Sláma je zlatá. Dům v kožichu a s deštníkem po dvaceti letech

Hana Lesáková 

Jedním z domů, nad kterými architektonická bublina před skoro dvaceti lety notně óchala a áchala, byl takzvaný Slamák Petra Suskeho a jeho ateliéru SEA. Architektonický koncept „stohu slámy s deštníkem“ originálně kombinoval zemitost přírodní architektury s lehkostí high-tech konstrukce. Realizace se pak kolem poloviny nultých let stala vděčnou stálicí studentských rešerší i novinových článků všeho druhu.

Vyrostly stromy, vyrostly domy

Očekávání této prohlídky provázela z naší strany příjemná nervozita, asi jako setkání se známou celebritou. Jak se později ukázalo, na straně majitelů možná převládaly pocity přesně opačné, návštěv nenechavých novinářů si totiž tenhle dům užil víc než dost.

Z dobových fotografií Slamáku lze snadno nabýt dojmu, že dům stojí někde ve volné krajině, nebo aspoň na kraji zástavby. Čiší z nich svoboda a nespoutanost, spousta nebe a na horizontu jen koruny stromů. Poněkud nás proto překvapí, když při příjezdu narazíme na zavřenou bránu do enklávy soukromých vil. Syn paní majitelky – původní investor – nás přes mobilní aplikaci vpouští dovnitř. Projíždíme kolem minimalistických moderních domů a zdá se neuvěřitelné, že by ekologický stoh slámy měl stát právě tady. Brzy však spatříme charakteristickou deštníkovou střechu, a když zastavujeme před domem, k nebi se vznáší vyplašené hejno ptáků, kteří si jeho slaměný plášť už dávno přivlastnili a obydleli.

První nás vítá nejhlasitější a nejdůležitější obyvatel Slamáku, pes Čert. Je to nalezenec, kterého paní majitelka opečovává už devět let. „Vždycky když někdo něco nepotřebuje, tak to přiveze mně,“ poznamenává. Pes je také hrdina, protože nedávno zakousl kunu, která se zabydlela na střeše pod deštníkem a lovila hrdličky.

Role průvodce se ujímá syn paní majitelky, mladoboleslavský podnikatel, a vypráví příběh své dlouholeté spolupráce s architektem Petrem Suskem (např. na studii zástavby Michalovic nebo realizaci sedmi řadových domů, tzv. Mrakodrápků tamtéž). Slamák je jen jedním, paradoxně nejexponovanějším z mnoha společných projektů. Neobvyklá skladba obvodových stěn tohoto domu – nosný dřevěný rám, zevnitř 150 mm nepálených cihel, zvenku 500 mm slámy – rozdmýchala ve své době debaty o bezpečnosti a trvanlivosti. S odstupem téměř dvaceti let však lze říct, že se obavy nepotvrdily. Původní balíky slámy stále drží zvenku na fasádě, funkční, byť ze severní strany trochu porostlé mechem. Nepálené cihly z místní zeminy v interiéru pomáhají regulovat vlhkost i teplotu. Investor si pochvaluje rozhodnutí stavět dům jako téměř nulový – při stoupání cen energií se dnes nemusí obávat razantního zvyšování provozních nákladů. Co naopak bohužel neobstálo, je moderní konstrukce zastřešení. Použitá plachta zatím vždy vydrží jen okolo osmi let – už se schyluje k její druhé výměně. Jak vidno, technologický pokrok v oblasti syntetických textilií zatím za představami architektů značně pokulhává.

Ekodům pro babičku

Slasti a strasti každodenního užívání domu nám však může přiblížit jen sama paní majitelka. Od dokončení v roce 2006 tu bydlela se svým partnerem, poslední čtyři roky sama. O zvědavých (architektonických) návštěvách si ale myslí své. „Řekli mi, že sem přijedou nějací studenti, a přijely jich dva autobusy a nahrnuly se do baráku!“ vzpomíná rozhořčeně. Nakonec se ale přece jen rozpovídá.

Bydlení ve stohu s sebou nese určité kompromisy. „Chválit vám to nebudu – slámu mám někdy až v posteli, ptáci v tom mají hnízda, na sršně jsem musela zavolat deratizéry.“ Kritizuje také, že střecha má malý přesah, takže prší na vstupní terasu. Nedá se tam proto sednout se šálkem kávy, a navíc vlivem vlhkosti prohnila původní dřevěná paluba. Nově ji nahradila zámková dlažba. Majitelka si naopak chválí akumulační Trombeho stěnu, která dům v zimě vyhřeje a v létě udrží chládek. A dokonce se zdá, že se se svými zvířecími spolubydlícími nakonec sžila – pyšně nám ukazuje roh stěny uvnitř spodní ložnice, kde si jedno jaro udělaly hnízdo vlaštovky. „Já mám pořád otevřené okno. Mám ráda luft.“

Celou návštěvu nakonec možná nejlépe vystihuje ten moment překvapení, že uprostřed oploceného vilového areálu a v kulisách moderní architektury objevujeme všem jaksi známé, babičkovsky domácké prostředí. Na terase se ježí květináče s výpěstky, v kuchyni chladnou sklenice zavařenin, v obýváku hraje puštěná televize.

Po návštěvě elegantně stárnoucího Slamáku je snadné uvěřit, že jsme se jako společnost konečně posunuli dál a že diskuze zpochybňující užívání přírodních materiálů v současné architektuře již patří minulosti. Místo toho tedy cestou domů probíráme pozitiva i negativa minimalismu a diskutujeme o vypovídací hodnotě fotografií prázdných novostaveb.