DOX+ je soubor tří budov, který rozšiřuje galerijní a přednáškové kapacity Centra současného umění o sály pro tanec, hudbu, film či videoart a pronajímatelné kancelářské plochy.
DOX+ je soubor tří budov, který rozšiřuje galerijní a přednáškové kapacity Centra současného umění o sály pro tanec, hudbu, film či videoart a pronajímatelné kancelářské plochy.
Centrum DOX k sobě připojilo rekonstruovanou sousední kancelářskou budovu, původně sloužící dřevařským závodům.
Centrum DOX k sobě připojilo rekonstruovanou sousední kancelářskou budovu, původně sloužící dřevařským závodům.
Víceúčelový sál mění své akustické vlastnosti pomocí otočných panelů na stropě, vysunutím či složením hlediště a propojením s foyery.
Víceúčelový sál mění své akustické vlastnosti pomocí otočných panelů na stropě, vysunutím či složením hlediště a propojením s foyery.
V rekonstruované části zůstala zachována lapidární volná dispozice; záměrně byly zvoleny materiály odpovídající době vzniku stavby.
V rekonstruované části zůstala zachována lapidární volná dispozice; záměrně byly zvoleny materiály odpovídající době vzniku stavby.
Situace.
Situace.
Půdorys 1. NP
Půdorys 1. NP
Půdorys 2. NP
Půdorys 2. NP
Půdorys 3.–5. NP
Půdorys 3.–5. NP
Řez.
Řez.
Schéma variability objemu vzduchu v hlavním sále uzavřením či otevřením foyeru
Schéma variability objemu vzduchu v hlavním sále uzavřením či otevřením foyeru

Prosím, nerušit. Rozšíření Centra současného umění DOX v Praze

Petr Hájek, Tereza Keilová, Cornelia Klien, Benedikt Markel, Martin Stoss, Leoš Válka / Petr Hájek Architekti /

Pražské Centrum současného umění DOX se rekonstrukcí sousedního administrativního objektu a dvorní přístavbou významně rozrostlo co do plochy i šíře repertoáru. V interiérech opravené kancelářské budovy zůstala díky citlivému přístupu k detailu a materiálům zachována atmosféra sedmdesátých let, jejím prvním pronajímatelem je soukromá škola architektury. Naopak do vnitrobloku razantně zasáhly novostavby dvou sálů, z betonu odlité schránky na prostor, zvenku zabalené do akusticky tlumícího polstrování. Menší slouží jako zkušebna, větší pro hudební, filmové či divadelní produkce. Vzniklou srostlici tvarů sjednocuje umírněná šedá barevnost fasád.

 

Formativní ticho

Jan Kadlas

Ředitel Leoš Válka zdůrazňuje slovo „centrum“, když o holešovickém DOXu hovoří. Dodává, že posláním je vytvořit prostředí pro zkoumání, prezentaci a diskuzi o zásadních společenských tématech, kde vizuální umění, literatura, performativní umění a další disciplíny umožňují kritický přístup k tzv. realitě dnešního světa.
Jde tedy o prostředí. Už z významu slova vyplývá předpoklad jisté komplexity. Rozhodnutí pojmout jeho tvorbu jako dialog vrstev různých tvůrců z různých období se v případě DOXu jeví jako přirozené. Úkolem spolutvůrce je pak zajistit, aby se dialog nezměnil v monolog, případně kakofonii – hluk.
Už původní prostředí, do kterého v roce 2002 Leoš Válka vstoupil, mělo formativní sílu, jež dokázala zvrátit rozhodnutí stavět zde byty. Skládalo se totiž také z vrstev, navíc ze své podstaty tvůrčích (průmyslových, výrobních). První novodobý příspěvek Ivana Kroupy pospojoval prostory různých konfigurací, proporcí, měřítek a ohraničení do spojité ulity, která byla schopna zajistit interakci několika souběžných expozic (vizuálního) umění, vnitřků s vnějšky, vnitrobloku s ulicí, ale i interakci konzumentů výstav, digitálních kavárenských nomádů i rodinných víkendových odpolední. Druhý krok, obydlení zadní budovy s novým auditoriem, přinesl podmínky pro častý večerní program v podobě diskuzí, sympozií, besed či projekcí. S Gulliverem Martina Rajniše zakotvila nad střechami literatura a kolemjdoucí začal definitivně pochybovat o tom, že jde o pouhou galerii.
To je kontext, do kterého vstupuje nejnovější vrstva od architekta Petra Hájka. Jaká tedy je? Nepochybně specifická tím, že přináší do DOXu podmínky pro trvalé obývání a aktivní tvorbu. Poskytuje stálé zázemí divadelnímu studiu Farma v jeskyni, soukromé vysoké škole architektury ARCHIP nebo (zatím neznámému) hudebnímu tělesu a může i dalším.
Po desetiletém období vesměs vertikálního vrstvení (v rámci jednoho pozemku) jde o významné rozšíření plošné. Dochází k zabydlení sousedního objektu – bývalé administrativní budovy dřevařských závodů – a také k obydlení vnitrobloku, které je realizováno především novostavbou dvou sálů.
Vnitřek a vnějšek
Pokusím se přiblížit esenci nového DOXu+ pomocí jednoho z obecných témat architektury, které zde stejně jako ve „starém“ DOXu rezonuje zvlášť silně, na mnoha úrovních od základního dispozičního řešení k detailu materiálového provedení. Je to vztah vnitřku a vnějšku. Klíčovým formujícím kritériem je zejména pro jádro vnitřku (hlavní sál) dobrá akustika. Prvním předpokladem dobré akustiky je odhlučnění od okolí – tedy maximální fyzické přerušení vztahu vnějšku a vnitřku. Zdejší sál je co nejdůsledněji oddělen konstrukčně i dispozičně (hmota sálu je obehnána prostorem foyeru, akustické mosty minimalizovány). Druhým předpokladem jsou proporce – tvar a objem sálu –, které významně ovlivňují dobu dozvuku. Umístění akusticky mnohokrát prověřeného „shoe boxu“ se zdálo být jasnou volbou. Jenže vnějšek vrací vnitřku úder – shoe box žádoucích kapacit se do prostoru, který byl k dispozici, prostě nevešel. Vešel se pouze čtverec. Architekt a investor stáli před riskantním rozhodnutím realizovat sál akusticky chybných proporcí. Šlo však pracovat se souměrnou distribucí zvuku ve čtvercovém půdorysu, s fyzickým objemem vzduchu v sálu (ovlivňujícím dobu dozvuku) a za nepředstavitelných nervů doufat, že to vyjde dobře (mimochodem – takto „chybné“ rozhodnutí by nejspíš s veřejným investorem nebylo možné). Antagonismus ve vztahu vnitřku (sálu) a vnějšku je zpochybněn ambivalencí prostoru foyeru, který sice na jedné straně vnitřek a vnějšek odděluje a izoluje, ale dokáže se podle potřeby vtělit buď do sálu, nebo (což není takovým překvapením) do nádvoří. Vtělením foyeru do sálu přirozeně nemyslím otevření dveří v čase mimo hudební produkci, ale aktivní fyzické (fyzikální) zapojení během produkce – vzduchový objem foyeru dokáže prodloužit dobu dozvuku až o 0,2 s. Akustickou ochranu vnitřního prostředí v těch situacích přebírá vnější fasáda.
I na ní lze dobře ukázat (odlišnou) rovinu vztahu vnějšku a vnitřku. Směrem dovnitř je ochranná funkce fasády zřejmá. Gigantické čalounění šedou hydroizolační fólií se však vztahuje také ven. Tvarově odkazuje na povrch kožených pohovek a vybízí k pobývání a pohovění (však je stupňovitá střecha přímo k tomu účelu navržena). Mimo to ale v druhém plánu funguje jako tlumič hluku vyluzovaného klimatizačním zařízením na střeše, čímž je přínosná pro celé prostředí vnitrobloku. Utlumuje principiálně úplně stejným způsobem jako nábytek v pokoji.
Zamýšlení se nad vztahem vnitřku a vnějšku je v případě Petra Hájka zjevně systematické, což lze vyčíst například (abych neopouštěl fyzikální rovinu) i z lamel na plášti bývalé administrativní budovy dřevařských závodů. Na první pohled vypadají jako běžná ochrana oken před přímým sluncem, až na jejich zvláštní orientaci. Nemají totiž stínit dovnitř, ale ven – uvnitř se bude tvořit dlouho do noci a sousedé nechtějí svítit do postele.
Dostavba DOX+ je vrstevnatá hra celé řady detailů a významových poloh, jejichž objevování dokáže být v mnoha ohledech inspirativní. Mimo jiné například poznáním, že úspěch lze založit i na tom, co na začátku vypadá jako chyba. Nový prostor se stal referenčním sálem pro interpretaci náročných a komplexních děl, ve kterých hraje významnou roli ticho, konkrétně děl Mortona Feldmana.

 

Jan Kadlas (*1981, Liberec) je absolventem Fakulty umění a architektury TU v Liberci. Působil v kancelářích v Londýně, Liberci a v Praze. Nyní pracuje jako architekt v Kanceláři veřejného prostoru IPR Praha, kde se podílel na řadě studií pražských veřejných prostranství a publikacích (Manuál tvorby veřejných prostranství hl. města Prahy, Koncepce pražských břehů).

 

Dům, který se šije na míru

Cyril Říha

„Musili bychom tedy od ulice k ulici měnit svůj kabát. To je ovšem nemožné.“1
Budovu DOX+ se nabízí zasadit do širšího kontextu. Tato recenze ovšem záměrně rezignuje na její výklad coby další fáze rozšiřování Centra současného umění DOX, místo toho se ji pokusí provázat s linií tvorby jejího autorského týmu. S odkazem na textilní povrch stavby k tomu využívá „semperovské“ přirovnání architektury k oděvu. Účel a jemné nuancování této paralely jsou ale jiné, než tomu bylo u vynálezce „principu odívání“.2 Zaměří se na otázku, jakými strategiemi lze dosáhnout souladu oděvu s jeho nositelem.
Klasický důraz na kvalitu preferuje „šití na míru“, tj. přesné uzpůsobení objektu specifickým potřebám a individuálním zvláštnostem jeho uživatele. A vymezuje se tak vůči jiným, univerzálnějším strategiím, ať už je to přístup „one size“, či konfekce jakožto sériové produkce oděvů v jedné či několika odstupňovaných standardních velikostech, přibližně odpovídajících většinové populaci. Pohlédneme-li touto optikou na dosavadní projekty architekta Petra Hájka a jeho současných spolupracovníků i bývalých kolegů z ateliéru HŠH, lze je povětšinou označit za zastánce staré dobré krejčoviny, dovedené ovšem svou nekompromisní důsledností někdy až na samu mez „nositelnosti“. Té se blíží zejména realizace vily Hermíny v Černíně (realizace 2009), která je natolik dokonalým otiskem svého stavebníka, že již nepřipouští zásadnější posuny v jeho životě, natožpak prodej jinému uživateli. Z veřejných staveb by bylo možné v této souvislosti zmínit rekonstrukci komplexu olomouckého Přemyslovského hradu pro potřeby Arcidiecézního muzea (2000–2006), kde nově vložené betonové a ocelové prvky vytvářejí cestu striktně „ušitou na míru“ dochovaným exponátům.
Nicméně, v části téhož projektu – u společenského sálu určeného pro přednášky, čtení a hudební produkce – se lze setkat ještě s jinou strategií odívání. Zde poprvé pracují autoři s proměnlivými požadavky uživatelů, zejména co se akustiky týká. Jádro prostoru je oděno posuvnými „šálami“, které umožňují měnit jeho objem, a tím i kvalitativní parametry šíření zvuku (exaktně tuto závislost popsal už na počátku 20. století americký fyzik Wallace Clement Sabine3). Byť je toto řešení jednoduché, je tu patrná snaha o alternativu k univerzální „obálce“ koncertních sálů, kterou představuje pevná a stabilní „krabice od bot“ (shoe box), považovaná dodnes i nejlepšími architekty za záruku dokonalé akustiky pro většinu hudebních produkcí.4
Většího akustického efektu ale dosahuje až multifunkční sál v Litomyšli (2013), kde je doba dozvuku regulována pohybem čelní stěny vloženého laminátového korpusu, která – usazena na kolejnicích – umožňuje plynulou změnu velikosti celého zvukového prostoru, a to již ve znatelném rozsahu. Proměnlivé akustické parametry sálu převracejí směr přizpůsobování mezi hudebním tělesem a prostorem. Není již třeba hledat vhodné nástroje pro určitý sál, ale naopak sám sál je schopen adaptace na nástrojové požadavky. V tom však tkví zároveň riziko této strategie. Zatímco shoe box ve své průměrné univerzalitě vyhovuje téměř vždy a hned, sály s proměnnou akustikou potřebují pro správné fungování naladění nejen nástrojů, ale i sebe samých, resp. dosažení jejich vzájemného souladu. Dostatečná příprava a kompetence ladiče jsou zde tedy nezbytným předpokladem úspěchu.
DOX+ v této linii vkládání ladicích prvků do architektury rozvíjí ještě další vrstvu. Kromě modulace velikosti prostoru (dosahované potenciálním rozšířením o foyer) pracuje i s druhým Sabineho klíčovým parametrem ovlivňujícím dobu dozvuku v sále, a sice s mírou pohltivosti jeho povrchu. Využívá zde sofistikované sekvence otočných panelů pokrývajících v několika řadách celý strop, které umožňují lokálně měnit jeho odrazivé, či naopak absorpční vlastnosti. Kombinací jemných nastavení těchto prostorových a technologických prvků lze vyhovět rozmanité škále požadavků na zvukové prostředí. Ve výsledku tak tato strategie odívání opět směřuje k maximální individualitě. Jde znovu o šití na míru, doplněné ovšem o časovou složku. Dům už není jen jednou provždy ušit na míru nositeli, ale šije se stále, přešívá podle nových potřeb. DOX+ v Praze, spolu s dalšími multifunkčními sály po světě (např. ve Stockholmu, 2014, či v Záhřebu, 2015), je tak důkazem toho, že měnit kabát v průběhu cesty už možné je.

 

1 Adolf Loos: Dobře se oblékat není krásně se oblékat. In: Bohumil Markalous (ed.): Adolf Loos: Řeči do prázdna. Soubor statí o architektuře, bydlení, ústroji a jiných praktických věcech. Orbis, Praha, 1929.
2 Srov. Gottfried Semper: Der Stil in den technischen und tektonischen Künsten oder Praktische Aesthetik, 1. sv. Die textile Kunst, Frankfurt nad Mohanem, 1860.
3 Wallace Clement Sabine (1869–1919) byl zakladatelem exaktního přístupu ke studiu akustiky budov, zároveň autorem akustické koncepce bostonské Symphony Hall (1900), která je dodnes z hlediska parametrů zvukového prostředí považována za jeden z nejlepších koncertních sálů na světě. Klíčovou charakteristiku ovlivňující kvalitu akustiky sálu Sabine spatřoval v době dozvuku (reverberation time, RT), tj. čase, za který hladina intenzity zvuku v místnosti poklesne o 60 dB. Ta je přímo úměrná objemu sálu a nepřímo absorpčním vlastnostem jeho povrchu. Optimální RT se liší podle typu zvuku: pro mluvené slovo by neměla přesahovat 1 vteřinu (při více než 5,5 s se hlas stává nesrozumitelným), naopak pro varhany dosahuje až 9 s. Univerzální prostory mívají dobu dozvuku mezi 1,5 a 2,5 s. Srov. W. C. Sabine: Reverberation: Introduction. The American Architect, 1900.
4 Srov. např. Casa da Música v Portu (2004) od Rema Koolhaase / OMA. In: Rem Koolhaas: Content. Taschen, Kolín nad Rýnem, 2004, s. 304: “Can you reinvent a traditional typology like the concert hall? Through its very stability, it is hard to make it part of the contemporary world. The past thirty years have seen frantic attempts by architects to escape the domination of the ,shoe box‘ – the strict, rectangular form that remains, for the specialists (including our own), the best guarantee of perfect acoustics.“ S nadsázkou lze říci, že tam, kde progresivní OMA/AMO rezignovalo, „naše“ AMO (Arcidiecézní muzeum Olomouc) experimentuje…

 

Cyril Říha (*1975, Praha) vystudoval filozofii na FF UK v Praze. Působí jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde v současnosti zastává i roli prorektora pro vědu a výzkum, a jako výzkumný pracovník v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR. Věnuje se teorii současné architektury a studiu měst (urban studies).

 

__________________________

místo stavby: Poupětova 1339/34, Praha 7; účel stavby: víceúčelový sál a administrativa; autor: Petr Hájek, Tereza Keilová, Cornelia Klien, Benedikt Markel, Martin Stoss, Leoš Válka / Petr Hájek Architekti (Praha); investor: BOX, a. s., zastoupená panem Leošem Válkou; akustické řešení: Martin Vondrášek / AVT group; studie: 2014; realizace: 2018; foto: Benedikt Markel

 

Petr Hájek (*1970, Karlovy Vary) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze (1995) a Školu architektury AVU v Praze (1998). V letech 1998–2009 spolupracoval s Tomášem Hradečným a Janem Šépkou (ateliér HŠH architekti), po rozchodu společníků v roce 2009 založil vlastní kancelář Petr Hájek Architekti. Z realizací lze uvést například spolupráci na expozici v pavilonu České a Slovenské republiky na Bienále architektury v Benátkách (2016), úpravy zámeckého parku a kočárovny v Litomyšli (HŠH architekti, 2014), dům Chameleon v Praze (2014), Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí (2014, viz ERA21 #01/2014), jízdárnu na Zámeckém návrší v Litomyšli (HŠH architekti, 2013), Vilu Hermína v Černíně (HŠH architekti, 2009) nebo Arcidiecézní muzeum v Olomouci (HŠH architekti, 2003–2006). www.hajekarchitekti.cz

 

 

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2018 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2018 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.