Na Břeclavsku vzniklo unikátní historické muzeum, které návštěvníkům prezentuje jednu z předních světových archeologických lokalit – komplex paleolitických sídlišť Dolní Věstonice – Pavlov. Lokalita se nachází v chráněné krajinné oblasti a je součástí národní kulturní památky. Stavba je proto umístěna pod terénem a do scenérie Pavlovských vrchů se zapojují pouze vystupující bílé prosvětlovací věže. Tvarově složitý objekt je proveden jako monolitická konstrukce technologií bílé vany, přičemž trojrozměrně lomený strop vynášejí pouze obvodové zdi a věže bez dalších podpěr. Materiálové paletě dominují reliéfní beton, dubové dřevo a sklo, v expozicích se kromě klasických muzejních prvků uplatňují také současné audiovizuální technologie.

Kupolovité věznice jsou strohé budovy. Navazují na panoptikon Jeremyho Benthama jako vzor vězení s hromadným dohledem. Tento koncept byl navržen tak, aby ústřední dozorce mohl kontrolovat všechny vězně najednou.Kupolovité věznice mají stejnou architektonickou strukturu jako operní domy, rozdíl je však v tom, kdo sleduje koho. V opeře sleduje početné publikum několik jedinců. V kupolovitých věznicích je to naopak. Stavba opery a vězení se stává studií kontrastů mezi krásou a špínou, okázalostí a chudobou, klidem a kakofonií.

Na světě existují čtyři funkční kruhové věznice a jedna ruina: F-House v nápravném zařízení Stateville v americkém Illinois, věznice v Bredě, Arnhemu a Haarlemu v Nizozemsku. Rozpadající se věznicí je Presidio Modelo na kubánském Ostrově Mládeže, kde byl vězněn Fidel Castro. Doufám, že si ji jednou vyfotím.

Lze si představit zrcadlový obraz této děsivé architektury, sílu stejně intenzivní a ničivou, ale raději využitou s pozitivním záměrem. Rozdělení, izolace, nerovnost, agresivita, destrukce, všechny tyto negativní stránky „Zdi“ by mohly být součástí nového fenoménu: architektonické války proti nepřijatelným podmínkám, v tomto případě Londýnu. „Byla by to okázalá architektura, věnovaná nikoliv pouze drobným zlepšením, ale zcela oddaná vytouženým alternativám.“¹

1 Rem Koolhaas – Elia Zenghelis – Madelon Vriesendorp: Exodus or the Voluntary Prisoners of Architecture. In: Rem Koolhaas – Bruce Mau: S, M, L, XL. Rotterdam, 1995, s. 5–7.

Reflexe vztahu moci a architektury není nová. Tradiční společnosti vždy vykazovaly úzké propojení mezi sakrální i světskou mocí a architektonickou tvorbou. V mnoha ohledech mohou být analýzy takového vztahu v předmoderních společnostech až triviální. Tradiční moc totiž funguje zpravidla explicitně a exemplárně a ve své brutalitě je a má být bezprostřední. Tresty a mučení mají spektakulární charakter, výkon panské moci je jasný a přímý, struktura ovládající – ovládaný si klade za cíl být jasně identifikovatelná.

Petice¹ požadující po americké profesní organizaci AIA (American Institute of Architects / Americký institut architektů) zákaz navrhování prostorů pro „zabíjení, mučení nebo kruté, nelidské a ponižující zacházení” – konkrétně popravčích komor a tzv. samotek používaných v amerických věznicích – spustila vlnu kontroverze. Koncem roku 2014 AIA požadavek na změnu etického kodexu odmítla s argumentem, že jeho smyslem není „vytvářet omezení členské činnosti podle určitých stavebních typů“.² Diskuze pokračuje dodnes: již několik měsíců, od února tohoto roku, zvažuje AIA přehodnocení svého postoje.

1 Petice byla iniciována neziskovou organizací ADPSR (Architects/Designers/Planners for Social Responsibility / Architekti/Designéři/Urbanisté za společenskou zodpovědnost), dostupné z: https://www.change.org/p/american-institute-ofarchitects-aia-prohibit-the-design-of-spaces-for-killing-torture-and-cruel-inhumanor-degrading-treatment, vyhledáno 15. 8. 2016.
2 Oficiální odpověď prezidentky AIA Helene Combs Dreiling, adresovaná Raphaelu Sperrymu, prezidentovi ADSPR, 11. 12. 2014, dostupné z: https://dk-media.s3.amazonaws.com/AA/AP/adpsr-org/downloads/292805/AIA_Response_to_ADPSR_Human_Rights_Dec_2014_w_enclosure.pdf, vyhledáno 15. 8. 2016.

Stavba nové věznice v Tarragoně se svým koncepčním řešením i výslednou formou vzpírá tradičním představám o vězeňské architektuře. Místo monumentálních zdí je ohraničena systémem terénních úprav a nižších bariér, místo pustých chodeb a tmavých dvorů vytváří velký centrální prostor s dostatkem zeleně a s výhledy do krajiny. Vězení se v tomto případě stává předmětem kritického návrhu, podléhajícího stejným koncepčním, technologickým i společenským kritériím a nárokům na kvalitu jako jakákoli jiná veřejná architektura, s cílem navrátit problematiku věznic do současného architektonického diskurzu.

Je označována za „nejhumánnější věznici světa“. Komplex o rozloze přes 30 hektarů, rozprostírající se v zalesněných svazích v blízkosti města Halden v jihovýchodním Norsku, byl dokončen v roce 2010 podle společného projektu ateliérů HLM arkitektur a Erik Møller Arkitekter. Je místem, kde dozorci jezdí dlouhými chodbami na módních mikrokoloběžkách, kde každá cela má vlastní televizi s plochou obrazovkou a koupelnu, místem, které vypadá jako skandinávský designový hotel. Je to ovšem utopický obraz, po celém světě propagovaný se škodolibou radostí, který je ve filmu vykompenzován vtíravým komentářem vězeňského psychologa, jenž poskytuje vyváženější pohled na život uvnitř. Použití volně se pohybující kamery záměrně kontrastuje se zajetím vězňů. Architektura je psychologií v prostoru a tento dokument to nemohl ukázat lépe. Kdyby budovy mohly mluvit, co by o nás řekly?

Nový pavilon pro vzdělávání a návštěvy je součástí areálu bývalé věznice pro dospělé, jež prošla konverzí na diagnostický ústav pro mladistvé. Jde o první vězení v Nizozemsku, kde jsou mladí lidé umístěni ve skupinkách po deseti místo po dvanácti, aby se každému dostalo více péče a vzdělání. Pavilon svou formou, materiály i umístěním symbolizuje dočasnost jejich pobytu v ústavu.

Studie stručně shrnuje historii evropské a americké architektury věznic v 19. století a podrobně se zabývá architektonickým řešením dvou velkých nápravných ústavů v Čechách – v Plzni na Borech a v Praze na Pankráci. Stavby věznic naplňovaly komplexní program, jehož prioritou byl bezpečný, účelný a zdravotně nezávadný provoz. Jako první podmínka mravní nápravy provinilců se do něj promítal princip izolace. Jejich architektura však není jen výrazem „disciplinární společnosti“. Pravidelné a souměrné uspořádání objemů, stejně jako na odiv stavěná funkcionalita a jednoduchost jejich fasád, je manifestem novověkého racionalismu, který má zálibu v jasných a zřetelných věcech a v geometrii vidí cestu, jak lidské dílo uvést do souladu s principy všehomíra. Symetrie, měřítko a proporce jsou zde podle teoretiků francouzského klasicismu atributy řádu, který stojí proti chaosu nezákonnosti a šílenství.

Za symbol vypjatých poměrů druhé republiky bývá často považována nenávistná kampaň, která vedla k uštvání Karla Čapka jako čelního reprezentanta ideálů meziválečného Československa. Avšak všeobecnou radikalizaci tehdejších poměrů vystihuje stejně přesvědčivě i řešení nezaměstnanosti formou zřízení tzv. pracovních útvarů, jejichž charakter by v dnešní terminologii vystihovalo spíše označení tábory nucených prací. Jejich architektonické pojetí se přitom nerodilo nikde v pokoutném utajení, ale v prosinci 1938 se jím zabývali studenti ateliéru profesora Pavla Janáka na pražské UMPRUM.

Fleur Agema, vystudovaná architektka, se v roce 2006 stala členkou nizozemského parlamentu a jednou z hlavních postav Strany pro svobodu (Partij voor de Vrijheid – PVV), založené radikálním nacionalistou Geertem Wildersem. Projekt Politika vlastní umění III: Uzavřená architektura zkoumá vývoj Fleur Agemy jako architektky a političky. Do jaké míry se postoje reflektované v jejím diplomním projektu architektonického návrhu vězení promítly do politiky prosazované její stranou, potažmo do utváření celé nizozemské společnosti?

Otevřenost, světlo, výhledy, bezpečí a flexibilita jsou hlavní zásady vítězného návrhu nového nápravného zařízení v hlavním městě Grónska, Nuuku. Navržená stavba respektuje místní krajinu, která je drsná a krásná zároveň. Díky své orientaci a měřítku se podřizuje svému okolí a výběr materiálů je záměrně střídmý – použity jsou beton, dřevo a cortenová ocel. Panoramatické výhledy na skály a moře se díky velkoformátovým oknům stávají nedílnou součástí interiérů. Projekt, jenž zvítězil ve vyzvané architektonické soutěži v květnu 2013, má být realizován do konce roku 2017.

Nadřazeným rámcem pro návrh věznice je zabývání se institucionálními prostory. Jak takové prostory ztělesňují společenské hodnoty, rituály a pravidla a jak jsou tato pravidla s jejich pomocí formalizována? Instituce zastupují symbolicky hodnoty, které většinová společnost prohlašuje za závazné. Jak se tyto – změnám podléhající – hodnoty propisují do architektonické formy? Karlsruhe jako město institucí – nacházejí se zde mj. Spolkový ústavní soud a Spolkový nejvyšší soud – nabízí pro tuto diskuzi vhodný kontext.

Znovuotevřená ženská věznice ve Velkých Přílepech nedaleko Prahy v současnosti využívá areál bývalých kasáren se všemi omezeními a nevýhodami a již naplněnou kapacitou. Rozšíření věznice je řešeno formou kompaktní, vůči vnějšímu světu uzavřené hmoty, která však uvnitř skrývá otevřený, světlý a dynamický prostor žijící vlastním životem. Za černou fasádu z ocelových panelů jsou do pěti tematických bloků seskupeny pobytové, pracovní i sportovní prostory pro vězeňkyně, zázemí zaměstnanců i travnaté dvory se vzrostlou zelení. Projekt byl nominován v tradiční soutěži studentských projektů Ještěd F Kleci #15, pořádané Fakultou umění a architektury Technické univerzity v Liberci.

Otázka, zda je přijatelné postavit věznici, je v diskuzích o etice architektury poměrně častá. Od loňského podzimu si mohou architekti vyzkoušet stavbu věznice bez morálních dilemat ve hře Prison Architect (Architekt věznice). Hra navržená britským studiem Introversion Software se řadí do populárního žánru budovatelských strategií, ze kterých vyčnívají velikáni jako série SimCity (simulátor budování a správy města) či Railroad Tycoon (budování železniční sítě). Tento herní žánr je v posledních letech poměrně opomíjen, proto se mu věnují často právě menší nezávislá studia, kterým stačí zaměřovat se na užší, ale o to věrnější skupinu zákazníků.

„V době, kdy jsem nastupoval do bohnické léčebny, visela ve vstupní hale velká šipka, značka jednosměrky. Ukazovala pouze dovnitř. Jakoby říkala, že kdo jednou vstoupí, již neodejde“, vrací se do nedávné historie ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martin Hollý. Šipku na místě již nenajdete. Celý areál se postupně mění a otevírá. Jakými změnami prochází největší psychiatrický areál na území ČR z pohledu stavebně-technické dimenze péče? Jak reaguje a vnímá aktuální reformu psychiatrické péče?

První verze rozhovoru s psychoterapeutem Jurajem Barbaričem vznikla u příležitosti výstavy Psychoanalýza jednoho prostoru: sonda do podvědomí bývalé bohnické prádelny, které se zúčastnil jako živý exponát a během vernisáže byl k dispozici komukoli, kdo měl zájem o psychoterapeutickou konzultaci. Na základě vzájemné podnětné spolupráce vyvstala potřeba některé otázky týkající se současných progresivních směrů v psychoterapii probrat podrobněji a zprostředkovat je širší veřejnosti.

Léčebné zařízení pro děti s mentálním postižením se nachází na nejsevernějším a druhém největším japonském ostrově Hokkaidó. Ačkoli se jedná o vysoce specializované pracoviště, zadáním bylo vytvořit živý vnitřní prostor, který by připomínal velký dům nebo malé město a který by obsahoval jak důvěrnou známost domu, tak různorodost města. Zvolili jsme metodu uvolněného půdorysu, který je však výsledkem exaktního procesu navrhování.

Budova nemocnice, která se nachází v rušné části norského Bergenu, byla navržena s důrazem na otevřenost a transparentnost směrem k veřejnosti a zároveň na vytvoření bezpečného útočiště pro pacienty. Prioritou při navrhování této stavby byl také vznik nových veřejných prostranství, začlenění přírody do objektu a jeho splynutí s různorodým městským prostředím.

Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) je ojedinělé vědecké pracoviště zaměřené na výzkum duševních chorob a funkcí mozku, které vzniklo transformací Psychiatrického centra Praha, založeného v roce 1961 v pražských Bohnicích. Stavba za miliardu, financovaná převážně z operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace, je umístěna v katastru třítisícového města Klecany na severním okraji Prahy. Vznikla bez architektonické soutěže, bez etiky, bez estetiky, bez smyslu, bez naděje… Byla postavena podle projektu žďárského ateliéru Santis a otevřena v lednu 2015. Pětipodlažní budova na ploše téměř 14 000 m² nabízí 56 lůžek (pouze 20 % všech aktivit představuje klinická praxe, 80 % tvoří výzkum), ambulanci, konferenční centrum a denní stacionáře, součástí jsou také recepce, podzemní parkoviště či kavárna. Zařízení poskytuje pracovní zázemí bezmála třem stovkám zaměstnanců.

Přestože v současnosti zločin do našich obývacích pokojů zřídkakdy vstupuje dveřmi a okny, ale spíše jen prostřednictvím televize, zdá se, že poptávka po bezpečnostních technologiích je neukojitelná. Navíc se nelze zbavit dojmu, že úkolem bezpečnostních technologií není ani tak udržet potenciálního vetřelce venku, jako spíš ujistit majitele, že v jeho zabezpečeném domově je vlastně co chránit. Dalo by se dokonce říct, že produkty bezpečnostního průmyslu jen ohlašují přítomnost cenností v domě těm, kdo jsou venku za zamčenými dveřmi, a že často jde jen o symbolické bezpečí – nebo o symbol společenského postavení, který jen svědčí o tom, že si jej člověk může dovolit. Naše společnost ale skutečný zločin potřebuje a moc dobře ví, jak jej zužitkovat. Karl Marx na to poukázal už dávno.

Sociálně vyloučená lokalita se stala klíčovým pojmem veřejné rozpravy v České republice. Autoři Analýzy sociálně vyloučených lokalit v ČR ji definují jako lokalitu, kde dochází ke koncentraci více než 20 osob pobírajících příspěvek na živobytí a obývajících fyzicky či symbolicky ohraničený prostor. Jinak řečeno, jedná se o prostor v rámci městské i venkovské zástavby zpravidla obývaný chudými Romy, pročež jsou tyto lokality stigmatizovány jako „špatné adresy“, „domy hrůzy“ či „ghetta“.

Nepřátelskou architekturou či designem¹ se obecně rozumí opatření k organizaci veřejného prostoru a regulaci sociálního chování v něm. Psaná i nepsaná opatření a společenská pravidla a očekávání jsou interpretována prostřednictvím městského designu. Specifický způsob utváření hmotného prostředí slouží jako nástroj inkluze a exkluze a disciplinace společnosti. Cílem je zabránit využívání určitých prvků veřejného prostoru nežádoucím způsobem.

1 V češtině na toto téma v podstatě neexistuje žádná literatura, tedy ani ustálená terminologie. V angličtině se nejčastěji používá pojem hostile architecture, popřípadě deterrent/defensive/unpleasant architecture/design.

Pár krokov od centra Brna, tam, kde sa končia sady okolo Domu umění a Janáčkovho divadla, za ulicou Koliště sa začína štvrť Cejl alebo tiež „brniaský Bronx“ či „rómske ghetto“. Nie je to miesto na prechádzky. Povesti o tejto štvrti odrádzajú od návštevy a ľudia sa jej obyčajne vyhýbajú. Ako ale v skutočnosti toto miesto funguje, čo mu chýba? A čo je v moci architekta? Prípadová štúdia časti „ghetta“ ukazuje, ako možno miestnymi zásahmi do existujúcej urbanistickej štruktúry sprístupniť rozsiahly priestor vnútrobloku a vytvoriť tak verejný priestor, ktorý na Cejli toľko chýba. Projekt bol ocenený v rámci XI. ročníka súťaže študentských projektov Cena Bohuslava Fuchsa, organizovanej Fakultou architektúry VUT v Brne.

Průvodce lokalitou, kam se značná část Brňanů obává vkročit. Co se dá potkat v ulicích, jejichž názvy mnozí vyslovují s netajeným despektem: Cejl, Bratislavská, Francouzská, Vlhká? Je toho opravdu hodně. Černé město, jak se vyloučené lokalitě v samém centru Brna někdy říká, je překvapivě barevné. Unikátní průvodce je připravován na základě několikaměsíčního terénního výzkumu a ukazuje oblast tak, jak ji snad neznají ani někteří místní. Obsahuje deset tras (víra a tradice, gurmánská trasa, nákupní trasa, dětská trasa, historická trasa, holocaust, fauna a flóra, kultura a sport, vesnice uprostřed města, noční trasa), každá z nich nabízí deset zastavení a jeden tip na výlet. Vypadá to, že v Brnoxu (přesmyčka hanlivého označení Bronx) je obsažen celý svět. Právě proto je nutné vydat se do jeho ulic.

Jednou ze základních definic světelného designu je práce se světlem, a to nejen z hlediska technického, ale také uměleckého a kreativního. Původně divadelní obor se postupně rozšířil také do architektury, kde má způsob osvětlení a práce se světlem zásadní vliv na vnímání okolního prostoru, a to jak venkovního, tak vnitřního. První příspěvek třídílného seriálu přiblíží obor světelného designu architektům a nastíní důvody, jak a proč spolupracovat se světelným designérem. Druhý díl se bude věnovat osvětlení veřejného prostoru a seriál uzavře pojednání o světelném designu v interiérech.

Pro mnohé obyvatelé panelových domů jsou bytová jádra noční můrou. Nejenom proto, že jsou kvůli nim nuceni sdílet se sousedy nejintimnější chvilky svého života, ale zejména proto, že jejich morální životnost je již dávno překonána. Ačkoli je technicky stav mnohých jader stále dobrý, velká část uživatelů neskonale touží po jejich modernizaci a celkové přestavbě. Pryč s umakartem – to je dlouholetý trend spjatý s počátkem privatizace bytového fondu v devadesátých letech, kdy změna ve vlastnické struktuře umožnila majitelům bytů volně rozhodovat o osudu nabytého majetku.

V posledních letech se v oblasti otvorových výplní udála řada změn a novinek. V legislativní oblasti především transformace TNI 74 6077 (technická normalizační informace) na tak dlouho očekávanou prováděcí normu ČSN 74 6077. Co to pro investory a stavebníky znamená? Jak začít, chystáme-li se k výměně oken či dveří v bytě nebo rodinném domku?