Jak bude Česko vypadat za sto let? Jaká témata budou společností rezonovat a jaký budou mít dopad na vystavěné prostředí? Jak budeme bydlet, cestovat, pracovat, komunikovat? A budeme tu ještě vůbec? Oslovili jsme vybrané osobnosti z oborů architektury, urbanismu, ekonomie, dopravy, environmentalistiky, sociologie i publicistiky, aby se s námi podělily o své vize budoucnosti.
Podle Kurzweilovy teze nás od technologické singularity dělí už jen třicet let. Jedná se o moment, kdy člověk na základě textové komunikace nebude schopen rozpoznat, zda hovoří s lidským protějškem, nebo umělou inteligencí.
Pokud s některými technologiemi nebudeme zacházet opatrně, je docela dobře možné, že společnost dopadne tak, jak si ji představují tvůrci seriálu Black Mirror. Plně pohlcená technologiemi, které nám budou na jednu stranu věci ulehčovat, ale přitom budeme jejich otroky a bude čím dál těžší z tohoto vztahu vystoupit.
Čtvrtá průmyslová revoluce, na jejímž počátku stojíme, otevře ve společnosti prostor pro redefinici a novou náplň lidské práce. Plně digitalizovaná, na síti komplexně propojená, ale decentralizovaná společnost bude méně pracovat díky zapojení robotů při procesu výroby. Velká část práce se bude odehrávat virtuálně v počítačem simulovaném prostředí. Lidé budou spolupracovat s umělou cloudovou inteligencí a to jim společně s permanentním připojením na globální síť umožní pracovat odkudkoli. Díky nahrazení velké části lidské práce stroji nebo IT systémy budou mít lidé více prostoru věnovat se jeden druhému. Zapojení a zdanění robotické práce umožní lidem vrátit se k humanitě a začít pečovat o mezilidské vztahy. Sociální péče a služby se posunou na diametrálně odlišnou úroveň. Zapojení do těchto oblastí bude masivní a prestižní záležitostí. Lidé se zároveň budou díky pokročilé lékařské péči dožívat vyššího věku.
Pozornost, která je dnes věnována veřejným prostorům, se zaměří i na ty vznikající ve virtuální realitě. Významnou část dne budeme trávit v simulovaném nebo rozšířeném virtuálním prostředí, jehož charakter bude možné na rozdíl od toho reálného podle potřeby dynamicky měnit. Celkově se bude měnit způsob užívání prostředí i pohybu v něm. Současné dopravní koncepty, jako je například individuální automobilová doprava, budou překonány a nahrazeny autonomními systémy s důrazem na bezpečnost a trvalou udržitelnost.
Osídlení bude decentralizované, díky práci na virtuálních platformách i celoplošnému připojení už nebude potřeba kvůli vyšším příjmům žít ve městech. Dojde ke zlepšení života mimo urbanizovaná centra. Produkce potravin ve vertikálních farmách bude autonomní a udržitelná. Nejvíce ceněná bude tvůrčí a řemeslná lidská práce, protože většina tradičních řemesel zanikne a jejich odkaz se nepodaří předat dalším generacím.
Běžný stavební materiál bude drahý a planeta bez zdrojů, takže se masově rozšíří užití recyklovaných nebo organických materiálů, vznikajících programovaným růstem. Nové druhy materiálů ovlivní estetiku architektury a průmyslového designu, stejně jako dobu, na kterou budou navrhovány. Pohled na ekologii pak bude možná sledovat úvahy Timothyho Mortona, který tvrdí, že naše horlivá snaha o zachování přírody odvede nakonec naši pozornost od přírody jako takové. Příznakem této situace je již problém ekologické katastrofy, ve které právě žijeme.
Při pohledu z dnešní perspektivy je šetrné hospodaření s vodou i s přírodními zdroji součástí udržitelné budoucnosti pro lidstvo. Bez zapojení organických a obnovitelných materiálů v průmyslové produkci i ve výstavbě nemůže lidstvo v dlouhodobém horizontu plánovat další existenci. Stavebnictví by teď mělo začít hledat perspektivní materiály na přírodní bázi či biodegradabilní materiály. Možná by se vyplatilo již dnes sledovat například vize Françoise Rocheho nebo příklady „nového materialismu“ od Manuela DeLandy.
Jindřich Ráftl (*1987, České Budějovice) je architekt. Absolvoval Fakultu umění a architektury TU v Liberci a nyní dokončuje doktorské studium na Fakultě architektury ČVUT v Praze zaměřené na biomorfní struktury a možnost užití robotických ramen v architektuře. Ve své praxi se věnuje aplikaci digitálně generovaných modelů v architektuře a designu.
Jan Tůma (*1987, Třebíč) je architekt. Absolvoval FA ČVUT v Praze a v současnosti zde dokončuje doktorské studium se zaměřením na umělecké instalace ve veřejném prostoru. Společně s Jindřichem Ráftlem se podíleli na instalaci Laboratoř ticha, prezentované na Expu 2015 v Miláně. Spolu také vedou studio R/FRM, věnující se přesahům umění s novými technologiemi, a architektonický ateliér FORMOSA AA, který momentálně připravuje projekt českého pavilonu na Expo 2020 v Dubaji.
Volám sa Helen Nowak, žijem na predmestí Calgary. Môj otec Andrew pracuje v našej komunite ako lokálny zásobovač a poštár v jednej osobe. Ja som mala iné ambície, preto pracujem pre miestny týždenník. Vždy ma zaujímali informácie, skúmanie archívov i sociálnych sietí až k momentom ich začiatku, niekde viac ako pred sto rokmi. Človek sa tu dozvie veľa zvláštneho, užitočného, hoci pravdupovediac, väčšina mojich rovesníkov vždy považovala moju túžbu po histórii za málo praktickú, prinajlepšom. V živote po veľkej katastrofe sa im to ani nedá uprieť...
Moja praprastará mama Ida so svojim partnerom požiadala o azyl v Kanade v roku 2024. Práve dokončila štúdium medicíny v Prahe. Hoci bola Praha stále liberálnym a priateľským mestom, zrejme voči Slovákom, vtedajším susedom, život neponúkal mnoho možností pre mladú ženu, ktorá, ako deklarujú jej záznamy na osobnom facebookovom profile, milovala slobodu a poznanie. Vadilo jej, že vtedajšie vlády nadväzovali vzťahy s Ruskom, prežívala krízu Európskej únie. Vadila jej vojenská či politická expanzia vtedajšieho doživotného prezidenta Putina do bývalých krajín Sovietskeho zväzu. Jedna po druhej postupne pripadli veľkému Rusku. Gruzínsko, Ukrajina, Slovensko, Maďarsko, Česko, Pobaltie. Zle znášala úpadok ekologických hnutí i absenciu zelených politík a degeneráciu krajiny.
Pri otepľovaní sa Česko posunulo do oblasti subtrópov a stala sa z neho dovolenková oblasť pre bohatých ruských a čínskych penzistov, ktorí postupne vykúpili pozemky v celej republike. Teploty a noví škodcovia ohrozili základ českej ekonomiky – chmeľ. Prezident im však ponúkol možnosť dovozu chmeľu zo sibírskych plantáží. Pomocou dotácií Česi udržali prím vo výrobe piva, ktoré sa stalo žiadaným artiklom v celom veľkom Rusku a bolo lacnejšie než voda, čo zle znášalo bežné obyvateľstvo. Po neúspešnom referende dotácie na výrobu piva zostali v rukách prezidentových firiem, cena vody vystúpila na historické maximum a od toho momentu bola poskytovaná na prídel.
Ida necítila, že toto je miesto, kde by mala stráviť svoj život. Vďaka medicíne uspela v náročných imigračných pohovoroch a presunula sa do Kanady, kde sa z dobrovoľníčky Červeného kríža postupne vypracovala až na legálnu zamestnankyňu všeobecnej nemocnice Rocky View v Calgary. Do Európy sa už nevrátila, hoci cez sociálne siete udržovala silný kontakt s rodinou až do svojej smrti v roku 2065.
V tomto období záznamy potvrdzujú akceleráciu nárastu teploty a počiatok hlbokej environmentálnej transformácie. Z povrchu zeme zmizol ľad, stúpli hladiny oceánov. Búrky a orkány striedali suchá. Mestá na pobrežiach zápasili so zatopením, až kým úplne nezmizli. Nastala obrovská migrácia dovnútra kontinentov. Miliardy zahynuli od hladu, smädu, pri živelných presunoch na divokom mori či po pevnine, ktorú strážili vojaci tých-ktorých krajín. Avšak ani počasie, ani vojská túto migráciu nezastavili. Svet postihli občianske vojny.
Z toho mála, čo sa uchovalo v tomto období, vieme, že z Prahy sa stal rezort bohatých. Po okrajoch bývalého mesta sa vytvorili veľké predmestia chudobných, ktoré sa rozlievali do krajiny a v ktorých prekvital čierny obchod. Vltava, zdroj národnej pýchy i mimoriadne krásnej rovnomennej skladby, ktorú ešte nájsť v záznamoch, vyschla. Východná Európa však nebola na zmenu technologicky ani spoločensky pripravená a tieto výzvy na ňu tvrdo doľahli. Dodnes je to bezútešná zem, o ktorej často nepočujeme...
Milota Sidorová (*1986, Nitra, SK) sa profesijne pohybuje v medziodborových otázkach mesta a mestského plánovania. Vyštudovala Fakultu záhradníctva a krajinného inžinierstva Slovenskej poľnohospodárskej univerzity v Nitre. Okrem toho študovala i architektúru, filmovú produkciu a metódy sociálneho výskumu. Je hlavnou dramaturgičkou konferencie WhatCity? a vedúcou programu nadácie Green Foundation.
Jak psát o budoucnosti, když vlastně nerozumíme ani současnosti? Děláme pořád stejné chyby a ničíme to, co minulé generace vybudovaly, abychom to později mohli v rukavičkách očišťovat a prohledávat základy dávného. Zaujetí pro novou myšlenku umíme občas i přehnat. Budovat a přebudovávat, zlepšovat a ničit. To je nám vlastní ve víru lepších zítřků, vlastního prospěchu nebo snad lidského pokroku?
Mohu si přát a ne věštit? Protože přání jsou optimističtější. Baví mě zamyslet se nad současností a říct si, co vlastně platí dnes. Jaká témata společností rezonují a mají vůbec nějaký dopad na vystavěné prostředí? Některá možná rezonují, ale rozhodně nedopadnou. Například bydlení. Už jsme se naučili, že veřejná prostranství jsou důležitá. Děláme soutěže, hledáme nové metody, zlepšujeme se. Mince má ale dvě strany. Druhou je právě otázka bydlení. To je zatím zběsilá jízda. Nenarazila jsem na nový počin výstavby plánovaný městem, který by stál za to. V tom vidím obrovský problém. Nezkušeně tu vytváříme plány velkých celků bez aplikování vizí aktuálního způsobu života, o kterých už víme, nemluvě o těch budoucích nedostižných. Jaké by měly být nové čtvrtě, aby si příští generace neklepaly na čelo?
Chybí nám flexibilní nástroj plánování umožňující spolupráci v širokém plénu a implementaci současných témat a vizí. Populace tloustne, přibývá seniorů. Už víme, co všechno bylo a je špatně na sídlištích, a dokonce víme, jak to zlepšovat. Ale pomyslné roztočení kola je tak zdlouhavé, že pořád saháme po Athénské chartě. Možná to chce nějakou novou chartu…
Jaká témata budou společností rezonovat? Doufám, že to nebude naše neschopnost chránit a zachovávat současné hodnoty a budovat kvalitní nové, které by obstály před ostrou kritikou dalších generací. Skoro by se mi chtělo začít hledat recept, ale ty recepty už existují. Proč se u nás vaří pořád podle staré dobré technicistní představy, která je měřitelná normou a přísným okem dopravním? Na kolikátém místě je člověk a jeho štěstí? Koncepty nových čtvrtí, které by mohly vzniknout, tak z výjimečných degradujeme na dostatečné. Měřítko průměrnosti vyhrává nad nevšedností. Parky také co nejmenší, dostatečné; budovy přehledně nudné, ne různorodé, ale ekonomicky zajímavé. Na vymýšlení není čas.
Veřejný sektor zatím zřejmě vnímá kvalitu v přesnosti veřejných zakázek, ovšem o tom jednoznačně nemluvím. Právně vyladěné vztahy naopak často intenzivní spolupráci vylučují. Diktát není spolupráce, spolupráce je zodpovědnost. Schopnost vzít na sebe část úkolu a postarat se o nejlepší možný výsledek.
Skvělé poslední místo v Evropě v délce povolování staveb zatím nevěstí nic dobrého. Myslíte, že bude stejný proces územního plánování a povolování staveb fungovat ještě i za sto let? Prosím, ne! Kdo to změní? Myslíte, že budou mít Praha nebo Brno schválený územní plán? Skoro by se mi chtělo říci, že ne.
Abychom předali města v pořádku, musíme se naučit je spravovat efektivně, flexibilně. S oblibou říkám, že bychom měli začít u uliční čáry. Pokud se nám podaří domluvit se a legislativně ji správně definovat, máme možná šanci zvládnout spravovat a plánovat města a jejich části. Pokud neaktualizujeme proces, nemá cenu aktualizovat plán.
Stagnace ve výstavbě organizované městem za posledních pár desítek let představuje v současné době obrovský potenciál. V zadáních územních studií však zatím není vidět výrazný posun. Většinou nenabízejí nic nového a lidé se proti výsledkům často bouří. Naštěstí jsou tu výjimky. Přála bych si, aby samosprávy vzaly profesně do svých rukou řízení a plánování měst, aby hledaly zajímavé nové přístupy a mohly některé i realizovat.
Možná však chybí jenom soudnost, kreativita a spolupráce. Nastavit procesy, které to umožní, je úkolem dnešní generace. Neurčujeme tedy dnes to, jaká a kde bude společnost za sto let? Neměl by pohled do dálky začít u vlastního prahu? Uvědomujeme si tuto zodpovědnost?
Janica Šipulová (*1986, Vsetín) je architektka a jednatelka kanceláře consequence forma. Vystudovala Fakultu architektury VUT Brno a Akademii výtvarných umění IKA ve Vídni. Před založením vlastního studia zaměřeného na architekturu, urbanismus a strategii rozvoje sídel a veřejného prostoru pracovala v Nizozemsku, Belgii a Rakousku v kanceláři Bkk-3, se kterou dále spolupracuje. Spoluzaložila platformu CNQ visiting school pořádající workshopy nejen pro studenty.
První díl odpovědí naleznete zde.
Třetí díl odpovědí naleznete zde.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |