Na posledním Otevřeném think tanku architektů (OTTA), organizovaném Českou komorou architektů na téma Architektura a společenské vědy, mimo jiné zaznělo, že jedním z problémů dnešních architektů je nedostatečná znalost teorie a související literatury. Mnohdy jim prý chybí širší společenský základ a schopnost správně užívat jazyk, což nelze neustále omlouvat výlučností architektonické profese.

V listopadu byla v Líbeznicích u Prahy slavnostně otevřena nová multifunkční hala, která slouží nejen výuce tělocviku, ale také kroužkům, kulturním a společenským akcím. Dvoupodlažní stavba využívá výškového rozdílu mezi přilehlou ulicí a plochou fotbalového hřiště, díky tomu se citlivě začleňuje do okolní zástavby převážně rodinných domů a umožňuje bezbariérový přístup do obou podlaží. Budova oválného půdorysu je rozdělena na tři části: uprostřed se nachází převýšená sportovní hala, v postranních „apsidách“ jsou umístěny ostatní funkce. Hlavní hmota domu je provedena jako dřevostavba s předsazeným fasádním systémem z dřevěných hranolů, navazující objekt zázemí je zděný.

Když přijde řeč na kritiku architektury, většinou panuje shoda, že její úroveň je v Česku nedostatečná. Názory na to, k čemu vlastně kritika je a co mají kritici dělat, se ale docela liší. Je tedy načase rozhlédnout se, jak se věci vyvíjejí dnes, a obrátit na chvíli pozornost mimo českou kotlinu. Ačkoli víme, že kritika není myslitelná bez historie a teorie, chtěl bych jako kurátor čísla představit i její méně akademickou podobu – takovou, která může vstupovat do diskuzí o našem prostředí, takovou, která má šanci oslovit a inspirovat praktiky, studenty i veřejnost.

V poslední době se, nejen u nás, začaly množit jako houby po dešti novostavby tzv. komunitních center. Soutěž stíhá soutěž, představitelé obcí se předhánějí, kdo bude mít krásnější a účelnější dům pro všeobecné využití. Kde se bere tento fenomén, když slovo komunita je u nás stále spíše cizí?

Obří ocelovo-dřevěná konstrukce inspirovaná tvarem vzducholodi vyrostla na konci letošního roku na střeše pražského Centra současného umění DOX. Myšlenka vytvořit jakousi parazitní strukturu kontrastující se strohou architekturou DOXu odráží přesvědčení, že i v dnešním globalizovaném světě, kde platí, že nic, co nelze vypočítat, vyhodnotit nebo předvídat, nemá cenu riskovat, se věci dají dělat jinak. Tvar vzducholodi je symbolický, neboť první vzducholodě představovaly optimistické ideály bezprecedentního technologického pokroku a svou pozoruhodnou monumentalitou a hypnotizující důstojností nepřestávaly fascinovat generace ani dlouho poté, co zmizely z oblohy. Vzducholodě vždy ztělesňovaly věčnou lidskou touhu létat a zároveň určitý utopický ideál. Prostor bude sloužit pro setkávání současného umění s literaturou a program bude rozvíjet témata výstav Centra DOX, které charakterizuje kritická reflexe fungování dnešního světa.