Málokteré české studio má tolik zkušeností s navrhováním škol a školek jako XTOPIX. Vše začalo úspěšnou účastí v architektonických soutěžích a dnes realizace Barbory a Pavla Buryškových stojí v různých koutech naší země. V čem tkví tajemství jejich úspěchu? Na co všechno si dát při navrhování škol pozor? A jak se vypořádat s českou „přenormovaností“? Nejen o tom jsme si povídali v rozhovoru pro ERA21.
Významnou část vašeho portfolia dnes tvoří školy a školky. Jak se to stalo?
Barbora Buryšková (BB): Asi bychom se museli vrátit do období našeho působení v Nizozemsku, kdy jsme byli na pracovní stáži v ateliéru Neutelings Riedijk Architects a zároveň jsme u toho zkoušeli v rámci studentské soutěže navrhnout naši první školku. Sice jsme neuspěli, ale bylo to v zásadě poprvé, kdy jsme si danou typologii osahali, a zjistili jsme, že nás baví ji rozvíjet. Navrhovat školku je kreativní a hravé téma s edukativním přesahem. Později jsme to zkusili znovu účastí v ideové soutěži na MŠ U Botiče v Praze-Vršovicích a projektové soutěži na MŠ Pod Vartou v Semilech. A pak konečně přišly první soutěžní úspěchy s MŠ Přístavní ve Stříbře (viz ERA21 #02/2019) a s MŠ ve Fulneku, byť tu se podařilo dotáhnout k realizaci oproti Stříbru s šestiletým zpožděním.
Pavel Buryška (PB): Pro nás je lákavé i to, že téměř nikdy nejde jen o samotný dům, ale že se návrh školské typologie promítá do celého okolí – vždy pracujeme s nějakým předprostorem, nástupem, zahradou. Obecně nás zajímají urbanistické úlohy, byť ne ve velkém měřítku jako v případě územních plánů. Školní budova se může stát důležitým iniciačním prvkem celé lokality. Proto se rádi účastníme soutěží a vždycky se hodně věnujeme i tomu, co bude znamenat nová stavba pro dané území. Dnešní školy nejsou pouze místem, kde se vyučuje, ale obvykle slouží i jako multifunkční prostor zdejší komunitě – veřejnost si například může pronajmout různé části budovy nejen pro sportovní účely.
Šli jste cíleně po této typologii?
PB: Rozhodně nebylo naším záměrem věnovat se školám a školkám – že bychom si řekli: odteď se budeme deset let věnovat jen této typologii. Velkou roli v našem zaměření sehrály architektonické soutěže, které se před těmi deseti lety začaly objevovat čím dál častěji, a nám se podařilo v některých z nich zvítězit.
V čem spočívá vaše know-how?
PB: Vědomosti a know-how se postupně vyvíjejí. Neustále zkoušíme různé cesty a z předchozích let už trochu tušíme, co funguje a co ne.
BB: Během projektování se dostáváme do kontaktu s budoucími provozovateli školních budov, od kterých máme zpětnou vazbu. V případě škol i školek jsme v pozici projektantů a zároveň rodičů, takže už známe uživatelská kritéria z obou hledisek.
PB: Jak nám přibývaly projekty, zvětšoval se i ateliér. V současné době tu například máme kolegu Martina Málka, který se typologii školních budov věnoval už při studiu architektury. U soutěží na školy větších měřítek se jeho zkušenosti pěkně zúročily. Také jsme provedli hluboké rešerše, podívali jsme se na příklady ze světa. Posouvá nás týmová práce, kdy každý návrh pilujeme dlouhou dobu. Ale určitě to neznamená, že vyhráváme všechny soutěže.
Pozorujete v typologii školských budov nějaké současné trendy?
PB: Protože se některých soutěží účastním i v roli porotce, mohu současné přístupy pozorovat a konfrontovat je také s našimi návrhy. Obecně se častěji objevuje požadavek na rozmanitější společné či polouzavřené prostory, alternativní výukové prostory, což logicky nafukuje metry čtvereční užitné plochy. Trendem je propojovat školní budovy s dalšími příhodnými způsoby komunitního a společenského využití: spolky, školní kluby a dětské kroužky, aktivity pro seniory, knihovny... Tělocvična bývá pronajatá každý den od konce výuky do večera.
Tím pádem dnes dochází k určité kolizi, kdy je na jedné straně požadavek na co největší úspory, ale na druhé straně je třeba počítat s dostatkem otevřených multifunkčních prostor. Ještě před deseti lety byly nežádoucí velké chodby, dnes se stávají standardem.
Velkým problémem jsou asi české normy a vyhlášky. Jak se s nimi vypořádáváte v praxi?
BB: Zrovna škola ve Fulneku je dokonalým příkladem, jak normy ovlivňují návrh. Ve staré vyhlášce o hygienických požadavcích bylo zakomponované ustanovení, které usměrňovalo způsob výsadby nových dřevin v nejbližším okolí budovy. Předpokládaná maximální výška navrhované dřeviny stanovovala její minimální vzdálenost od budovy. Koncept školky ve Fulneku spočíval v tom, že respektoval stávající hodnotnou zeleň, které se měl nový dům podřídit a vzrostlé lípy citlivě obklopit. Záměr ovšem nebyl pochopen realizační firmou, kdy se pokácení dřevin jevilo jako jednodušší oproti provádění opatření k záchraně stávajících stromů. Tedy až v průběhu realizace stavby vyvstal impulz odvolávající se na ustanovení vyhlášky, v jehož důsledku byly lípy pokáceny a koncept domu byl z velké části pohřben. Lípy byly nahrazeny keři, vstupní atria krytá korunami stromů ustoupila slunným předprostorům, což může do jisté míry ovlivnit mikroklimatickou pohodu těchto venkovních tříd.
PB: České normy v rámci staveb pro vzdělávání by se daly shrnout do několika balíčků. Do balíčku hygieny se schová hodně: obsahuje například předepsané denní osvětlení, které do značné míry limituje dimenzi a rozložení tříd v rámci budovy. Ideální třída má z tohoto pohledu dispozici přes roh, aby šlo do místnosti světlo ze dvou stran a žáci si tak při psaní nestínili. Dalším balíčkem je samozřejmě požární bezpečnost: je například složité propojit třídu s chodbou nějakou větší posuvnou stěnou. Dnes se objevuje snaha udržet děti uvnitř budovy v neformálně atraktivních společných prostorech – třeba pro trávení přestávkového a družinového času –, ale je těžké dosáhnout flexibility členění prostoru. Z důvodu požárních norem je pak potřeba vymyslet pohyblivou dělicí konstrukci, která někam zajíždí, což je problém nejen z hlediska akustiky, ale především z hlediska finančních nákladů.
Bezpečnost obecně je současným velkým tématem – po všech těch nešťastných událostech, které se za poslední roky staly: ať už je to covid, nebo střelby ve školách. Řeší se otázka turniketů, kamer, přístupových čipů. V normách nejsou tato opatření ještě implementována, ale do budoucna je potřeba se na ně připravit. Občas je složité všechny normy vybalancovat. Přenormovanost nás bude do budoucna ještě více tlačit, a tak se nabízí využít normy jako pozitivní element, který se propíše do neortodoxních typologických řešení.
BB: Problémem jsou především protichůdné požadavky. Abyste splnili normy na osvětlení, bylo by optimální mít u školky celoprosklenou fasádu, což zase není ideální z hlediska tepelného komfortu a dalších hledisek. Jindy třeba chcete mít stín na zahradě, ale nemůžete zde z důvodu odstupových vzdáleností vysadit stromy.
Inspirujete se při navrhování škol v zahraničí?
PB: Ano – sice nejezdíme cíleně na exkurze po školských zařízeních, ale samozřejmě si při svých cestách po světě všímáme různých principů, které nám otevírají oči. Když jsme byli v Kodani, vytipovali jsme si k návštěvě mimo jiné několik škol. A byli jsme překvapeni, jak diametrálně odlišné principy využívají. Třeba v práci s veřejným prostorem, kdy parter je součástí vstupu do školy, nebo dokonce součástí tříd – vytváří s nimi jedno plato. A ani není potřeba, aby vše bylo „nažehlené“ a dokonalé. Bohatě postačí prostředí, kde je místo trávy vyšlapaná hlína, nebo březový háječek o rozměrech 10 × 10 metrů, který vytváří stín a děti si v něm najdou svou zašívárnu.
Viděli jsme například amfiteátr s velkou obrazovkou, kde žáci hráli počítačové hry jako jednu z přestávkových aktivit. U nás si něco takového nedovedu představit. Nebo jsme viděli tělocvičnu skrytou do útrob domu a ze školních chodeb byl výhled dovnitř na cvičící děti – chodby se tak vlastně stávaly jakýmsi hledištěm. V Česku by takové řešení určitě nevyhovělo normám týkajícím se akustiky v kombinaci s požární bezpečností a ekonomickou přiměřeností.
BB: Vždycky je pro nás frustrující, když ve výsledku zjistíme, že u nás něco nelze kvůli nesmyslným normám vůbec realizovat. V zahraničí mají například desítky možností, jak materiálově vyřešit akustický podhled nesnižující parametry denního osvětlení. V tom máme v Česku svázanější ruce.
PB: K otázce na inspirace a současné trendy bych rád zmínil náš návrh ZŠ do Komořan, který se inspiroval konceptem školy, která sama o sobě učí. Podobné uvažování se často objevuje v zahraničních příkladech: architektonický koncept je propojený s osvětou, kdy se dětem ukazuje surová přírodní materialita stavby anebo se jim pomocí orientačního systému ve škole zobrazují různá data: např. jak funguje technická infrastruktura, jaká je kapacita akumulačních nádrží, kam směřuje dešťová voda, co vše pokrývají obnovitelné zdroje energie. Data by měla být vztažena k ekonomice, aby se žáci touto formou seznamovali s fungováním budovy a lépe pochopili zákonitosti světa, ve kterém se pohybují, a zároveň se naučili uvažovat o udržitelnosti. V komořanské škole tento princip aplikujeme na různé „výukové krajiny“, kde se snažíme žáky dostat na střešní kaskády, které jsou zároveň třídami i zahradami se záhony. Zde si mohou městské děti vyzkoušet, jak se pěstují rostliny a jak funguje zemědělství. Zároveň obnažujeme konstrukční systém a ukazujeme surové materiály, z čeho je škola postavená. U nás ale podobných referencí moc není.
Vzpomenete si dnes na školu, kterou jste sami navštěvovali?
PB: Během navrhování škol si několikrát vzpomenu na momenty z dětství. Vnímám v nich určitou modernistickou velkorysost. Například celoprosklené koridory, propojení školy s jídelnou skrze exteriér, rozsáhlý školní dvůr. Nebo veliké chodby. O přestávce jsme sedávali nad topením na okenních parapetech, které fungovaly jako jakési odpočinkové zóny. Samozřejmě vnímám i negativa a nelze říct, že by šlo o odrazový můstek pro naše dnešní architektonické uvažování, ale jakási podvědomá reflexe zde přítomna je.
BB: Já jsem chodila do standardní školy v historické budově. Aktuálně školní prostředí vnímám skrze naše vlastní děti: starší syn má za sebou první třídu ZŠ a zkušenost s architektonickou podobou prostředí, ve kterém se děti pohybují, není moc vlídná. Nedokonalou dispoziční a technologickou stránku staveb naštěstí vyvažuje tvořivost a přístup pedagogického personálu.
S jakými problémy – kromě již zmiňovaných norem – se při navrhování škol setkáváte?
PB: Významnou roli hraje ekonomický faktor. Výstavba školy je veřejným zájmem, který je většinou vázán na schopnost investora sehnat finance a udržet rozpočet v daných limitech. Zakázkám předchází složitý scénář, kdy například bojujete za to, aby se výsledné dílo udrželo plus minus v té podobě, v jaké vzešlo z architektonické soutěže. Ale to se asi týká obecně všech veřejných zakázek, jenom zrovna u škol je to více vidět. Politici stále ještě nepochopili, že investice do školství je klíčová záležitost. Vždy se jim zdá návrh moc drahý. Říkají: vždyť je to jenom škola, ne žádná galerie! Nevnímají, že investice do vzdělání je to, co se jednou nejvíc vrátí. A s kvalitou vzdělání bytostně souvisí kvalita architektury, v níž se vzdělávání odehrává.
Dalším problémem je komunikace s investory. V systému soutěží nám chybí základní dialog. Snažíte se šít školu na míru zadavateli, což je většinou samospráva, ale kolikrát zjistíte, že konkrétní ředitel nebo učitelé mají zcela odlišnou představu, jak školní budovu využívat.
BB: U nově zřizovaných škol bývá problém, že obec nejprve musí zřídit samotnou instituci a teprve poté vypsat výběrové řízení na ředitele či ředitelku. Mezitím se ale projektuje. Často tedy navrhujeme školu, ale vlastně nevíme pro koho, protože neznáme její budoucí vedení. Z toho také mnohdy pramení zavádějící zadání architektonických soutěží.
Jaké projekty máte v současné době na stole? A obecně jaké jsou vaše plány do budoucna?
BB: Aktuálně mj. zpracováváme mateřskou školu pro Pražskou developerskou společnost – MŠ Sicherovu do pražských Kyjí.
PB: Další projekt chystáme do Brna. Ani ne rok po vítězství v soutěži na komořanskou školu jsme spolu s ateliéry consequence forma a Land05 vyhráli soutěž na podobně velkou školu Sadová v Brně. S řešením samotné budovy školy souvisí i okolní veřejný prostor v podobě parkového náměstí. Projekt dva roky stál, řeší se změna územního plánu, ale velmi se nám líbí zadání, protože ho lze rozvíjet jako urbanistický celek a školu chápeme jako iniciační bod celého území. Typologii školních budov chceme i do budoucna dále rozvíjet.
BB: Ale samozřejmě se nebráníme ani jiné typologii. Obecně máme rádi urbanistické úlohy a práci s veřejným prostorem. Na stole také máme projekt našeho budoucího ateliéru pod Vyšehradem.
Rozhovor proběhl 17. července v Praze.
Pavel Buryška (*1984, Ostrava) a Barbora Buryšková (*1985, Planá) jsou oba absolventy Fakulty architektury VUT v Brně a Fakulty architektury ČVUT v Praze. Po praxi v tuzemských i zahraničních kancelářích (např. Jiran Kohout architekti, Neutelings Riedijk Architects) založili v roce 2011 v Praze vlastní studio XTOPIX. Věnují se projektům nejrůznějších měřítek od rekonstrukce domů či brownfieldů pro kulturní účely, novostaveb škol a školek až po urbanismus a celkovou revitalizaci rozsáhlých veřejných prostranství městských památkových zón a rezervací. Podílejí se na dlouholeté výrazné architektonické proměně města Planá, transformace tamního bývalého kina na multifunkční kulturní prostor KINONEKINO přinesla ateliéru nominaci na Evropskou cenu za architekturu – Mies van der Rohe Award 2019. Opakovaně také spolupracují s IPR Praha. www.xtopix.cz
Odešlete e-mailem zpět »ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s. |