Kamenný dům v osadě v Chaloupkách z počátku 19. století byl vystavěn na typickém obdélném půdoryse, se středovou osou a dvěma světnicemi. Přestavba, jež vznikla jako diplomní projekt paralelně s projektem čajového domku v zahradě, zachovává původní charakter domu. Nová hmota prochází skrz střed starého domu a doslova do něj proráží světlo. Křížové spojení dvou tvarově podobných, avšak materiálově zcela odlišných domů tvoří harmonicky kontrastní celek, který je umocněn konceptem prostorového uspořádání a řadou detailů, jež prostupují jako malá překvapení celým domem.
Markéta Cajthamlová
Málokdo si představí místo v Hloubětíně, kde by chtěli žít a pracovat architekti. Málokdo, kromě starousedlíků, zná starý Hloubětín a jeho čtvrť malých domků z počátku 19. století.
Jsme na vesnici uprostřed velkoměsta, na okraji lesoparku. Starý domek, kam Lenka s Davidem jezdívali, se stal na šest let objektem jejich zájmu, diplomním projektem, architektonickou praxí, zdrojem objevování, tápání, překvapení, hledání nových řešení. Pokud chce člověk poznat a pochopit tvorbu A1Architects, stačí navštívit jejich dům s ateliérem.
Původní kamenný domek banálního obdélníkového tvaru protíná nová dřevostavba v jeho ose a vytváří půdorys kříže. Tato zásadní půdorysná změna stopy domu předznamenává vše ostatní. Dřevěný dům vstupuje do půdorysu starého na jeho ose zbouráním střední části domku, na jejich křížení je umístěno točité schodiště, objekt-socha. Betonová spirála roztáčí kolotoč vjemů, propojuje a zároveň rozděluje staré s novým, kamenné s dřevěným, přízemí s prvním patrem, společenskou část od soukromé. Tento středobod domu vytváří pocit odhalených útrob, kamenné zdi původního domu, surové betonové schodiště, dřevěný trámový strop novostavby. Stává se průsečíkem všech vjemů a odlišných prostorů, do kterých se z tohoto místa vchází. Nová kuchyně v pokračování osy, jídelna a obytný pokoj s krbem v původních prostorách překrytých českou plackou, ložnice v prvním patře, ateliér na začátku osy.
Jednotlivé prostory mají odlišný charakter a jsou plné drobných detailů, vrstev, zdánlivých nahodilostí. Střet dvou hmot, které se zkřížily, vyvolaly velký třesk. Zdánlivý chaos má svůj řád barokní stavby, kde skoro vše je povoleno, jedna věc překrývá druhou, vzájemně se prolínají, propojují a zase oddělují, jsou dále dotvářeny drobnými uměleckými doplňky a zdobeny detaily, oblé tvary krbového tělesa, kulaté otvory a oblouky nade dveřmi, vše se rozvíjí v jeden bohatý celek. Je to bohatství dvou vnímavých duší, které nahromadily své zkušenosti ze studií, cest, zážitků, poznání, multidisciplinárních zájmů a teď je přetvářejí do vlastní tvorby, v tomto případě na vlastním domě.
O tomto domě se většinou píše jako o konceptu kontrastu černé a bílé. Pro mě se černobílý koncept ztratil v množství vjemů, prostorů a prostůrků, stejně jako původní domek. Já ho vnímám jako konfrontaci – tedy porovnávání, srovnávání, střetnutí, konflikt, setkání vně i uvnitř domu starého s novým, zděného s dřevěným, bydlení a práce, uvnitř a venku, jednoduchého a složitého, omezeného a neomezeného, evropského a japonského, detailu a celku, architekta a umělce. V tomto případě platí, že více je více.
Já osobně mám raději miesovské „méně je více“, nicméně rutina a šarm, s jakým je zde s mnohoznačností a vrstevnatostí zacházeno, je okouzlující.
Markéta Cajthamlová (*1959, Praha) je architektka, absolventka Fakulty architektury ČVUT v Praze (1979–1984) a postgraduálního studia Školy architektury na pražské AVU (1984–1986). Po studiích strávila dva roky na praxi v Kanadě, v roce 1991 založila spolu s Lvem Lauermannem architektonické studio v Praze. Od roku 1999 vede vlastní kancelář. Byla editorkou druhé ročenky Česká architektura 2000–2001.
Jan Šépka
Mám rád, když dům odráží svého majitele, a dům v Hloubětíně je přesně takovým případem. Starý dům protíná nový, vzniká kříž, v jehož středu je umístěno točité schodiště jako centrum celé stavby. Dispozičně je vše logicky uspořádáno. Staré je zděné, nové dřevěné, a to jak zvenku, tak i zevnitř. Koncept je jasně čitelný a mohlo by se zdát, že je to samo o sobě dostačující. To důležité je ale podle mého názoru v drobnostech, kterými se chtějí Lenka i David obklopovat. Kachlová kamna v obývacím pokoji, krásný stůl v jídelně s osvětlením umístěným mezi dvě lyže, dveře s horním půlobloukem do koupelny, vysoké dřevěné ukončení podlahy místo lišt v kuchyni i v obýváku, betonové točité schody s kulatým parožím jako dominantou prostoru nebo jednací stůl ve formě kulečníkového, který se nachází v kanceláři, a řada drobností, které lze mimochodem potkat při návštěvě tohoto domu. Všechny tyto prvky vypovídají cosi o majitelích a uživatelích v jedné osobě. Znamenají vlastně jakési malé příběhy, které nutí k zamyšlení, ale nestrhávají na sebe přehnanou pozornost. Důležitý a prvořadý je koncept celé stavby, který je zřejmý, avšak potřeboval by nepatrně dotáhnout v podkroví, kde není tolik čitelná práce se starým a novým. Drobné intervence s konceptem nesoupeří, ale ani ho nijak nepodporují. Jsou tu, stejně jako je tu Lenka s Davidem. Proto je pokládám za důležité, jelikož právě ty nám ukazují, u koho se přesně nacházíme. Přiznám se, že nejsem příznivcem takových věcí a sám je ve svých stavbách neuplatňuji. Nicméně to, co můžeme nalézt v Hloubětíně, je nadmíru přívětivé. U řady jiných domů právě takovou určitou míru příjemnosti a přívětivosti postrádám, a proto si tohoto domu cením. Architekti se v dnešní době zabývají především silným konceptem a to, jak bude celkově dům nebo byt zařízen, již tolik neřeší. Řada interiérů je díky tomu neosobních. Vytváří se jakási univerzální schránka, kterou může obývat kdokoli z nás. Není to škoda? Není dobré více přemýšlet o lidech, kteří mají v domech žít? Univerzální prostor samozřejmě dobře prodá realitní makléř, není v něm nic specifického, můžeme si ho snadno zařídit. Není ale čas začít se více zabývat klienty a zkusit individuálněji navrhovat vnitřní prostory? Dům Davida a Lenky má samozřejmě tu výhodu, že si ho oba architekti navrhovali sami pro sebe. Nemuseli tedy složitě poznávat svého klienta. Na výsledku je dobře patrné, s jakou lehkostí jsou prostory dovybavovány a řešeny. Těším se na další stavby s jejich osobitou poetikou.
Jan Šépka (*1969, Praha) je architekt, absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze (1988–1995) a Školy architektury na pražské AVU (1993–1997). V roce 1994 založil spolu s Michalem Kuzemenským spolek Nová česká práce. V letech 1998–2009 byl spolu s Petrem Hájkem a Tomášem Hradečným společníkem ateliéru HŠH architekti, od roku 2009 vede vlastní studio Šépka architekti. V roce 2004 nastoupil jako pedagog na pražskou fakultu architektury, od loňského roku vede spolu s Mirkou Tůmovou ateliér A1 na UMPRUM.
_________________________
místo stavby: Hostavická 37, Praha-Hloubětín; účel stavby: rekonstrukce a dostavba rodinného domu s ateliérem; autoři a investoři: Lenka Křemenová, David Maštálka / A1Architects (Praha); dodavatelé stavby: Vittore, s. r. o. (dřevěná část), Ing. Ivo Hašek (zděná část), DNA design, s. r. o. (betonové schodiště), Forbo, s. r. o. (Marmoleum); projekt: 2008; realizace: 2010–2014; užitná plocha: 160 m2 (obytná část) + 60 m2 (ateliér); foto: David Maštálka
Lenka Křemenová (*1982, Děčín) studovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze (2000–2001), diplomovala v ateliéru Architektura 1 Jindřicha Smetany na pražské VŠUP (2001–2008).
David Maštálka (*1978, Hradec Králové) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1992–1996), poté strávil tři roky na Fakultě architektury ČVUT v Praze u prof. Pospíšila (1996–2000), diplomoval v ateliéru Architektura 1 Jindřicha Smetany na pražské VŠUP (2001–2008).
První společné projekty Lenky a Davida spadají do roku 2003, od roku 2005 již tvoří pod názvem A1Architects. V roce 2007 podnikli dvouměsíční studijní cestu napříč Japonskem. Podíleli se na projektech Versus Architekt a Design Help. V letním semestru 2013 vyučovali na Fakultě umění a architektury TUL. www.a1architects.cz
Odešlete e-mailem zpět »ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s. |