Zabírají jednu třetinu rozlohy České republiky, přesto jsou pro mnohé neviditelné. Odehrávaly se v nich zásadní okamžiky naší historie, přesto jsou svým způsobem zapomenuté. Často jsou za Sudety považovány pouze příhraniční oblasti při severní straně hranic, ale ve skutečnosti lemují prakticky celou zemi a zasahují i do jejího vnitrozemí. Během padesátých let 20. století zde došlo k nenávratné likvidaci posledních reliktů původního osídlení. Co zde zůstalo a která místa nám můžou ještě vypovědět něco o naší minulosti?

V roce 2000 se Petr Mikšíček vydal pěšky na tříměsíční pouť pásem pohraničních hor kolem České republiky, během níž ušel asi tisíc kilometrů. Tím odstartovala i jeho životní pouť, na které se snaží o záchranu mizející paměti Krušnohoří. Pořádá landartová setkání v zaniklé obci Königsmühle, dokumentuje a pomocí nových technologií oživuje památky, natáčí filmy, které vycházejí z legend a příběhů zdejšího regionu. V rozhovoru s ním jsme stačili probrat témata znovuobjeveného pohraničí, krušnohorské kultury, současných česko-německých vztahů, rostoucího turistického ruchu i proměn sudetské krajiny.

Dobrušský hřbitov s dominantou kostela sv. Ducha a zvonicí s cibulovitou bání leží na návrší východně nad městem a je obehnán opukovou zdí. Předprostor hřbitova protíná stará lipová alej, jež odděluje novou smuteční síň od přilehlého parkoviště. Novostavba svou velikostí odkazuje na bíle omítnutou kapli, využívá materiály vlastní tomuto místu, avšak její forma je ryze současná – je založena na principu postupného horizontálního vrstvení. Na pískovcové zdivo navazující na linii hřbitovní zdi nasedá prosklený pás ukončený římsou s dřevěným obložením, nad touto úrovní se zvedá objem vlastního sálu obložený štípaným modřínovým šindelem, který je na východní straně prolomen oknem přecházejícím do roviny střechy. Sál s kapacitou 50 sedících je půdorysně umístěn v centru dění a je obehnán věncem pomocných místností a hygienickým zázemím pro veřejnost i návštěvníky hřbitova.

Co je to hranice? „Především ne víc a ne míň než skutečná či myšlená linie, jíž se dvě věci od sebe odlišují,“ píše přední rakouský myslitel Konrad P. Liessmann. Hranice je podle něj předpokladem, abychom mohli vůbec něco vnímat a poznávat. Kdyby bylo vše nerozlišené, nebylo by ani nic k identifikování. Hranice nám tak umožňuje orientovat se ve světě. V obecném slova smyslu je hranice důležitá, protože se na ní vždy střetávají dva rozdílné vlivy, které se můžou navzájem obohacovat. Díky pozitivnímu napětí mezi nimi tak mohou na periferii vznikat inovace a podněty, které nemají šanci uchytit se v centru.

V čísle #05/2018 časopisu ERA21, věnovaném stému výročí založení československého státu, jsme otiskli rozhovor s „výročním starcem“ Karlem Kroupou. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že jeho postava je smyšlená a celý rozhovor je literárním dílem, do kterého jeho autor Rostislav Koryčánek mistrně zakomponoval zajímavé momenty uplynulých sta let, a to nejen z oblasti architektury, ale i důležité události národní historie. Životní cesta Karla Kroupy se přesto nápadně podobá osudu jiného, téměř stoletého architekta, z jehož archivu pocházejí fotografie, kterými jsme inkriminovaný rozhovor doprovodili. Kdo tedy byl Vladimír Matoušek?