Odborná platforma Carbon Leadership Forum¹ stojí mimo jiné za iniciativou Uhlíkově chytré stavebnictví (Carbon Smart Building), v rámci níž v roce 2018 formulovala tento ambiciózní cíl: „Máme vizi prosperujícího globálního stavebnictví, které dokáže v rámci vystavěného prostředí každý rok bezpečně uložit miliardy tun uhlíku, díky čemuž se stane provoz nových i stávajících budov uhlíkově neutrálním. Uskutečnění této vize dosáhneme vzájemným propojením oborových partnerů s různými specializacemi za účelem společné realizace koordinované strategie a akčních plánů, vedoucích k celosvětové transformaci vystavěného prostředí, které se tak promění z producenta emisí na uhlíkové úložiště.“² V rozhovoru s Chrisem Magwoodem ze školicího a výzkumného centra Endeavour jsme hovořili o tom, jak taková transformace může vypadat a v jakých případech se už pokročilo od slov k činům.

Dosažení uhlíkové neutrality je aktuálním tématem všech oblastí lidské činnosti včetně architektury. Snižování takzvaných provozních emisí skleníkových plynů za pomoci nízké energetické náročnosti budov a obnovitelných zdrojů je bezesporu cesta správným směrem...

Může k nám architektura promlouvat? Funkcí architektury jakožto nástroje komunikace se intenzivně zabýval celý postmoderní diskurz i koncept vůbec prvního bienále architektury v Benátkách v roce 1980. O rozcházejících se výkladech postmoderny jsme hovořily s architektkou a teoretičkou Léou-Catherine Szackou.

Pro české architekty, kteří ve své tvorbě rozvíjeli postmoderní přístupy již od sedmdesátých let 20. století, se označení postmoderna stalo stejně jako pro architekty v zahraničí obecně zavádějícím a v podstatě zapovězeným. Je otázkou, zda se u nich postmoderní strategie projevily ve vědomé inspiraci západní architekturou, nebo k nim došli sami nepřímou cestou. Postmoderní přístupy u nich nenabývaly pouze subverzivních ironických významů, byly rovněž sociálními gesty a nesly ekologický apel. Po revoluci se pro tvorbu těchto architektů, i pod vlivem korektivu kritického regionalismu, vžily pojmy jako nový modernismus, neofunkcionalismus nebo prostě funkcionalismus vyjadřující nepřerušenou kontinuitu s meziválečnou tradicí. Dodnes tak panuje určité zmatení, co vlastně máme považovat za odkaz domácího dědictví postmoderní architektury.

Podhůří Jizerských hor a Ještědského hřbetu, kde zakládající členové libereckého studia Mjölk architekti Jan Mach a Jan Vondrák studovali a dodnes zde působí, předurčilo jejich zájem o architekturu zasahující do přírodního rámce. Výsledkem je několik nových rozhleden a vyhlídek na vrcholcích nedalekých kopců. Povídali jsme si o tom, jak architekturou vstupovat do volné krajiny, jak se vypořádat s kontroverzemi, které s sebou takové stavění nese, i o potřebě velkorysosti a radosti z tvorby.