Projekt technologického centra naplňuje vizi UMPRUM jako živé a plně funkční součásti centra Prahy. Potřebu vnější komunikace a otevřenosti zhmotňuje čelní fasáda stavby zvýrazněním a otevřením hlavního vstupu. Vynechání vstupního segmentu historizující fasády přes celou výšku dokládá transformaci budovy ze školy základní na školu vysokou. Stavba sestávající ze dvou traktů s dvěma podzemními a pěti nadzemními podlažími poskytuje moderní technologické zázemí pro všechny obory, potřeby prezentace i potřebné technické vybavení pro provoz budovy. Technologické provozy jsou soustředěny do bočních křídel, lehké provozy jsou situovány do středu dispozice. Organizace všech prostor umožňuje vstup přirozeného světla a vizuální propojení centrálních polotransparentních provozů.

Záměrem projektu Tekuté světlo bylo přenést do výstavního prostoru Arsenale v Benátkách nejen repliku části divadla Sala Beckett, ale spolu s ní i specifi cké horní světlo, které v původní stavbě výrazně ovlivnilo charakter interiéru. Nová scéna barcelonského divadla Sala Beckett vznikla citlivou konverzí tehdy již třicet let nevyužívaného dělnického domu – v rámci rekonstrukce se architekti rozhodli zachovat osvětlení foyeru přirozeným světlem shora, které před započetím prací pronikalo do chátrajícího objektu dírou ve střeše.

Klademe-li si otázku, jak učit adepty architektury řemeslu, můžeme vycházet z vlastní studentské zkušenosti či z osobní zkušenosti vlastní praxe nebo se poučit na školách, jejichž proces výuky vnímáme jako inspirativní. Zdrojem může být i objevování podstaty řemesla a cesty k realizované stavbě, též porovnávání vlastních postupů a postupů práce slavných kolegů, zvláště těch, kteří se zapojují jako pedagogové.

Rick Sommerfeld převzal v roce 2009 design–build program Coloradské univerzity v Denveru, který přišel o své předchozí vedení. Projekty Colorado Building Workshopu získaly pod jeho vedením celou řadu ocenění a dnes patří mezi nejvýznamnější v USA. Jaká byla cesta k tomuto úspěchu? Jaká poučení s sebou přinesly desítky realizovaných studentských projektů? A jak vypadá výuka dnes? Nejen o tom byly rozhovory, které s ním v rámci svého pobytu v Denveru vedla Šárka Malošíková. Následující text je výňatkem prvního z nich.

Objekt komunitního centra Maison Pour Tous (Dům pro všechny) v obci Four ve francouzském regionu Isère je výsledkem semestrální práce studentů prvního ročníku magisterského programu a ukázkou možností experimentální metody learning by doing uplatňované na škole ENSA v Grenoblu. Projekt byl předložen jako odpověď na výzvu k vyjádření zájmu o účast, kterou pro své členské municipality připravilo sdružení obcí Porte de l’Isère ve spolupráci s ENSAG. Návrh obce Four na výstavbu komunitního centra pro setkávání občanů měl navíc vizi udržitelné stavby z tradičních lokálních zdrojů, jako jsou hlína a dřevo. Na stavbě se podílelo jednadvacet studentů pod vedením zkušených řemeslníků, kteří jim předávali potřebné know-how. Vzhledem k velmi omezenému časovému harmonogramu univerzitního semestru byla značná část konstrukce prefabrikována, a to buď v dílnách Les Grands Ateliers, nebo přímo u výrobců.

Rozhovor s profesorkou Momojo Kaidžimou vznikl během jejího březnového pobytu na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Její tým a studenti z ETH v Curychu přijeli pozorovat a zaznamenávat život v centru Prahy, jako inspirace jim sloužily historické veduty. Výsledkem týdenního workshopu bylo deset velkoformátových axonometrií, do nichž švýcarští a čeští studenti zakreslili prostory města včetně stovky let vzdálených událostí. Výzkumné metodě, kterou Momojo Kaidžima nazývá architektonická etnografie, byla věnována i veřejná přednáška na FA ČVUT.

Na úpatí zalesněného kopce nad rybářským přístavem Momonoura na poloostrově Ošika na východním pobřeží japonského ostrova Honšú vzniklo několik nových chat a společný objekt zázemí s kuchyní a jídelnou. Jedná se o první stavby čerstvě založené obytné lokality, která má sloužit nově přistěhovalým vesničanům a poskytnout navíc možnosti sezónního či krátkodobého ubytování podle potřeby. Vzhledem k vylidňování a pokračujícímu ekonomickému úpadku japonského venkova bylo potřeba k obnově vesnice Momonoura po zásahu vlnou tsunami přistoupit mnohem komplexněji a myslet také na přilákání a integraci nových občanů.

Léto roku 2018 bylo v Berlíně velmi horké a suché. Z nádrže na zadržování dešťové vody v areálu bývalého letiště Tempelhof se kvůli tomu stala vyprahlá pustina, a tedy ideální místo pro vybudování Plovoucí univerzity – pobřežního kampusu pro transformující se města. Špinavá kalná tůň se svým bohatstvím druhů rostlin, ptáků, obojživelníků a hmyzu představuje kouzelnou ukázku antropocénu. Stala se místem setkávání studentů, kulturních aktérů a odborníků na rozvoj měst. Skutečné místo transdisciplinární spolupráce se dále rozvinulo skrz organizaci workshopů, diskuzí, prezentací a přednášek. Vznikla zde laboratoř a platforma pro nové formy městského rozvoje, která rychle přerostla svá očekávání.

Souhra náhod, příležitosti a vlastního nadšení přivedla architektonický tandem Friederike Kluge a Meika Rehrmanna k tomu, že začali své projekty sami stavět. Podobnou osobní angažovanost v oblasti, kde architekti běžně nebývají tolik vidět, projevili i při založení iniciativy Countdown 2030, která se snaží o zviditelnění podílu architektury v oblasti změn klimatu.

Rodinný dům vznikl jako jeden z prvních v rozvojové lokalitě na severozápadním okraji Humpolce. V budoucnu bude obestoupen blízkými sousedy, hlavní dvě hmoty proto mezi sebou svírají malý dvorek skrytý před zraky kolemjdoucích. Ve větší hmotě se nachází hlavní obytný prostor, otevřený do krovu a prosklenými posuvnými dveřmi propojený s dvorkem i východně orientovanou terasou. Menší hmota obsahuje ložnici a dva dětské pokoje, spojovací krček s plochou zelenou střechou skrývá koupelnu. Kromě všudypřítomných rostlin v domě bydlí čtyřčlenná rodina a dvě kočky.

Americký architekt s českými kořeny John Hejduk kromě několika málo staveb realizoval sám nebo se svými spolupracovníky a studenty objekty, které balancují na pomezí architektury a sochařství. Náčrty těchto artefaktů publikoval ve více než dvaceti knihách, jejichž vydání považoval za rovnocenné vlastní fyzické realizaci. Řada kreseb se později stala inspirací pro realizaci objektů i po autorově smrti, což je také případ Domu na kolečkách postaveného studenty na piazzettě před budovou Fakulty architektury ČVUT v Praze v roce 2019. Na počátku tohoto projektu byly náčrtky Masek lancasterských/ hannoverských, které Hejduk vytvořil v raných osmdesátých letech. Jedná se o ukázku z třetí a závěrečné etapy Hejdukova architektonického vývoje, během níž stále více vytvářel fiktivní narativy a postavy (tedy subjekty) a jim odpovídající autonomní formy (tedy objekty). Později svým výtvorům začal říkat „masky“. Nepochybně se zároveň jedná o jakési shrnutí všech fází jeho předchozí tvorby.