Jak bude Česko vypadat za sto let? Jaká témata budou společností rezonovat a jaký budou mít dopad na vystavěné prostředí? Jak budeme bydlet, cestovat, pracovat, komunikovat? A budeme tu ještě vůbec? Oslovili jsme vybrané osobnosti z oborů architektury, urbanismu, ekonomie, dopravy, environmentalistiky, sociologie i publicistiky, aby se s námi podělily o své vize budoucnosti.
Předpovědi budoucnosti jsou krajně nejisté, a proto je nezbytné být při úvahách obezřetný. Historie je plná příkladů, kdy i ty nejopatrnější prognózy selhaly a jejich autoři se zesměšnili. Nechci, aby mě potkal podobný osud, a proto si ve vztahu k budoucnosti tak vzdálené, jako je jedno století, dovolím jen opatrně naznačovat.
Za sto let nebudou Češi existovat. To je evidentní. Po většinu historie Češi neexistovali, a tak je jen otázkou času, kdy se k nebytí zase vrátí. Pokud před sto lety intelektuály bavilo vymýšlet, co to znamená být Čech, dnes to nebaví vůbec nikoho. Určitě ne intelektuály. V posledních letech je naopak velmi živá debata na téma, kdo Čechem není a kdo jím ani nikdy být nemůže. Za pár let tato debata vyústí v jediný možný výsledek, tedy že Čechem vůbec nikdo není a nikdy nebyl. Tím se tato kapitola uzavře.
Obyvatelé s nesrozumitelným jazykem a několika málo zvyky, které se vesměs točí okolo morbidní konzumace alkoholu, se rozplynou v jiných uskupeních. Co ale zbyde, bude obývaný prostor a s ním mnoho otázek. Podobných, jako nás trápí i dnes ve vztahu k zaniklým civilizacím starých Egypťanů, Mayů, Slováků nebo Inků. Proč to všechno stavěli? Kdo je k tomu nutil? Jsou jejich stavby tajným znamením pro mimozemské civilizace, nebo se jen hrozně nudili? Za sto let se budou ti, kdo v tomto prostoru budou žít po nás, ptát úplně stejně.
Z předchozích staletí nám zůstaly hrady, zámky, chrámy, kostely, kaple, stará náměstí s měšťanskými domy. Mladá republika k nim pak přidala funkcionalistické klenoty. To jsou budovy, které přetrvaly a které udržujeme více méně pohromadě, abychom je mohli navštěvovat a fotit se v nich. Chlubíme se „matičkou stověžatou“, kostelem v každé vesnici a zámkem na každém kopci.
Je škoda, že tady nebudeme, až budou ti po nás obdivovat naše dílo. Moc toho není, ale něco přece. Třeba ty zvláštní krabice bez oken, které obklopují každé město. Svou záhadností si v ničem nezadají s Machu Picchu.
Proč jsou jejich menší repliky uvnitř měst a ty velké na okrajích? Museli lidé do těch velkých konat pravidelné pouti? Proč k nim vedly obrovské silnice? Urazili by své bohy, pokud by za nimi přišli pěšky? Pokud by snad nepřišli?
Ale pak se pohrnou další otázky: stavěly se vůbec pro lidi? Vždyť to vypadá, že se celý jejich svět točil okolo stroje, kterému říkali auto. Stavěli pro něj chrámy, lékařské domy, výstavní síně, obrovské dálnice a parkoviště a všechny nové budovy umisťovali tak, aby k nim mohlo auto přijet a zaparkovat. Proč to dělali? Čím si je tento stroj dokázal zotročit? Mnoho lidí v něm zemřelo, bylo to snad druhem vykoupení či spásy?
Kdysi dávno měly barokní chrámy návštěvníkům vyrazit dech, povznést lidského ducha. Funkcionalistické měly lidskému duchu sloužit. Ale komu slouží to, co stavíme dnes? Dokáže to někdy někdo pochopit?
Cílem není ohromit někoho v budoucnosti, zatímco my už budeme dávno mrtví. To by bylo směšné. Spíše vyslat vzkaz, že se naše životy odehrávaly v kulisách, které byly k životu přívětivé a dávaly smysl. Jenomže právě v tom selháváme zrovna teď a tady. Naše životy budou připadat budoucím badatelům směšné a absurdní. Nezbývá než doufat, že náš dnešní svět poslouží jako varování. Že vše, co jsme vybudovali, někdo srovná se zemí a na troskách postaví něco krásného.
Stanislav Biler (*1982, Žimrovice) je český spisovatel, sociolog, vlastenec a cestovatel. Narodil se v podhůří Nízkého Jeseníku. Publikuje analýzy a komentáře v českých médiích. V roce 2017 mu vyšla v průvodci To je Brno (TIC) kapitola o vybraných vesnicích jižní Moravy a ve stejném roce pak kniha Nejlepší kandidát (Druhé město). V minulosti pracoval jako dělník, výzkumník, pracovník call centra nebo televizní dramaturg. Žije v Brně, ale rád by žil někde jinde.
Úvodní sekvence francouzsko-japonského filmu Červená želva z roku 2016 ukazuje trosečníka, kterého mořská bouřka vyvrhne na neobydlený, neznámý ostrov. Pojďme si na chvilku představit, že jsme (myšleno všichni obyvatelé Česka) právě v roli takového trosečníka, který byl vržen do současné české společnosti a zajímá ho, na jakém ostrově se octnul a co důležitého jej na něm až do roku 2118 čeká.
První, co by našeho trosečníka na Česku zaujalo, je jeho zřejmé bohatství – ostrov obsahuje v hojné míře vše, co domorodci potřebují – má dostatek vody, spoustu úrodné půdy, rozsáhlé lesy i nemalé nerostné zdroje. A nejen to, ostrov je mimořádně bezpečný a všechny funkce plní v porovnání s jinými ostrovy velmi dobře.
Pokud by se však náš trosečník rozhlédl jen trochu pečlivěji, musely by ho zaujmout přinejmenším tři velmi zjevné paradoxy a z nich vyplývající obavy.
První souvisí s rozporem mezi popsaným bezpečím i bohatstvím ostrova a spokojeností jeho domorodců. Obývají jej totiž v zásadě brblalové, kteří se vyděsí jakéhokoli nezvyklého vánku a kterým nedochází, že si na naprosté většině ostrovů stejného moře žijí lidé spokojeněji, i když materiálně hůře. Jinak řečeno – marné brblání je zde jedním z nejoblíbenějších sportů.
I když nás tento paradox krásného ostrova a nespokojených obyvatel může trápit, neznamená nic fatálního ve srovnání s paradoxem druhým. Ten se totiž týká rozporu mezi tím, co ostrov dává nám (domorodcům) a co my jemu. Půda, kterou máme k dispozici, je úrodná a přírodní podmínky příznivé, ale jestliže si veškerou plochu této úrodné půdy představíme jako jedno fotbalové hřiště, každý rok z něj odkopeme a naházíme do moře dva čtvereční metry. Toto viditelné snižování plochy, bez které se dlouhodobě neobejdeme, navíc podporuje vláda našeho ostrova dotačními programy a ostatním je to do značné míry lhostejné. Bohužel totéž platí i pro lesy, podzemní vodu a čistotu ovzduší. Jinými slovy: z ostrova Česko bereme, ale nevracíme. Což by většinu rozumných trosečníků s výhledem na rok 2118 určitě vyděsilo.
Čímž se dostáváme k poslednímu paradoxu. I kdybychom dokázali zmírnit míru brblání domorodců a uměli je přesvědčit, že házení úrodné půdy ze skal do moře nepřispěje budoucí prosperitě ostrova, zůstane nám rozdělený, a tudíž akceneschopný ostrov. Jedna jeho část upřímně nemá ráda tu druhou a jediné, na čem se dokážou shodnout, je, že pravdivá fakta jsou méně důležitá než příslušnost k jednomu ze dvou rozdělených kmenů. V skrytu duše sice všichni vědí, že budou muset žít spolu a žádná ze stran nemůže tu druhou polovinu postavit mimo zákon či vyhnat, ale na vědomé úrovni místo pokusů o smíření kreslí moralizující mapy těch dobrých a zlých.
To, jak bude vypadat Česko v roce 2118, podle mého názoru záleží na tom, jak se tady a teď dokážeme vyrovnat s těmito třemi paradoxy – paradoxem věčných brblalů v krásné zemi, paradoxem těch, kteří bez uzardění berou, ale nedávají, a paradoxem přijetí skutečnosti, že tu budeme muset spolu žít, ať už si jeden o druhém myslíme cokoli.
Pokud tyto tři paradoxy překonáme, nemám o budoucnost ostrova Česko žádné obavy. Pokud ne, čeká nás dlouhé období hledání nového začátku, a možná dokonce i nového domova.
Bohuslav Binka (*1973, České Budějovice) je environmentální etik a filozof. Doktorát z filozofie získal na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dlouhodobě působí na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, od roku 2012 jako její vedoucí. Roku 2014 se habilitoval spisem Slepé skvrny environmentální etiky a obdržel titul docenta. V roce 2008 vydal publikaci Environmentální etika (Masarykova univerzita).
Sedím v čekárně adiktologie. Místnost je to malá. Opticky ji rozšiřují digitální nátěry na stropě a stěnách, které promítají navazující fiktivní prostory. Architektura se už nezabývá fyzickým prostorem, ale obrazy, které jej zprostředkovávají. Už dávno nejsou potřeba okna. Vyměnili jsme je za obrazovky s výhledy do neexistujících rušných ulic, na koruny stromů cedící virtuální slunce, na odlesky lamp klouzající po naprogramované hladině nočního jezera. Samozřejmě lze mít za oknem i vrcholky osmitisícovek nebo nepřehlednou džungli. To už se ale dneska nenosí. Doba, kdy si lidé libovali v exotických výhledech, je dávno pryč. Dneska se tomu říká návrat k přirozenosti. Je to prý zdravější. Obzvlášť pro netoliky.
Sedím v plastovém křesle imitujícím proutí. Jsem nervózní. Úzkost ve mně bují jako nádor a stahuje svaly zad. Palec pravé ruky přejíždí v transu po džínách sem a tam, jako by svým bříškem hledal skleněný displej. Můj mozek je závislý na přísunu informací. Každých sedm minut potřebuje jakoukoli informaci přijmout, aby ji během dvou minut vyhodnotil a během dalších dvou minut zapomněl. Už týden jsem bez všeho s přívlastkem smart. Bez hodinek, bez sluchátek, bez brýlí, bez svetru. První abstinenční příznaky jsem pocítila už po třech hodinách. Od té doby mi prázdno teče žílami, klouže labyrintem cév, bobtná v temných dutinách lebky. Pocítím malou úlevu, když stěnová fólie přestane promítat prostor a nahodí krátký reklamní spot. Opisuje se do mě jméno značky. Jedna reklama za hodinu zaplatí provoz adiktologického centra na celý den. Na reklamu navazují rychlé zprávy a politická diskuze. Debaty se může účastnit každý, kdo má v kapse víár brýle a založený avatarovský účet. Přihlásíte se a váš avatar se usadí v iluzorním hledišti a zdánlivou rukou se přihlásí o slovo.
Diskuze je u konce a prostor čekárny se opět naprogramovaně rozšíří. Očima osahávám, kde končí zeď a začíná obraz. Pohledem narazím na malého pavouka na digitálních parketách. Nevím, jestli je skutečný, nebo ne. Vypadá to, že leze. Pomalu se sune ke škvíře mezi neexistujícími dřevy a do ní zalézá. Takže zase nic. Jsem tady úplně sama a nehty vyrývám rýhy do probarveného plastu křesla.
Reklamu na prášky jsem zhlédla, takže na mě může přijít řada. Nikdo nečekal přede mnou a nikdo nečeká po mně. Elektronický systém fronty eliminoval. Podobně jako některá místa. Úřady, banky, pošty a školy jsou virtuální a z veřejného prostoru měst se staly interaktivní displeje. Jakmile kolem nich projdu, vyhodnotí moji náladu i identitu, ke které jsou přiřazeny informace o mém věku, pohlaví, zaměstnání, zájmech a celé historii finančních transakcí. Během okamžiku jsou mi nabídnuty nejvhodnější produkty v nejbližším okolí. Když mám hlad, nabídnou mi zdravý zeleninový salát z restaurace za rohem. Když je mi zima, objeví se kabáty a čepice. Když je mi smutno, zabliká seznamovací agentura a rychlý sled právě připojených mužů.
Vycházím z ordinace s prášky na lepší náladu a menší třas v rukou. Venku mi pod nohama zašustí podzimní listí. Robotický zametač je ještě nestihl uklidit. Nevadí. Shýbám se a zvedám jeden z listů. Je sytě barevný a v jeho žilkování vidím potoky slévající se z horských strání. V jednom listu jako by byl celý svět. V jedné části celku obsažený celek. Schovám si ho do kapsy s pocitem, jako bych si tam strčila celý vesmír. Všechno to najednou vidím z výšky. Ještě to není tak zlé. Mám v kapse vesmír, který žádný displej nepřečte.
Anna Beata Háblová (*1983, Praha) je architektka a básnířka. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde se pak v rámci doktorského studia věnovala problematice obchodních center. V roce 2017 publikovala k tomuto tématu knihu Města zdí. Život a smrt obchodních center (Dokořán, IPR Praha). Dosud vydala tři sbírky básní, Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015) a Nevypínejte (Dauphin, 2018).
Sedmnáctiletá Kateřina, rodačka z nejžádanějšího domova Evropy 22. století, se chystá na čtyřdenní víkend. Ještě neví, jestli budou s kamarády procházet denní i noční Prahou a potkávat nové známé, nebo možná pojedou odpočívat do lehce dostupných hlubokých lesů. A nebo to je sen? Co když ji rodiče ven pro jistotu nepustí, lesy už žádné nejsou a hlavně musí celý týden pracovat, protože nemá na robota a protože prací pomáhá vůdci zachránit celou zemi?
Nevím, jak bude za sto let. Pro spokojenou budoucnost ale budeme potřebovat dobrý způsob rozhodování o věcech, které se dotýkají mnoha lidí najednou. Jak předejít roztržkám sousedů, či dokonce válkám mezi skupinami obyvatel? Jak motivovat lidi, aby stavěli krásné domy, zvelebovali veřejná prostranství a sázeli stromy, když to je pro ně drahé? Budeme muset najít způsob, jak hledat nejen funkční, ale i pro většinu pochopitelná řešení problémů nepředvídatelného a měnícího se světa.
Kateřinini předci budou v polovině 21. století oproti jejich známým z venkova bohatnout stále více, ale navzájem si budou rozumět stále méně. Města, a zvláště ta velká, jsou již dnes motory ekonomik. V hustě osídlených oblastech jsou vyšší platy a produktivita, více nových nápadů a dostupnější služby, ale v průměru také vyšší kriminalita a ne o moc spokojenější či zdravější lidé. Rozdíly mezi městy a venkovem se budou nadále zvětšovat a kvůli tomu dále poroste i společenská a ekonomická nerovnost.
Uvnitř měst je přitom dohoda spíš složitější, volné trhy zde mají více nedostatků. Nefungují, když obchod mezi dvěma stranami ovlivní i někoho dalšího. Čím více nás žije blízko sebe, tím jsou tyto efekty silnější. Kuřák v mé hospodě otravuje nájemníka o patro výše. Krásný dům v okolí dělá radost i těm, kteří za něj nezaplatili. Už nyní víme, že výhled na architektonicky zajímavou budovu zvyšuje cenu bytu o jednotky procent. Ekonomie pak radí, že by samospráva měla krásné počiny dotovat, protože z toho budeme mít prospěch všichni.
Velká města časem začnou řešit podobné otázky, jaké nyní rezonují na mezinárodní úrovni, například migrace a sebezájem států. Čím více se budou města lišit od zbytku země, bohatstvím i způsobem života, tím více si o sobě budou chtít rozhodovat sama, začnou se osamostatňovat a uzavírat. To může způsobovat nesváry uvnitř států, jaké jsme dosud nepoznali. Společnost se bude muset naučit lépe se dělit. Už na to bude dost bohatá. Naučí-li se to, Kateřinini rodiče si budou užívat. Pokud ne, mohou žít v nezaslouženém strachu.
Možná se společnost dostane na další velké křižovatky. Historie a statistika nás učí, že nerovnost je překážkou rozkvětu a prosperity. Když se lidé nedokážou dohodnout na dobrých řešeních, vzrůstají konflikty. Díky vědě máme důkazy, že dlouhodobá úspěšnost zemí nezáleží ani tak na nerostném bohatství nebo geografické poloze. Nejdůležitější je, aby rozhodování nemohl ovládnout jednotlivec či malá skupina. Silní vládci si často vedou deset let skvěle, ale téměř vždy se pak jejich zájmy dostanou do konfliktu se zájmy společnosti a začne mela.
Katka bude mít každopádně jednu velikou výhodu. Její praprarodiče budou daleko vzdělanější než naši. My už konečně chápeme, že vzdělání je nejlepším lékem na chudobu, nerovnost i konflikty. Budou vzdělanější, takže tohle všechno jim bude úplně jasné a ještě přijdou na snadné řešení.
Filip Matějka (*1980, Praha) je ekonom. Studoval fyziku na Univerzitě Karlově, doktorát z aplikované matematiky získal na Princetonské univerzitě. Je výzkumným pracovníkem Národohospodářského ústavu AV ČR a členem CERGE-EI. Studuje zejména makroekonomii, ekonomickou teorii, ekonomii informací a behaviorální ekonomii.
Druhý díl odpovědí naleznete zde.
Třetí díl odpovědí naleznete zde.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |