V kontextu novodobé historie české architektury je SIAL jedinečným a dnes už bezpochyby neopakovatelným úkazem. Jeho vznik lze považovat za přímý důsledek dočasného tání společensko-politických ledů v šedesátých letech a následné dlouhotrvající plodné období zase mimo jiné za odraz nedostatku jiných příležitostí pro architektonické individuality. Liberecké sdružení inženýrů a architektů těžilo kromě symbiotického vztahu těchto dvou profesí také z aktivního zapojování mladých absolventů do tzv. Školky SIALu, jakéhosi postgraduálního studia či inkubátoru mladých a nadějných, kde se pracovalo na studiích a na řešení soutěžních zadání. Architektonické generace, ta etablovaná i ta nastupující, se v tomto prostředí mohly navzájem obohacovat o cenné zkušenosti, ať už z praxe, nebo ze zahraničních stáží. Absolventi Školky se později stali významnými architekty a akademiky a po desetiletí ovlivňovali vývoj české architektury. Dnešní nezávislá kancelář SIAL zůstává tomuto odkazu věrná, nadále podporuje dialog na ose architektonický návrh – stavební řešení – statika a staví na těsné spolupráci všech zúčastněných profesí.

K mezigenerační diskuzi jsme pozvali zástupce tří generací etablovaných ve třech různých dekádách po roce 1990. Nejstarší generaci zastupuje Michal Kohout, který zakončil studia architektury ještě před rokem 1989, ale samostatnou praxi začínal v devadesátých letech. Střední generaci reprezentuje Roman Brychta, jenž se s kanceláří Projektil etabloval po roce 2000. Nejmladší generace začínající po roce 2010 je v debatě zastoupena hned dvakrát, neboť Markéta Mráčková a Ondřej Chybík představují dva odlišné přístupy k praxi, plynoucí
z dnešních možností architektonické profese. 

Když jsme poprvé požádali „první dámu“ české architektury o „rodinný“ rozhovor o architektuře, dostalo se nám důrazného odmítnutí. Prý se doma o architektuře nebaví. Následovalo pár dlouhých telefonátů a vysvětlování a nakonec jsme se jeden sobotní podvečer setkaly – profesorka Alena Šrámková, její dcera Magdalena Hlaváčková a vnučka Magdalena Hlaváčková ml. – v jejich domě v Jenštejně a povídaly si o tom, jak se předává architektonická profese z generace na generaci.

Připravit se na rozhovor se třemi osobnostmi, které představují rozdílné generační a tvůrčí pohledy na architekturu, nebylo snadné. Mužská větev klanu Lasovských nás přivítala na pražských Hřebenkách, kde společně vybudovali dům a vlastně celou zdejší enklávu. Nejstarší nás pozval ke stolu, prostřední přinesl zákusky a nejmladší uvařil kafe. Z krátkého rozhovoru se vyklubala zanícená dvouhodinová debata o povolání architekta stejného tvůrčího jména v rozdílných dobách.

S nadsázkou zvolená tematika prázdnin u moře vychází z umístění budovy mateřské školy na terénním výběžku, kde objekt evokuje koráb připravený k plavbě. Zároveň však celý záměr představuje iniciační impulz pro okolí. Zaujímá pozici vlajkové lodi, která ukazuje nový směr vývoje transformační plochy bývalých kasáren na hranici historického jádra Stříbra. S ohledem na stavební program a požadovanou dvoupodlažnost novostavby je její zastavěná plocha poměrně rozhlehlá, přesto se snaží o maximální využití zahrady pro venkovní aktivity. Umírněná hmota domu dělí zahradu na dvě části s rozdílným charakterem. Uvnitř školky se odehrává prostorový i barevný příběh. Srdce budovy je tvořeno centrálním atriem, kolem něhož jsou semknuty všechny ostatní prostory dělené na čisté a špinavé. Střešní zahrada představuje horní palubu rozšiřující venkovní pobytový prostor.

Přístavba prvorepublikové základní školy doplňuje existující skupinu významných obecních budov městysu Nezamyslice na Prostějovsku. Dlouho očekávané rozšíření kapacitně nedostačující spádové školy poskytuje jednak zázemí pro první stupeň výuky a v přízemí nově řeší vstup, šatny a družinu. Jednotlivá podlaží sestávají ze čtyř hlavních segmentů – tří místností a společného prostoru se schodištěm –,
které jsou od sebe odděleny čtyřmi nosnými stěnami uspořádanými na půdorysu kříže. V pomyslném středu tohoto kříže se však stěny nesetkávají, vzniklé mezery tvoří vstupy do místností a prosvětlují střed dispozice. Fasáda s pravidelným rastrem okenních otvorů vychází z vnitřního uspořádání.

Uprostřed návsi ve středočeských Máslovicích opět funguje hospoda jako srdce společenského života obce, navíc funkčně propojená s víceúčelovým sálem. Stávající pivnice postrádala potřebné prostorové kapacity, obec proto přistoupila k rekonstrukci vyhořelého a léta chátrajícího objektu původní hospody. Nejdůležitějším úkolem bylo zorganizovat nepřehlednou vnitřní dispozici. Veřejné prostory lokálu a společenského sálu byly umístěny symetricky podél fasády, v bezprostředním kontaktu s parterem návsi, zatímco ve dvorním traktu se nacházejí obslužné funkce, kuchyně a hygienické zázemí.

Soukromá kaple sloužící pro rodinu a nejbližší přátele investora balancuje mezi tradicí a současnými stavebními principy. Je orientována na východozápadní ose a vstupem se obrací k obci Sedlčany. Tvar stavby vychází z myšlenek, které její vznik iniciovaly. Investor vyrůstal v Řecku, proto mu byl blízký základní archetyp se zvonicí v průčelí. Tento model je doplněn o přístupy z českého prostředí. Jednoduchá hmota je členěna pásem oken nad bočními stěnami, kde by se v tradičním pojetí nacházela římsa. Snaha o nalezení rovnováhy se obdobně projevuje v materiálovém řešení. Břidlicovou krytinu, žulová ostění a trámový krov doplňují betonové bloky, které byly ručně vyráběny na místě.

Prostřední Bečva je obec se zhruba 1 700 obyvateli, vzdálená asi 10 km východně od Rožnova pod Radhoštěm. Rozkládá se ve třech beskydských údolích a je významnou rekreační oblastí, kterou prochází živá cyklotrasa. Prvotní úkol, kterým byl návrh výtvarného řešení fasády domu služeb při realizaci jeho zateplení, se rozrostl v koncepční urbanistickou studii širšího centra s cílem vytvořit reprezentativní a fungující centrum valašské obce ve stávající nekompaktní struktuře. Nově definovaný prostor návsi má pevný povrch vydlážděný místním pískovcem a je doplněn alejí stromů, která vymezuje ulici a hlavní prostorovou osu směřující od památníku až k nově uvažovanému obecnímu úřadu. Prostorovou strukturu místa dotvářejí dva objekty – kaple (místo pro rozjímání) a viniční altán, jenž náves propojuje s přilehlou řekou. Pokračováním projektu bylo přesunutí knihovny na náves a její spojení s obecní kavárnou.

„Domníváme se, že česká a moravská vesnice zažívá jednu ze svých historicky největších urbanistických krizí. Hledáme odpověď na otázku, jak dnes zacházet s archetypem vesnického stavení. Vesnický dům se v první řadě nemůže chovat jako městská vila. Je třeba vrátit se k ulici a otevřít se jí, nastavit tvář – okno – a na druhé straně poskytnout dostatek soukromí směrem do dvora.“ Dům stojí na okraji obce, na úzkém svažitém pozemku, který vyplňuje protáhlou hmotou, dle požadavku investora jednopodlažní, měřítkem podobnou okolním stavbám. Je umístěn co nejblíže ulici, kam se otevírá štítem s arkýřem s rozměrným oknem, a částečně zapuštěn do terénu.
Samotný arkýř, měkký a plasticky tvarovaný, je nejvýraznějším motivem celého domu a snahou o současnou interpretaci reprezentativního vesnického štítu, kdy cílem bylo vyhnout se přehnanému romantismu.

Novostavba rodinného domu vstupuje do stabilizované obytné zástavby třebíčského satelitu z pozdních devadesátých let pokorně. Vůči pestrobarevnosti kontextu se vymezuje pouze velkými plochami hladkých omítek a zasklením ve smrkových rámech; objem, tvar střechy s dvojicí vikýřů i štítová orientace k ulici pouze naplňují předem dané regulační limity. Dispozice těží ze středové polohy servisního jádra v obou patrech, kolem jsou uspořádány vedlejší oddělitelné místnosti i převýšený hlavní obytný prostor prosvětlený velkým jižním oknem s návazností na zahradu s bazénem.

Na konci léta 2018 se na jednom z nejrozpálenějších veřejných prostranství brněnského centra objevil přístřešek z dřevěných latí se stromem uprostřed. Experimentální prototyp adaptace na klimatickou změnu pro městské prostředí vznikl nejenom za účelem sběru konkrétních dat o množství srážkové vody a teplotě vzduchu, ale také jako lákavá a svým způsobem interaktivní forma informování široké veřejnosti. Jako hlavní konstrukční materiál posloužily smrkové KVH hranoly a polykarbonátové desky, především kvůli ekonomické úspoře a možnosti rychlé náhrady v případě vandalizace. Dočasná stavba byla na konci října demontována. Zatím není jasné, zda skutečně dojde k původně zamýšlené opakované instalaci.

Základním východiskem prodejního a skladového areálu na českobudějovické periferii se stala snaha „udělat to trochu jinak“. Netradiční pojetí stavby přináší odpovědi na otázky, jak kultivovaně zpřístupnit technologický komplex a jak se vypořádat s požadavkem umístit tři samostatné objekty na nepříliš velký pozemek při zachování funkčních dopravních a provozních vztahů. Semknutí skladových hal s mírným pootočením jedné z nich umožnilo vznik trychtýřovitého nádvoří, které slouží jako pobytový prostor s vodním prvkem, stromořadím, lavičkami a uměleckým dílem. Každá hala má administrativní a skladovou část. Administrativní části se showroomem dominují velkorysý světlík, prosklené příčky a prostor otevřený přes dvě podlaží. Skladová část je navržena účelně dle potřeb každé haly. Zboží je zaváženo ze zadní části, kudy vede obslužná komunikace.

Centrum architektury a městského plánování CAMP v Praze ve své druhé sezoně rozšířilo nabídku o speciální programy pro děti a mládež. Zkušení průvodci z řad architektů, pedagogů a jiných odborníků předávají své zkušenosti nejmladší generaci, a snaží se tak kultivovat její pohled na architekturu a rozvíjet zájem o okolní prostředí. Součástí programu jsou komentované prohlídky výstav v CAMP s navazujícími aktivitami, které žákům a studentům přibližují danou problematiku. K dispozici jsou také pracovní listy motivující děti od osmi let k průzkumu areálu CAMP a jeho okolí nebo listy pro menší děti, které se snaží zapojit jejich představivost. Část programu s podtitulem Objevujeme město pravidelně přivádí dětské návštěvníky do míst, která jsou pro město důležitá, a někdy také tam, kam se běžný obyvatel Prahy nedostane.