Studentský dům v pražských Holešovicích se vědomě hlásí k velkoměstskému formátu staveb s pevnou uliční čarou, otevřeným parterem a širokým chodníkem se stromořadím. Právě tento způsob zástavby byl pro Staré Holešovice neboli Zátory typický, ale dnes je patrný jen na několika osamocených domech z přelomu 19. a 20. století, které zde trčí jako zbytky po bombardování. Necitlivé zásahy zejména dopravních staveb socialismu téměř zničily charakter městskosti. Novostavba studentských kolejí má ambici jej znovu vykřesat, zpevnit rozbitou uliční strukturu a stát se jedním z prvních kroků na cestě k oživení okolí v pulzující městskou čtvrť.

Starobince, domovy důchodců, domovy pro seniory. Tak se mění jazyk, kterým označujeme zařízení pro poskytování pobytové sociální služby osobám starším 65 let. Vyvíjejí se i požadavky na jejich provozní řešení a architektonický výraz. Snad jde o indikátory hlubší celospolečenské změny smýšlení o problematice stáří. Čísla každopádně hovoří jasně: v devadesátých letech tvořili senioři asi 10% podíl populace, dnes je to dvojnásobek a do roku 2050 můžeme očekávat dosažení 30% hranice. Jestliže má demografická skupina 65+ brzy představovat třetinu národa, navrhování pro ni se snad konečně stane tématem hodným pozornosti. Nestane se, že by nikdo ze známých tvůrců neměl o zadání domu pro seniory zájem. Na luxusně placené veřejné zakázky nových senior center se budou stát fronty! A o citlivé údržbě hodnotných starších realizací psát články.

Vedle klimatické změny a digitalizace je stárnutí považováno za zásadní výzvu 21. století, a to přesto, anebo možná právě proto, že se jedná o největší výdobytek humanity. Díky lepší medicíně, životosprávě a menším rizikům v prostředí jednoduše neumíráme tak předčasně jako dřív. Vznikající fenomén má pak dva základní stavební kameny: biologické změny u člověka jako jedince a potom fakt, že se tyto – dohodněme se, v zásadě pozitivní – změny dějí hodně lidem naráz a globálně. Co to bude znamenat pro budoucnost roku 2050, kdy poměry věkových skupin v ČR začnou nejvíce protežovat seniorní populaci, ještě dnes nevíme. Možná by ale stálo za to se na tuto „šedou“ budoucnost připravovat už dnes a použít současné seniory a seniorky jako jakési modely pro naše vlastní stáří.

Nová budova opavského seniorcentra s malometrážními byty se nachází na rozmezí dvou stávajících městských struktur, kde se konfrontuje měřítko rodinných domů s panelovým sídlištěm. Stavba realizovaná podle návrhu vzešlého z architektonické soutěže hmotově navazuje ze severovýchodu na sousední bytový dům a doplňuje stávající zástavbu. Zároveň indikuje možnou budoucí dostavbu celého bloku. Vytváří protějšek panelovým domům a umožňuje vytvoření intimního vnitroblokového prostředí na jihovýchodní straně, do kterého jsou orientovány všechny byty. Dvůr slouží jako pobytová zahrada pro obyvatele domu. Objekt nabízí 52 bytů v pěti nadzemních podlažích.

Dům sociálních služeb Pacov se původně skládal ze dvou částí: v jednom křídle město pronajímá byty zvláštního určení s možností pečovatelské služby a v druhém křídle provozuje domov pro seniory. Nově byla v areálu realizována přístavba domova se zvláštním režimem, kde je poskytována komplexní péče o seniory s Alzheimerovou chorobou. Přístavba navazuje na uliční frontu stávajícího objektu a v západní části se stáčí do zahrady v půdorysné stopě písmene L. Architektonicky je objekt založen na kombinaci čistých ortogonálních ploch a ploch půdorysně zalamovaných (linie lodžií a chodeb), které stavbě dodávají dynamičnost a hravost. Provozní náplň tvoří z převážné většiny bloky dvoulůžkových pokojů s vlastním hygienickým zázemím proložené doplňkovými místnostmi pro stravování, setkávání nebo ergoterapii.

Speciální bydlení pro osoby s demencí vzniklo loni nedaleko Osla. Uzavřenou skupinu dvou- a třípodlažních obytných domů stojících okolo společného poloveřejného prostoru doplňuje vstupní část s recepcí, administrativním zázemím a řadou zdravotnických a jiných služeb. Opakující se forma nízkých domů zakončených sedlovými střechami, pestré krajinářské řešení venkovních ploch i výběr stavebních materiálů mají pomoci navodit příjemnou domáckou atmosféru. Cílem projektu je nabídnout přívětivější alternativu k dosud převládajícímu institucionálnímu způsobu péče, která bude připomínat samostatné bydlení, ale navíc zaručí zvýšený komfort, péči a bezpečí.

Z vrcholku travnatého svahu na rozhraní obce a volné krajiny září do údolí rozsvícená okna rámovaná zdmi z pohledového betonu – tak vypadá nové sídlo místní odnože neziskové organizace Sdružení rodin a pacientů s Alzheimerovou chorobou (Asociación de Familiares y Enfermos de Alzheimer). Sdružení poskytuje hlavně pomoc a poradenství rodinám, v prostorách centra pak nabízí různé druhy cvičení a terapie. Reaguje tím na stoupající výskyt Alzheimerovy choroby zejména u starší populace ve venkovských oblastech Španělska. Projekt nového centra má za sebou od soutěže v roce 2009 dlouhou historii. V současnosti čeká na dokončení druhé fáze, tedy úprav parteru a střešní zahrady.

Humanizační tendence v architektuře jsou jasně patrné v architektuře zdravotnických staveb známého švýcarského studia Herzog & de Meuron. Od otevření soukromého rehabilitačního centra REHAB v Basileji roku 2002 architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron získali bohaté odborné zkušenosti v navrhování zdravotnických zařízení a v současné době dokončují i připravují další realizace nejen v Evropě. Představme si některé z nich.

Soukromá protetická klinika v tradiční zástavbě Starého Města vznikla přestavbou bývalé autodílny. Převážně jednopatrové domy v okolí mají sedlové střechy s hřebeny podél ulice a uliční fasádu s průjezdem do dvora s jedním či dvěma okny. Několikrát přestavovaný dům zabíral celý malý pozemek, který vznikl oddělením od většího stavení. Řada domů podél ulice tak byla přerušena soukromými přístupovými cestami z obou stran původního objektu. K jihovýchodní straně pozemku přiléhá stavba souseda. Vnější podoba nového domu vychází z místní uliční zástavby s domy na půdorysu tvaru „L“. Přestavba proto zachovává stávající uliční trakt servisu, který je zastropen novou železobetonovou stropní deskou a má nový dřevěný trámový krov. Obnovením historické stopy dvorního křídla vniká na pozemku malý dvorek potřebný pro osvětlení vnitřních místností.

Rekonstrukcí stávající zemědělské usedlosti v Heřmani v jižních Čechách vzniklo zázemí pro terapeutickou komunitu pro léčbu drogově závislých s kapacitou dvaceti lůžek. Předtím si komunita pronajímala objekt v Němčicích u Volyně a při stěhování si nechala statek U Karáska, dříve opakovaně přestavovaný a poničený povodněmi, upravit na míru svým potřebám. Pro každodenní fungování a terapeutický program jsou využívány především komunitní místnost, společná jídelna s kuchyní, kancelář s ordinací a klubovna. Objekt také poskytuje základní ubytování pro terapeuty a klienty.

Chvalšiny leží mezi Kletí a vojenským prostorem Boletice. Původní obyvatelstvo bylo roku 1945 vyhnáno a dnes má obec jen 1 300 obyvatel. Soukromá nadace Adelaida zde koupila od římskokatolické církve bývalou faru, aby v ní zřídila ubytování pro osoby s poruchami autistického spektra. Díky rekonstrukci objektu tak nejen nabídla místo pro týdenní či víkendové pobyty, ale také zachránila chátrající kulturní památku. Bývalá fara stojí v centru obce u gotického kostela na půdorysu dvou původních měšťanských domů. Hlavní fasáda se uplatňuje na náměstí a k severu se objekt obrací fasádou slepou, obnaženou v šedesátých letech 20. století po zbourání sousedního objektu. Sklep a část přízemí domu pocházejí ze středověku, hlavní část objektu je barokní s klasicistní přestavbou a jeho nejnovější části pocházejí z 19. století a třicátých let 20. století.

Hospicová péče v Česku prošla po revoluci vývojem, který byl v sousedních zemích víceméně obdobný. Vše začíná snahou o formulaci koncepce zdravotní politiky v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a pokračuje snahou o integraci zařízení paliativní medicíny do systému obecné péče zdravotní. Ruku v ruce s tím jde vývoj typologie lůžkových hospiců.

Jednou z nejtragičtějších událostí, která se může přihodit rodičům, je ztráta jejich milovaného dítěte. O dětské smrti se nehovoří snadno, přitom rodiny s vážně nemocnými dětmi často potřebují pomoc, která je v Česku nedostatečná. Změnit se to pokouší projekt dětského hospice Dům pro Julii v Brně. Hovořili jsme s jeho ředitelkou Radkou Vernerovou a autory návrhu z ateliéru Čtyřstěn. 

Návštěvníci Maggiina centra, které stojí v areálu edinburské Západní obecné nemocnice, se často ptají: „Po kom se ten dům jmenuje? Kdo byla Maggie?“ Její přítomnost tu prý cítí, jako by nikdy neodešla. Příběhy domů si vyprávíme málo – a je to škoda. Dobrá architektura většinou vykvétá z fascinujícího podhoubí spletitých osudů svých tvůrců. Kdo byla Maggie? Architektka a žena nemocná rakovinou. Vizionářka, která nastartovala projekt dnes již mezinárodní sítě podpůrných center se sedmadvaceti pobočkami ve čtyřech světových zemích.

Poskytovatelé autonomních robotů doručujících balíčky a nákupy zaznamenali v uplynulém roce celkem nepřekvapivě raketový růst poptávek. Estonský startup Starship Technologies se zatím dopracoval ke komerčnímu provozu v domovském Tallinu, Británii, Německu či Dánsku a expanduje do Spojených států. S příchodem pandemie však pro zákazníky izolované v karanténách přestalo jít o high-tech vymoženost, ale každodenní nutnost. Masovému zavádění zatím stále brání legislativní překážky. Problematický je ale i bezpečný pohyb robotů v prostoru. Ne náhodou si nejlépe vedou v pečlivě plánovaných, málo zastavěných suburbánních oblastech nebo studentských kampusech, kde je k dispozici kvalitní a přehledná infrastruktura pro pěší, provoz je řídký, domy přízemní a snadno přístupné.

Evropská organizace pro stínicí techniku (ES-SO) je zastřešující organizací národních sdružení pro stínicí techniku a dodavatelů rolet v sedmnácti zemích. V únoru 2021 vydala následující vyjádření k nové Strategii obnovy budov Evropské unie (EU Renovation Wave) týkající se ušetření spotřeby energie na vytápění a chlazení pomocí dynamické stínicí techniky.

Dveře jsou ve svém prapůvodním účelu uzávěrem mezi vnějším širým, ale i nebezpečným světem a skrytým a chráněným světem obydlí člověka. Je pravděpodobné, že první obydlí si člověk nestavěl ani tak jako ochranu před nevlídným počasím, ale především jako vytvoření intimního prostoru. Dveře jsou ale samozřejmě také zábranou proti úniku cenného tepla, proti nežádoucímu vnikání zvěře nebo jiných lidí a ochranou majetku schraňovaného uvnitř.

Denní osvětlení v budovách není záležitostí pouze estetickou, dostupnost denního světla je zásadním kritériem kvality zdravého vnitřního prostředí. Jeho role se projevuje právě v současnosti, kdy jsou lidé v průběhu pandemie již po řadu měsíců uzavřeni v izolaci svých bytů, často bez možnosti trávit čas v exteriéru. Aktuální data potvrzují významný vliv nedostatku denního světla na schopnost udržet denní rytmus, kvalitu soustředění i psychickou kondici. Přestože se jedná o období časově omezené, je třeba si uvědomit, že i v běžně fungující společnosti dnes trávíme více než 90 % času v budovách, odkázáni na denní světlo přivedené okny. Volbou konkrétního typu okna, parametry jeho konstrukce a zasklení mohou architekti ovlivnit dostupnost denního světla, a tím i kvalitu světelného prostředí.

Architektura ájurvédského pavilonu je koncipována na základě filozofického přesvědčení, že zdrojem klidu – vnitřního i vnějšího – je řád, který vytváří přirozené a čitelné hranice v chaotickém a neohraničeném prostoru. Na místě stavby byla vytyčena modulová síť. V průsečících os je rozmístěno 105 monolitických žulových kamenů tak, aby jejich vrcholy tvořily ve zvlněném terénu rovinu. Na poli kamenů pak vyrůstá dřevěný pavilon. Archaická kompozice křížového sloupu a překladu vytváří vnitřní řád stavby, v němž se každý interval skeletové konstrukce dá považovat za střed. Motiv středu, jako určující kompoziční prvek, akcentují dva centrální prostory: otevřené atrium, kolem něhož jsou uspořádány masážní místnosti, a sál s bazénem, který je napájen z pramene svaté Kateřiny. Vnější, obvodová stěna pavilonu je prakticky po celé délce pojata jako galerie s výhledem do okolní krajiny. Tři strany pavilonu nabízejí tři odlišné scenérie: výhled do otevřené krajiny, blízkou zkušenost lesa a uzavřenou meditační zahradu.