Barbora Kudelová; foto: Tomáš Hejzlar.
Barbora Kudelová; foto: Tomáš Hejzlar.
Barbora Kudelová; foto: Tomáš Hejzlar.
Barbora Kudelová; foto: Tomáš Hejzlar.
Barbora Kudelová; foto: Tomáš Hejzlar.
Barbora Kudelová; foto: Tomáš Hejzlar.

Z vlastní zkušenosti vím…

Rozhovory Jakuba Kopeckého, Elišky Pomyjové a redakce s vybranými respondenty průzkumu 4/4

Statistika má, jak známo, cenné údaje. Jemné odstíny skutečného života se ale obtížně škatulkují do grafů a tabulek. Abychom porozuměli problematice v celé šíři, potřebujeme obojí: tvrdá data i osobní příběhy. K rozhovorům jsme oslovili devět respondentů průzkumu pracovních podmínek. Záměrem bylo vytvořit pestrou paletu životních cest a zkušeností, proto vám představujeme architektky a architekty na rodičovské dovolené, s vlastní kanceláří, ve švarcsystému, zaměstnané i takové, kteří šli vlastní cestou a již téměř opustili obor nebo se za výdělkem přesunuli do zahraničí. V poslední části představujeme Barboru Kudelovou a Lukáše Makovského.

 

Měli bychom spolupracovat

Barbora Kudelová, 28 let, Brno

Kromě vlastní architektonické praxe jste založila autorskou značku oblečení a dálkově studujete fotografii. Co tomu předcházelo?

Během studií jsem v oboru nepracovala, kromě šesťáku a předtím občasného vypomáhání. Měla jsem mnoho zájmů a nechtěla jsem se ve volném čase zavírat do ateliéru, když škola končila v červnu a v září zase začínala. Navíc jsem měla lepší příjem za příjemnější práci než v ateliéru. Půl roku po škole jsem se přes známého spojila s interiérovou architektkou, jejíž práce mě zaujala. Spolupracovaly jsme asi rok a půl a hodně jsem se toho naučila. Loni nastal předěl, když jsem musela na operaci se zády. Před ní jsem nemohla pracovat kvůli bolestem, pak jsem postupně začala pracovat sama na sebe.

 

Na svých projektech pracujete od začátku do konce?
Ano, ale dělám jenom interiéry. Rýsování mě ubíjí. Psychicky bych nezvládla sedět v ateliéru a každý den kreslit stavební projekt nebo prováděcí dokumentaci. V rozsahu interiérů to zvládnu, ale na domy si zatím netroufám. Mnohem víc mě také naplňuje část práce, kdy člověk vymýšlí koncept, udělá fajn obrázky a výstup, prezentuje klientům, a pak konzultuje s řemeslníky, na které přenese zodpovědnost. Není nutné, abych měla vše rozkreslené do nejmenších detailů. Řada architektů by jistě namítala, že nemám pravdu, ale zjistila jsem, že je mnohem příjemnější předat zodpovědnost v těchto věcech někomu jinému. Detaily si ohlídám, ale tímto způsobem práce odsýpá všem rychleji.

 

Zdá se, že jste od začátku věděla, kde jsou vaše silné stránky.
Je hezké, že to tak zní, a jsem za to vděčná, nicméně je to dlouhá cesta. Ve zkratce: Nemyslím si, že by na kreativní škole měl na studenta někdo křičet a zadupávat jeho kreativní myšlení do země, pokud se ve druháku netrefí do toho, co stavěl Mies van der Rohe nebo jak fungoval Le Corbusier. Já jsem těch šest let na architektuře hrozně bojovala sama se sebou i s názory okolí. Studium v Brně jsem potom zakončila diplomním projektem, za který jsem obdržela cenu. Cítila jsem zadostiučinění, že nad architekturou nepřemýšlím úplně špatně.

 

Měla jste chuť to vzdát?
Ano, na škole hrozně. Byl to boj. Hlavně kvůli přístupu některých pedagogů, kteří byli schopni naše osobní, niterné myšlenky a názory, které jsme prezentovali, úplně shodit ze stolu a nedat žádnou zpětnou vazbu.

 

Co vám architektonické vzdělání dalo, co používáte dodnes?
Rozhodně ne schopnost komunikace. Rétorika, diskuze a vůbec komunikace s okolím by měly být hlavními předměty, které provázejí studiem od začátku do konce. Využívám praktické dovednosti, jako práci s programy nebo proces navrhování. Ale v praxi? Dost jsem se v tom koupala.

 

Do jisté míry je architektura řemeslo, které se od někoho učíme.
Přesně tak. Nenaučíme se ho, dokud nepřijdeme do praxe. Pro mě byl ve škole asi nejdůležitější okruh lidí, kteří smýšleli stejně jako já. Komunita byla skvělá.

 

Využíváte své situace k tomu, abyste si pracovní režim zařídila podle svých představ?
Jsem vděčná, že mám čas na kreativní část projektu, že si věci můžu promyslet. V práci vám řeknou, abyste navrhli čtyři skříně a dvě kuchyně za den – z toho se mi odvařuje hlava. Na kreativu musí být čas a prostor. Každý projekt se musí odležet a sednout si. S odstupem času člověk přijde na lepší řešení.

 

Máte něco jako pracovní dobu?
Po operaci jsem byla měsíc v lázních, kde se mi srovnal režim. Zjistila jsem, že chodit spát v 10 a vstávat v 6.30 mi vyhovuje. S prací na sebe souvisí administrativa, takže po ránu většinou řeším maily. Během týdne se snažím mít vyhrazené dny jen pro rýsování nebo kreativu, kdy se ničím nerozptyluji. Občas jdu kvůli práci spát po půlnoci, ale stresy nemám, umím si práci lépe rozvrhnout.

 

Jak vás napadlo založit si vlastní značku oblečení?
Začaly mi chybět dobré kousky v obchodech. Už v jedenácti letech jsem si skicovala oblečení, tak jsem si řekla, proč bych stejně jako interiéry nemohla dát dohromady kus oblečení?

 

Máte do budoucna další plány kromě navrhování domů?
Až budu mít dost zkušeností a pocit, že mám co předat, včetně toho dlouhého přemýšlení o architektuře, komunikaci, práci a dalších soft skills, chtěla bych pracovat se studenty a aktivně se věnovat veřejnému dění.

 

Jaké vnímáte příčiny současné situace v architektonické profesi?
Nemám to podložené čísly, nicméně přetrvává podivné klišé, že architekti jsou postradatelní. Že když si klient projekt vymyslí sám, rovnou zadá jeho narýsování projektantovi. Ale za architekturou se skrývá obrovská porce filozofie a přemýšlení. A lidé mají pocit, že za to se neplatí. Často na sociálních sítích sdílím špatnou architekturu a pořád dokola komentuji a vysvětluji. Jsem přesvědčená, že v tomto ohledu je naše společnost nevzdělaná.

 

Občas se říká, že architekti lezou do zelí projektantům a projektanti architektům…
Pardon, že skáču do řeči, ale to je úplně mimo. Mohu to ilustrovat na svém příkladu: když vím, že mi kreslení nejde, a mám kamarádku architektku, kterou naopak baví, proč nespolupracovat? Každá má porci práce, která ji naplňuje a je v ní dobrá. Proč bychom na sebe měly narážet? Co je za problém? Možná občas chybí sebereflexe, stoupnout si nahá před zrcadlo a zeptat se: V čem jsem dobrá já?

 

 

Větší flexibilita je riziko i potenciál

Lukáš Makovský, 31 let, Praha + Londýn

Mohl byste popsat svou současnou pracovní situaci?
Už během studia architektury mě zajímala témata s přesahem do jiných oborů. Přitahoval mě urbanismus. Zajímalo mě, jaká je strukturální podstata, co je město, k čemu má sloužit. Přišlo mi, že na tyto otázky standardní vzdělání neodpovídá. Proto jsem začal paralelně studovat politologii, která mi tato témata suplovala, ale bohužel jsem ji nedodělal. Na magisterském stupni na architektuře jsem se už cíleně věnoval urbanismu včetně diplomního projektu.
Po dokončení školy jsem zjistil, že pracovních příležitostí zaměřených na velká měřítka a komplexní problematiku moc není. Pracoval jsem zhruba rok pro menší začínající kancelář, než mě oslovili z pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR). Zaujal je můj diplomní projekt a nabídli mi práci na strategickém plánu Prahy. Měli jsme skvělý tým, který se ale postupně měnil. Hodně lidí odešlo, když se projekt dokončil. V tomto personálním vakuu jsem se na rok a půl stal vedoucím Kanceláře strategie a rozvoje na IPR. Paralelně jsem v Praze studoval aplikovanou ekonomii na institutu CERGE-EI, škole akreditované v USA. Po dokončení magisterského stupně jsem se rozhodl, že se chci posunout dál. V současné době pracuji na poloviční úvazek pro Deloitte a napůl jako mentor pro školu v Londýně, kde zároveň dělám doktorát. Během semestru jsem téměř stále v Londýně – nebýt pandemie, jsem tam i nyní.

 

Naplnilo studium architektury vaše očekávání?
Až poté, co jsem prošel dalšími školami, třeba právě americkým způsobem vzdělávání na CERGE-EI, jsem zjistil, kolik věcí chybělo jak na střední, tak vysoké škole. Zpětně vidím, že jde o systémový problém. CERGE-EI například poskytuje studentům individuální konzultace s profesním koučem a s poradcem pro další studium. Zásadním způsobem to člověku pomůže srovnat si vyhlídky na vlastní budoucnost. Tehdy jsem plánoval, že zůstanu na IPR. Konzultace mi ale dodaly odvahu přihlásit se na doktorát, ukázaly mi, že vzhledem k mému profesnímu založení jde o cestu, která mi může vyhovovat více.
Na vysoké škole jsme měli stovky hodin konzultací, kudy vést komín a jaká cihla je k čemu dobrá, ale nikdy sezení s odborníkem, který člověku poradí, jaká profesní dráha by mohla odpovídat jeho způsobu přemýšlení nad problémy. Ani si nevybavuji, že by se fakulta zajímala o to, co po škole dělám. Naopak CERGE-EI aktivně monitoruje profily absolventů na profesně-sociální síti LinkedIn.

 

Setkal jste se s názorem, že jde o selhání, když nejste praktikujícím architektem?
Vnímám to tak, že škola nemusí nezbytně učit, jak se věci přesně dělají, ale má naučit schopnosti, přístupy k problému a koncepční řešení. Reálnou aplikaci člověk pochytí v praxi relativně rychle. Přístup k výuce architektury v Česku aktuálně vlastně neodpovídá podobě univerzitního vzdělání, kde má člověk získat obecnou představu o světě a schopnost kriticky uvažovat. Je to spíš takový učňák, kde se od A do Z popisuje, jak se co dělá, jaké jsou normy, jak se to seká v praxi. Přesah úplně chybí.

 

Dokázal byste porovnat své zkušenosti z architektonické praxe a podmínky práce v současné firmě?
Práce architekta a práce ve veřejném sektoru na IPR Praha byly relativně podobné. Práce v korporátu je odlišná, ale nemohu si na ni stěžovat. Líbí se mi, jak je systematicky organizovaná, a když něco nevím, na všechno existují pravidla, za kým jít a jak věc řešit. Stejné je to ve škole v Londýně, máme návody, jak hodnotit, jak organizovat odevzdávky apod. Teprve když nevím, za někým zajdu. S tím se v praxi architekta nebo někde na úřadě nesetkáte.
V korporátu je také cítit tlak na HR, umění starat se o lidské zdroje, zaměstnance. Řada jich ve skutečnosti nepotřebuje nákladné benefity, často stačí umět motivovat a mít nastavený spolehlivě fungující systém. Korporáty to mají dobře zvládnuté. Když naberou nové zaměstnance, snaží se je udržet. Personalista sleduje, jestli jste týmový hráč, jestli zapadáte do kolektivu a nebudete demotivovat tým. Nesetkal jsem se s tím, že by zaměstnanci byli vůči sobě nepříjemní, arogantní. Na což při práci s architekty narazíte běžně. Korektní komunikace v práci je velmi důležitá.

 

Stává se, že musíte pracovat o víkendech?
Než jsem odjel do Londýna, měl jsem o víkendech volno. Ale je to asi tím, že mám v Praze rodinu, takže se očekává, že se jim o víkendech budu věnovat. Když jsem během roku v Londýně, pracuji i o víkendech, protože během týdne se všechno stihnout nedá.

 

Měl jste rodinu už během práce na IPR Praha?
Ano, ale z architektonické praxe na IPR jsem neodcházel primárně kvůli penězům, potažmo udržení rodiny, ale z důvodu, že jsem se chtěl zabývat jiným typem práce. Kdybych zůstal v oboru déle, měl bych peněz víc. Každopádně práce pro IPR je při stejných profesních zkušenostech asi lépe ohodnocena než práce v soukromém sektoru. Založení rodiny tak bylo o něco snazší. Samozřejmě mě lákala i možnost pracovní smlouvy na plný úvazek. Na druhou stranu je to něco za něco. Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem opravdu chtěl skončit ze dne na den, a to se smlouvou nejde. Větší flexibilita znamená riziko, ale i potenciál pro obě strany. Zároveň jako OSVČ lze pracovat na více projektech pro více lidí, což si zaměstnavatel ve smlouvě na HPP často ošetří a zakáže.

 

Daří se vám v současné práci uplatňovat dovednosti získané architektonickým vzděláním?
Hlavní schopnost, kterou studium architektury podporuje a většina ostatních českých škol ne, je projektově orientovaný design. I na IPR je například často potřeba nejprve analyzovat množství dat a následně navrhnout, jak je zpracovat, co se reálně má stát, jak zareagovat na konkrétní problém. To většina škol nenabízí. Často se problémy jen popíšou a vyhodnotí a nepřejde se k tomu, jak udělat udržitelný návrh veřejných politik. Pro uvažování architekta či urbanisty je mnohdy potřeba se podívat mimo hranici vlastního vzdělání, řešení totiž může ležet v úplně jiné disciplíně.

 

Co vedlo k rozhodnutí absolvovat doktorské studium v zahraničí?
Doktorátu se chci věnovat naplno. Pokud bych se kvůli němu měl vzdát své dosavadní kariéry, chci, aby studium bylo přesně v oblasti, které se chci věnovat – urbánní ekonomie se zaměřením na ekonomické dopady regulací ve městě. Tomu se v ČR bohužel nikdo v takovém rozsahu nevěnuje. Jako občan EU platím snížené školné necelých 5 000 liber ročně a ve škole jsou příležitosti, jak si člověk může přivydělat – např. jako učitel online kurzů. Díky úvazku asi 15 hodin týdně jsem schopen školu a něco navíc ufinancovat.

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.