Erik Tabery, Filip Tittl, Lukáš Tittl, Filip Landa.
Erik Tabery, Filip Tittl, Lukáš Tittl, Filip Landa.
Erik Tabery.
Erik Tabery.
Filip Tittl.
Filip Tittl.
Lukáš Tittl.
Lukáš Tittl.
Filip Landa.
Filip Landa.

Česko 2118 – 3. díl

Erik Tabery, Filip Tittl, Lukáš Tittl, Filip Landa

Jak bude Česko vypadat za sto let? Jaká témata budou společností rezonovat a jaký budou mít dopad na vystavěné prostředí? Jak budeme bydlet, cestovat, pracovat, komunikovat? A budeme tu ještě vůbec? Oslovili jsme vybrané osobnosti z oborů architektury, urbanismu, ekonomie, dopravy, environmentalistiky, sociologie i publicistiky, aby se s námi podělily o své vize budoucnosti.

 

 

Moderní se starou duší

Erik Tabery

George Orwell v jedné své eseji napsal, že „politické předpovědi jsou obvykle mylné“. Tu a tam se nám sice zadaří, ale Orwell k tomu dodává: „Obecně řečeno, člověk má pravdu jen tehdy, když se jeho přání či obava shodují s realitou.“ A když tak myslím na budoucnost, cítím, že se ve mně perou právě oba tyto přístupy, jeden chce vyprávět to, co bych rád, a druhý to, čeho se obávám. Nelze také zcela opustit fakt, že tento text vzniká za jisté politické a společenské atmosféry. Člověk, který se díval do budoucnosti v roce 1911 a pak třeba v roce 1915, musel vidět lidstvo a jeho budoucnost ve zcela odlišných souvislostech. Tolik na úvod.
Vše nasvědčuje tomu, že i v příštím období se u nás bude odehrávat střet touhy po svobodě s přáním žít ve zdánlivě bezpečné kleci. Pakliže dnešní poměrně luxusní etapu dějin, kdy se přesto bojíme i vlastního stínu, dokážeme zvládnout, dávalo by to naději, že nás to posílí pro skutečně horší časy. Pokud se ale sesypeme už nyní, hrozí nám bohužel temnější budoucnost. Nízké sebevědomí nás bude stále silněji utvrzovat v tom, že nic nesvedeme a ničemu zlému nedokážeme čelit. Tak to prostě vzdáme.
Následně by záleželo, jestli bychom si nesvobodu přivodili sami, nebo by přišla nějakým zásahem zvenku (třeba rozpadem EU). Pokud sami, proces by byl zřejmě postupný a většině by to tak ani nepřipadalo. Prostě by se vzdala svých svobod výměnou za pomyslný klid a sociální jistoty. Když by nedošlo k zásahu silou (vojensky, změnou ústavy...), většina by si ničeho ani nevšimla.
Případný rozpad Evropské unie by znamenal Evropu v naprostém chaosu, takže i menší šanci, že by se nás někdo v případě okupace zastal. Každý by se staral o sebe. Naděje, že bychom přečkali pár let totality a pak se zase vrátili k demokracii, je mylná, protože vychází jen z pohledu do historie. Svět technologií se dnes mění tak rychle a dokonale, že vytvořit nějaký alternativní polis (cosi jako byla Charta 77) by bylo mnohem náročnější, ne-li nemožné.
Za sto let budeme platit jen svou tváří. Budeme se jí prokazovat na letištích. Všudypřítomná skenovací zařízení nás budou sledovat více méně na každém kroku. Státní moc tak získá dokonalou kontrolu nad vším, co se v zemi děje. Češi budou vzpomínat na skvělé období po roce 1989, budou ukrývat knihy a fotografie Václava Havla a nebudou schopni pochopit, že si tehdejší generace nevážily svobody.
Ale rád bych také popsal pozitivnější vizi, tu, kterou bych si přál. Evropě – a nám s ní – nakonec dojde, že všichni řešíme ty samé problémy a výzvy. Bude následovat integrace ještě pokročilejší, než jak ji dnes známe ze Spojených států. A o to více se bude pěstovat kultura jednotlivých národů, měst a obcí.
Kontinent se propojí hustou sítí superrychlých vlaků, upřednostňovaných pro jejich ekologičnost. Soukromé dopravní prostředky nebudou poháněny drahým a škodlivým benzínem či naftou, ale bude se více využívat solární energie.
Ta se ostatně stane dominantní, protože pokročilá technologie umožní nabíjet vysokokapacitní akumulátory i ze slabého svitu. Téma energie a životního prostředí se stane naprosto zásadním, protože lidstvo pozná (možná po sérii katastrof), že může přijít o vodu, a pokud nechce vyvolávat stále větší a větší výkyvy přírodních živlů, musí být rozhodnější. Budovy porostou do výšky, aby se do nich vešlo více lidí, ale ponesou také plochy pro zeleň a zvířata.
Drtivou většinu manuální práce zajistí stroje a roboti. Lidé budou zadávat úkoly, dominantní zaměstnanecká aktivita bude myšlenková, kreativní.
Mnohem výraznější role připadne ženám. Možná se svede debata o kvótách pro muže, protože jich bude v rozhodovacích pozicích méně. Ženy se už dnes lépe připravují na budoucnost, jsou aktivnější, přibývají na vysokých školách a opouštějí představu, že jejich místo je „jen“ někde.
Ale i když se nám bude dařit, budeme stále přemýšlet o tom, jestli by někde jinde nebylo lépe. Že kdyby nás ostatní nechali, ukázali bychom světu, co se v nás skutečně skrývá.

 

Erik Tabery (*1977, České Budějovice) je publicista. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a od roku 1997 působí v časopisu Respekt, od roku 2009 jako jeho šéfredaktor. Je autorem knih Vládneme, nerušit (Paseka, 2006), Hledá se prezident (Respekt Publishing, 2008) a Opuštěná společnost (Paseka, 2017).

 


Blíž, než si myslíte

Filip Tittl

Když se procházíte po nedávno dokončeném Parku královny Alžběty v Londýně, narazíte na velkou prosklenou vitrínu, která návštěvníkům přibližuje plánovací historii parku a okolí. Popisuje proměnu nevyužitého brownfieldu a zapomenuté oblasti mezi železničními tratěmi na novou čtvrť s parkem a sportovišti, jeho využití v rámci olympiády v roce 2012, doplnění zastávky vysokorychlostní železnice na trati na kontinent a další velké infrastrukturní projekty. Výstavka je uvedena výmluvným nadpisem „Turning a 30-year plan into a reality“.
Tato věta dobře ilustruje fakt, že pokud jde o plánování města a jeho postupnou proměnu, čas se počítá na desetiletí. Dvacáté druhé století je z tohoto pohledu mnohem blíž, než by se mohlo zdát.
Dlouhodobost plánování a vůbec vzniku společenských zadání potvrzuje i pohled do historie. Jan Antonín Baťa představil vizi dálnice napříč Českem ve třicátých letech. První úsek byl pak otevřen v roce 1971, téměř o čtyřicet let později. Poslední chybějící část mezi Přerovem a Lipníkem nad Bečvou se dnes – po osmdesáti letech – zčásti staví a zčásti projektuje. Vysokorychlostní tratě se v tehdejším Československu poprvé dostaly do plánů a koncepcí v osmdesátých letech, dnes se připravuje studie proveditelnosti na první z nich s horizontem realizace za deset let. Nejde ale jen o infrastrukturu. Celá poválečná bytová výstavba až do osmdesátých let byla založena na teoretických postulátech z let dvacátých a třicátých. Pokud jde o současné paradigma v plánování měst, v Evropě se o kompaktních polyfunkčních čtvrtích v místech brownfieldů hovoří od počátku osmdesátých let a u nás od počátku let devadesátých. První skutečně velká realizace v Praze – zástavba jižní části Smíchova – se dnes připravuje a bude hotová nejdřív za pět let. Můžete samozřejmě namítnout, že jsme v Česku pomalí, a nezřídka to skutečně platí, ale úvodní příklad z Londýna ukazuje, že proměna měst zkrátka trvá, i když všechny procesy běží, jak mají.
Proveďme tedy jednoduchou aritmetiku: významné stavby a realizace, které budou ovlivňovat tvář našich měst na přelomu 21. a 22. století, spolknou klidně třicet let formulování zadání a plánovací a projektové přípravy. Důležitá rozhodnutí budou činit lidé po dvaceti i třiceti letech profesionální kariéry. To v součtu znamená, že generace, která bude podobu Česka za sto let zásadním způsobem ovlivňovat, přijde už někdy za deset let na střední školu a za dalších pět na vysokou. A to už rozhodně není žádná kosmicky daleká budoucnost.
Jaké znalosti a schopnosti si do profesionálního života odnesou, jak budou schopni vzájemně spolupracovat a komunikovat a co za poučení si vezmou z historie? To je velmi autentická současnost a zodpovědnost nás, naší generace. A troufám si tvrdit, že na těch deset let máme spoustu práce. Začít bychom mohli třeba uvědoměním si faktu, že většina prostředí, ve kterém se pohybujeme, je naplánována a navržena, a je proto výsledkem série rozhodnutí – nejen čistě odborných, ale i společenských a politických. Že tedy architektura a urbanismus spíše než do kulturní rubriky patří na stránky společenského a ekonomického čtení. A že znalosti o plánování města a porozumění těmto procesům patří nejen do specializovaných studijních oborů, ale v základních obrysech do povědomí každého občana.

 

Filip Tittl (*1984, Praha) je architekt a urbanista. V praxi i výzkumu se věnuje zejména plánování měst, návrhům obytných čtvrtí a veřejným prostranstvím. Vede projekty koncepčních úprav sídlišť a experimentální projekty v oblasti územního plánování. Je spoluzakladatelem kanceláře UNIT architekti.

 


Doprava za sto let

Lukáš Tittl

Za sto let bude Česko určitě vypadat jinak než dnes. Nemyslím si ale, že bude jako vystřižené ze sci-fi filmu, ve kterém se dá cestovat v čase a teleportovat všude, kam si člověk vzpomene. Budeme stále chodit do práce, i když možná méně než dnes, budeme se chtít bavit a trávit volný čas podobně jako dnes. Nebudeme jezdit na dovolenou na Měsíc, ale pořád spíš k moři nebo na lyže. Jako dopravní inženýr bych se chtěl zaměřit na to, jak by mohla za sto let vypadat doprava. Již dnes pozorujeme trend rostoucí mobility, tedy toho, jak často a na jakou vzdálenost lidé cestují. Tento trend bude pokračovat a naším úkolem bude zajistit, aby i s rostoucí dopravou byl její vliv na obyvatele a přírodu nižší.
Důležitým tématem bude CO2 neutralita, tedy zajištění energie pro potřeby společnosti, aniž by se spotřebovávala další fosilní paliva. Energií budoucnosti bude jistě elektřina, ale bude potřeba s ní šetřit. Proto se ke slovu dostanou energeticky méně náročné druhy dopravy.
Především to bude kolejová doprava, která v přepočtu na přepravené osoby spotřebuje řádově méně energie než doprava silniční, navíc má menší negativní vliv na okolní prostředí, spotřebuje méně místa na výstavbu a dokáže nabídnout daleko vyšší rychlost a pohodlí. Hlavní páteří dopravy v Česku se stanou nové vysokorychlostní tratě, jejichž dokončení přijde mnohem dříve než za sto let. Vysokorychlostní železnice bude mít zásadní vliv na dálkovou dopravu v Česku i Evropě, protože bude rychlejší a zároveň levnější než automobilová doprava.
Automobilová doprava nezanikne, bude nadále nepostradatelnou složkou, ale bude se proměňovat. Spalovací motory dříve či později nahradí nové technologie. Za nejslabší článek pokračující elektrizace automobilu považuji přetrvávající otázku skladování elektrické energie. Kam s bateriemi? To bude jedno z výrazných témat v dopravě v příštích sto letech. Auta se jistě budou umět řídit sama, ale představa, že to tak budou dělat všechna a pořád, je dle mého názoru lichá. Vždyť spousta z nás jede někam autem právě proto, že ho může vlastnoručně řídit, a tato touha bude aktuální i za sto let. Změní se ale chápání jejich vlastnictví. Už dnešní generace mileniálů je zvyklá veškeré informace sdílet a obdobné to bude i s automobily. Představa, že jsme si na začátku 21. století kupovali vlastní vozy, které nás stály více než jeden roční čistý příjem, a potom jsme je po 98 % doby jejich životnosti nechávali stát zaparkované, vyvolá za sto let úsměv. Lékem na dnešní kolony na silnicích však není ani elektromobilita, ani sdílená nebo samořiditelná auta. Jediným řešením na přeplněné silnice bude vždy jen nižší využití automobilové dopravy.
Jestliže plány z dob první republiky předpokládaly výstavbu lokálních letišť a věštily letecké dopravě v rámci státu vzestup, pak uplynulých sto let ukázalo, že to nebyla ta nejlepší volba. Zájem o cestování letadly v rámci kontinentu bude dále opadat, vytlačí jej vysokorychlostní vlaky a létání zůstane hlavně jako prostředek pro cesty přes oceán.
Do dopravy, především do té nákladní, se zapojí také drony, ale kvůli vysokým energetickým nárokům a restrikcím ve vzdušném prostoru nepředpokládám, že by to bylo zapojení výrazné. Obdobně jsem skeptický k hyperloopu a dalším podobným technologiím, kterým se dnes věští závratná budoucnost.
V důsledku vzrůstajícího tlaku na přesnost bude postupně zavedeno chytré řízení umělou inteligencí místo lidmi.
Města budou větší než dnes a bude v nich bydlet více lidí. Ulice budou muset pojmout více dopravy, ale protože nejsou nafukovací, využití prostoru bude muset být efektivnější. Stále větší roli bude hrát doprava veřejná. Aby obstála, budou se muset rozvíjet a vzájemně spolupracovat všechny její druhy – železnice, metro, tramvaje i autobusy. Autobusy budou také na elektřinu, a to stále častěji formou trolejbusů. Jestli budou mít tou dobou ještě „tykadla“, tedy kladky na sběr proudu z troleje, anebo budou elektřinu brát bezkontaktně z vozovky, to se nechme překvapit.
Spíše než samotné dopravní prostředky se změní naše přemýšlení. V příštích sto letech se bude především rozvíjet hlubší spolupráce všech prostředků s důrazem na minimalizaci dopadů na okolí, snížení energetické náročnosti a nabídku nových služeb na palubách dopravních prostředků. To vše bude opět, stejně jako před sto lety, pod „taktovkou“ elektrické energie.

 

Lukáš Tittl (*1990, Praha) je dopravní inženýr. Vystudoval Fakultu dopravní ČVUT v Praze, obor dopravní systémy a technika. Od roku 2013 pracuje na IPR Praha v kanceláři dopravní infrastruktury. V roce 2016 byl spoluautorem vítězného návrhu mezinárodní urbanistické soutěže „Budoucnost centra Brna“, která hledala podobu centrálního přestupního uzlu a okolí.

 


2084

Filip Landa

Odpočatý se probouzím, políbím manželku, čistím si zuby a snídám – aspoň některé rituály zůstávají neměnné. I když mi za pár dní bude sto let, mám díky dostupné stomatologické péči stále svoje zuby. Není se čemu divit, průměrná délka života roste geometrickou řadou. Základem jsou kvalitní potraviny, zdravé životní prostředí, vyspělá medicína a genetické inženýrství.
Z Prahy dnes přijedou bývalí kolegové, vlakem VRT tu budou za půl hodinky. Ačkoli o tom kdysi byly dohady, nádraží nakonec zůstalo v centru města. A ukázalo se to jako správné rozhodnutí. Půjdeme navštívit přátele v redakci ERA21, která dnes slaví 84 let od svého založení. Pozváni byli všichni, kdo se na obsahu časopisu kdy podíleli. Vyprávím-li o skromných podmínkách, v nichž ERA21 vznikala za mého působení, nikdo mi nevěří. Dnes jde o nejčtenější oborový časopis, a nedávno se dokonce stal povinnou četbou na školách. Učitelé pochopili, že architektonické vzdělávání středoškoláků přispívá ke kultivaci našeho prostředí. A pak že tištěná média nemají budoucnost!
Provádím kolegy městem, kde se přirozeně mísí všechny historické vrstvy architektury. Intenzivní zástavba vychází ze srozumitelného masterplánu, který jednoznačně definuje hranici mezi sídlem a krajinou. Kancelář architekta města, fungující kontinuálně 68 let a vedená respektovaným odborníkem, má dostatečné pravomoci a ví naprosto přesně, co chce. Architektonická soutěž se postupně stala nejvyužívanějším způsobem zadávání zakázek a osvícená politická reprezentace ji umí uplatňovat.
Právě nám dal přednost ojedinělý elektromobil – jaký blázen tu ještě dnes jezdí autem? Ideální způsob pohybu po městě je pěšky, vše má logické návaznosti a zcela zmizel smog vzduchový, vizuální i akustický.
Dvoustého výročí republiky v roce 2118 se už sice nedožiju, ale moje děti snad ano. Vždyť jim ještě není ani sedmdesát a užívají si nejlepší léta svého produktivního života…
… vtom zvoní budík. Zdál se mi krásný sen, ale bohužel musím po pouhých dvou hodinách spánku zase vstávat. Zuby si nečistím, neb žádné nemám, a nesnídám, neb není co snídat. I kdybych zuby měl, nejsou zubaři. Na zubní pastu má monopol jediná firma, která lidem chrup účelově kazí, aby se na následné léčbě napakovala zdravotnická organizace patřící stejnému koncernu.
Neznám nikoho tak starého jako já – kdysi jsem snad četl o jednom stoletém architektovi, ale v době cenzurovaného internetu a fake news se ani nedá zjistit, zda ten člověk skutečně existoval. A sám nechápu, jak jsem se mohl v prostředí s kontaminovanou vodou a potravinami dožít tak vysokého věku. Genetické inženýrství je místo k léčbě zneužíváno výhradně k produkci lidských mutantů, kteří představují levnou pracovní sílu pro naši oligarchii.
Cítím se sám. Období před zánikem našeho časopisu si vybavuji jen matně. Byl zakázán poté, co se ho v roce 2028 pokusil koupit koncern našeho prezidenta, ale vydavatelství na jeho podmínky nepřistoupilo. Stejně to nikdo nečetl.
Odjíždím do práce. Míjím obrovská prázdná parkoviště a zarostlé montované haly, tzv. město duchů. Tam, kde kdysi stávalo náměstí s barokními domy a podloubím, je dnes kamenolom. Na bráně s ostnatým drátem čtu nápis: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ Kde jsem to už viděl?
Teď, po třetí světové válce, už je stejně všechno jedno. V posledních zprávách jsem se dozvěděl, že na celé planetě žije už jenom milion lidí. Od té doby nemám žádnou další informaci o tom, co se děje mimo hranice našeho teritoria.
Oslavy 200 let Československa už nejspíš ani neproběhnou. Rozklad tradičních hodnot a genetická degradace způsobily, že se už několik let na světě nenarodilo ani jedno dítě. Nejenže tu za 34 let nebudou žádní Češi, ale nejspíš tu nebude ani lidstvo samotné.
… zpocený jsem se opět probudil. Přemýšlím, který z předchozích dvou snů bych si vybral. Nejspíš ani jeden. Chcete-li rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech a představách o budoucnosti.

 

Filip Landa (*1984, Litoměřice) je architekt a poutník. Vystudoval Fakultu umění a architektury TU v Liberci, praxi absolvoval v Nizozemsku a v USA. Spolupracoval s pražským ateliérem Sféra architekti, od roku 2016 provozuje samostatnou praxi v Českých Budějovicích. Stojí za vznikem platforem Liberec-Reichenberg.net a Litoměřice-Leitmeritz.net. Od roku 2012 spolupracuje s časopisem ERA21, nejprve jako kurátor a externí redaktor, od roku 2017 jako šéfredaktor.

 

První díl odpovědí naleznete zde.

Druhý díl odpovědí naleznete zde.

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.