Stavbu vratislavického společenského centra IGI iniciovala potřeba přemístit městskou knihovnu z těsných prostor kulturního centra Vratislavice 101010 do větších. Jako vhodné místo se jevil sousední nevyužívaný objekt bývalé fary, který však nemohl pojmout veškeré požadované funkce. Proto došlo k rozhodnutí budovu rozšířit o přístavbu, která provozní nároky vyřeší. Z požadavků a představ investora se nakonec zformulovalo zadání pro komunitní centrum. Ideou projektu je vytvoření nového veřejného místa, které naváže na dosavadní pulzující střed Vratislavic definovaný kostelem, radnicí, objektem 101010 a Zámeckým parkem. Bývalé faře je ponechán původní charakter a ze západní strany je doplněna vyšší soudobou elementární hmotou knihovny. Oba domy jsou propojeny v podzemní části a proskleným spojovacím můstkem v úrovni prvního patra.

I když ještě nenaplňovaly tak jako v zemi svého původu vizi dostupného stravování, staly se první restaurace McDonald’s důležitými symboly, které v porevoluční době ztělesnily příchod vysněného západního životního stylu. Vůně McDonaldových hamburgerů přitahovala až z dalekých měst a vesnic lidi, kteří chtěli zažít „Ameriku“ doma. Jelikož firemní identita pro jednotný design poboček se teprve připravovala, atmosféra Západu vznikala paradoxně podle představy místních architektů. Pobočka restaurace McDonald’s v Praze na Florenci se projektovala již v roce 1989 podle návrhu architekta Zdeňka Drobného z Metrostavu, rozestavěnou zakázku však po něm převzal architekt Petr Keil. Díky němu získala stavba výraznou, a přesto skromnou formu půlkruhové prosklené fasády, která za efektu rozsvícené římsy evokovala secesní korunku na hlavě sochy Svobody. Interiér ztvárnil architekt Václav Lukas v optimistickém duchu za použití pastelových barev, světlého dřeva, zrcadlových ploch a umělé zeleně. Zatímco pultíky v centrálním prostoru „náměstí“ byly určeny pro rychlé jídlo „nastojáka“, Thonetovy židle dodávaly prostoru tradiční kavárensko-restaurační atmosféru pro delší melancholické rozjímání. Kromě dočasného houfu různobarevných balonků zdobila prostory restaurace umělecká instalace tvořená zavěšenými skleněnými praporky rozměklých tvarů, které byly pomalované expresivními zelenými a fialovými čarami. Samozřejmě zde nechyběl dětský koutek a samostatně oddělený salonek pro dětské oslavy.

Pro české architekty, kteří ve své tvorbě rozvíjeli postmoderní přístupy již od sedmdesátých let 20. století, se označení postmoderna stalo stejně jako pro architekty v zahraničí obecně zavádějícím a v podstatě zapovězeným. Je otázkou, zda se u nich postmoderní strategie projevily ve vědomé inspiraci západní architekturou, nebo k nim došli sami nepřímou cestou. Postmoderní přístupy u nich nenabývaly pouze subverzivních ironických významů, byly rovněž sociálními gesty a nesly ekologický apel. Po revoluci se pro tvorbu těchto architektů, i pod vlivem korektivu kritického regionalismu, vžily pojmy jako nový modernismus, neofunkcionalismus nebo prostě funkcionalismus vyjadřující nepřerušenou kontinuitu s meziválečnou tradicí. Dodnes tak panuje určité zmatení, co vlastně máme považovat za odkaz domácího dědictví postmoderní architektury.

Může k nám architektura promlouvat? Funkcí architektury jakožto nástroje komunikace se intenzivně zabýval celý postmoderní diskurz i koncept vůbec prvního bienále architektury v Benátkách v roce 1980. O rozcházejících se výkladech postmoderny jsme hovořily s architektkou a teoretičkou Léou-Catherine Szackou.

Jaký mám názor na Imreho Makovcze? To nedokážu říct. Cítím, že nejsem schopna předložit jakoukoli vlastní myšlenku. Jeho architektonická praxe i osoba jsou totiž absolutně zpolitizované. Jsem příliš mladá na to, abych jej poznala za jeho života, a poté, co zemřel, se vše rozplynulo v nejednoznačnosti. V maďarském architektonickém rybníčku je na toto citlivé téma opravdu těžké vyjádřit jakýkoli názor nebo publikovat kritiku.

Na začátku roku 1988 napsal architekt a urbanista Jakub Wujek o aktuálních trendech v územním plánování následující věty: „Informace, které se k nám ze světa dostávají, jsou signály událostí neslučitelných s naší realitou. Nelze přejímat vzory, které vznikly v úplně jiných politických, legislativních, ekonomických a kulturních podmínkách. Celý soubor civilizačních faktorů odsuzuje polský urbanismus k tomu, aby kráčel svou vlastní, osamělou cestou. Škoda.“¹ Tento výrok – a zejména politování v něm obsažené – se může jevit jako poněkud přehnaný. Nemůžeme si však nevšimnout, že výstižně poukazuje na obtíže, s nimiž se museli vypořádat urbanisté, jestliže se chtěli inspirovat cizími zkušenostmi, popřípadě hledali zkratky, které by jim umožnily vyhnout se evidentním omylům. Dnes nám – s odstupem času – tento citát připomíná problémy, s nimiž se musíme vyrovnat, chceme-li pojednat o zdánlivě podobných fenoménech v oboru urbanismu, které se objevovaly na obou stranách tehdy již silně narušené železné opony.

S několikaletým zpožděním, přesto s dobrou informovaností o předchozí debatě na Západě, se na počátku osmdesátých let rozhořela diskuze o postmoderně v architektuře také v NDR. Místem této kontroverzní debaty byla kolokvia a semináře a také publikace v odborných časopisech o architektuře a designu. V následujícím textu se pokusíme nahlédnout do prvního vrcholu této debaty v první polovině osmdesátých let. Jako zdroj nám mohou posloužit přednášky a diskuze na tzv. Seminářích teorie architektury, které jsou k dispozici ve formě stenografických záznamů a nabízejí jedinečný vhled do formálního i neformálního diskurzu o postmoderně.

Řadový dům v hornobavorském Altöttingu je klasickou ukázkou městského zahušťování: poměrně úzký objekt se dvěma podlažími a podkrovím (se dvěma byty a jednou nebytovou jednotkou) byl nahrazen domem stejné šířky se třemi podlažími a podkrovím (s pěti byty a komerční jednotkou). Zahušťování se ale netýká jen výšky domu, ale především hloubky parcely. Novostavba maximálně využívá vše, co pozemek a stavební předpisy dovolují. To se projevuje na výsledné figuře domu, která je záměrně racionálně formální, konvenční, nevýrazná, až banální. Vychází z hyperrealistického přijetí podmínek a limitů bez nároku na jejich morální hodnocení.

Odsvěcený kostel v centrální části Antverp byl pomocí série drobných zásahů upraven pro účely galerie současného umění. Do historické budovy se přestěhovala organizace Kunsthal Extra City, která se už od svého založení v roce 2004 věnuje vystavování současného umění a uměleckých projektů poukazujících na problémy dnešního světa. Charakteristickým znakem zvoleného řešení je možná překvapivý, ovšem vědomě zvolený lhostejný přístup k sakrální architektuře kostela. Jejího uchopení a výkladu se tak mohou zhostit autoři budoucích výstav. Většina provedených zásahů je pragmatického charakteru a přizpůsobuje prostor novému účelu. Ocelové trubky mezi sloupy slouží k zavěšování objektů a osvětlení, závěs odděluje intimnější přednáškový prostor v bývalém presbytáři. Realizovaly se také nové rozvody elektřiny a hygienické zázemí. V kontrastu s těmito diskrétními funkčními zásahy vznikl vedle vstupu zcela nový objekt stánku – informačního pultu s možností prodeje tiskovin.

„Něco takového jsme ještě nikde neviděli, je neuvěřitelné, co dokázali lidé v tak malé zemi a v takovém městě, které ani není hlavním městem republiky.“¹ Citát členů americké hudební skupiny Metallica, která svým koncertem slavnostně zahájila provoz právě dokončeného společensko-sportovního areálu Bobycentra, vypovídá o euforii a očekáváních, s jakými se tento areál v roce 1993 v Brně otevíral.

Dopravní terminál na Černém Mostě je místo se špatnou pověstí – nepřívětivé a zanedbané. Architektonické řešení od otevření terminálu v roce 1998 velmi rychle morálně zastaralo: přístup k nástupišti metra směrem do centra je komplikovaný a často vícenásobné objíždění stanice autobusy je neefektivní. Na základě technických průzkumů se navíc zjistilo, že lávka nad autobusovými nástupišti je ve špatném stavu a bude vyžadovat rekonstrukci. V krátkodobém horizontu by měla být pod supervizí organizace ROPID realizována dílčí opatření, která přispějí k optimalizaci terminálu na současné potřeby, ve střednědobém horizontu jsou předpokládány stavební zásahy do nosných
konstrukcí. V delším výhledu se předpokládá další urbanistický rozvoj okolí, protože ve spádové oblasti bydlí asi 15 000 obyvatel a předprostor terminálu byl od začátku koncipován jako hlavní náměstí přilehlého sídliště. Celková rekonstrukce se vzhledem k investičním nákladům a náročnosti procesu přípravy nepředpokládá dříve než v roce 2030.

Budovu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR navrhl architekt Josef Fanta v roce 1928 podle zásad klasických slohů. V roce 2019 proběhla architektonická soutěž s cílem transformovat zádveří ve vstupní halu. Přísná symetrie budovy předurčuje další zásahy. Forma eliptického schodiště se zrcadlí na obou stranách vestibulu: na jedné funguje jako vstup do podatelny, na druhé skrývá zázemí recepce. Stávající sloupové arkády jsou zapuštěny do mezipodest navržených schodišť. První tři schody – stylobat – nesou (nyní správně) dórské sloupy. Podatelna je zpřístupněna otvorem v místě zdobené niky, protilehlá nika je vyplněna zrcadlem. Stávající materialita je východiskem pro tvarování a vytváření nových objemů.

Konverze průmyslového areálu v ulici V Chobotě v Českém Brodě je ovlivněna lokalitou a konkrétními potřebami klienta, jeho touhami a požadavky. Částečně ubourává, využívá a doplňuje původní stopu industriálních objektů a dotváří ji specifi ckými sakrálními prvky. Dlouhodobým záměrem je přestavba areálu na obytnou zástavbu řadových domů s vlastními zahradami. Domy jsou určeny k pronájmu a obsahují osm bytů různých velikostí, vestavěných do jednoho z původních objektů. Komunikační chodby spojující hlavní ulici s vnitřním dvorem areálu tvoří jakousi krytou verandu pro jednotlivé byty. Z klášterních zahrad, které jsou hlavním motivem návrhu, vyrůstá na východní straně areálu hravý rodinný dům s dílnou, výstavní síní a nahrávacím studiem.

Termín suburbanizace v sociologii defi nuje vektor pohybu obyvatel z města na jeho okraj, v důsledku čehož dochází k jeho geografi ckému rozšiřování. Stěhuje se většinou ekonomicky zajištěná část obyvatel, která má stále pevný vztah k jádrovému městu, a to buď z hlediska zaměstnání, využívání služeb, nebo obojího. Pojmem suburbanizace se obvykle zastřešuje veškerá výstavba katalogových domů na okrajích měst. V regionech však situace vypadá poněkud jinak. Katalogová výstavba zde nevzniká v přímé závislosti na městě, ale spíše jako apendix vesnic. Ekonomický kapitál defi nující suburbii zde také nehraje tak velkou roli. V jedné ulici vystavěné z katalogových domů potkáváme klempíře, právníky, důchodce či mladé páry. Pro přesnější pojmenování tohoto urbanizačního procesu zavádí projekt vedle pojmu suburbánní i pojem subrurální.

V bezprostřední blízkosti pražské stanice metra Bořislavka u frekventované Evropské ulice byla loni dokončena polyfunkční budova Centra Bořislavka s již téměř klasickou kombinací retailu v dvoupatrové podnoži a administrativní funkce od druhého nadzemního podlaží výš. Stavba zaplnila nevyužitou podlouhlou parcelu sevřenou v úhlu Evropské a Kladenské ulice, dříve historických přístupových cest k městu od severozápadu, jež zde sice vedou téměř paralelně, ovšem s šestimetrovým výškovým rozdílem. Zadání dále komplikoval různorodý charakter okolní zástavby se zastoupením téměř všech měřítek od vilové čtvrti po věžovou administrativu. Po provozní stránce centrum doplňuje chybějící místní občanskou vybavenost a napojením pasáže přímo na vestibul metra zlepšuje prostupnost a funkčnost pěších cest v území.