Na slavnostním galavečeru, který se konal 8. listopadu v pražském Foru Karlín, byly vyhlášeny výsledky 6. ročníku soutěžní přehlídky Česká cena za architekturu (ČCA), pořádané Českou komorou architektů (ČKA). Hlavní cenu převzali Miroslav Pospíšil a Martin Karlík z kanceláře atelier-r za rekonstrukci paláce hradu Helfštýn u Týna nad Bečvou. Současně porota oznámila jména dalších šesti finalistů, uděleny byly také ceny partnerů a ocenění za výjimečný počin.

Jihomoravské Židlochovice v posledních letech  vzkvétají pod rukama energického starosty Jana Vituly a městského architekta Pavla Jury. Jedním z plodů této spolupráce je i nové komunitní centrum vzniklé přestavbou tří zanedbaných objektů v sousedství radnice. Urbanistické řešení srostlice domů vytváří atraktivní sestavu členitých prostorů – prostranství, dvorků či průchodů. Kolem nich se odehrává provozní náplň, reprezentovaná v parteru sálem pro kulturní akce, naproti otevřeným podstřeším stodoly pro pořádání svateb či oslav a podél travnatých dvorků dvěma klubovnami pro zájmové spolky. O půl patra výše vede spojovací krček přímo do budovy radnice, která využila propojení a rozšířila svůj provoz. Toto navýšení kapacit snad odpovídá čilému stavebnímu ruchu i ve zbytku města. Hotové jsou nová železniční stanice pro rychlejší napojení na Brno, revitalizované autobusové nádraží, nový park u zámecké zdi nebo mokřad k zadržování vody v krajině. A plánuje se výstavba udržitelné městské čtvrti nebo povodňového parku podél Svratky. Židlochovice se zkrátka vyplatí sledovat.

Po první světové válce a rozpadu německého císařství, pod vlivem textů přítele a spisovatele Paula Scheerbarta, představil architekt Bruno Taut svou idealistickou vizi přestavby světa. Vyzval v ní všechny evropské národy, aby se sjednotily při společném úkolu zkrášlit Alpy pomocí fantaskních paláců a krystalických struktur. Série velkoformátových kreseb tužkou a perem, z nichž některé jsou kolorovány akvarelem, je považována za opus magnum jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století. Sbírku třiceti kreseb rozdělených do pěti částí vydalo nakladatelství Folkwang v roce 1919. Tautova poetická vize, kterou lze chápat jako protiváhu k politickým a sociálním poměrům ve společnosti po první světové válce, zůstala utopií. Jeho myšlenka koncipovat horskou architekturu jako symbiózu přírody a umělecké tvorby však získává v posledních letech opět na významu.

V souboru kreseb Bruna Tauta Alpská architektura, vydaném v roce 1919, je architekt představen jako demiurg, který se snaží zkrášlit přírodu jejím zdokonalováním. Tautova utopie chápe návrhy, které usilují o krystalickou čistotu a estetickou vytříbenost, jako žádoucí lidské zásahy zdokonalující božskou přírodu. Demiurgické pojetí architekta ještě zesiluje v období funkcionalismu, kdy ovšem mysticko-transcendentální stránka expresionismu ustupuje jistému pragmatismu, který se primárně soustředí na fyzické blaho „nového člověka“. Panenská příroda se najednou stává ideálním místem pro rekreaci. A architekt takové místo musí nejprve uspořádat, aby mohlo sloužit člověku. Jak se tyto myšlenkové proměny propisují do architektury v alpském regionu? A existuje specificky alpská architektura?

Krize způsobená covidem-19 dramaticky poukázala na to, do jaké míry byl z italské politiky vytěsněn územní rozměr. Území se smrsklo do podoby abstraktního diagramu. Stejné odloučení od fyzické reality čteme též za filozofickými představami o opakovatelných a osvědčených postupech, které vycházejí z dojmu, že složitosti současného života lze jednoduše vyřešit dodržením nějakého návodu. Krize ještě více zviditelnila téma vnitrozemských, horských a okrajových oblastí, kterým se již v posledních letech věnovala stále větší pozornost. Nedávné výzkumy jednoznačně ukázaly, že pokroku a inovací se dosahuje v odlehlých místech, například v alpských a apeninských oblastech, na projektech kulturní obnovy, v komunitních družstvech, v projektech přestavby založené na obnově kulturního dědictví a nových technologiích. Jsou to samozřejmě experimenty stejně křehké jako místa, na nichž lpějí, ovšem jejich územní a prostorová dimenze hraje aktivní a zcela novou roli. A tu je třeba mít na zřeteli právě kvůli novým možnostem, jež může nabídnout.

Co kromě geografické polohy spojuje rozmanitou typologii současné jihotyrolské architektury? Může být architektura ozvěnou zvláštností regionu, který má tendenci zdůrazňovat svou jedinečnost? Jisté je, že zde neexistuje společná škola. Jihotyrolští architekti studují na sever i na jih od Alp. Stávají se tak překladateli zkušeností získaných jinde do kontextu, který je nakonec spojí. Ke vzájemnému poznání a plodné výměně mezi jednotlivými školami přispěly četné soutěže, šíření jejich výsledků a bohatá desetiletá publikační i výstavní činnost. Dnes zde můžeme vypozorovat společné úsilí uchopit silný ekonomický rozvoj, který provincie zažívá již několik dekád, a také přijmout rozpory a problémy růstu týkající se především nahrazování dosavadní zemědělské krajiny novou a občas drásavou krajinou cestovního ruchu.

Studio Pedevilla Architects, založené v roce 2005 sourozenci Arminem a Alexanderem Pedevillovými v Brunecku, se postupně úspěšně etablovalo v mezinárodním měřítku a získalo řadu významných architektonických cen. V rozhovoru s oběma bratry jsme se pokusili proniknout do způsobu jejich tvorby a také do kulturního a historického kontextu Jižního Tyrolska, díky němuž se kvalita tamní architektury i řemeslného zpracování staveb drží na velmi vysoké úrovni.

Prohlídková trasa kláštera Neustift/Novacella má nový vstupní a výstavní pavilon. Konverzí a rekonstrukcí tří stávajících hospodářských budov vznikly převýšená vstupní hala s recepcí, vzdušné schodiště s navěšenými prostory expozic a přednáškový sál se zázemím. Jedinou přístavbu pak představuje plechem opláštěný krček, který v úrovni třetího nadzemního podlaží propojuje současnou vrstvu úprav kláštera s těmi historickými.

Budova hotelu Pacherhof se nachází ve svahu nad řekou Isarco, pouhých pár stovek metrů od historického kláštera Neustift/Novacella. Stávající klenutý sklep navazující na objekt hotelu prošel celkovou rekonstrukcí. Do přístavby, která se celá rozprostírá pod úrovní svažitého terénu, se vstupuje skrz úzké schodiště. Nové prostory slouží především k navýšení výrobních a skladovacích kapacit. V nejvýše položené části pozemku vybíhá nad povrch jehlanovitá věž se zkosenou špicí, kde jsou umístěny kancelář a soukromá degustační místnost.

Subtilní cortenová rozhledna levituje na vrcholku hraničního hřebene Ötztalských Alp. Vnikla na místě původního vrcholového kříže a slouží turistům a návštěvníkům hotelu Grawand, který je odsud vzdálen pouhých padesát metrů. Lehkou platformu podpírá šest ocelových sloupů – minimalistická forma ukotvení podporuje dojem vznášení se nad horskou scenerií.

Vyhlídková plošina u vodopádu Grawa v údolí Stubaital nahradila původní konstrukci téhož účelu, kterou v roce 2017 poničily záplavy. Plošina slouží jako most pro pěší v místech, kde značené turistické trasy překonávají řečiště potoka Sulzenaubach, jako vyhlídka a také jako místo zastavení, kde se lze na lehátkách slunit a „koupat“ ve vodní tříšti ledovcového vodopádu. Organické tvarování má odkazovat ke zvlněné struktuře morén. Oproti původní konstrukci má nová plošina plně bezbariérový přístup.

Z luční a lesní krajiny v okolí Vöranu se vynořují tři červené porfyrové kopce, tzv. knotty, které jí dodávají osobitý charakter. Okružní turistická stezka Knottnkino³ spojuje tyto skalní útvary s novými vyhlídkovými odpočívadly. Vyhlídky navazují na přírodní kino vytvořené na jednom z kopců umělcem Franzem Messnerem už v roce 2000. Několik sedaček či lavice vytesaná přímo do skály, šumící les a pohled na okolní skalnaté vrcholy poskytují mnohem autentičtější zážitek než kdejaký multiplex.

Kdo by nechtěl vyrazit na třídenní túru za současným uměním v krajině italských Dolomit? Trochu extrémní zážitek pro umělecké fajnšmekry přichystalo letošní landartové bienále SMACH. Speciálně naplánovaná sedmdesátikilometrová trasa s přespáním v horských chatách vedla postupně kolem všech deseti vítězných projektů. Výletníci tak mohli zažít umělecká díla v jejich jedinečném přírodním kontextu – na vrcholu hory, na hladině ledovcového jezírka nebo uprostřed lesa. Alternativou byly kratší výlety k jednomu nebo dvěma projektům samostatně. Vybrané instalace z předchozích ročníků lze celoročně navštívit v art parku pod širým nebem přímo v San Martinu.

Hlavními tématy desátého ročníku konference Interiéry, který proběhl 4. listopadu v Brně, byly vize, inovace a realizace. Nešlo však zdaleka jen o inovace technické či technologické.

Pro pasivní domy jsou nejvhodnější konstrukce, které dokážou zabezpečit velmi kvalitní izolační schopnost při co nejmenší tloušťce stěn. Volba konstrukčního materiálu bývá ovlivněna jednak náklady na stavbu, ale především přímo užitnými vlastnostmi či jinými výhodami daného typu konstrukce. Co se týká konečného vzhledu stavby, volba konstrukčního materiálu nemá téměř žádný vliv. Dřevostavby jsou po omítnutí k nerozeznání od zděných domů a některé masivní stavby obložené modřínem se zase tváří jako dřevostavby.