Rekodifikace českého stavebního práva je opředena řadou mýtů. Zejména tím, že je údajně napsána na přání developerů. Základem legendy se stalo memorandum o spolupráci Ministerstva pro místní rozvoj ČR a Hospodářské komory ČR na přípravě předlohy stavebního zákona a související legislativy z roku 2018. První teze rekodifikace ale vydalo MMR už v rámci přípravy „velké novely“ zákona v roce 2017. Hospodářská komora ukončila v únoru 2020 s ministerstvem spolupráci, následné verze paragrafového znění zákona už zpracovávají úředníci ministerstva sami. Připomínková místa výsledek vesměs hodnotí jako promarněnou šanci a další dílčí novelu, která původní cíle nenaplnila. Kritizují vypořádání připomínek, ve kterém zůstaly rozpory a řada nových ustanovení se natolik odlišuje od původní verze k projednání, že připomínkovým řízením vlastně ani neprošla. Na nutnost nápravy zásadních vad v návrhu zákona před jeho přijetím upozornila ve svém usnesení valná hromada České komory architektů.

V roce 2015 se mi povedlo v českém prostředí otevřít téma vizuálního smogu. Vrátila jsem se ze stáže v zahraničí a viděla své rodné Brno jako nikdy předtím: překryté nesmyslným balastem cedulí, nápisů a plachet. Rázem bylo rozhodnuto o investici většiny mého volného času na následujících několik let. 

Slovní spojení průmyslová architektura obsahuje dvě zdánlivě protichůdné představy. Jednu ryze technicistní, rámovanou monofunkční účelností a efektivností; a druhou výtvarnou, podporovanou uměleckými principy a romantizující historií. Synergii našly v konverzích, které výrazněji rezonují českou společností od devadesátých let 20. století. Od té doby vznikly desítky projektů, jejichž úspěšnost se povětšinou měří jejich současnou (ne)existencí a mírou umělecko-architektonické invence při jejich záchraně. Opomíjeno však často zůstává to hlavní čili samotní protagonisté konverzí průmyslové architektury.

Pod pojmem náplavka dnes Pražan rozumí něco limitně se blížící zázraku: před deseti lety parkoviště, dnes kulturní a společenská scéna, která nemá v rámci města a možná ani republiky obdoby. Překvapivá metamorfóza vltavských nábřeží probíhala dlouho nenápadně, v efemérní rovině programové náplně. Letos na jaře se začala propisovat i do roviny fyzické, a to rekonstrukcí dvaceti tzv. kobek (dříve skladů a čapadel ledu) v nábřežní zdi. Vzniklé hybridní prostory, někde na půli cesty mezi vnitřkem a vnějškem, operují pod výhodným statusem „zálivu veřejného prostoru“ a budou sloužit jako bary, kavárny, galerie či pobočka městské knihovny.

Jsou k ničemu, jsou jako stará zvířata čekající v útulku na nové pány nebo na smrt. Jsou staré, přežily své majitele a ti noví o ně nemají zájem – někteří je odepsali nebo je chtějí nahradit něčím „krásnějším“. I ony, právě tak jako stará zvířata, v sobě nesou osudy lidí, stopy minulých životů. A stále ještě mohou být užitečné. Jen zde není žádný televizní pořad Chcete mě? nabízející mazlíčky: „Podívejte se na její upřímnou fasádu, už něco zažila, je to věrná kopie vídeňské secese. Může ještě dobře posloužit dalších 80 či 150 let. Je vnímavá, adaptabilní a novému majiteli dokáže přinést radost a prestiž. Není nutně náročná, může se postupně rozkoukat v novém světě a pak opět zazářit…“