V průběhu 20. století zmizela voda z české krajiny. Potřeby industriální společnosti a představy o neomezeném pokroku a ovládnutí přírody spoutaly vodu do tenat infrastrukturních sítí. Potoky a řeky se proměnily v distribuční kanály se zpevněnými koryty a napřímenými toky a voda zachycená v mohutných nádržích se stala surovinou využívanou pro potřeby růstu národního hospodářství. Je ovšem třeba vnímat, že tento proces nebyl výsledkem inženýrské ignorance či zhoubných politických ideologií. Snahy o ovládnutí vod, jež ve 20. století vedly k proměně vodního režimu v Česku, vycházely ze širokého společenského konsenzu.

Zatímco drobná bojovná školačka ze Švédska pluje přes masu vody Atlantického oceánu vyčinit americkému prezidentovi, stává se klima a s ním spojené problémy stále větším tématem i na lokální úrovni u nás v ČR. Nedávno se mě kamarád IT specialista zeptal, co by mohl jakožto pasivní majitel polností restituovaných po předcích udělat proti suchu. Překvapilo mě to. Pro mě coby odborníka je problém s vodou v krajině tématem již dlouho a zvykl jsem si, že pravidelně chodí větší či menší povodně, nemalá část českých polí je trvale degradována erozí a v posledních letech se k tomu přidalo sucho...

Liam Young sám sebe označuje za technooptimistu a spekulativního architekta. Co tato pozice znamená a jaký vliv mají na architekturu a obecně na naše prostředí digitální technologie, umělá inteligence nebo sociální média, odhaluje v rozhovoru s Irenou Hradeckou.

Budova od architekta Františka Lýdie Gahury, otevřená rok po smrti Tomáše Bati, je nejhodnotnější památkou zlínského konstruktivismu a vrcholem fenoménu tzv. baťovské architektury. V padesátých letech 20. století byla přestavěna na koncertní sál a uměleckou galerii, čímž zcela zanikly její architektonické kvality a jméno Tomáše Bati mělo být vymazáno z paměti. Důsledná obnova původní podoby památníku, připravovaná dlouhých osmnáct let, znovu směřovala k jednoduchosti a redukci všeho postradatelného vybavení. Veškeré provozní, technické a servisní prvky a prostory jsou proto umístěny mimo budovu. Hlavním smyslem objektu je prožitek prostoru, světla, zastavení času a zklidnění. Vzhledem k památkové ochraně stavby byl při rekonstrukci kladen velký důraz na vlastní provedení prací a restaurátorské postupy.

Architektonické tvorbě je vlastní určitý kritický náhled, který směřuje kupředu i nazpátek. Přívlastek „postdigitální“ odkazuje k právě takové reflexi v situaci, kdy se nedílnou součástí navrhování, realizace i užívání staly výpočetní nástroje.