Budova Slovenské národní galerie na svou obnovu čekala od roku 2001, kdy byly z havarijních důvodů zavřeny výstavní prostory v Přemostění, kterým architekt Vladimír Dedeček v sedmdesátých letech propojil dvě křídla historických Vodních kasáren. V roce 2012 následovalo uzavření kasáren se stálými expozicemi z důvodu nevyhovujících podmínek pro umělecká díla a nakonec i odstavení knihovny a administrativní části, kterou v témže roce vytopily přívalové deště. Cílem obnovy bylo objevit a scelit rozvrácené funkční a prostorové vztahy, a to jak uvnitř areálu, tak vůči sousedním městským prostranstvím. Řešení vstupních prostorů potvrzuje existující nástupní osu z nádvoří historického objektu a zároveň integruje nově vzniklou osu propojení s centrem města, vycházející z Dedečkovy ortogonální osnovy. Parter areálu se stává součástí přirozených pěších propojení a z galerie se stává otevřená zvoucí instituce.

Co vypadá jako fantaskní haly chrámových rozměrů nebo odvážná moderní architektura, jsou ve skutečnosti hudební nástroje zachycené speciální fotografickou technologií. Miniaturní inspekční kamera dokáže proniknout do útrob vzácných nástrojů; ze stovek pořízených fotografií se pak zkombinují výsledné obrazy, které kvůli velké hloubce ostrosti a čitelnosti detailu zdánlivě zobrazují mnohem větší prostor. Ve skutečnosti jde o objevnou sondu dovnitř hudebních nástrojů, která odhaluje jejich skryté konstrukce, stopy ruční výroby nebo pozdějších oprav.

Učenci, architekti, řečníci i hudebníci se zabývali zásadami prostorového šíření zvuku dávno před tím, než byla na počátku 20. století matematicky vyjádřena rovnice dozvuku. Ačkoli se však historické komunity pokoušely přizpůsobovat akustiku divadel, kostelů nebo koncertních sálů aktuálním potřebám a ideálům „dobrého zvuku“, architektonická řešení často vycházela z nedokonalého porozumění principům akustiky a kombinovala empirické a kosmologické pojetí zvuku.

V Česku nastal čas koncertních síní. V různém stadiu příprav se v současné chvíli nacházejí více či méně ambiciózní projekty pro Brno, Ostravu a Prahu. Mezitím se podařilo zrekonstruovat multifunkční Pavilon Z v Českých Budějovicích, který také může sloužit k pořádání koncertů Jihočeské filharmonie. Pro vytvoření fundovanějšího názoru na pojetí tuzemských chrámů hudby přinášíme přehled několika realizací ze zahraničí, které vznikaly v posledních dekádách.

Na počátku 20. století si světoznámý houslista Henri Marteau vystavěl vilu v bavorském Lichtenbergu, odkud to měl zhruba stejně daleko do všech evropských měst, kde působil jako koncertní mistr i jako pedagog. Třípodlažní dům postavený v duchu Heimatstilu dodnes slouží jako místo setkávání hudebníků z celého světa. Sídlí zde mezinárodní vzdělávací instituce Haus Marteau, která může díky podpoře vládního obvodu Horní Franky pokračovat v odkazu slavného muzikanta. K nově rekonstruované vile nedávno přibyl menší koncertní sál, ukrytý pod zvlněným terénem přilehlé zahrady. Zvenku se nenápadně začleňuje do svahu na jižní straně vily a rozpoznatelný je jen díky nerezovému rámu horního vstupu. Nová koncertní síň je s historickým domem přímo propojena podzemní chodbou. Interiérové řešení sálu se inspiruje v někdejší hornické tradici oblasti Horních Franků – jeho stěny jako by byly pokryty zamrzlou explozí kamenolomu. 33 žulových „úlomků“ spolehlivě plní svou akustickou funkci zvukově odrazivých ploch.

Jihočeská filharmonie sídlí od roku 1988 v budově bývalého kostela svaté Anny v Českých Budějovicích. Nevyhovující akustika i vzduchotechnika dnešní koncertní síně pojmenované podle hudebního skladatele a dirigenta Otakara Jeremiáše vedly k potřebě rekonstrukce, jejímž cílem bylo odstranění některých dřívějších necitlivých zásahů a návrat symetrie. Starý akustický strop, těžkou visutou galerii a boční balkon nahradily minimalistické prvky zdůrazňující původní tvar dispozice a konstrukci kostela. Výraz interiéru nově udávají jednoduché linie a omezená škála materiálů a barev. Nejvýraznějším prvkem interiéru je lehký bílý akustický baldachýn zavěšený pod stropem, evokující oblaky na nebi.

Petr Hájek patří k architektům, kteří ve své tvorbě berou zvukovou složku velmi vážně. Už od prvních realizací v rámci studia HŠH architekti se zaměřoval na akustiku, které dokonce dokáže podřídit základní myšlenku a celkový koncept stavby. Jeho zájem o zvuk a hudbu vyvrcholil ve chvíli, kdy stanul na pódiu s významnými interprety a dirigenty jako spoluautor experimentální hudební kompozice. Hovořili jsme s ním o komponované architektuře a urbanismu, o aktuálních projektech jeho ateliéru i o specifických zadáních pro jeho
studenty.

I když se to na první poslech nezdá, fenomén zvuku je vlastně všudypřítomný: od momentu velkého třesku až do zlomku této vteřiny – jako spojnice minulosti, současnosti a budoucnosti – někde cosi šumí, burácí, šustí, praská, skřípe, lomozí, prostě zní. Zvukové pole a vlny, rytmus, vibrace a rezonance jsou kontinuální a esenciální vlastnosti časoprostoru, energie a hmoty. Jistě, zvuk je zdánlivě neviditelný a těkavý. Zároveň je ale velice hmotný. Zvuk determinuje a utváří naše fyzikální, sociální a mentální prostředí podobně, jako
je tomu u světla, tepla nebo gravitace.

Vztah architektury a hudby lze zkoumat mnoha způsoby. Můžeme se zaměřit na principy komponování, na proporce a jejich matematizaci nebo na uchopení principů obou disciplín pomocí teorie jazyka a jeho významů. Důležité ovšem je si takto rozsáhlé téma prakticky zúžit a pokusit se vymezit jednu konkrétní skupinu hudební teorie, kterou lze následně zobrazit formou prostorové, vizuální či strukturální volné tvorby. Vytvoříme tak interpretační převodník mezi hudbou a architekturou, chápanou zde jako široké spektrum prostorového tektonického či netektonického zobrazení. Konkrétně se zaměříme na hledání souvislostí mezi 3D prostorem a teoretickými konstrukty nové a experimentální hudby.

Elegantní interiéry nového Edukačního centra v suterénu pražského Rudolfina mohou od konce loňského roku navštěvovat děti i dospělí. Centrum vzniklo v místě zrušených původních pokladen a kanceláří (pod hlavním vstupním foyerem), dispoziční řešení tak muselo reagovat nejen na prostorové limitace, ale také na minimální přístup denního světla. Provoz se odehrává ve třech hlavních sálech – Auditoriu I, Auditoriu II a Respiriu –, které mají svým různým pojetím podpořit realizaci několikafázových edukačních programů podle nejnovějších vzdělávacích metod. Projekt vznikl na základě vítězství ve vyzvané soutěži z roku 2018. Pestrý program cílí zejména na předškolní děti a mladší školáky, v nabídce najdeme ale i vzdělávací workshopy a komorní koncerty pro širokou veřejnost nebo seniory.

Minulou zimu bylo v Městském parku v Budapešti slavnostně otevřeno nové muzeum hudby, jehož stálá expozice zachycuje 2 000 let její historie na evropském kontinentu, zatímco doprovodný program uvádí živé koncerty folklorní, klasické i populární hudby. Efektní novostavba se zvlněnou střechou vznášející se nad proskleným vstupním patrem vznikla na místě nevyužívaných kancelářských budov společnosti Hungexpo, právě v Městském parku se totiž až do sedmdesátých let minulého století pořádaly mezinárodní výstavy a veletrhy.

Netradiční zvukové skulptury ve veřejném prostoru zkoumají vztah lidí, technologie a přírody cestou umění. Instalace vzniká vždy pro konkrétní vybrané místo. Zvukovou složku pak rozeznívají různé přírodní procesy – intenzita sluneční energie, proud vody, poryv větru nebo jen jednou ročně padající úroda žaludů cinkající o soustavu kovových zvonků. Pomalé, nepředvídatelné, neustále se měnící zvukové kompozice jsou v tomto smyslu odrazem přírody. Pro diváky a posluchače nabízejí příležitost konfrontovat pocity napětí, očekávání a přijetí.