Jak bude Česko vypadat za sto let? Jaká témata budou společností rezonovat a jaký budou mít dopad na vystavěné prostředí? Jak budeme bydlet, cestovat, pracovat, komunikovat? A budeme tu ještě vůbec? Oslovili jsme vybrané osobnosti z oborů architektury, urbanismu, ekonomie, dopravy, environmentalistiky, sociologie i publicistiky, aby se s námi podělily o své vize budoucnosti. 

Architektonická teorie je pro většinu českých architektů neviditelná. Na školách se neučí, snad také proto si ji mnozí pletou s historií. Ve Spojených státech, odkud pocházejí a kde vyučují Joan Ockman a Mary McLeod, si teorie od šedesátých let 20. století vydobyla pevnou pozici v rámci vysokoškolského kurikula. Stejně tak se teorie stala součástí práce významných architektů, jmenujme snad za všechny jen Petera Eisenmana – jednoho z těch, kteří své renomé získali nejen díky realizacím, ale také díky svým podnětným teoretickým textům. Na vztah architektonické teorie a praxe a přemýšlení o tomto vztahu během posledních padesáti let se obou významných teoretiček ptali Michaela Janečková a Rostislav Švácha – muž, jenž zdůrazňuje, že není teoretikem, ale historikem architektury.

Základní koncepce prodejny postavené na okraji sídliště ve východočeské Seči vznikla v rámci celodenního intenzivního workshopu členů ateliéru, kdy byly prověřeny desítky variant. Prototyp této typologie byl již dříve realizován v nedalekém Heřmanově Městci, zde byl doplněn o bydlení určené přímo pro prodejce. Předobrazem stavby byla stodola – stavba na rozhraní –, proto tak výrazně převýšená střecha a symetrie čelních fasád. A také představa domu uzavřeného, spíše do sebe orientovaného, protože kontext neumožňuje jinak. Stejně jako u jiných supermarketů zde nejsou výlohy, jen prosklený vstup. Plné stěny jsou nutné pro vyložení zboží. To, co je zde navíc a tvoří atmosféru, je světlo prostupující shlukem vazníků. Tektonika stavby je čitelná vně i uvnitř, použité materiály civilní.

V posledních týdnech jsme mohli sledovat kauzu odvolání ředitelů Národní galerie Praha (NG) Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc (MUO) Michala Soukupa, která nakonec vyvrcholila rezignací ministra kultury Antonína Staňka. Oficiálně zveřejněné důvody, které si vynutily okamžité odvolání obou ředitelů těsně před Velikonocemi – ještě před uzavřením účelově působících auditů –, nejsou moc přesvědčivé. O shrnutí situace se ve svém sloupku, publikovaném v ERA21 #03/2019, pokusil šéfredaktor časopisu Filip Landa.

Kdykoli se mluví či píše o moci, nesmí u toho chybět Michel Foucault, v českém prostředí pak také „moc bezmocných“. Nejen díky klasikům žánru tedy tušíme, že moc je neviditelně rozprostřena všude a všichni na ní participujeme. Státní aparát, jehož nezanedbatelnou hybnou silou jsou jeho vlastní „zelináři“, je sice naším foucaultovským „pastýřem“, ale v demokratickém systému je výkon státní moci legitimizován společenským konsenzem...