Jihomoravské Židlochovice v posledních letech vzkvétají pod rukama energického starosty Jana Vituly a městského architekta Pavla Jury. Jedním z plodů této spolupráce je i nové komunitní centrum vzniklé přestavbou tří zanedbaných objektů v sousedství radnice. Urbanistické řešení srostlice domů vytváří atraktivní sestavu členitých prostorů – prostranství, dvorků či průchodů. Kolem nich se odehrává provozní náplň, reprezentovaná v parteru sálem pro kulturní akce, naproti otevřeným podstřeším stodoly pro pořádání svateb či oslav a podél travnatých dvorků dvěma klubovnami pro zájmové spolky. O půl patra výše vede spojovací krček přímo do budovy radnice, která využila propojení a rozšířila svůj provoz. Toto navýšení kapacit snad odpovídá čilému stavebnímu ruchu i ve zbytku města. Hotové jsou nová železniční stanice pro rychlejší napojení na Brno, revitalizované autobusové nádraží, nový park u zámecké zdi nebo mokřad k zadržování vody v krajině. A plánuje se výstavba udržitelné městské čtvrti nebo povodňového parku podél Svratky. Židlochovice se zkrátka vyplatí sledovat.

Začínám psát editorial a opět – pokolikáté už? – se mi k tématu vynořují osobní vzpomínky. Před jedenácti lety jsem s partou budoucích architektů vyrazil pěšky ze Salcburku na bienále architektury do Benátek. Byl jsem tehdy plný síly a zdolávání alpských hřebenů mi nedělalo problémy. Jde-li člověk pěšky, má spoustu času prožít jednotlivá místa do hloubky a všímat si věcí, které by při rychlejším pohybu nepostřehl. Co to jen bylo, co ve mně – kromě mocného měřítka horských scenerií a vysoké úrovně tamní stavební kultury – zanechalo svůj otisk?...

Je dnes skutečně nutná reflexe přístupu k rekreačnímu smyslu krajiny? Neskrývá se za touto úvahou něco víc? Možná jsou naše dnešní nároky na krajinu a její obytnost jen zrcadlem nového druhu komplexní udržitelnosti – od ekonomické až k environmentální. Pojďme se pokusit o interpretaci charakterů i různých způsobů využití našich krajin a hledejme možnosti, jak zajistit synergii jednotlivých řešení při vytváření mikroregionálních identit a ekonomických struktur. 

V Praze, ale ani v jiných českých městech dosud neexistovala žádná jednotná pravidla, která by určovala, jakým podílem by se měli investoři obci revanšovat za zhodnocení jejich pozemků díky změnám územního plánu. Pražský magistrát proto začal připravovat dokument s názvem Metodika spolupodílu investorů do území – doporučená kontribuce při změně ÚP. Základní principy tohoto nástroje objasňuje architekt a vedoucí autorského týmu metodiky Filip Foglar z kanceláře náměstka pro územní rozvoj Petra Hlaváčka. 

Pojetí obytné krajiny z první poloviny 20. století nebo rekreačních krajin z té druhé už není dostačující. Ani příměstské parky či systémy zelených prstenců a klínů coby současné fenomény větších i menších zásahů celistvě nenaplňují potenciál rekreace mimo osídlení. Jak uchopit vstup člověka do krajiny dnes? Od jejích hodnotných po méně hodnotné části, v dnešním světle ekologických výzev a nutné produkce, ekosystémových služeb a jejich diverzity ve vztahu k nárokům na náš pobyt v přírodě? ...