Pavla Neradová; foto: Tomáš Hejzlar.
Pavla Neradová; foto: Tomáš Hejzlar.
Pavla Neradová; foto: Tomáš Hejzlar.
Pavla Neradová; foto: Tomáš Hejzlar.
Pavla Neradová (vpravo); foto: Tomáš Hejzlar.
Pavla Neradová (vpravo); foto: Tomáš Hejzlar.
Jan Pelčík; foto: archiv Jana Pelčíka.
Jan Pelčík; foto: archiv Jana Pelčíka.

Z vlastní zkušenosti vím…

Rozhovory Jakuba Kopeckého, Elišky Pomyjové a redakce s vybranými respondenty průzkumu 3/4

Statistika má, jak známo, cenné údaje. Jemné odstíny skutečného života se ale obtížně škatulkují do grafů a tabulek. Abychom porozuměli problematice v celé šíři, potřebujeme obojí: tvrdá data i osobní příběhy. K rozhovorům jsme oslovili devět respondentů průzkumu pracovních podmínek. Záměrem bylo vytvořit pestrou paletu životních cest a zkušeností, proto vám představujeme architektky a architekty na rodičovské dovolené, s vlastní kanceláří, ve švarcsystému, zaměstnané i takové, kteří šli vlastní cestou a již téměř opustili obor nebo se za výdělkem přesunuli do zahraničí. Ve třetí části představujeme Jana Pelčíka a Pavlu Neradovou.

 

Švýcaři jsou schopni se domluvit

Jan Pelčík, 34 let, Curych

Máte pracovní zkušenosti z Česka, Španělska i Švýcarska. Dokázal byste porovnat přístup k práci v jednotlivých zemích?
Působil jsem v kancelářích, které se od sebe hodně lišily. Například ve Španělsku šlo o malý tříčlenný tým, který fungoval dost punkově, neorganizovaně. Zároveň měli velké osobní nasazení, čímž vyvažovali svou chaotičnost. Kvalitativní rozdíl v jednotlivých zemích není tak velký, jak by někdo možná očekával. Dramaticky jiné je ale prostředí, úroveň klientů a toho, co od architekta očekávají, co jsou ochotni tolerovat. Další velký rozdíl je v reputaci a postavení veřejného investora. Ve Švýcarsku jsou města, obce a veřejné instituce obecně chápány do jisté míry jako ideální investoři – jsou profesionální (zaměstnávají odborníky s praxí a jsou schopni je dobře zaplatit), vědí, jak proces probíhá, neztrácejí čas slepými uličkami, kdy si investor něco rozmyslel a chce to předělat. Často pořádají soutěže, které se v naprosté většině realizují. Samozřejmě i tady s tím souvisí spousta politiky a administrativy.

 

Kde získává laická veřejnost informace o práci architekta?
Hodně se staví, pořád se něco děje, jsou zvyklí. Švýcaři jsou výjimeční tím, jak jsou schopni se na všem domluvit. Sám na sobě vidím, jak máme my Češi při diskuzích tendenci vyskočit a bránit svůj postoj, když s něčím nesouhlasíme. Tady se normálně zeptají: „Jak to myslíte?”, „Proč to má být takto?” Když se staví nová škola, celá vesnice se sejde a 200 lidí si návrh odhlasuje, včetně vyšších daní, aby školu mohli zaplatit.

 

Co je náplní vaší práce v ateliéru?
Ve Švýcarsku jsem postupně pracoval v několika menších kancelářích zaměstnávajících asi deset architektů. Když jsem nastupoval v té první, očekával jsem, že budu dělat, co mi dají. S takovým přístupem jsem docela narazil. Architekt musí sám hledat, co je na projektu potřeba udělat. Nějaký okruh zodpovědností sice existuje, ale nikdo nechodí kontrolovat, jestli už je všechno hotové. Čeká se samostatnost a proaktivita a na to jsem nebyl z Česka moc zvyklý. Také jsme od začátku zapojeni do fungování firmy včetně smluv, rozpočtu, honorářů. Vidím, jaký honorář je sjednán a kolik kancelář projektem vydělá, a musím sledovat, aby se projekt udržel v rozpočtu a abych na své části projektu nestrávil přespříliš času. To je velký rozdíl oproti Česku, kde do financí naopak není vidět vůbec.

 

Pracujete na plný úvazek?
Pouze v první kanceláři jsem začínal jako praktikant, od té doby jsem všude zaměstnaný na plný úvazek. Tady je nemyslitelné, aby práce fungovala jakoukoli šedou formou zaměstnávání, stejně jako je nemyslitelná práce na nelegálním softwaru. Principiálně by mi ten český švarcsystém ani nevadil – chápu, že je pracovní trh v Česku neflexibilní. Ve Švýcarsku mají měsíční výpovědní lhůtu (pokud zaměstnanec pracuje déle než rok, jsou to dva měsíce, později tři měsíce), zaměstnavatel nemusí udat žádný důvod propuštění. Odstupné žádné. Takže český systém je celkem pochopitelný. Pokud ale jako OSVČ nesu část rizika, že nebude práce, tak bych měl nést i část zisku, když práce je. Přece nemohou mladí architekti v ČR pracovat za stejné platy jako prodavači. Nedosáhnou na hypotéky, mají problém s mateřskou atd. Nevýhody se přenesou na nejslabšího v celé hierarchii. OSVČ jsou také vnímány jako druhořadí zaměstnanci, kancelář je často ani neuvádí jako spolupracovníky na webových stránkách. To mě vlastně štve víc než samotná forma úvazku. Většinou ale architekti nemají na výběr. Když odmítnou pracovat jako OSVČ, firma vezme někoho jiného.

 

Pracuje se ve švýcarském ateliéru i o víkendech?
V minulé kanceláři jsem občas musel, když mi něco trvalo déle.Ale nikdy to po mně nikdo nevyžadoval, ani když se dělala soutěž. Normální pracovní doba je tu většinou 45 hodin týdně, přesčasy se buď proplácejí, nebo vyberou jako dovolená, čtyři týdny dovolené, některé kanceláře nabízejí třináctý plat.

 

Plánujete začít provozovat vlastní praxi?
Chtěl bych zůstat ve Švýcarsku dva až pět let. Tady bych pracovat sám na sebe nechtěl – hodně se učím, když pracuji pro dobrého architekta. Pouštět se ve Švýcarsku jako cizinec do samostatné činnosti je obdivuhodné. Prostředí je vysoce profesionální, není moc prostoru na tápání. Možná je nakonec v Česku výhodou, když klienti přesně nevědí, co architekt dělá. Dává to prostor mladým architektům v rámci řízení zakázek a legislativy improvizovat.

 

Dokázal byste specifikovat nějakou dovednost ze školy, kterou v praxi často využíváte?
Spíše vím, co mi chybělo. Na fakultě architektury se klade velký důraz na organizační záležitosti: organizace výstavby, rozpočty a podobně. Ve Švýcarsku je ale všechno jinak a překvapilo mě, jak rychle jsem se to v praxi doučil. Proč jsme s tím trávili tolik času ve škole? Chybělo mi naopak komplexnější a dlouhodobější pojímání ateliérových zadání. Dělaly se pouze studie, mě by přitom zajímalo dotahovat projekty až do prováděcí dokumentace, včetně konzultace s profesanty. To je přece podstata naší práce, že konzultujeme s odborníky, dodavateli, profesanty a pak musíme vše zkombinovat.

 

Jaká je vaše rodinná situace?
To byl jeden z důvodů, proč jsem odešel z Česka. Neuměl jsem si představit, že z jednoho platu architekta uživím rodinu. Mám roční dceru, žena je v domácnosti a já pracuji. Ve Švýcarsku je mateřská 80 % platu po dobu tří a půl měsíce, pak se jde často zpátky do práce. Moc se s tím nepářou, žádnou podporu nedostáváme, ale i tak se s jedním platem vyjít dá.

 

 

Dokud situaci akceptujeme, nezmění se

Pavla Neradová, 25 let, Praha

Co vás a vaše tři kolegyně motivovalo k založení vlastního studia? Kdyby pro vás byla dostupná varianta důstojného zaměstnání v oboru, rozhodly byste se stejně?
Kdybychom věděly, že se dá sehnat zaměstnání v oboru se slušným platem, nejspíš bychom se rozhodly jinak. U architektů to ale běžné není, většina pracuje pro studia na živnost. Jsme čtyři spolužačky z ročníku, a když se naskytla možnost začít společně pracovat na prvním projektu samostatně, zkusily jsme to. Vytvořily jsme si webové stránky a začaly svou práci propagovat. Díky tomu se o nás dozvědělo více lidí a přišly i další zakázky.
Naší motivací bylo hlavně získání nezávislosti a tvůrčí svobody. Chceme mít možnost rozhodovat, na čem budeme pracovat, jak projekty povedeme i jaká bude prezentace výsledku. Pokud nemáte vlastní ateliér, vždycky bude o zadání i formě výstupu rozhodovat někdo nadřízený. S podnikáním jsme chtěly začít hned po škole, protože ještě nemáme žádné závazky, a nevystavujeme se tak velkému riziku, že bychom třeba nedokázaly splácet hypotéku.

 

Jaká vnímáte pozitiva a negativa tohoto rozhodnutí? Je pravda, že kromě práce v ateliéru si ještě musíte přivydělávat bokem?
Je to pravda. Každá firma na začátku potřebuje peníze a vy ji musíte buď zadotovat, nebo si odepřít odměnu. My se rozhodly pro druhou cestu – na začátku se nevyplácet. Při studiu dokážete vyjít s rozpočtem 12 až 13 tisíc měsíčně. Když si hned po absolvování nároky příliš nezvýšíte, dokážete celkem rychle našetřit. V průběhu tohoto roku už se ale plánujeme zaměstnat na plný úvazek. Jako pozitivní vnímáme, že si samy vedeme projekty od počáteční komunikace až po finální výstup, dostaneme se ke všem fázím. Naší náplní práce tak není jen navrhování, ale i vedení studia a podnikání jako takové. Do budoucna chceme svou práci dále obohacovat, pořádat workshopy, přednášky, dál se rozvíjet.

 

Mohla byste popsat organizační strukturu nebo hierarchii studia?
Od začátku jsme směřovaly k formě čtyř rovnocenných partnerek, které mají rovný podíl a vklad. Známí nás odrazovali, slýchaly jsme: „Na podnikání je nejlepší lichý počet a tři jsou už moc.“ Víme, že nás čekají překážky, ale v tomto máme jasno. Dílčí úkoly ve vedení firmy, jako jsou organizace, finance či prezentace na webu, si spravedlivě rozdělujeme. Střídáme se ve vedení projektů, ale vystupujeme pod společnou hlavičkou. Je skvělé, že jsme ve čtyřech schopny obstarat veškerý objem práce, na druhou stranu ale bude muset firma platit rovnou čtyři zaměstnankyně.

 

Vnímáte tento pracovní přístup jako do budoucna udržitelný?
Začínáme druhý rok podnikání. V tom prvním jsme ještě studovaly. Současný stav, kdy musíme každá na částečný úvazek ještě pracovat jinde, většinou v administrativě, udržitelný není. Chtěly jsme mít ale do začátku nějaký kapitál a také jistotu, že dokážeme každý měsíc zaplatit čtyři plné úvazky. Pokud se nebudeme schopny všechny zaměstnat do konce tohoto roku, budeme muset situaci nějak společně přehodnotit. Ale jsme optimistky, věříme, že práce bude, a pokud k ní přistoupíme, jak nejlépe dovedeme, firma bude prosperovat.

 

Pociťujete výjimečnost studia složeného ze čtyř žen v profesi, kde stále ještě dominují muži?
Zatím žádnou výjimečnost nepociťujeme. Je pravda, že o ženách v architektuře není slyšet tak často jako o mužích, ale například za celé moje studium na fakultě bylo vždycky zastoupení pohlaví rovnocenné. Je vlastně otázkou, proč zůstává architektura v povědomí jako mužská profese. Na druhou stranu, dlouhou dobu ženy zůstávaly v domácnostech a studium vysokých škol bylo výsadou mužů, tím spíše technické obory. Věřím, že se toto vnímání v budoucnu změní. Máme spoustu skvělých architektek. Jako společnost rádi zjednodušujeme. Muži jsou ti technicky zdatní, ženy mají lepší vkus a cit pro detail. Někdy nás klienti oslovují s interiérovými zakázkami, protože věří, že jako ženy je dokážeme lépe „vyladit“. Tak to ale nefunguje. Dobrá architektura musí být funkční i krásná zároveň a nezáleží, zda je autorem muž, či žena.

 

Jak vnímáte obecně situaci architektonické profese v Česku?
Architekt je stále vnímán spíš jako nadstandardní položka rozpočtu, jen pro ty, kteří „mohou rozhazovat peníze“. Je pravda, že služby architekta něco stojí, ale ve výsledku mohou také spoustu peněz ušetřit a hlavně do projektu vnést přidanou hodnotu. Domy utvářejí naše prostředí a každé stavění by mělo být velmi zodpovědné rozhodnutí. Mrzí mě, že se u nás málo soutěží a že mnoho staveb vzniká bez architekta.

 

Co způsobuje současné nastavení pracovních podmínek v oboru?
Když se podíváte na nabídky práce, mnohem méně kvalifikovaná pozice, třeba v administrativě, je často lépe ohodnocena. Nabídek zaměstnaneckého poměru je také minimum, studiím se to samozřejmě tolik nevyplácí. Nemyslím si, že je to v pořádku. Možná to také způsobuje nedostatečná kuráž ze strany mladých architektů říkat si o lepší podmínky, protože chtějí získat hlavně praxi. Dokud ale situaci akceptujeme, nezmění se.

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.