Klademe důraz zejména na všestrannost

Rozhovor Evy Truncové s Yamou Karimem ze Studia Libeskind

Při příležitosti jubilejního 10. ročníku soutěže Kaplicky Internship, kterou organizuje nadace Bakala Foundation ve spolupráci s Design Museem v Londýně a Nadačním fondem Kaplicky Centre, přicestoval do Prahy architekt, partner Studia Libeskind Yama Karim. Již potřetí je vyhlášení spojeno se soutěžní Přehlídkou diplomových prací organizovanou ČKA a vůbec poprvé se laureátkou obou cen stala jedna studentka – Justýna Kaislerová z pražské Akademie výtvarných umění. Po úvodní přednášce Yamy Karima, která slavnostní večer otevřela, jsme s ním hovořili o žádoucích vlastnostech začínajících architektů a architektek nebo o procesech navrhování ve Studiu Libeskind.

Jak hodnotíte Vaši účast v porotě soutěže Kaplicky Internship a jejich několikaletou iniciativu vysílat nejmladší generaci architektů a architektek do zahraničních, světově známých architektonických ateliérů?

Bylo mi potěšením být součástí. Aktivity Bakala Foundation mají dlouhodobou perspektivu – nezaměřují se pouze na současnost, ale i na budoucnost. Myšlenka oceňování excelence napříč univerzitami přesahuje jednotlivé vítěze a vítězky – inspiruje a motivuje celou generaci nastupujících architektů a architektek. Možnost se zapojit je jedinečná a přál bych si, aby podobné programy existovaly ve více zemích.

Jak jste při vyhodnocování postupovali a na co by se měla vítězka letošního ročníku v kontextu její nadcházející stáže v New Yorku připravit?

V jejím případě je klíčem k úspěchu být sama sebou. Výběr ale závisí na několika faktorech. Jsme relativně malá kancelář a věříme, že každý by měl mít přehled a znalost jednotlivých dílčích částí projektu v takovém rozsahu, jak jen to je možné. Neškatulkujeme architektonické řešení na konceptuální, urbanistické nebo technické. Nemáme korporátní strukturu, kde by se někdo specializoval na vertikální komunikace a jiný například na prosklené fasády. Každý se musí učit všechno a myslím si, že je pro mladé architekty a architektky velmi prospěšné, že nejsou zacykleni jen v jedné úloze.

Říkáte tedy, že hledáte všestrannost, je to tak?

Ano, rozhodně. Na vítězném projektu se to autorce povedlo demonstrovat – totiž že architektura tak, jak ji vnímám, je kombinací mnoha vrstev a různých disciplín. Musíte mít technické znalosti, formálně a graficky práci adjustovat a v neposlední řadě ji i dobře odprezentovat. A to vše se jí dle mého názoru povedlo ze všech nejlépe.

Bylo to hlavní kritérium, podle kterého jste téměř šedesátku projektů hodnotil?

Hledal jsem projekt s přesahem; vizi, která přesahuje jedno individuální východisko. Existuje mnoho specifických řešení na konkrétní situace. Najít ale koncept, který je vhodný pro danou lokalitu a zároveň jeho hlavní myšlenka je přenositelná i do jiných míst s podobných kontextem je něco, co jsme ocenili. Projekt s názvem MOL Smíchov – Transformace čerpacích stanic na hybridní městské domy v Productive City vychází z urbanistické situace, podněcuje zahuštění lokality a odstraňuje zastaralé struktury. To je trend, který se již děje a v budoucnu bude pokračovat.

Vítězná práce představuje transformaci a integraci čerpací stanice MOL na pražském Smíchově do nové blokové struktury…

Situace, do které jsme dospěli, je symbolickým uzavřením celého kruhu. Prošli jsme modernismem; padesátými a šedesátými lety minulého století, kdy se architektura a budovy staly velmi sterilními a zbavenými jakéhokoli výrazu; poté přišly ready-mades a symbolem nové éry se stal pop-art. Ironicky se z míst jako jsou čerpací stanice nebo McDonald's staly centrální body zájmu architektury.

Dnes si uvědomujeme, že jsou tyto stavby již zastaralé. Malé nerelevantní struktury zabírají cennou městskou půdu s minimálním využitím a minimální populací, což je plýtvání přírodními zdroji. Už by neměly být oslavovanými symboly nebo volně stojícími objekty. Měly by být integrovány a transformovány, nejde však o oslavování mechanických aspektů pop kultury.

Principy, které popisujete jsou přítomny i v práci Studia Libeskind a ve vaší úvodní přednášce s názvem Revitalizace měst: Umění a dopad městské obnovy jsme mohli vidět několik konkrétních příkladů. Vedle transformace a integrace stávajících struktur  jsou systematickou součástí vašich projektů rozsáhlé zelené plochy. Je obtížné přesvědčit investory k jejich implementaci?

Snažíme se vytvořit systém center. Neříkáme zastupitelstvu města, jak moc by mělo, nebo nemělo zastavovat území – nejsme ti, kdo určují trh. Snažíme se klientům ukázat, jak pracovat s objemem stavby tak, abychom dosáhli nejlepších výsledků, které uspokojí jak veřejný, tak komerční sektor a nebudou vzájemně v rozporu. Když žádáme o výjimku z regulativ územního plánu, musíme také něco nabídnout na oplátku. Pokud například chceme překročit výškový limit, děláme to proto, abychom získali více zeleně. Ve výsledku z toho těží investor i město.

Jde tedy o schopnost architekta najít rovnováhu a být mediátorem mezi dvěma stranami, což se rovněž jeví jako jeho důležitá vlastnost…

A nebát se byrokracie. Pokud přijdete s nápady, poslouchají. Zároveň veřejnost požaduje prostory pro odpočinek a relaxaci, je potřeba město zahušťovat a stavět do výšky a tak dále. Proč by někdo v pozici úředníka, který není ovlivněn volebními obdobími, riskoval, pokud by to nebylo ve veřejný prospěch? Všechny naše výjimky jsou založeny na hodnotách, které návrh zkvalitňují. Nikdy to není o tom, že plníme požadavky developera. Je ale potřeba se na to podívat z obou perspektiv, je to naše práce. Nejde o chamtivost, ale o navrhování kvalitnějšího urbanismu a architektury.

Může být příkladem toho, co zmiňujete, i vítězný projekt, kde je nalezen kompromis mezi stávajícím komerčním sektorem a nově doplněným sociálním bydlením ve vyšších patrech?

Částečně ano, ale tento projekt má trochu jiný koncept. Snaží se přeměnit a znovu využít místa, která jsou produkty jiné éry – éry strojů – aut, praček, myček, McDonald's a dalších ready-made výrobků. Je to něco k čemu se lidé dříve upínali. Myslím, že projekt Justýny Kaislerové je jiný v tom, že se snaží tuto důležitost odstranit a přitom efektivně využít prostor, který je zde k dispozici, jako jsou například rozlehlá parkoviště obklopující nízkopodlažní budovy. Tato lokalita dobře ilustruje fenomény dobového urbanismu – nákupní centra na předměstích, fastfoood řetězce na zelené louce, nebo čerpací stanice stojící osamoceně uprostřed dálnice zabírající prostor o velikosti městského bloku. Myslím, že jde o uvědomění si, že jsme už v jiné fázi vývoje města, máme jiné priority, co se týče ekologie a životního prostředí a jinak vnímáme, co znamená být vyspělý.

Vítězstvím v soutěži získala autorka projektu možnost strávit tři měsíce v New Yorku na pracovní stáži ve vašem ateliéru – měl jste i vy osobně možnost absolvovat podobně formativní praxi?

Myslím, že je spravedlivé říct, že to není vždy jen o talentu. Jde o kombinaci talentu, inteligence, ale také příležitosti. Někdy je to otázka štěstí, jindy o schopnosti prosadit se.

Stáž, kterou jsem měl možnost absolvovat, pro mě byla velmi významná a úzce souvisí s tím, o čem se bavíme. Shodou okolností můj hlavní profesor z Kolumbijské univerzity byl spolužákem Daniela Libeskinda, a právě on mě k němu na praxi doporučil. Tak jsem se dostal hned po dokončení univerzity do Studia Libeskind, které tehdy sídlilo v Berlíně. I tyto věci hrají roli, je to o vytváření mostů a propojování se.

A bezpochyby také o vytrvalosti a tvrdé práci…

To každopádně.

Rozhovor se uskutečnil 2. prosince 2024 v Praze.

Yama Karim je partnerem ve Studiu Libeskind. V roce 1995 absolvoval Kolumbijskou univerzitu a než se v roce 2003 připojil k týmu v New Yorku, již několik let spolupracoval s Danielem Libeskindem v berlínské pobočce. V současnosti vede projekt přestavby bývalých veletržních prostor v Miláně, projekt Downtown Tower ve Vilniusu a několik projektů na Blízkém východě. Vyučoval na ETH v Curychu a jako hostující profesor na Prattově institutu v Brooklynu. www.libeskind.com