Začínám psát editorial a opět – pokolikáté už? – se mi k tématu vynořují osobní vzpomínky. Před jedenácti lety jsem s partou budoucích architektů vyrazil pěšky ze Salcburku na bienále architektury do Benátek. Byl jsem tehdy plný síly a zdolávání alpských hřebenů mi nedělalo problémy. Jde-li člověk pěšky, má spoustu času prožít jednotlivá místa do hloubky a všímat si věcí, které by při rychlejším pohybu nepostřehl. Co to jen bylo, co ve mně – kromě mocného měřítka horských scenerií a vysoké úrovně tamní stavební kultury – zanechalo svůj otisk?...

Je dnes skutečně nutná reflexe přístupu k rekreačnímu smyslu krajiny? Neskrývá se za touto úvahou něco víc? Možná jsou naše dnešní nároky na krajinu a její obytnost jen zrcadlem nového druhu komplexní udržitelnosti – od ekonomické až k environmentální. Pojďme se pokusit o interpretaci charakterů i různých způsobů využití našich krajin a hledejme možnosti, jak zajistit synergii jednotlivých řešení při vytváření mikroregionálních identit a ekonomických struktur. 

V Praze, ale ani v jiných českých městech dosud neexistovala žádná jednotná pravidla, která by určovala, jakým podílem by se měli investoři obci revanšovat za zhodnocení jejich pozemků díky změnám územního plánu. Pražský magistrát proto začal připravovat dokument s názvem Metodika spolupodílu investorů do území – doporučená kontribuce při změně ÚP. Základní principy tohoto nástroje objasňuje architekt a vedoucí autorského týmu metodiky Filip Foglar z kanceláře náměstka pro územní rozvoj Petra Hlaváčka. 

Pojetí obytné krajiny z první poloviny 20. století nebo rekreačních krajin z té druhé už není dostačující. Ani příměstské parky či systémy zelených prstenců a klínů coby současné fenomény větších i menších zásahů celistvě nenaplňují potenciál rekreace mimo osídlení. Jak uchopit vstup člověka do krajiny dnes? Od jejích hodnotných po méně hodnotné části, v dnešním světle ekologických výzev a nutné produkce, ekosystémových služeb a jejich diverzity ve vztahu k nárokům na náš pobyt v přírodě? ...

Dostavba Jihočeské vědecké knihovny je reakcí na skulpturální formu stávající budovy ze sedmdesátých let minulého století, která odráží dobu svého vzniku i původní náplň Muzea dělnického revolučního hnutí. Kvalitní brutalistní architektura této stavby je hmotově velmi členitá, půdorysně ale nepříliš vhodná pro účel knihovny s volným výběrem knih. Dostavba je řešena jako jednopodlažní pavilon levitující nad terénem, prosklený po celém obvodu s výhledy do zeleně. Kompaktní horizontální hmota odpovídá požadavku zadavatele na rozšíření prostoru pro návštěvníky s flexibilní dispozicí, volným výběrem knih a vytvoření reprezentativního bezbariérového vstupu do knihovny, který je řešen formou širokého sklonitého chodníku z Lidické třídy. Propojení obou budov zajišťuje rampa v proskleném tubusu. Po straně budovy se otevírá průchod parkem směrem k řece, kam jsou umístěny výtvarné prvky – Novohradský valoun a stávající památník padlým u Zborova.