Dům s renesančním jádrem stojící na úpatí zámeckého kopce v bývalé židovské čtvrti v Mikulově prodělal za svou existenci desítky přestaveb a operací, přesto si dokázal udržet středověkou pitoresknost. Naposledy byl rekonstruován pro potřeby penzionu. Štajnhaus nebyl jen projekt, Štajnhaus byl proces, jenž spočíval v postupném odkrývání jednotlivých vrstev, prostorů a překvapivých souvislostí a v hledání hranice, do jaké doby se lze vrátit a kdy už se vydat po nové cestě. Dům je zachován jako organický celek, ve kterém se prostor a tvary vzájemně prolínají, stejně jako se prolínají historické prvky s moderními, na míru navrženými detaily. Část domu slouží jako soukromý prostor majitele. Pro hosty je k dispozici pět pokojů, kdy každý z nich má svou specifickou atmosféru, obnoveny byly také vinný sklep a přilehlý dvorek.

Před jedenácti lety publikoval časopis ERA21 (#01/2006) citaci z mého eseje Pět kritických horizontů pro učitele architektury ve věku rozptýlení. V tomto eseji jsem vyjádřil myšlenku, že model vzdělávání architektů formou ateliéru je vystaven různým rozptylujícím vlivům, které buď zpochybní model samotný, nebo povedou ke vzniku modelů nových. Tehdy jsem byl přesvědčen, že rozptylující vlivy narostly a výrazně oslabily efektivitu moderního a postmoderního ateliérového modelu – a dnes jsem o tom přesvědčen tím více. V minulosti tento model závisel na mistrech, kteří poněkud tajemně sdíleli své metody se snaživými učedníky.

V krátkém experimentu nazvaném architektonické vzdělávání se musíme ptát: Jak dlouho ještě vydrží ateliérový model? Otázka se týká přímo podstaty naší činnosti. Při pomyšlení na ateliér má člověk tušení konce. Od pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, kdy byl tento výukový model vynalezen a kdy byl na vrcholu rozkvětu, do situace zasáhly mnohé vlivy. Přesto dnes stále tvrdohlavě a bezmyšlenkovitě pokračujeme v této „nové” tradici. O ateliéru uvažujeme jako o centru architektonického vzdělávání. Je však dále udržitelné? Kolik podmínek se v architektonickém vzdělávání změnilo od doby, kdy byl tento postoj formulován? Je možné dnes najít jiný přístup, který by lépe vyhovoval okolnostem, s nimiž se dnes musíme vyrovnávat?

Myšlenka postavit v Sazovicích kostel vznikla ještě před druhou světovou válkou, ale teprve před šesti lety se k ní Sazovičtí vrátili a založili Spolek pro stavbu kostela. Ten je umístěn v přirozeném těžišti obce a jeho geometrie je založena na půdorysu kruhu o poloměru 16,8 metru, jenž vychází z archetypu svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze. Kruh lze zároveň chápat jako tečku, místo zastavení, spočinutí a usebrání. Architektonický koncept pracuje se slupkou základního válcového objemu a formuje ji, jako by byla z papíru. Jednotlivé stěny jsou naříznuty okny, kterými proniká boční světlo dovnitř kostela a měkce tvaruje jeho vnitřní prostor. Kostel má tři nadzemní podlaží – hlavní kruhovou loď a dva kůry – a suterén se společenským zázemím.

Náš svět se skládá ze vztahů (sociálních, ekonomických…) a prostředí, v němž se odehrávají a které jim tvoří podmínky. Mnoho politiků se však soustředí jen na vztahy a prostředí buď nevnímá, nebo řeší pouze jeho nutnou údržbu. Neuvědomují si, že kvalitní prostředí udržuje a přitahuje lidi. Investice do kvalitního prostředí se – slovy dneška – „vyplatí“...