V roce 2015 se mi povedlo v českém prostředí otevřít téma vizuálního smogu. Vrátila jsem se ze stáže v zahraničí a viděla své rodné Brno jako nikdy předtím: překryté nesmyslným balastem cedulí, nápisů a plachet. Rázem bylo rozhodnuto o investici většiny mého volného času na následujících několik let. 

Slovní spojení průmyslová architektura obsahuje dvě zdánlivě protichůdné představy. Jednu ryze technicistní, rámovanou monofunkční účelností a efektivností; a druhou výtvarnou, podporovanou uměleckými principy a romantizující historií. Synergii našly v konverzích, které výrazněji rezonují českou společností od devadesátých let 20. století. Od té doby vznikly desítky projektů, jejichž úspěšnost se povětšinou měří jejich současnou (ne)existencí a mírou umělecko-architektonické invence při jejich záchraně. Opomíjeno však často zůstává to hlavní čili samotní protagonisté konverzí průmyslové architektury.

Pod pojmem náplavka dnes Pražan rozumí něco limitně se blížící zázraku: před deseti lety parkoviště, dnes kulturní a společenská scéna, která nemá v rámci města a možná ani republiky obdoby. Překvapivá metamorfóza vltavských nábřeží probíhala dlouho nenápadně, v efemérní rovině programové náplně. Letos na jaře se začala propisovat i do roviny fyzické, a to rekonstrukcí dvaceti tzv. kobek (dříve skladů a čapadel ledu) v nábřežní zdi. Vzniklé hybridní prostory, někde na půli cesty mezi vnitřkem a vnějškem, operují pod výhodným statusem „zálivu veřejného prostoru“ a budou sloužit jako bary, kavárny, galerie či pobočka městské knihovny.

Jsou k ničemu, jsou jako stará zvířata čekající v útulku na nové pány nebo na smrt. Jsou staré, přežily své majitele a ti noví o ně nemají zájem – někteří je odepsali nebo je chtějí nahradit něčím „krásnějším“. I ony, právě tak jako stará zvířata, v sobě nesou osudy lidí, stopy minulých životů. A stále ještě mohou být užitečné. Jen zde není žádný televizní pořad Chcete mě? nabízející mazlíčky: „Podívejte se na její upřímnou fasádu, už něco zažila, je to věrná kopie vídeňské secese. Může ještě dobře posloužit dalších 80 či 150 let. Je vnímavá, adaptabilní a novému majiteli dokáže přinést radost a prestiž. Není nutně náročná, může se postupně rozkoukat v novém světě a pak opět zazářit…“ 

Typickým zástupcem veřejného sektoru, ve kterém probíhá společensky významná stavební činnost, jsou vysoké školy. Když jsme před sedmi lety uspořádali anketu, kde jsme se ptali zástupců vybraných univerzit na názor na architektonické soutěže, setkali jsme se převážně s negativním postojem zdůvodněným finanční a časově-organizační náročností soutěží a (domnělým) rozporem soutěžního řádu ČKA s tehdy platným zákonem o veřejných zakázkách. V té době akademické instituce soutěže až na výjimky nevypisovaly. V posledních letech se situace částečně změnila, některé školy soutěže o návrh zorganizovaly, ale rozpaky nad jejich účelností leckde zůstaly.