Na mírně svažitém pozemku se severní orientací v okrajové části Liberce, v zástavbě převážně rodinných domů, vyrostla neobvyklá mateřská škola inspirovaná stavbami japonského architekta Takaharu Tezuky. Limity území a další omezení vedly k návrhu prostorového experimentu, který má děti naučit vnímat architekturu v rozličných formách. Školka sestává ze dvou úzkých modulů, jež slouží jako třídy pro 2× 25 dětí, spojených jednopodlažním krčkem obsahujícím jídelnu, kanceláře, šatny a zázemí. Tyto tři objemy definují chráněný prostor vnitřního atria pokračujícího až na hlavní terasu nad jídelnou a dále na vnější ochozy. V interiéru se prolínají různě vysoké prostory, takže celý dům je jako jedna velká prolézačka umožňující svobodný pohyb a hru. Všechny prostory obepíná vnější plášť z poloprůsvitného sklolaminátu, který vytváří zajímavý koncept transparentnosti a přispívá k pocitu bezpečí ve vlastním světě.

Všechny tři pobaltské republiky se v roce 2016 historicky poprvé prezentovaly na bienále architektury v Benátkách společným pavilonem, který zkoumal problematiku nakládání s infrastrukturním dědictvím Sovětského svazu v souvislosti s otázkou, jak do budoucna podpořit soudržnost regionu a potažmo i jednotné Evropy. Za podstatu Evropské unie lze považovat vzájemné propojení společnou infrastrukturní sítí a sdílením zdrojů tak, že konflikty zůstanou vyloučeny. Podobný koncept nastiňuje výstava v benátském Paláci sportu, když
s vědeckou pečlivostí předkládá rozbor geologických vrstev dnešního přírodního i vystavěného prostředí a hledá cesty, jak na těchto základech v novém tisíciletí vystavět a udržovat funkční infrastrukturní vazby.

Dějiny estonské architektury byly vždy silně propojeny s hledáním státnosti a národní identity a v symbolické rovině byla architektura považována za nesmírně důležitou. Estonsko je jedním z národních států, jehož samostatnost se zrodila roku 1918 po první světové válce v nově uspořádané Evropě. Z toho důvodu se také estonské národnostně-profesní architektonické dějiny omezují na 20. století.

Nedaleko středověkého centra Tallinnu stojí šedá struktura z betonu a vápence téměř bez oken, která je z úrovně ulice snadno zaměnitelná s bunkrem nebo skladištěm. To je koncertní sál Linnahall, megalomanská kulturní stavba z pozdního sovětského období, jež se stala předmětem obdivu v architektonických kruzích a středobodem zapálených veřejných diskuzí na téma paměti, politiky a nostalgie. Jak dnes přistupovat k socialistické architektuře a socialistickému městu, jak vysvětlit jeho logiku, jak se povznést nad pocit pochmurnosti a šedivosti, ošklivosti i bizarnosti architektury a města, které se stále ještě nevzpamatovalo z odkazu východní Evropy? Jaká by asi byla budoucnost Linnahallu, v níž by se prolnuly naděje minulosti ztělesněné velkolepou, ale složitou formou a současná přání obyvatel města?

Hasičské stanice v malých městech a obcích bývaly tradičně centrem společenského dění. Většinou šlo o jednoduché dřevěné stavby. Prototyp hasičské stanice, který byl jako první postaven ve městě Vastseliina a lze jej snadno uzpůsobit pro další lokality po celém Estonsku, tento obraz přejímá. Budova na čtvercovém půdoryse o velikosti přibližně 26 × 26 m zahrnuje prostory pro uskladnění a údržbu vybavení potřebného pro záchranné akce (hasičské vozy, lodě atd.) i výukové a odpočinkové místnosti. Dispoziční řešení je maximálně přehledné a funkční; řídí se pravidlem jedné minuty, během které musejí záchranáři po vyhlášení poplachu opustit budovu.
Stanice je v provozu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, proto i interiér poskytuje přívětivé pracovní prostředí pro každodenní činnosti zaměstnanců.

Estonsko dokončilo v roce 2016 realizaci nové budovy určené k prezentaci historických sbírek Estonského národního muzea. Monumentální stavbu umístili autoři ze studia DGT do prostoru bývalého sovětského letiště u města Tartu, jeho přísný lineární charakter se poté propsal do architektonického výrazu budovy i do výstavního konceptu stálé expozice nazvané Setkání. Expozice je obsahově zaměřena především na lidovou kulturu a prezentuje ji v časové linii hlavního podélného výstavního prostoru od přítomnosti zpět do historie. Specifický koncept podporuje četné odbočky, paralelní cesty a zkratky, příběhem tak lze postupovat libovolně. Přítomnost dostává příležitost příběh dále doplňovat, muzeum se má stát místem setkávání, dialogu a tvorby.

Urbanismus a urbánní studia jsou ze své podstaty mezinárodní a mezioborové oblasti, takže se na první pohled zdá nepravděpodobné hledat témata, která jsou charakteristická pouze pro estonský urbanismus. Stejně tak by nebylo snadné hovořit o něčem, co se týká výhradně estonského městského prostředí – hlavní město Estonska Tallinn má necelého půl milionu obyvatel a všechna ostatní estonská města mají pod 100 000 obyvatel, což jsou stěží příklady k diskuzi o jejich rozmanitosti a komplexnosti. Podobné generalizace jsou přijatelnější, pokud budeme zkoumat způsob, jak estonští urbanisté, zákonodárci, architekti a plánovači chápou konkrétní procesy v estonském kontextu. Podíváme-li se na uplynulé desetiletí, na Estonsko po ekonomické krizi, najdeme určitá styčná témata, jako jsou otevření konceptu postsocialismu, znovudefinování městských ambicí a nastavení demokratičtějších postupů při plánování města. Sekci o estonském urbanismu uvede stať urbanistek Keiti Kljavin a Kaiji-Luisy Kurik a s problémy vybraných měst nebo městských čtvrtí nás v jednotlivých případových studiích podrobněji seznámí místní architekti, výzkumníci a aktivisté.

Tallinn je v mnoha ohledech neoliberálním městem. Orientace na trh, svoboda pro developery a práva majitelů nemovitostí jsou v místní praxi pevně zakotveny. Neoliberální vývoj však nelze považovat čistě za důsledek celosvětového trendu, za globálně přijímané názory a politiky, které se pouze usadily také v Tallinnu. Neoliberalismus zde úzce souvisí s místní historií, respektive se snahou dnešního Estonska se od ní co nejvíce odklonit.

Podpora uživatelské participace na digitální platformě umožnila estonské vládě učinit jeden z největších pokroků v oblasti elektronické státní správy v Evropské unii. Otázka však zní, proč je koncept participace v estonské Digitální agendě převážně označován jako proces, v jehož rámci jsou sbírána a shromažďována osobní data? Hranice tzv. občanské participace začínají být patrné, prozkoumáme-li podrobněji konkrétní opatření přijatá k rozšíření národní infrastruktury do prostředí cloudů.

V průběhu letošního parného léta se Estonská akademie umění (EKA) stěhovala do nového. Po téměř deseti letech v provizorních prostorách se všechny čtyři fakulty (fakulta architektury, fakulta designu, fakulta výtvarného umění a fakulta teorie umění a kultury) usídlily v areálu bývalé textilní továrny, který za posledních sto let prošel již jedenácti různými přestavbami. Ta dvanáctá byla právě dokončena.

Letos v srpnu otevřela dveře své nové budovy Estonská akademie umění (EKA) v Tallinnu – jediná veřejná univerzita v Estonsku, která nabízí vysokoškolské vzdělání v oborech architektury, designu, výtvarného umění, vizuálních studií, restaurování a konzervování děl a teorie umění. Z důvodu nedostatečné kapacity akademie dlouhá léta hledala nové prostory. Původní záměr postavit zbrusu novou zářící budovu v centrální části města však vzal zasvé a škola našla zázemí v rekonstruované budově bývalé textilní továrny Rauaniidi ve čtvrti Kalamaja. Poprvé v historii tak můžeme celou instituci nalézt pod jednou střechou. Projekt zpracovaný architekty Joelem Koplim, Koitem Ojaliivem a Juhanem Rohtlou z ateliéru KUU Arhitektid ve spolupráci s Eikem Hermannem již získal pozitivní zpětnou vazbu a první nominace na ocenění. Vedle pochopitelného nadšení je důležité vyzdvihnout také skutečnost, že příběh nové budovy lze chápat i jako svědectví své doby o způsobu městského plánování a proměně architektonických hodnot.

Komplex bývalé textilní továrny Rauaniidi ve čtvrti Kalamaja v sobě nese bohatou historii, ke které v letošním roce přibyla nová vrstva. Rekonstrukce a dostavba budovy pro účely umělecké školy respektuje a vystavuje na odiv syrový charakter vnitřních prostor, jež naplňuje živým programem. Hlavním cílem rekonstrukce bylo propojit jednotlivá oddělení a obnovit jejich vzájemnou synergii. Původní srostlice byla rozříznuta a do nově vzniklé proluky byla vložena moderně pojatá hmota – nové srdce školy, které obsahuje přednáškové sály a zajišťuje vstup do budovy a všech jejích částí: ke kancelářím, ateliérům i dílnám. Všechny tyto funkce jsou propojeny jak horizontálně, tak vertikálně a v jejich středu je umístěno společné atrium doplněné o betonovou „emporu“, která rozšiřuje prostor ateliérů a umožňuje kreativní využití.

Více než polovina rozlohy Estonska je zalesněná, což je v dnešním přelidněném světě samo o sobě hodnotou. Lesy jsou důležitou součástí identity celé země. Jejich význam ilustruje mimo jiné řada výjimečných slov, kterými disponuje estonština pro popis různorodých porostů. Dřevo má v Estonsku také ekonomický význam. Kromě jeho role jako exportního zboží je obnovitelným zdrojem sloužícím k vytápění i ke stavbě domů. Právě uprostřed hlubokých lesů se každoročně odehrávají letní a zimní školy architektury vedené ateliérem b210 a přizvanými lektory, kteří studenty učí řemeslu přímo v terénu. Vzniká tak drobná architektura založená na symbióze člověka a přírody. Návrhy útulen, přístřešků či pozorovatelen ptáků pomáhají studentům pochopit, jak může vypadat současná architektura, která je v harmonickém dialogu se svým okolím.

Instalace Tváří v tvář je inspirována spletitým příběhem historické budovy Baltic Exchange v Londýně, která byla v roce 1992 těžce poničena bombovým útokem Irské republikánské armády. Po výbuchu byl dům rozebrán kámen po kameni a cenné části byly uskladněny s cílem obnovit ho v původní podobě. K renovaci ale nikdy nedošlo, namísto toho byla stavba nahrazena novou dominantou kancelářského mrakodrapu od Normana Fostera známého pod názvem Okurka. Bylo vynaloženo velké úsilí, aby se relikt původního objektu dostal do Estonska a získal zde nový život – měl se stát součástí několika projektů na místním realitním trhu. Od definitivního zániku budovu zachránil až zásah estonských podnikatelů, kteří zbytky stavebních konstrukcí koupili na základě náhodného inzerátu na sběratelském webu. Obří náklad, čítající 49 přepravních kontejnerů, dorazil do Estonska v roce 2007.

Třetí, závěrečný díl seriálu o metodice BIM se zabývá nejzásadnější etapou fáze životního cyklu stavby. V této etapě budova spotřebovává nejvíce finančních prostředků a zároveň se v této fázi ocitá výrazně déle než v předchozích etapách projektování a výstavby. Třetí fázi nazýváme správou, neboť budovu investor nebo jím pověřená firma či osoba spravují z jediného důvodu: aby ji mohli užívat. Správa budovy by tedy měla zajišťovat její bezproblémové užívání.

Cílem článku je ukázat možnosti optimalizace procesu návrhu energeticky velmi úsporných budov, které mohou ve velké míře napomoci ke zvýšení hospodárnosti projektu, funkčnosti a nakonec i životnosti staveb.

Exponované nároží frekventované křižovatky u pražské stanice metra Holešovice nově vyplnila sedmipatrová administrativní novostavba. Jde o první etapu městského bloku, jehož umístění v této lokalitě potvrdilo několik urbanistických studií zpracovávajících navazující brownfield nádraží Praha-Bubny. Objekt se skládá ze dvou paralelních hmot propojených středovým vstupním krčkem, takže půdorys připomíná tvar písmene H. Kompaktní výraz obou uličních fasád dotváří venkovní pochozí můstky v úrovni druhého až šestého podlaží. Plášť objektu je členěn rastrem bílých říms a skleněných vertikálních lamel, které fasádu zjemňují a dodávají jí hloubku.