Francouzská architektura 20. století je úzce spjata s betonem, možná více než v jiných zemích. Vzpomeňme na Augusta Perreta nebo Le Corbusiera, kteří se proslavili používáním tohoto materiálu v pohledové a surové podobě. Beton je považován za trvanlivý materiál, je poměrně levný a můžeme ho použít téměř kdekoli, v různých povrchových úpravách. Jenže také spotřebovává písek a vodu a výroba cementu má na svědomí přibližně 7 % celosvětových emisí oxidu uhličitého. Je to skvělý materiál, ale v dnešní době nadužívaný a z dlouhodobého hlediska příliš cenný a problematický z hlediska dopadů na životní prostředí. Na mostech a v základech se bez něj neobejdeme, ale v mnoha jiných případech ano. Dřevo, sláma, rákos, kámen, hlína, konopí – to jsou materiály, které vidíme v současné francouzské architektuře čím dál častěji.

Multifunkční sál vznikl vestavbou do dvorany neorenesančních Císařských lázní z roku 1895, jednoho ze symbolů karlovarského lázeňství. Vestavěná konstrukce stojí na šesti ocelových nohách a památkově chráněné budovy se jinak nedotýká. Všechny soudobé zásahy jsou tak jasně přiznané a reverzibilní, aby mohly být kdykoli v budoucnu lehce demontovány. Díky pohyblivé výšce se může hlediště rychle proměnit na konferenční nebo taneční sál, který vyžaduje plochou podlahu. Jeviště je vybaveno posuvnou akustickou stěnou a polohovatelnými panely, které dokážou prostor přizpůsobit nejrůznějším zvukovým požadavkům. Konstrukce připomíná červeného transformera, který navazuje na strojní estetiku lázeňského provozu a přetváří dvoranu do nové funkce.

Nakladatelství Argo nedávno vydalo knihu Svět bez konce (orig. Le Monde sans fin, Dargaud, 2021), v níž se spojil francouzský odborník na energetiku Jean-Marc Jancovici se známým komiksovým kreslířem Christophem Blainem. Společně inteligentním a vtipným způsobem vysvětlují, jak fungují různé způsoby produkce energie, jak je lidstvo na energii závislé a jakými zásadními změnami naše planeta v současnosti prochází. Ve Francii se tohoto komiksu prodalo více než 600 tisíc výtisků. 

Co to znamená frugalita v architektuře a jaké podoby na sebe může brát v praxi, o tom hovořili dva průkopníci tohoto tématu ve francouzském kontextu – Dominique Gauzin-Müller, architektka a spoluautorka Manifestu šťastné a kreativní frugality, a Christophe Aubertin, architekt a zakladatel první místní skupiny Hnutí frugality. 

Architekt Simon Teyssou se narodil v Paříži americké matce a francouzskému otci. Od svých čtyř let vyrůstal v departementu Cantal, v malé vesničce s několika zemědělskými usedlostmi a bez televize. Louky, dubiny, řeky, zeleninová políčka, stáda salerského skotu a stáje hrály velkou roli v pozdější profesní formaci. Zakotvení v regionu pak vyvážily jeho dlouhodobé pobyty v zahraničí, zejména v USA. V rozhovoru pro časopis ERA21 odhaluje svou motivaci pro působení v domovském regionu a popisuje inspiraci pro tvorbu, která vychází z historie místa a odkazu našich předků.

Vybudováním zázemí pro turisty se začal psát nový příběh pevnosti Fort l’Écluse, tyčící se nad řekou Rhônou na hranicích se Švýcarskem. Pevnostní komplex zbudovaný v 17. století u obce Léaz prošel pohnutou historií, která se propisuje do všech jeho vrstev. Střídání období válek a míru vedlo k neustálému přestavování areálu a častým změnám jeho využití. Nová vrstva přináší zhodnocení pevnosti z hlediska cestovního ruchu a vypovídá o vojenské historii místa a jeho jedinečné poloze na skalním masivu. Citlivý zásah do stávající struktury zároveň znamenal druhý život pro kameny ze zbořených zdí, které byly znovu použity pro vybudování komunikačního jádra s výtahem. Tato gabionová přístavba se nakonec stala nejviditelnějším prvkem celé intervence. Otvory v gabionové stěně evokující starodávné střílny pak rámují výhledy na okolní krajinu.

Třípodlažní administrativní budova „Oranžerie“ s překvapivou konstrukcí převýšených oblouků z dusané hlíny vznikla v nové blokové zástavbě lyonské čtvrti La Confluence. Hliněné stavby mají v této části Francie dlouhou tradici, v průběhu 19. století však z měst vymizely kvůli četným záplavám. Moderní regulace řek tento problém vyřešila, takže se tato šetrná stavební technika může vrátit do městského prostředí. Nosné obvodové stěny z prefabrikovaných hliněných bloků doplňuje středové komunikační jádro z CLT panelů. Patu obloukových pilířů tvoří masivní kamenné bloky, kamenem je také obložena atika. Dřevěné stropy jsou uloženy na ozubech ztenčujících se stěn.

Architekt Matthieu Fuchs, expert na energeticky úsporné materiály, realizoval se svým ateliérem Mil Lieux již několik staveb s hliněnými stěnami: ať už se jednalo o lepenice pro zdravotnické středisko v Badonviller, či Univerzitní technologický institut (IUT) v Tarbes, nebo o komunitní centrum v Manomu a školu v Saint-Antonin-Noble-Val, kde využil technologii lité hlíny. O své zkušenosti s touto perspektivní technikou se podělil v rozhovoru s architektkou a odbornicí na ekologické stavby Dominique Gauzin-Müller.

Společnost fungující díky fosilním energiím nám v posledních desetiletích umožnila velkou svobodu stavění, a to zejména ve fázi architektonického návrhu – zpřístupnil totiž širokou škálu materiálů bez zjevných omezení, nezávisle na času a místě stavby. Nicméně v době, kdy jsou jeden za druhým překračovány planetární limity (Steffen, 2015), nazrál čas zpochybnit environmentální daň za tuto svobodu a přehodnotit naše dosavadní postupy s cílem drasticky snížit spotřebu materiálů a energie. V architektuře tato perspektiva šetrnějších postupů znamená opětovné ukotvení procesu navrhování v konkrétních situacích a okolnostech. Integrace limitů je jistě neoddělitelným znakem každého architektonického návrhu (Morlé, 2020), ovšem hledání frugality od architektů vyžaduje násobně pečlivější vyhodnocování „nutností“ u každého projektu.

Městečko Reventin-Vaugris se nachází jen pár kilometrů od spádového města Vienne nabízejícího všechny potřebné služby a obchody. Centrum obce tak během let přišlo o původní dynamiku: zůstala už jen restaurace a pekař, který se chystal odejít. Na základě průzkumu potřeb obyvatel bylo vytvořeno zadání pro výstavbu nové budovy v srdci obce, která by v sobě integrovala pekárnu, bistro a smíšené zboží s lokálními produkty. Na pozemku mezi kostelem a hřbitovem, v blízkosti radnice a školy, nakonec vyrostly dva jednoduché propojené objemy artikulující úhel dvou křížících se ulic. U hlavního objemu vytváří ustupující fasáda na severu prostor pro vystavení zboží do ulice a na jihu pro krytou terasu orientovanou směrem do přiléhající zahrady, která slouží pro setkávání obyvatel. Hlavní objekt odkazuje na tvarosloví hal a tržnic 19. století, jen není z ocele, ale ze dřeva a slámy. Na něj pak navazuje pekárna pro původního pekaře, který se pod podmínkou nových vyhovujících prostor nechal přemluvit k setrvání v obci.

Užitné předměty mají potenciál ve svém složení, vzhledu, povrchu či v rámci procesu výroby obsáhnout i živé složky. Měly by být navrhovány a vyvíjeny s vědomím zásadních výzev, kterým čelí současné vystavěné prostředí. Měly by prozkoumávat alternativy k docházejícím konvenčním materiálům a cesty ke snižování uhlíkové stopy budov. Podzimní výstava v pařížském Pavillon de L’Arsenal nazvaná Živé materiály (Matières Vivantes) představila pokusy, vzorky a prototypy tří inovačních projektů podpořených platformou FAIRE. Projekty ukazují možnosti působivého dialogu mezi živou tkání a neživými předměty, těží z minimalizace energetické náročnosti výroby či objevují skrytý technický a estetický potenciál materiálů z běžně dostupné organické hmoty.

Dům známého architekta Franka Gehryho ve všech ohledech odráží jedinečnost architektury svého majitele. Pozoruhodný je však i důraz kladený na koncept kvality vnitřního prostředí již od počátku návrhu. Tento přístup umožnil realizačnímu týmu navrhnout rodinný dům o celkové podlahové ploše 836 m2 (včetně domu pro hosty), který poskytuje v podmínkách středomořského klimatu vysoký vnitřní teplotní komfort bez použití konvenční klimatizace.

Evropská organizace pro stínicí techniku (ES-SO) zdůrazňuje v rámci boje s přehříváním budov zásadní význam systematické integrace stínicí techniky, protože udržitelnost a energetická účinnost hrají ve stavebním průmyslu významnou roli.

Není třeba zdůrazňovat, jak aktuální je téma udržitelnosti. A to nejen ve výstavbě, kde se řeší vše od vstupů až po samotný provoz objektu, ale i v rychloobrátkovém zboží, kde jsme jako spotřebitelé každodenně atakováni novým recyklovatelným obalem či složením.

Předsedkyní mezinárodní poroty architektonické soutěže Grand Prix Architektů byla letos jmenována britská architektka Amanda Levete. U příležitosti její návštěvy v Praze jsme s ní hovořili o její obnovené vazbě na Česko díky účasti v projektu poskytujícím studentské stáže Kaplicky Internship (v Amanda Levete Architects tak působila vítězka ročníku 2021 Valerie Heyworth) a o projektech, které se v kanceláři AL_A aktuálně rodí.

Tento článek, jak jeho název napovídá, se věnuje technickým normám se zaměřením na metodu informačního modelování staveb (BIM). Vzhledem k šíři dané problematiky i množství technických norem z různého úhlu pohledu řešících metodu BIM se jeho autor rozhodl jej pojmout jako rozcestník na jednotlivé zdroje respektovaných autorů, kolegů, odborníků na metodu BIM jak na úrovni standardizace, tak i v praktické rovině zavádění metody BIM do praxe. Zájemce o tuto problematiku nechť se s jednotlivými zdroji seznámí do hloubky tématu dle svého uvážení a svých potřeb.