013.

4   Petr Kratochvíl: Architektura a veřejný prostor. Zlatý řez, Praha, 2013.

Roman Čerbák (* 1981, Brno) je architekt, urbanista a památkář, člen kolektivu 4AM Fórum pro architekturu a média. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a Fakultu architektury VUT v Brně, s odbočkou v Liberci a Valencii.

________________

místo stavby: Moravské náměstí, Brno; účel stavby: rekonstrukce parku; autoři: Janica Šipulová, Martin Sládek / CONSEQUENCE FORMA architects (Brno);  tým: Nina Vlček Ličková, Barbora Bělunková, Jan Schleider, Petra Buganská, Prokop Matěj, Katka Hlavičková, BarboraKudelová; vegetační úpravy: Klára Zahradníčková, David Hora, Ondřej Fous, Marie Straková, Michaela Sinkulová; hrací prvky a spolupráce na objektu elipsy: Richard Loskot; hospodaření s dešťovými vodami: Jiří Vítek; investor: MČ Brno-střed; generální dodavatel: Skanska Brno; subdodavatelé: Kavyl (vegetační úpravy), Granit Zedníček (žulová dlažba a obrubníky), Ruukki CZ (cortenový fasádní a interiérový obklad); soutěž: 2016; projekt: 2016–2021; realizace: 2022; řešené území: 2,2 ha; zastavěná plocha: 334 m² (kavárna s terasou); náklady: 108 mil.Kč (bez DPH); foto: BoysPlayNice (1, 3–7); zdroj: podklady architektonické soutěže (2), n-1 (8)

Studio CONSEQUENCE FORMA architects založili v roce 2016 Janica Šipulová (*1986, Vsetín), absolventka Fakulty architektury VUT v Brně a Akademie výtvarných umění IKA ve Vídni, a Martin Sládek (*1985, Praha), absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze. Pracovní zkušenosti z Vídně s projekty větších měřítek a mezioborová spolupráce formovaly směřování ateliéru, který se vyprofiloval na základě úspěchů v otevřených architektonických soutěžích. Úspěchem je i nedávné vítězství v užší projektové soutěži na základní a mateřskou školu Sadová v Brně (společně s Xtopix). Dalšími klíčovými projekty ateliéru jsou přeměna pivovaru na nové městské centrum Rybáře v Karlových Varech a spolupráce na vzniku nové části města pro tisíce obyvatel – brněnského Jižního centra. Ateliér získal řadu ocenění za novostavbu sportovní haly ZŠ v Novém Hrozenkově (2021, viz ERA21 #02/2022). www.consequence.cz