Tetris v Brně.  Nová budova ateliérů Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Michal Palaščák / dílna

Až sochařsky pojatá, bělostná nová budova ateliérů katedry výtvarné výchovy vyrostla v areálu brněnské pedagogické fakulty na Poříčí. Členitou hmotu stavby determinovala řada vnějších požadavků – nutnost zachovat průjezd do vnitrobloku, přítomnost budovy trafostanice na pozemku a potřeba dodržení jejího nepřerušeného provozu, požadavek na oslunění a odstup od sousedního bytového domu a zároveň snaha přivést dovnitř ateliérových místností co nejvíce světla. Ve třech různě vysokých patrech nového objektu se nachází ateliér nových médií, ateliér malby a dílna pro objektovou tvorbu.

Rozehráno jest!

Jakub Kopecký

Po krátké návštěvě historického centra Brna sestupuji skrze garáže z pera Michala Palaščáka na jihozápad směrem do ulice Ypsilantiho, kde nás čeká komentovaná prohlídka jeho nejnovější realizace – ateliérů Katedry výtvarné výchovy PF MUNI.

Během cesty vzpomínám, že neuplynulo ještě tolik vody, abych si živě nepamatoval období svého studia architektury, jehož zásadní momenty se odehrávaly v ateliérových prostorách. Díky své migraci mezi třemi univerzitami jsem vyzkoušel různá prostředí. Nyní mohu totéž pozorovat z pozice pedagoga – shodou okolností podobně jako autor řešené stavby.

Není tedy překvapením, že se právě Michal Palaščák zhostil návrhu ateliérů pro brněnskou katedru výtvarné výchovy. I přes mnohé odlišnosti se totiž výuka architektury a ostatních uměleckých a kreativních oborů v jednom protínají – odehrává se především uvnitř, v rámci ateliéru.

Otázkou však může být, co stálo za rozhodnutím univerzity hledat architekta na takto uchopitelné téma zrovna pomocí výběrového řízení, a ne například formou architektonické soutěže. Tu by bylo totiž možné vnímat jako signál vyslaný směrem k dalším veřejným institucím. A kdo jiný než pedagogická fakulta – potažmo katedra výtvarné výchovy – by měl podobným způsobem kultivovat nejen akademické prostředí.

Vraťme se však do Brna do míst, kde Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity sídlí. Hlavní symetrická budova fakulty z počátku 20. století orientovaná směrem k řece Svratce, resp. ulici Poříčí, se zleva rozpíná do ulice Ypsilantiho rozměrným křídlem.

S postupem času a přibývajícími požadavky na prostor a technologie začal areál fakulty bobtnat o celou řadu přístaveb, mezi které mimo jiné patří trafostanice, učebna střelnice pro brannou výchovu, výtahová šachta, přístavby rozšiřující prostor přízemí fakulty a také menza.

Poslední realizací jsou však ateliéry katedry výtvarné výchovy z dílny Michala Palaščáka. Umístění na konci budovy v ulici Ypsilantiho a prostorové požadavky definovaly pro nový objekt jasná pravidla: trafostanice musí zůstat, její provoz během stavby nemůže být omezen, průjezd na dvůr fakulty musí zůstat zachován, je potřeba využít stávající schodiště a přístavbu výtahu, střelnici lze odstranit, přístavba bude sahat až na hranici pozemku, ateliéry budou celkem tři a novostavba by měla být viditelně odlišena od původní budovy.

Postupné naplňování výše zmíněných podmínek definovalo koncept projektu. V přízemí umístěný betonový kvádr umožňuje překročení trafostanice, která musela zůstat po celou dobu realizace v provozu, a zachovává průjezd na dvůr.

V dalším kroku zbývá už „jen“ naskládat na sebe zbývající tři ateliéry objektové tvorby, malby a multimédií a zajistit jim vhodné světelné podmínky pro jejich tvorbu. Okna nemohou být umístěna na hranici soukromého pozemku, a tak stačí lehce posunout kvádry navlečené na přístavbu původního výtahu vůči sobě a vzniklými škvírami ve stropech dostaneme slunce dovnitř. Rozehráno jest!

Zdánlivě jednoduché řešení s sebou nese celou řadu výzev. Kvádry musejí sedět na sobě a nezakusovat se, oplechování atik tedy nepřipadá v úvahu a okna musejí lícovat s fasádou. Uvidíme, jak čas tyto principy známé ze zemí, kde je průměrná roční teplota v zimě asi o 10 °C vyšší, prověří.

Nejedná se o banální detaily, ale kdo jiný by měl poctivě dbát na to, jak se navenek prezentuje, než právě katedra výtvarné výchovy pedagogické fakulty. Daleko viditelnější je však vztah staré a nové budovy, která se k té původní možná až příliš tiskne.

Jak již bylo zmíněno, výuka se odehrává především uvnitř. Zadání a finanční limity mnohé naznačí, a tak nás asi nepřekvapí utilitární prostor schopný s přehledem vstřebat budoucí kreativní činnosti. Epoxidová stěrka na podlaze a betonové zdi a stropy sjednocené bílým nátěrem by se na první pohled mohly zdát až příliš strohé, ale opak je pravdou. Důkazem jsou studenti, kteří rádi a dlouho tráví svůj čas právě ve zmíněných ateliérech. Přiznané technologie, překližkové regály, dílenské stoly, organizéry a místo dřezu umyvadlo na holiny snad věrně dokreslí celkovou atmosféru vnitřních prostor. A ano, líbí se mi tu!

Materiálovou i prostorovou výjimkou je multimediální ateliér v nejvyšším podlaží, který musel ubrat ze své šířky, aby umožnil prosvětlení prostoru pod ním. Jeho šířka byla kompenzována dvěma výškovými úrovněmi a především bohatou multimediální výbavou počínaje adaptovatelným osvětlením a konče bohatým streamovacím zázemím.

Sympatická hrubost betonové konstrukce z dříve zmíněných prostor zde ustoupila bílé omítce nejen ku prospěchu lepší akustiky, ale především ve snaze docílit dojem precizní bílé kostky pro přenos streamu v rozlišení až 8k, kde by hrubost betonu mohla být rušivá.

Mám rád, když se vnitřní prostor propisuje navenek. Jaké je pak překvapení, když nám výkresy zachycující řez budovou poodhalí, že objemy viditelné zvenčí realitu vnitřku nezrcadlí tak důvěrně, jak by divák očekával. Sám autor to ale na závěr prohlídky při pohledu na drobné stavební nedotaženosti shrnul slovy: „Nemusíme ze sebe přeci furt dělat Švýcarsko.“

Možná právě tyto skutečnosti dovolily stavbu realizovat ve značném tempu, a studenti tak mají adekvátní a především oblíbený kreativní prostor, kde tráví významnou porci svého času. 

Jakub Kopecký (* 1989, Dvůr Králové nad Labem) vystudoval bakalářské studium architektury na Fakultě stavební ČVUT v Praze a magisterské studium na Fakultě umění a architektury v Liberci, v rámci něhož absolvoval také stáž v ateliéru Vasy Peroviće v Lublani (2014–2015). Od roku 2018 působí jako asistent v ateliéru vedeném Jaroslavem Wertigem na škole architektury ARCHIP. Po krátké vlastní praxi spolupracuje od roku 2020 s Vítem Podráským. www.podrasky.eu

Dům bílý až na hranu

Petr Novák

Jen tak si procházím příspěvky na facebooku, když mi padne do oka fotka s krásně bílou hranatou fasádou. V popisu čtu pozvánku: „Kancelář architekta města Brna zve na dubnovou procházku za architekturou.“

Co to je za zvláštní dům? Zjišťuji, že stojí kousek od mého bydliště! V málo frekventované boční ulici Ypsilantiho. Na severním okraji historické školní budovy, kde jsem dříve vídal nenápadnou přístavbu s rozvodnou stanicí. Když jsem tudy před lety chodíval na fakultu architektury na Poříčí, několikrát mě napadlo, že by se místo nevzhledné přístavby dalo postavit něco lepšího, většího a užitečnějšího. A teď to tu máme! Hlavně díky nápadům a přátelství dvou hlavních aktérů projektu: výtvarného umělce a pedagoga Petra Kamenického, vedoucího zdejší katedry výtvarné výchovy, a architekta Michala Palaščáka, autora architektonického návrhu a projektu.

Prohlídka začíná na ulici Ypsilantiho. Nová přístavba poutá moji pozornost na první pohled, přestože plynule doplňuje uliční linii. Je to hlavně nečekaným momentem překvapení a zářivě čistou bílou fasádou. Silou výrazné formy tvořené nepravidelným kladením tří bílých kvádrů jeden na druhý. Dokonalou ostrostí hran a tajemnem funkčního využití, které se za neobvyklou fasádou skrývá.

Vstupujeme elegantními atypickými vraty z jemně perforovaného vlnitého plechu. Přesněji tedy dveřním křídlem integrovaným do vrat na celou jejich výšku. Přestože se jedná pouze o servisní vstup a vjezd do fakultního dvora, mám pocit, že vstupujeme důstojně. Ze dvora vidíme téměř stejnou fasádu jako do ulice. Až po podrobnějším zkoumání si všímám několika rozdílů. Na bocích fixních oken jsou nenápadné úzké vertikální větrací štěrbiny a v úrovni přízemí je z domu vysunuta bílá krychle s bočně umístěnými hlavními vstupními dveřmi.

Pan architekt vypráví, jak byl příběh návrhu domu jednoduchý. Siluetu nepravidelně přesahujících a vystupujících kvádrů vytvarovala z velké míry studie denního osvětlení a proslunění bytů sousedních domů. Pak už prý jen stačilo členitou pravoúhlou hmotu sjednotit do formy čistě na sebe položených kvádrů, myslet přitom na potřebu zabalit ji do dvaceti centimetrů tepelné izolace a pak potáhnout cementovou broušenou omítkou. Obdivuji, jak ostře vybroušené jsou všechny hrany kvádrů. I horní plochy, které jsme zvyklí vídat se střešním oplechováním, jsou na tomto domě opatřené omítkou s hydrofobizačním nátěrem. Pečlivá práce s hranami, omítkou a s osazením velkoplošného bezrámového zasklení jsou dle slov autora jediné prvky tohoto domu vymykající se běžné stavební produkci. Právě díky výjimečnosti a originalitě získával návrh postupně své fanoušky a zastánce i na univerzitě. Aby nebyl překročen daný rozpočet, je zbytek stavby navržen a proveden všedně a efektivně.

Nové ateliéry tak svým studentům a učitelům nabízejí obrazně řečeno nové bílé plátno pro jejich umělecký rozvoj. Stěny s jemnou strukturou pohledového betonu jsou záměrně ponechány v základní kvalitě a jsou sceleny bílou výmalbou a epoxidovým nátěrem. Bez lišt přecházejí čistými hranami jak do betonových stropů, tak do podlahy kryté lesklou bílou epoxidovou stěrkou.

První ateliér, umístěný ve druhém podlaží, funguje jako modelářská dílna. Ateliér malby je ve hmotě vysunuté víc do dvora a víc do proluky. Díky odsunutí nejvýše položeného kvádru od oken sousedního bytového domu vznikla možnost umístit do ateliéru malby dlouhý střešní světlík přivádějící rovnoměrné rozptýlené severní světlo po celé hloubce ateliéru. Do ulice a do dvora je krásný výhled velkým čtvercovým oknem se sníženým hlubokým sedacím parapetem a s možností stínění vnitřní textilní roletou. Na rozdíl od hladkého stropu v prvním ateliéru má ateliér malby strop členěný dvěma výraznými průvlaky. Pěknými interiérovými detaily jsou například velkoplošné stěnové hladké radiátory zapuštěné v mělkých nikách, bílé ocelové zárubně zalícované s betonovými stěnami a chytrý systém umělého osvětlení kombinující klasická svítidla a kolejnice s posuvnými a směrovatelnými reflektory.

Třetí ateliér je tvůrčí laboratoří sloužící zejména audiovizuální tvorbě. Má dva horní zdroje denního osvětlení, které lze posuvnými roletami odclonit a celý prostor zcela zatemnit. Promyšleně navržené umělé osvětlení tu pak umí vytvořit atmosféry mnoha různých barev. Část střechy tvoří pochozí terasa s výhledem na sousední domy a jsou odtud také dobře vidět některé zajímavé atypické konstrukční detaily. Třeba horní zakončení atiky bez oplechování, zato s omítkou přímo navazující na zasklení střešního světlíku.

Jsem moc rád, že i bez architektonické soutěže a bez velkého povyku vznikla tato překvapivá bílá přístavba s ostře vybroušenými hranami a krásnými neotřelými detaily. Je dokladem toho, že architektonické dílo nemusí být šokující ani složité, aby bylo krásné a dobře fungovalo. Jediné, čím si nejsem jist, je řešení přívodu čerstvého vzduchu do ateliérů spoléhající jen na vzduchotechniku. Já osobně bych uvítal mít i možnost větrání okny. A také jsem hodně zvědavý na dlouhodobou funkčnost a životnost těch krásných atypických detailů a na údržbu a čistitelnost fixního zasklení a bílé fasády. Přeji si, aby dobře fungovaly opravdu dlouho. Aby tato, dle mého názoru, krásná a užitečná budova naplnila všechny tři Vitruviovy podmínky dobré stavby – firmitas, utilitas, venustas – trvanlivost, užitečnost, krásu. A k tomu si ještě přeji, aby obdobných příjemně překvapivých staveb, které nejsou pouhou samoúčelnou exhibicí, ale mají respekt a pokoru ke svému okolí a účelu, jen přibývalo. Dle mého názoru totiž forma tohoto domu harmonicky navazuje na tkáň města, velmi dobře odpovídá svému účelu a současně přináší originální obraz soudobého domu reflektujícího jak sílu odkazu brněnského funkcionalismu, tak odvahu jít dál a inovovat ho s odvážným a promyšleným využitím nových materiálů a technologií. 

Petr Novák (* 1981, Prostějov) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně, absolvoval stáže na univerzitách ve Švýcarsku, Německu a Estonsku. Po praxi ve vídeňském ateliéru Reinberg a brněnském ateliéru Chybík+Krištof navázal na dlouholetou spolupráci s brněnským Vize Ateliérem. Od roku 2022 je také odborným asistentem Ateliéru veřejných staveb Ústavu architektury Fakulty stavební VUT v Brně. www.vizeatelier.eu

___________________________

místo stavby:  Poříčí 7, Brno; účel stavby: přístavba budovy ateliérů Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity; autor: Michal Palaščák / dílna (Brno); spolupráce: Jan Flídr, Karolína Burešová; investor: Vít Najvárek (TOP CON Servis); investor: Masarykova univerzita v Brně; projekt: 2020–2022; realizace: 2022–2023; plocha pozemku: 141 m²; zastavěná plocha: 141 m²; užitná plocha: 320 m²; obestavěný prostor: 426 m³; foto: Studio Flusser

Michal Palaščák (*1970, Brno) je absolvent Fakulty architektury VUT v Brně. Vlastní ateliér dílna založil v roce 2014. Je autorem rekonstrukce tržnice na Zelném trhu v Brně (2017), parkovacího domu na Kopečné v Brně (2015) a také bytového domu na Francouzské v Brně (2014). Dříve působil společně s Romanem Galem pod hlavičkou agp architekti. Mezi jejich realizace patří bytový dům na Zderadově v Brně (2006) nebo soubor rodinných domů na Červeném kopci v Kamenné kolonii v Brně (2005). Michal Palaščák také vyučuje na Fakultě architektury VUT v Brně. www.palascak.com