Hmotová kompozice výstavního pavilonu, tvořená třemi nahoru se zvětšujícími kvádry, je základním principem stavby ze sedmdesátých let architektů Libora Erbana a Jana Bendy. Tento princip byl ale postupem času potlačen a znepřehledněn. Návrh obnovy pavilonu jej znovu navrací, jasně definuje a dále rozvíjí. Část pavilonu je odstrojena, odhalena je jeho konstrukční podstata. Zvolenou kompozicí pevné a průhledné formy je vyjádřeno nové uspořádání objektu, kde se pravá část uzavírá, levá část je naopak pojata maximálně volně a vzdušně. Přeměna v sofistikovaně řízený objekt není skryta a je přiznána venkovním technologickým objektem.

Během třídenního uměleckého festivalu Letní slunovrat, který se konal v červnu tohoto roku v rámci programu Umění pro město pod záštitou Galerie hlavního města Prahy, vznikla instalace Slunce pod Radotínským mostem. Architektura mostu se proměnila v chrámový obřadní prostor s monumentálním zářičem ze slámy coby symbolem sklizně, hojnosti a životodárné síly slunce. Rákosový kruh o průměru 5,7 metru byl zavěšen přímo na mostní konstrukci.

Krajinářská architektura zejména propojuje – je mediátorem –, a to skrze sdílenou vizi soužití člověka s přírodou, skrze vizi krajiny. Její starší definice jako umění tvorby prostoru pro lidi kombinujícího přírodní (voda, terén, vegetace) a umělé prvky již nestačí. Tento přístup izoluje krajinářského architekta od ostatních činností, které krajinu formují. Umět řemeslo stavění venkovního prostoru samozřejmě zůstává součástí oboru, ale současnou krajinářskou architekturu již nedefinuje.

Pod jeho rukama vznikají městské čtvrti, parky i studie krajiny. Martin Arfalk s jeho studiem Mandaworks ukazují, jakou škálou projektů se zabývá krajinářská architektura. V rozhovoru s Veronikou Kučerovou vysvětluje, jak nahlíží na roli krajinářského architekta, co může a co by měl krajinářský architekt ovlivnit a jak je důležité myslet do budoucna.

Unikátní revitalizační strategii pro rozhlehlé území v údolí řeky Emscher nejčastěji reprezentuje fotogenický krajinářský park Duisburg-Nord. Postindustriální park, řazený deníkem The Guardian mezi deset nejlepších městských parků na světě, je ve skutečnosti vlajkovou lodí a zároveň jedním z více než sta iniciačních projektů jednotné strategické vize se zastřešujícím názvem Emscher park. Nejde tedy o jeden samostatný projekt, který pomohl historicky komplikované místo změnit, ale o obsáhlou řadu malých kroků a projektů vzájemně provázaných společnou vizí.

Deset let trvající projekt revitalizace centrálního parku sídliště Gellerup proměnil zdejší typickou vyprázdněnou a neudržovanou divočinu v zelený park s novým vybavením pro trávení volného času. Sídliště Gellerup bylo postaveno v šedesátých letech minulého století v tehdy typickém modernistickém stylu. Jedná se o jedno z největších sídlišť v Dánsku a byly s ním spojeny mnohé sociální, kulturní a ekonomické problémy. Komplexní revitalizace veřejných prostor má ambice tyto problémy pomoci řešit. Projekt vnáší do parku řadu nových aktivit, doplňuje a opravuje cestní síť a veřejné osvětlení a naopak cíleně pročišťuje přerostlou zeleň, takže je park přehlednější a bezpečnější.

Hlavním principem rekonstrukce předprostoru vídeňského dopravního uzlu Praterstern je výrazné zvýšení podílu zelených ploch. Díky tomu lze co nejlépe využít dešťovou vodu a ochladit veřejné prostranství tak, aby se stalo živým prostorem zohledňujícím potřeby různých skupin uživatelů. Také ostatní prvky architektonického řešení reagují na klimatickou krizi a snižují efekt tepelného ostrova. Největší úprava ale není pro běžného uživatele prostoru pozorovatelná, protože se odehrála v podzemí. Kombinace sofistikovaného drenážního systému a strukturálního substrátu u kořenů stromů vytvořila z Pratersternu „spongie“ – nasákavou houbu, která je schopna absorbovanou vodu beze zbytku využít.

Revitalizace obytného vnitrobloku v širším centru Kodaně má posloužit jako ukázkový příklad řešení, které kombinuje prostor pro odpočinek s moderními principy adaptace na klimatickou změnu. Srážková voda ze střech domů je místo do kanalizace svedena do zahrady, kde se stává součástí rozmanitých vodních prvků a nakonec přitéká do koupacího jezírka. Projekt vznikal ve spolupráci s odborným týmem kodaňské radnice a s místními obyvateli, což mu má po dokončení zajistit lepší podporu a přijetí.

Celá staletí usilujeme o vysoušení krajiny, protože byla prostě taková doba a vody bylo hodně. Časy se ale mění a dnes bychom se měli naopak snažit vodu do krajiny vrátit. V této snaze se neobejdeme bez kvalitního územního a krajinného plánování, bez spolupráce mezi architekty, urbanisty a krajináři ani bez participace s veřejností. O své bohaté zkušenosti s touto problematikou se s námi v rozhovoru podělila krajinářská architektka Klára Salzmann, pro niž je říční krajina a hospodaření s vodou stěžejním tématem.

Klíčovou a nenahraditelnou roli v adaptaci našich měst na změnu klimatu hrají stromořadí v ulicích. Dnes už víme, že strom nestačí jednoduše vysadit a věřit, že si v náročném prostředí poradí sám. Že budou stromy prosperovat a plnit potřebné funkce, jako jsou např. ochlazování ulic, čištění vzduchu nebo prevence před povodněmi, můžeme očekávat jen ve chvíli, kdy jim k tomu zajistíme odpovídající podmínky.

V centru města spolupracovat musíte, i když se třeba leckomu nechce. Něco nebo někdo vás donutí. Nemá cenu vzdorovat, jakkoli se to děje. Má cenu se ptát, zkoumat, poslouchat, hledat kompetentní lidi a udržitelná řešení. Zní to logicky a docela jednoduše. Opak je ale pravdou. V případě revitalizace Čelakovského sadů v Praze se za pět let od začátku projektu podařilo mnohé změnit a prošlapat cestu ve sněhu. Stejně jako respektovat cesty vyšlapané jinými.

Urbanistka a krajinářská architektka Milota Sidorová představuje zajímavé osobnosti pohybující se v oboru krajinářské architektury a na jejích průsečících s příbuznými profesemi. K rozhovorům si přizvala Karolínu Koupalovou, Helenu Pánkovou, Jitku Trevisan, Kristýnu Starou, Sandru Štasselovou, Lenku Kudrnovou, Michalu Hrnčiarovou a Alici Bouškovou.

Vyasfaltovaný dvorek městského bytového domu v Paříži se proměnil v malou experimentální zahradu. Projekt ověřuje a představuje cesty adaptace na klimatickou změnu ve městech – zlepšuje schopnost plochy zasakovat srážkovou vodu a snižuje efekt městského tepelného ostrova, přitom neprodukuje žádný odpad, protože veškerý vybouraný materiál zůstává využit na místě. Projekt vznikl za podpory pařížského inovačního akcelerátoru FAIRE.