Jan Hanzlík; foto: Tomáš Hejzlar.
Jan Hanzlík; foto: Tomáš Hejzlar.
Jan Hanzlík; foto: Tomáš Hejzlar.
Jan Hanzlík; foto: Tomáš Hejzlar.

Z vlastní zkušenosti vím…

Rozhovory Jakuba Kopeckého, Elišky Pomyjové a redakce s vybranými respondenty průzkumu 2/4

Statistika má, jak známo, cenné údaje. Jemné odstíny skutečného života se ale obtížně škatulkují do grafů a tabulek. Abychom porozuměli problematice v celé šíři, potřebujeme obojí: tvrdá data i osobní příběhy. K rozhovorům jsme oslovili devět respondentů průzkumu pracovních podmínek. Záměrem bylo vytvořit pestrou paletu životních cest a zkušeností, proto vám představujeme architektky a architekty na rodičovské dovolené, s vlastní kanceláří, ve švarcsystému, zaměstnané i takové, kteří šli vlastní cestou a již téměř opustili obor nebo se za výdělkem přesunuli do zahraničí. Ve druhé části představujeme architekta a architektku, kteří si přáli zůstat v anonymitě, a teplického architekta Jana Hanzlíka.

 

Problémy řešíme, až když nastanou

Architekt, 33 let, Praha

Pracujete na živnostenský list pro jednoho hlavního odběratele. Jak se vypořádáváte s právním rámcem své činnosti?
Živnostenský list jsem si vyřídil hned po studiích. Již přibližně dva roky působím ve své současné práci, finanční ohodnocení je dostačující a nemám potřebu žádat o změnu. Vůči právnímu rámci své činnosti se nevymezuji. Že je na hraně zákona, nevnímám jako problém. Mně naopak dává svobodu věnovat se dalším činnostem. Je pravda, že teď moc vlastních projektů nestíhám, ale co se týče time managementu, stále hledám optimální stav. Zpočátku jsem měl představu neúplného úvazku a času navíc pro sebe. Teď to vypadá, že se práci v ateliéru budu muset věnovat na 90 % a vše ostatní omezit, takže se možná můj způsob uvažování změní.

 

Jak byste zhodnotil své pracovní podmínky?
Máme paušální měsíční výplatu a placenou dovolenou. Konkrétní hodiny si počítáme, vyhodnocují se jednou ročně. Elektroniku i software používáme firemní. Jako výhodu tohoto nastavení vnímám určitou jistotu práce do budoucna a projekty, ke kterým bych se bez zkušeností nedostal. Vážím si přístupu šéfa, který například vychází vstříc mým pracovním preferencím, a v souvislosti s tím v kanceláři budujeme modelovací koutek. Cením si, že s námi šéf jedná jako se sobě rovnými. Přestože jsem přišel s minimem zkušeností a pořád se učím, nikdo na mě nekřičí, nechová se ke mně povýšeně.

 

Vnímáte svou situaci jako do budoucna udržitelnou?
S manželkou (která je zaměstnaná) čekáme potomka. Dá se proto očekávat, že se naše momentálně komfortní finanční situace změní a budu muset začít řešit peníze. Zatím jsem si náklady do budoucna nepropočítával. Rád bych ale zůstal ve stejné firmě a výhledově mám v plánu si udělat autorizaci.

 

Jak vnímáte český kontext architektonické praxe z hlediska pracovních podmínek a architektonické profese obecně?
Práce ve švarcsystému se už na škole bere jako hotová věc. Tam se také normalizuje „dělání od nevidím do nevidím“. Což se v naší kanceláři neděje – termíny se samozřejmě musejí plnit, ale nekupí se jeden za druhým. Doteď mi moje situace vyhovovala. Je pravda, že když to srovnám s kamarády z Německa, vadí mi, že jsou jejich platové podmínky na zcela jiné úrovni a že je u nich normální být zaměstnaný. Možná jsem nad tím měl víc přemýšlet. Ale problémy většinou řešíme, až když nastanou, to je běžná lidská vlastnost.

 

Mnoho měst netuší, že existuje ČKA

Architektka, 30 let

Jste zaměstnaná v kanceláři rozvoje města. Co vás v současné práci nejvíce naplňuje?

Baví mě řešit otázky související s veřejným prostorem v kontextu města i v detailu. Analyzovat, studovat, vymýšlet metodiky, postupy a koncepce, ale také vyrážet do terénu, bavit se s lidmi o tom, jak prostor využívají. Na takové činnosti nebylo při práci v menších ateliérech tolik prostoru. Zajímavé jsou i participativní akce. Fascinuje mě pozorovat procesy „z druhé strany“ – komunikaci různých městských subjektů, vliv politiky. Jakými procesy je třeba projít, aby se ve městě něco změnilo.

 

Čím se liší práce v malých ateliérech a ve veřejném sektoru?
Rozdílů je více, například setkávání se s větším počtem lidí. V našem oboru se člověk při studiu i praxi dotkne různých témat a mnohdy není prostor jít do hloubky. Mými kolegy jsou teď dopravní inženýři, krajináři, grafici, sociální geografové či třeba odborníci na komunikaci s veřejností a propagaci. Díky různým úhlům pohledu jednotlivých profesí se na věci díváme v širším kontextu, navzájem se dozvídáme, co je pro koho důležité. Hodně se učím, třeba i nakolik jsou některá sdílená přesvědčení naší profese vzdálená realitě většiny ostatních.

 

Máte vedlejší zdroj financí kromě zaměstnání?
Momentálně s přítelem rekonstruujeme dům, takže na žádné vedlejší projekty nemám čas – náš dům je můj vedlejší projekt. Profesně i lidsky se na tom neskutečně učím. Hodně věcí si děláme sami a podobnou zkušenost bych těžko hledala jinde. Málokdy se stanete investorem, architektem/projektantem, stavbyvedoucím a prováděcí firmou / řemeslníkem zároveň.

 

Jakou důležitou schopnost každý den používáte, ale nenaučila jste se ji ve škole?
Tzv. měkké dovednosti – empatii, práci v týmu, komunikaci. V dobách, kdy jsem studovala, vedla škola spíše k individualismu. Přitom praxe je pravým opakem.

 

Vnímáte problém s důstojným ohodnocením naší profese?
Určitě. A do ohodnocení nezahrnuji jen finanční hledisko, ale také celkový přístup vedení a ostatní pracovní podmínky. V průběhu svých profesních zkušeností jsem narazila na nejrůznější přístupy, přičemž všechny práce v ateliérech byly buď na dohodu, nebo jako OSVČ. Dovolím si tvrdit, že ateliéry, kterými jsem prošla (celkem jich bylo šest), mají dobré jméno a jejich výsledky jsou v odborném světě ceněny. Přesto se přístupy lišily, a to především v množství respektu, který jsem od vedení cítila a který nesouvisel s rozsahem mých zkušeností.
V jedné ze svých prvních brigádních zkušeností jsem dostávala 40 Kč/hod s komentářem, že zbytek platu tvoří možnost získávat zkušenosti. Tak jsem sbírala zkušenosti a o víkendech pracovala za barem, abych si oddychla a přivydělala. Mám ale i opačnou letní zkušenost z ateliéru, kde bylo celkové ohodnocení skvělé. V jedné z prvních pracovních zkušeností po škole jsem dostala 100 Kč/hod, ale měla jsem pocit, že mě vnímají jako člověka, který nemá žádné své potřeby nebo mimopracovní povinnosti. Pracovní doba byla pevně daná, když se člověk o pár minut opozdil, musel se omlouvat. „Dovolenou“ si šlo vzít pouze, když si ji brali šéfové, v kanceláři jsem se třeba nesměla nasnídat a jednou mi na začátku měsíce oznámili, že si mám udělat měsíc volno, protože není na čem dělat. Pracovala jsem pro ně jako OSVČ a tolik podmínek bych nečekala ani v zaměstnání na hlavní pracovní poměr, kde je pracovní vztah ošetřen zákonem a smlouvou. Všech výhod využívali šéfové, zatímco já neměla žádné. Vydržela jsem tam čtyři měsíce.
Pro mě je práce na živnostenský list přípustná. Pokud ateliér nechce nebo nemůže zaměstnávat lidi na pracovní poměr a nabízí spolupráci pro živnostníky, měl by tomu ale odpovídat celkový charakter vztahu. Když jsem se ucházela o další práci, měla jsem jasno a hned jsem na pohovoru zaujala postoj: „Souhlasím s prací pro vás na volné noze, ale nemám jistotu smlouvy, stejně tak ji nemáte vy. Musíme si tedy vzájemně důvěřovat a vycházet vstříc.“ Měla jsem štěstí, že jsem narazila na lidi, kteří tento názor sdíleli. Spolupráce byla ve všech ohledech skvělá. Cítila jsem se jako platná a ceněná součást týmu.

 

Co je příčinou této situace?
Příčin vidím víc. Velkou roli hraje překrývání práce s inženýry projektanty, množství škol nabízejících studium těchto dvou oborů i jejich vnímání laickou veřejností. V případě malých investorů, zdá se, převažuje názor, že najmout si architekta je „záležitost pro horních deset tisíc“ nebo také že „architekt vytvoří nějakou studenou vilu jako své umělecké dílo a na má přání nebude brát ohled – nechci bydlet v mramoru, jsem obyčejný člověk, radši oslovím projektanta“. Takový názor dál podporuje to, že se v podobném duchu o architektech mluví a píše i v médiích.
Ani starostové a zastupitelé nejsou v drtivé většině srozuměni s tím, proč by měli oslovovat architekty či urbanisty nebo proč vypsat soutěž. Mnoho měst ani netuší, že existuje ČKA, která se soutěžemi pomáhá. Udělají výběrko, práci dostane projektant, často známý známého.
Je logické, že pokud není dostatek práce a investorů, odráží se to na sumách, které si architekti za svou práci řeknou. A když už se nějaký investor rozhodne najmout architekta, často se nechá opít rohlíkem. Neví, jak by kvalitní práce měla vypadat, oslní ho i špatná vizualizace a zaujmou návrhy vypadající „jako z časopisu“.

 

Napadá vás řešení?
Mluví samo za sebe, že je přidaná hodnota vnímána jako přidaná. Cílem investorů by měl být co nejlepší výsledek, hodnota vložená architektem by měla být požadována automaticky. Standardy kvality jsou u nás bohužel stále pozadu. Jako společnost nejsme zvyklí klást si otázky nebo se inspirovat jinde. Nepřemýšlíme kriticky. Téma, jak architekty vnímá zbytek světa, mě osobně velmi zajímá. Pokus o nápravu pokřivených představ a případná osvěta by mohly přinést velké ovoce.

 

 

V Praze je přearchitektováno

Jan Hanzlík, 33 let, Teplice

Jaké byly vaše pracovní začátky v architektuře?

Ještě před založením vlastní praxe jsem měl tu čest pracovat ve skvělé ústecké kanceláři 3+1 architekti. I s jejich podporou jsme se v roce 2014 rozhodli s kamarádem Honzou Kolmanem osamostatnit. Usoudili jsme, že v Teplicích je architektů tak málo, že nebude problém získat dost zakázek. Pojmenovali jsme svou kancelář 2teliér [dvateliér]. Před třemi lety jsme se s Honzou rozešli a já nyní pokračuji pod vlastním jménem.


Měl jste k založení vlastní praxe ještě nějakou další motivaci? V čem spatřujete výhody a nevýhody tohoto způsobu práce?
Mít vlastní praxi v jednom člověku by mě předtím asi ani nenapadlo, bál bych se toho. Výhody jsou jednoznačné – svoboda a možnost zařídit si vše po svém. Na druhou stranu za vlastní chyby člověk zaplatí, což se ukázalo poměrně záhy. Hned od začátku jsme ve 2teliéru dělali středně velké a docela pěkné zakázky, které se nám ale vinou naší nezkušenosti rozsypaly pod rukama. Ukázalo se, že si know-how musíme doslova koupit. Já ani Honza jsme neměli finanční zásoby, museli jsme si půjčit. Kdybych tenkrát neměl ještě částečný úvazek na NPÚ, už bych s ateliérem musel praštit a kdoví, co bych teď dělal. Jenom díky tomu, že jsem mohl domů donést aspoň těch 10 tisíc korun ze zaměstnání a pár tisíc navíc z podnikání, mohla i moje žena a tehdy novorozené první dítě přežít. Naštěstí je v Teplicích aspoň levné bydlení a taky nás materiálně podržela rodinná síť. Tehdy jsem se dlouho rozhodoval, jestli má smysl pokračovat. Za chyby jsme si ale mohli sami a krizí jsme se mnohé naučili, takže světlo na konci tunelu se zdálo být blízko. Nakonec ale trvalo prakticky tři roky, než se situace stabilizovala. Mezitím jsem přestal pracovat na NPÚ a začal na částečný úvazek učit na průmyslové škole. Mohl jsem se možná na jiné úvazky vybodnout a zkusit se z tehdejší situace vyhrabat rychleji, ale neměl jsem žádnou finanční rezervu, ani na jeden nájem. Můj kolega Honza se po našem rozchodu nechal zaměstnat ve velké projekční firmě, jinak by rodinu také neutáhl. Teprve po třech letech se opět staví na vlastní nohy.

 

Jak vnímáte podmínky pro výkon architektonické profese u nás?
V našem regionu je lidská práce špatně ohodnocená. Trvalo mi, než jsem pochopil, že je nutné stanovit ceny tak, aby v sobě nesly všechny související náklady. Zlozvykem OSVČ je snižovat si vyměřovací základ důchodového pojištění na polovinu, což má za následek důchod ve výši 6 000 korun. Představa, že ve srovnání se svými vysokoškolsky vzdělanými kamarády z jiných oborů zaměstnanými v pražském korporátu budu mít důchod na úrovni almužny, mi nepřipadá přitažlivá. Náklady na budoucí zajištění nebo pro případ nemoci je také nutné do cen prací připočítat. Když jsem si vše poctivě spočítal, vidím, jak velká část OSVČ pracuje pod svou cenou. Rád bych jim to i řekl, ale když jsem to zkusil v pneuservisu, chlápek na mě koukal vysloveně nepřátelsky.

 

Spolupracujete s kolegy či specialisty? Za jakých podmínek?
S Honzou si dodnes děláme kritiky. Najít spolehlivé profesanty mi trvalo několik let. Nejde mi ani tak o cenu, jako o spolehlivost. I přesto mám dojem, že za jejich ceny by jim Pražáci měli utrhat ruce.

 

Co vás přivedlo do Teplic? Nebylo by jednodušší pracovat jako architekt v Praze?
Narodil jsem se a vyrůstal tady. Teplice jsou krásné město s ještě krásnějším okolím. Mít tady architektonickou kancelář je podle mého názoru oproti Praze směšně jednoduché. Jsou tu levné byty i kanceláře – já mám například kancelář v ohromné, i když zanedbané budově bývalého noblesního hotelu za třetinu pražské ceny. V Praze je „přearchitektováno“, tady je architekt nedostatkovým zbožím. V prvních letech 2teliéru jsme zakázky ani nestíhali odmítat. Rozdíl je v tom, že zdejší investoři nemají dostatek peněz na realizaci svých plánů, proto většinou už ve studii bojujeme s náklady stavby. Většina klientů chce svůj záměr vlastně jen prověřit a pak si ho schová na lepší časy. Anebo s mou pomocí zjistí, že realizace jejich původní představy by byla příliš nákladná.

 

Jaká je v Teplicích konkurence? Znáte další architekty v regionu, kteří jdou podobnou cestou a dokážou se dobře uživit?
Znakem našeho regionu je malý počet architektů a velký podíl tvorby do šuplíku. To se týká i zavedenějších kanceláří, protože se tady prostě moc nestaví. U některých mám dojem, že by v posledních letech bez napojení na jednoho místního developera nepřežili. Samospráva prakticky jen opravuje chodníky. Kdybyste se mě zeptali, jaká dobrá architektura se v Teplicích od revoluce postavila, řekl bych že nic, snad kromě jednoho rodinného domu. Dokonce i renomované kanceláře odjinud, když navrhují do Teplic, vytvoří podprůměrnou stavbu. Podivná atmosféra vzniklá ideologií volného trhu a minimálních zásahů města, reprezentovaná minulým primátorem Jaroslavem Kuberou, vede město ke stagnaci.

 

Daří se vám skloubit práci s péčí o rodinu? Podle čeho jste se s manželkou rozhodovali, kdo půjde na rodičovskou dovolenou?
Skloubit práci v architektonické kanceláři a péči o děti je podle mě nemožné, obojí vyžaduje celého člověka. Naštěstí jsme neměli se ženou moc spory, protože ona na rodičovskou jít chtěla. Možná bych ustoupil, kdyby trvala na opačném rozdělení rolí.

 

Je pro vás současný přístup udržitelný do budoucna?
Nyní už ano.

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.