Návrh začínáme diskuzí, ne skicou. 

Rozhovor s Amandou Levete

Předsedkyní mezinárodní poroty architektonické soutěže Grand Prix Architektů byla loni jmenována britská architektka Amanda Levete. U příležitosti její návštěvy v Praze jsme s ní hovořili o její obnovené vazbě na Česko díky účasti v projektu poskytujícím studentské stáže Kaplicky Internship (v Amanda Levete Architects tak působila vítězka ročníku 2021 Valerie Heyworth) a o projektech, které se v kanceláři AL_A aktuálně rodí.

Jak je to dlouho, co jste byla naposledy v Praze?

Jsem v Praze poprvé od Janovy smrti v roce 2009, takže je to pro mě velmi dojemný zážitek. A jsem tu dnes díky projektu Kaplicky Internship, což mi přijde velmi příhodné. Valerie s námi spolupracovala téměř rok a díky jejímu spojení s Olegem Hamanem jsem se stala předsedkyní poroty Grand Prix.

Těšíte se na své působení v porotě?

Ano. Máme velmi nabitý program, budeme cestovat křížem krážem po celé zemi, abychom navštívili všechny projekty. V užším výběru je padesát projektů. Jsme rozděleni do skupin, ale opravdu toho uvidíme hodně. Sejde se pět mezinárodních porotců a strávíme spolu dva dny ježděním po České republice. Porota je zorganizovaná dobře. Nejtěžší pro nás bylo dostat se z celkového počtu 270 přihlášených projektů na těch 50 nominovaných. Úroveň byla vysoká, udělalo to na mě velký dojem. Všechny projekty byly promyšlené, elegantní, s velkým důrazem na udržitelnost, opětovné využití materiálů, nové funkce pro staré objekty a také na schopnost městského a krajinářského plánování věci skutečně posouvat. Moc se na příštích několik dní těším.

Máte nějaké favority?

Mám. Ale na celém procesu je zajímavé, jak často mohou fotografie klamat nebo projektu neudělají úplně dobrou službu. Proto je důležité budovy navštívit a zažít. Porozumět kontextu, všímat si, jak se v nich cítíte. Neřídit se jen tím, co vidíte na obrázku.

Jaká byla vaše motivace navázat partnerství s Bakala Foundation před dvěma lety? Jaké jsou hlavní výhody takových mezinárodních stáží – pro studenta i pro kancelář?

Pro nás jako kancelář je důležité najít způsob, jak lidem nabídnout příležitost ke spolupráci jinak než konvenční cestou. A ke Kaplicky Internship mám samozřejmě velmi blízko. Často mentoruji mladé studenty, většinou ženy, často ze znevýhodněných nebo málo zastoupených skupin. Já se toho od nich naučím stejně tolik jako ony ode mě.

Zažila jste nějakou podobnou formativní zkušenost, když jste začínala?

Pro mě to byla práce pro Richarda Rogerse. Pracovala jsem u něj čtyři a půl roku. A tolik jsem se toho naučila. Nejen o architektuře, ale i historii, lidskosti, politice. Jeho kancelář měla dost specifickou kulturu. Samozřejmě se tam projevoval on jako výrazná osobnost, ale důležitý byl také jeho respekt ke každému, kdo s ním spolupracoval. A schopnost přilákat talentované lidi z různých oborů – urbanisty, inženýry, akustiky. To pro mě byla velká škola. Byl to renesanční člověk.

Když jsem Richarda viděla naposledy, byli jsme spolu na večeři, sami dva. Povídali jsme si o tom, jak těžké je kulturu v kanceláři vytvořit. Ale shodli jsme se, že když už se ji jednou podaří zavést, práce se o sebe postará sama. Od Richarda jsem se také naučila, že čím méně tlačíte na strukturu a hierarchii, čím více odpovědnosti dáváte samotným lidem, tím spíš se kancelář opět o sebe stará sama. Na vytvoření kultury v AL_A jsem spolu s ostatními řediteli pracovala velmi tvrdě. Hodně se navzájem podporujeme – architektura je stresující práce, máte termíny, někdy se to na vás valí – ale od kolegů dostanete obrovskou várku podpory. Za to jsem opravdu ráda.

Vaše kancelář má kromě vás ještě čtyři ředitele (Ho-Yina Ng, Alici Dietsch, Maximiliana Arroceta a Matta Wilkinsona) a každý je z jiné země. Byla to vědomá volba, nebo k tomu došlo postupně?

Kancelář AL_A jsem zakládala v roce 2009, ten samý rok, kdy zemřel Jan. Bylo to opravdu náročné období. Všichni čtyři ředitelé byli již tehdy součástí Future Systems. A byli skvělí. Je pravda, že jsme z různých zemí, dokonce zastupujeme tři různé kontinenty – Ho-Yin je Číňan, Alice je Francouzka, Max má kořeny částečně ve Španělsku a částečně u původních obyvatel Jižní Ameriky, Matt je Brit. Takový mix přináší různé citlivosti a zkušenosti. A na tom se dá skvěle stavět.

Pracujeme teď trochu jinak než dřív a mnohem více spolupracujeme. U každého projektu začínáme nejprve diskuzí, ne skicou. Snažíme se nic nevymýšlet dopředu. Chceme přijít na to, kde se v projektu skrývá skutečný potenciál, jak můžeme pomoct a třeba tím posunout celý diskurz kupředu.

V roce 2022 jste vyhráli důležitou soutěž na novou filharmonii v Bělehradě. Můžete nám o tomto projektu říct něco víc?

Jsem na ten projekt nesmírně hrdá. Bude velmi důležitý pro nás i pro město Bělehrad. Pro srbskou vládu jde o historicky největší investici do kultury vůbec. Zvolená parcela má obrovský strategický význam, z místa je úžasný výhled na soutok řek Sávy a Dunaje a na zeleň Velkého válečného ostrova. A to vše přímo uprostřed města. Je to jedinečná scenerie.

Zmínila jste, že na počátku každého projektu je diskuze. Co byl tady ten moment, o který jste se pak v návrhu opírali?

Bylo to právě pochopení skutečného strategického významu lokality spolu s vědomím, že máme příležitost vytvořit architekturu, která bude svým způsobem zvěstovat progresivní budoucnost Srbska. Hudba je univerzálním druhem komunikace, lze jí rozumět a dorozumět se bez potřeby jazyka. Proto je filharmonie tím dokonalým kulturním centrem, které bude spojovat lidi – lidi z různých vrstev, různého věku, původu, etnika. Zásadní bylo vnímání koncertní budovy jako společenského prostoru, atraktoru, místa, kam jdou lidé na koncert, ale také jen tak být s ostatními.

Soutěžní zadání takové společenské provozy požadovalo?

Ano, ale my jsme tento aspekt využili do maxima. Chtěli jsme budovu, která bude působit jako otevřená, vřelá, přívětivá, kde se návštěvník dokáže uvolnit. To jsme si odnesli z našich předchozích projektů tří muzeí – muzea MAAT v Lisabonu, V&A v Londýně a muzea Paisley ve Skotsku. Naučili jsme se přemýšlet nejen o tom, jak návštěvníci budovou procházejí, ale také jak tvořit prostory, kde se může stát cokoli. Někdy je lepší prostor navrhnout spíš volně, „nepředesignovat“ ho, aby se v něm pak mohlo dít i něco nečekaného. Aby si ho lidé mohli přivlastnit a dělat si s ním, co chtějí, lépe, než bychom si to my dokázali představit.

Vaše studio se hodně zaměřuje na inovace. Jaké příležitosti vám v tomto směru poskytl projekt filharmonie?

Inovace může mít více podob. Někdy vychází z vědeckého výzkumu, jindy jde spíš o nový způsob práce s místními materiály a tradičním řemeslem. O to, jak na průsečíku tradice a současnosti dokázat využít oboje bez popření jednoho či druhého. Název Bělehrad doslova znamená „bílé město“. Odkazuje na typický místní bílý mramor, jímž je obloženo mnoho historických budov v centru města. Naším záměrem bylo vnést část města dovnitř filharmonie, proto jsme se rozhodli hlavní koncertní síň pro 1 200 osob obložit tímto bílým mramorem. Ovšem z akustických důvodů musel mít kamenný obklad poměrně drsný povrch a musel být v menších kusech. Začali jsme proto zkoumat, jak použít mramor z původních místních, dnes již uzavřených lomů – pouze malé odseky a zbytky – bez dalšího narušování krajiny. Právě jednáme s městem o tom, zda nám tam umožní přístup. 

Komorní koncertní sál, menší prostor pro 400 osob, bude mít obložení z místního dunajského dubu. Zároveň zde chceme využít tradiční srbskou techniku dřevořezby – vytváří krásné texturované povrchy, což se nám opět hodí z hlediska akustiky. Budeme spolupracovat s místními řezbáři a výsledná podoba by měla mít současný výraz, ale vycházet z tradičního řemesla.

Zvolený pozemek má skvělé světelné podmínky, velmi podobné zlatě zbarvenému jižním světlu, které si pamatujeme z Lisabonu. A právě na projektu MAAT v Lisabonu jsme se toho hodně naučili o práci s glazovanými keramickými obklady v exteriéru – proto je v Bělehradě budeme používat znovu, i když trochu jiným způsobem. MAAT má obklad s bezbarvou glazurou, takže fasáda reaguje na měnící se světlo v průběhu dne. Pro bělehradskou filharmonii jsme navrhli obklad s lehce konkávním tvarem, takže glazura částečně steče dolů do prohlubně. Používáme narůžovělou keramickou hlínu s bílou glazurou. Fasáda tedy bude ve výsledku bílá, ale zůstane jí jemný růžový nádech způsobený právě prosvítající barvou na krajích obkladů. 

Chceme, aby budova vyjadřovala harmonii. A to nejen harmonii hudební, ale také mezi člověkem a přírodou, mezi architekturou a hudbou. Sledujeme proto specifický plynulý pohyb dirigentské taktovky, který se odráží v architektuře budovy a ta se na oplátku odráží v okolní vodní hladině. Jednotlivé konkávní dlaždice jsou pak zmenšeninou záznamu tohoto pohybu. 

S kým spolupracujete na krajinářském řešení? Jak vás spolupráce s krajinářskými architekty ovlivňuje obecně?

Krajinářské řešení je zde skutečně neoddělitelnou součástí návrhu. Vybrali jsme si ke spolupráci skvělou kancelář VDLA. S jejím ředitelem Vladimirem Djurovicem jsme už pracovali na muzeu MAAT, které má částečně ozeleněnou střechu. Tady jsme se však ocitli v úplně jiném měřítku. Návrh pracuje s místními původními druhy a preferuje takové, které zde mají šanci se dlouhodobě uchytit a prospívat. U tohoto projektu bylo architektonické a krajinářské řešení úzce provázáno hned od začátku. Oboje bylo stejně důležité. Tím, že jsme kladli na krajinu takový důraz, jsme zašli dál, než po nás chtělo soutěžní zadání. Věřím však, že vysvětlovat a přesvědčovat instituce a investory, že krajina je zásadním dílem každého projektu, má být součástí naší architektonické práce. 

A podařilo se vám je přesvědčit?

Samozřejmě je to složité, protože nakonec jde vždy hlavně o peníze. Ale chápou, že je potřeba dostávat přírodu blíž městům a náš návrh podporují. 

Je také součástí práce architektů a architektek vymezovat se vůči probíhající klimatické změně a související společenské situaci? Může jít architektura příkladem? Co lze v tomto směru dělat již dnes?

Na nás architektkách a architektech leží obrovská zodpovědnost, abychom do území vstupovali co možná nejcitlivěji. Abychom používali co nejméně energie, a pokud možno energii obnovitelnou, jak jen to jde případ od případu. Abychom brali v úvahu zabudovaný uhlík v různých materiálech. A je třeba zajít ještě dál, než se od nás běžně očekává, abychom pomohli společnosti blíž k uhlíkové neutralitě. Přesvědčovat investory o tom, jak zásadní mají zodpovědnost, protože šetrná řešení často nebudou ta nejlevnější.

Zároveň si ale myslím, že bychom se na udržitelnost měli dívat v tom nejširším slova smyslu. Ano, energie a biodiverzita jsou důležité. Krajinářské řešení má být součástí konceptu, ne něco přilepeného až nakonec. Je tu však také schopnost udržitelné a transformativní architektury vytvářet rovnoprávnost – mezi člověkem a přírodou, mezi lidmi navzájem. Žijeme v době obrovských nerovností, polarizace a kolapsu životního prostředí. Může se architektura stát nástrojem změny? Pokud ano, musí umět lidi zaujmout, vzbudit jejich představivost. Veřejné prostory musejí být takové, aby se v nich lidé chtěli scházet. Takže z mého pohledu je jednou z cest k udržitelnosti, že budeme klást velký důraz na koncept a návrh venkovních veřejných prostorů – stejně velký jako na architekturu. A architekturu vidět nejen jako design budovy, ale jako urbanistický vstup, jehož dopad je širší než jen samotný objekt – ať už skrze poselství s danou architekturou spojené, skrze vytvořená propojení, vazby na různé komunity. To vše je součástí sociálního pilíře udržitelnosti a na to všechno je potřeba myslet najednou, nestačí jen šetřit energii.

O klimatické změně se každým dnem dozvídáme nové informace, vznikají další a další studie. Jak se vzděláváte, jak s tím přílivem dat udržujete krok, abyste mohli nové poznatky integrovat do praxe?

V rámci naší kanceláře máme rozdělené role tzv. ochránců (champions). Ochránce udržitelnosti, ochránce materiálového výzkumu atd. To jsou lidé, kteří mají za úkol sledovat, co se v oboru děje. Zároveň se snažíme zůstávat otevření také dalším profesím a zvát je ke spolupráci. Zejména inženýry. V kanceláři máme také pravidelné přednášky, na které zveme zajímavé lidi z různých oborů mimo architekturu, abychom se dozvěděli také něco z oblastí, kde toho jinak víme velmi málo. Snažíme se aktivně vytvářet příležitosti pro rozšiřování obzorů, pro opravdovou zvídavost. To člověku pomáhá zůstat pozorný a aktivní.

Můžete uvést příklad, koho jste třeba na takovou přednášku pozvali?

Teď máme na programu Hanifa Karu, výjimečného statika a také skvělého přednášejícího a učitele. V současné době se zabývá výzkumem zpětného zachytávání uhlíku a vývojem nových druhů betonu. V minulosti jsme pozvali například Alastaira Campbella, bývalého poradce a tiskového tajemníka Tonyho Blaira, nebo Soniu Conteru, profesorku biofyziky na Oxfordské univerzitě. To je skutečně výjimečná žena, je náročné s ní držet krok. Pracujeme teď společně na projektu, jde o výzkum ohledně možností průhledného dřeva. Ale ve své přednášce mluvila i o superpočítačích a umělé inteligenci a o tom, jak jedna z našich slepých skvrn je množství energie, které tyto superpočítače a AI spotřebovávají. To množství je srovnatelné s energetickou spotřebou jednoho státu. A to rozhodně není udržitelné. A naše pozvání přijal také Robert Hannigan, bývalý šéf kyberbezpečnosti britské vlády, který mluvil o neurodiverzitě a její roli v tomto odvětví, že je například potřeba ji zohledňovat při navrhování velkoprostorových kanceláří.

Rozhovor se uskutečnil 27. října 2023 v Praze.

Amanda Levete (*1955, Bridgend, UK) je původem velšská architektka a absolventka AA v Londýně. Spolu se svým mužem Janem Kaplickým vedla architektonickou kancelář Future Systems, známou především stavbou Tiskového a mediálního centra na stadionu Lord’s Cricket Ground v Londýně (1994), za které duo vyhrálo Stirlingovu cenu Královského institutu britských architektů. Po smrti Kaplického založila Amanda Levete vlastní studio, které se později zapsalo především realizací nového vstupu a podzemní přístavbou muzea Viktorie a Alberta v Londýně (2017) nebo novostavbou Muzea umění, architektury a technologií MAAT v Lisabonu (2016). http://www.ala.uk.com