Procesuální pieta v krajině. Památník holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku

Jan Sulzer, Lucie Vogelová

Po několika dekádách opomíjení následovaných v posledních letech medializovanou debatou akcelerovanou kontroverzními politickými výroky mají oběti romského holokaustu v Letech u Písku pietní místo pro uctění jejich památky. V místech bývalého romského tábora, kde se donedávna nacházel velkokapacitní vepřín z dob normalizace, byl zrealizován rozlehlý památník v krajině, který vzešel z veřejné mezinárodní krajinářsko- -architektonické soutěže. Základním kompozičním prvkem je les jako metafora společenství, přičemž důležitým aktérem v celé koncepci je čas. Návrh nemá konečnou podobu, ale představuje proměňující se přírodní proces. Vedle komemorativní funkce nabízí místo i edukativní rovinu formou audiovizuální stezky a návštěvnického centra s tematickými expozicemi.

Vyjít ze své bubliny

Martina Lehmannová

Dlouho očekávaná stavba byla v rámci pietního aktu 12. května 2024 otevřena veřejnosti, nyní má za sebou první návštěvnickou sezónu. Cesta k ní byla složitá a odráží v sobě komplikovanost vnímání tématu romského holokaustu. Podobně jako v případě Památníků Lidice či Ležáky to nejdůležitější poselství nese kompozice krajiny, jejímiž autory jsou Jan Sulzer a Lucie Vogelová. Našli skutečně unikátní formu, která se neobrací jen do minulosti, ale také k přítomnosti.

Romové a společnost

Lidstvo má tendenci uzavírat se do „bublin“, v jejichž známém prostředí je jim dobře. Může se jednat o bubliny na sociálních sítích (21. století), bubliny rasové (20. století), národnostní (19. století) nebo bubliny, které ve středověku utvářely komunity obcí. Svět vně bublin je ten „jiný“ svět, kterému méně rozumíme, a proto nás děsí. Ve vypjatých okamžicích minulosti docházelo i k tomu, že světy vně bubliny byly označovány za příčiny neúspěchů a problémů většinové společnosti a za jejich ovládnutí, dobytí, či dokonce vyhlazení slibovali vůdci bublin zlepšení vlastní situace – od míru, rovnosti a hojnosti přes etablování národa až po konec morové epidemie. Židé soustředění v ghettech a kočovní Romové rozptýlení všude a neukotvení nikde existovali mimo tyto bubliny, často a snadno se tak stávali terčem těch, kteří potřebovali rozdělit společnost, ukázat na viníka, ať už se jednalo o cokoli. 

Romové byli od středověku vykazováni z měst i obcí. Žili kočovným životem na okrajích bublin. Snaha o integraci přišla ve druhé polovině 18. století. Za vlády Marie Terezie a Josefa II. byly represe nahrazovány asimilačními pokusy a Romové byli přijati do velké bubliny habsburské monarchie výměnou  za omezení kočovného života usazením se dle dislokačních plánů v konkrétních romských obcích nebo na okrajích obcí v tzv. táborech, školní docházku, povinnou návštěvu bohoslužeb a přijetí hygienických pravidel. Deklarovaným cílem bylo zlepšení života Romů a tento narativ se udržel vlastně až dodnes. Mistrně ho popsal Bohumil Hrabal v knize Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965), podle níž Jiří Menzel natočil film Skřivánci na niti (1969). Na shovívavý koncept osvícenské nadřazenosti navazovali také autoři konceptu romského sídliště Chanov  (1975–1977) nebo Jiří Čunek ve Vsetíně (2006).

V první polovině 20. století se v Německu pod taktovkou Adolfa Hitlera zrodil mnohem radikálnější koncept nadřazenosti a Židé a Romové byli tzv. norimberskými zákony vydanými v roce 1935 definováni jako „nepřátelé rasově čistého státu“. Nicméně umisťování Romů do koncentračních táborů začalo v Německu hned po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Jakmile třetí říše spolkla ve formě protektorátu Čechy a Morava také bývalé Československo, rozběhl se romský holokaust naplno i na našem území. Romové a Sintové byli soustředěni do táborů v Letech u Písku v Čechách a v Hodoníně u Kunštátu na Moravě. 

Tábor v Letech byl založen 15. července 1940 nařízením ministerstva vnitra protektorátní vlády jako kárný pracovní tábor pro muže od 18 let. Od 9. března 1942 byl přejmenován na sběrný tábor a od srpna téhož roku nesl název Cikánský tábor Lety I. Dozorci sestávali z českých četníků a úředníků z okolí, velitelem cikánského tábora byl jmenován Josef Janovský. Kapacita kárného tábora byla naplněna do výše 233 a 537 osob. Od srpna 1942 se počet internovaných osob radikálně zvýšil. Dle evidence prošlo táborem 1 294 osob, skutečný počet byl však vyšší. Řada z nich byla odsud deportována do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Nejméně 335 osob, z valné většiny dětí, v Letech zahynulo. Zesnulí byli pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Mirošovicích. Poté co se v táboře rozšířila tyfová epidemie, bylo nedaleko vytvořeno provizorní pohřebiště s nehlubokými hroby. Dne 9. srpna 1943 byl tábor v Letech oficiálně uzavřen, budovy srovnány se zemí, vypáleny, areál dezinfikován vápnem. Internaci přežilo pouze asi 300 osob, po selekci propuštěných jako tzv. necikáni. 

Vyrovnání se se zločiny, které se v Letech odehrály, bylo povrchní. Výsledkem poválečných trestních řízení pro dozorce byla jedna důtka a osvobození. Na konci padesátých let minulého století se podařilo pozornost k otázce osudů Romů za druhé světové války mírně zvednout krátkým dokumentárním filmem Nezapomeňte na tohle děvčátko (1960), jehož autor, režisér Miroslav Bárta, reagoval na osobní zkušenosti z letského tábora své manželky Marie Bártové, rozené Ištvánové. Film musel být mnohokrát přestříhán a o Romech se zde hovoří vlastně pouze jednou – podstatné ale je, že vůbec vznikl a že zachycuje areál včetně kříže jako jediné připomínky tábora v době před stavbou velkokapacitního vepřína. Ten zde vyrostl v první polovině sedmdesátých let a v jeho areálu, byť nezastavěné, se nacházelo i území bývalého tábora.  

V té době už se ale o romském holokaustu začínalo v západní Evropě mluvit. Na konci roku 1965 uznala Spolková republika Německo, že pronásledování Romů před rokem 1943 bylo rasově motivované, a Romové mohli žádat o odškodnění. V roce 1982 spolkový kancléř Helmut Schmidt oficiálně prohlásil, že němečtí Romové byli obětí genocidy. V té době se otázkou romského holokaustu začal jako první u nás systematicky zabývat Ctibor Nečas, významný historik, pedagog, pracovník Ústavu historie dnešní Masarykovy univerzity v Brně. První odborné studie vydal už v sedmdesátých letech, mezi nejdůležitější patří text Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939–1945 z roku 1981. Tématu se systematicky věnoval celý život. Popsal tábory v Letech i v Hodoníně u Kunštátu. Téma i ve srovnání se západoevropskými zeměmi otevřel velmi brzy a umožnil tak odborné veřejnosti se s ním důkladně seznámit, například i tak, že ho zadával studentům jako téma seminárních prací. V roce 1991 bylo v Brně založeno Muzeum romské kultury, jež se v roce 2005 z nevládní neziskové organizace přeměnilo na příspěvkovou organizaci Ministerstva kultury ČR. Nejen u nás, ale i v evropském měřítku se jedná o unikátní instituci. 

V devadesátých letech dramatickým způsobem upoutal pozornost na příběh letského tábora americký badatel Paul Polansky a vnesl tuto problematiku na mezinárodní scénu. V roce 1995 byl u provizorního pohřebiště v Letech prezidentem Václavem Havlem odhalen pomník od sochaře Zdeňka Hůly. V roce 2009 převzal péči o pietní území Památník Lidice, v areálu vyrostly repliky táborových baráků a expozice. Na počátku roku 2018 byl pak celý areál předán Muzeu romské kultury, které si vytyčilo úkol připravit soutěž na architektonické řešení vlastního pietního území, pozemky po bývalém vepřínu za tím účelem vykoupilo Ministerstvo kultury ČR za 450 milionů korun. 

Soutěž byla připravována ve spolupráci s historiky, architekty, teoretiky, ale také se zástupci přeživších, mezi nimiž významnou roli sehrál Čeněk Růžička, bojovník za práva Romů a spoluzakladatel Výboru pro odškodnění romského holokaustu, jehož matka a další příbuzní byli v táboře v Letech internováni. Do soutěže se v roce 2020 přihlásilo 41 návrhů ze 12 zemí světa. Zvítězil návrh týmu ve složení Jan Sulzer, Lucie Vogelová, Jan Světlík, Vojtěch Šedý a Filip Šefl.  

Architektura a čas

Čas je základní veličinou lidské existence. Jednotlivé události můžeme měřit přesně, na minuty, sekundy, milisekundy. Na druhou stranu je ale mnoho kapitol v dějinách lidstva, pro něž ani lidský život není dostatečně dlouhou mírou. Jednou z takových kapitol je právě romský holokaust a vybudování památníku v Letech u Písku. Svou podstatou letos otevřený památník zachycuje tento časový rozpor ve vnímání a akceptaci světa kolem nás. Stejně jako byla dlouhá cesta k němu, bude se i dlouho utvářet. V tomto ohledu se jedná o zcela jedinečnou realizaci, svým přístupem tolik odlišnou od ostatních památníků v Česku i ve světě, která nás nevede jen k zamyšlení nad historií, ale i nad naší přítomností a jejím vztahem k minulosti. V naší době, kdy architektura vlastně vůbec nestárne a i historické budovy se obnovují do forem, aby co nejvíce odpovídaly konkrétní době svého vzniku, je toto jedinečný počin. 

Stěžejním nositelem poslání jsou stromy. Na planině zbylé po vepřínu bylo vysázeno 16 000 sazenic obyčejných stromků z nedalekého lesnického podniku Orlík rodiny Schwarzenbergů. Budou postupně růst, až vytvoří les, který se prolne s okolními lesy, stane se jejich nedílnou součástí, zaroste jako rány po minulých křivdách – je to les smíření a sblížení. To, že se jedná o výjimečný les, bude připomínat jen velká betonová zeď. Právě ta je nejrazantnějším mementem minulosti, tedy doby rozdělování, segregace, uzavírání, vyčleňování. Stejně jako bude růst a sílit les, budou slábnout a mizet trnité dřezovce, vzrostlé stromy vysázené v ortogonálním rastru vstupní plochy jako jednoznačně rozpoznatelné dílo člověka.  

Planinou, posléze lesem bude možné projít přímou cestou k místu, kde se to všechno od počátku čtyřicátých let minulého století odehrávalo. Areál bývalého tábora opisuje kružnice. Její dokonalý tvar v sobě soustředí vše nedokonalé z minulosti a poskytuje prostor k zamyšlení, přehled nad tím, co se stalo. Vnitřní plocha kružnice je koncipována jako louka, která postupně zaroste místními květinami a bude v kontrastu se vzrostlým lesem. Prázdno tohoto prostoru je analogií prázdnoty po zmařených lidských životech. Stejný koncept petrifikace děsivé prázdnoty využili už tvůrci pietního území v Lidicích v návrhu z roku 1946, němé a prázdné prostory bývají součástí řady dalších památníků.  

Cesta lesem k louce je přímá a pevná, z betonu, nebude možné se na ní ztratit, vždy vás dovede ke kružnici louky. Zde jsou v chodníku pásky z nerezové oceli se jmény obětí tábora a jedna bezejmenná, symbolicky pro všechny oběti neuvedené v evidenci – memento zničených či hluboce poraněných životů. Připomínají tzv. Stolpersteine, kameny zmizelých, s nimiž se na ulicích evropských měst a obcí setkáváme od roku 1995. Můžeme je přejít, zcela minout, ale můžeme o ně klopýtnout (německy stolpern), zastavit se a zamyslet. Právě nenápadnost Stolpersteine, to, že my sami objevíme jejich obsah a chceme ho poznat, je tím, co jejich poselství dává sílu. Stejně tak je to i v památníku v Letech u Písku. V současné době probíhá diskuze o tom, jak zajistit, aby na jména na chodníku návštěvníci nešlapali. Není to ale správný směr, protože vrací do letského diskurzu téma rozdělování a oddělování, školometské arogance. 

Naopak tam, kde je skutečně důležité, aby návštěvníci v úctě zastavili své kroky, tedy na místě provizorních hrobů, přinesli tvůrci projektu jedinečně prosté řešení, totiž osázeli plochu hrobu květinami, které vystupují nad okolní trávník. Jejich prostřednictvím se duše mrtvých mohou vrátit, stejně jako duše matky k jejím dětem v básni Kytice Karla Jaromíra Erbena.  

Z přímky a kružnice betonových chodníků můžeme odbočit na křivolaké lesní naučné stezky. Jejich nejdůležitější zastavení se nachází u dvou zdí, jediných dochovaných pozůstatků bývalých třinácti budov velkokapacitního vepřína. Celou tuto etapu v sedmdesátých letech 20. století nelze chápat jinak než jako vrcholný projev ignorace a opovržení vůči tragickým osudům lidí. Je ale součástí naší historie, před níž nesmíme zavírat oči. Proto je dobře, že připomínka vepřína je součástí areálu jako memento naší nedávné minulosti. Byť ji dnes máme stále ještě v živé paměti, i v tomto případě je naděje, že tyto vlastnosti ze společnosti jednou zmizí, stejně jako obě zdi, které zarostou lesem a rozpadnou se. 

Muzeum romské kultury nechalo naučnou stezku osadit velkoformátovými informačními tabulemi, jejichž autorství nepřipadá autorům památníku. Svou velikostí ani provedením nesouzní s konceptem celého území. Proti lyrickému a minimalistickému konceptu práce s růstem a zánikem v čase vnáší do areálu formu, která na sebe tvrdě, až násilně poutá pozornost.  

Součástí projektu byla i muzejní budova s expozicí, multifunkčním sálem pro lektorské a edukační programy, zázemím pro pracovníky památníku a také hygienickým zázemím pro návštěvníky. Autory návrhu jsou nakonec Ján Stempel a Jan Jakub Tesař ze studia Stempel & Tesař architekti. Budova je při pohledu od příjezdu a návštěvnického parkoviště schovaná za zmiňovanou velkou zdí. Dřevostavba s velkoformátovými prosklenými stěnami je průhledy propojena s exteriérem. Koncepce současné expozice studia hipposdesign pracuje se zatemněním nutným pro potřeby projekcí dokumentů s výpověďmi přeživších. 

Krajinářský koncept areálu Památníku holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku patří mezi výjimečné realizace a svým významem překračuje hranice Česka i Evropy. Na našem území již získal ocenění v soutěžích, jako je Stavba roku,¹ a nepochybně brzy získá i ceny mezinárodní. Pro Muzeum romské kultury i ministerstvo kultury je to velký závazek, aby péči o památník věnovali náležitou pozornost a kvalitu. Pokud tomu tak bude, ocení to návštěvníci a návštěvnice a také celá společnost, která bude znalejší, a proto i citlivější na projevy nenávisti či nesnášenlivosti a bude proti nim umět bojovat. 

¹ Památník obdržel v soutěži Stavba roku 2024 Cenu předsedy Senátu ČR za mimořádný celospolečenský přínos. 

Martina Lehmannová (* 1978, Brno) je absolventkou oborů dějiny umění a historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působila jako kurátorka Rodného domu Josefa Hoffmanna v Brtnici, vlastní vily Dušana Jurkoviče v Brně, ředitelka Památníku Lidice, ředitelka Kanceláře pro přípravu generální konference Mezinárodní rady muzeí ICOM Praha 2022. Nyní pracuje jako projektová vedoucí ve Svazu měst a obcí České republiky.

V hlavní roli krajinářská architektura

Alice Boušková

Letošním otevřením Památníku holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku vyvrcholila několikaletá snaha o uctění památky jeho obětí. Samotná podoba památníku byla zvolena na základě mezinárodní architektonické soutěže, kterou iniciovalo Muzeum romské kultury, příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR. Fyzickou podobu návrhu můžeme vnímat jako jednu složku projektu, ale komplexní děj vedoucí k otevření a následnému provozu památníku nám zároveň ukazuje cenné vztahy a procesy, které vnímám jako stěžejní a nadále se jim budu věnovat. 

Samotná realizace návrhu vzešlého ze soutěže koncipované jako státní zakázka je v České republice velmi unikátní. Nalézat partnery na úrovni obcí a měst se daří a více než padesát architektonických soutěží v posledních několika letech, z nichž většina dospěla k realizaci, to dokazuje. Na úrovni krajů můžeme sledovat pouze několik prvních vlaštovek, jako je soutěž o návrh Transformačního centra Ústeckého kraje, v současnosti projektovaného vítěznými týmy. Když se ale dostaneme ještě o úroveň výš do sféry vlády, ministerstev a státu, vidíme, že projekty jsou velmi propojené s aktuální politickou situací. Pokud pak dojde k novým volbám před realizací, běžně dochází k zastavení projektu a zmaření připravené investice, jakkoli je prověřen její význam a přínos.  

Situace v Letech u Písku je ale jiná. Můžeme se ptát, do jaké míry je ovlivněna pocitem kolektivní viny vůči diskriminované skupině. V tomto případě pak ještě podpořené v roce 2016 výrokem Andreje Babiše, který se v pozici ministra financí vůči existenci koncentračního tábora veřejně vymezil: „Byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píší v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Navíc v lokalitě tehdejšího tábora stál velkokapacitní vepřín, na místě bez vody, kam bylo nutné infrastrukturu přivést ze zdroje vzdáleného několik kilometrů. 

Hned v následujícím roce po ostudném výroku tehdejšího vicepremiéra byly pozemky spolu s vepřínem za 450 milionů korun státem odkoupeny a došlo k jeho demolici. V letech 2019–2020 se pak začala scházet pracovní skupina nad přípravou mezinárodní soutěže. V ní zvítězil návrh krajinářského architekta Jana Sulzera, krajinářské architektky Lucie Vogelové, a architektů Jana Světlíka, Vojtěcha Šedého a Filipa Šefla. Letos, o čtyři roky později, se místo otevřelo veřejnosti. Celý tento proces proběhl navzdory několikeré výměně vlády, což je obrovský úspěch. Skvělá reference pro budoucí projekty. A snad si na to postupně i zvykneme. 

V celém procesu můžeme dále vysledovat, jak se jako společnost vztahujeme ke krajinářské architektuře. Soutěž byla dokonce definována ne jako architektonicko-krajinářská, ale jako krajinářsko-architektonická, což není běžné. Velmi podobně, jako není standardní mluvit o Evě a Adamovi (místo o Adamovi a Evě). Způsob, jakým používáme jazyk, má vliv na to, jak se jako společnost chováme a co si myslíme. Krajinářské architektky a architekti mají v oboru roli submisivní, hierarchicky společnou s pozicí níže umístěné ženy. A přestože v roce 2015 vznikl na Fakultě architektury ČVUT v Praze studijní obor Krajinářská architektura s komplexním přístupem k výuce, stále se dnes objevují studentky a studenti, kteří cítí mezi oběma obory rivalitu a především typicky definovanou hierarchii. 

Soutěž o návrh památníku však byla koncipována jinak a krajinářští architekti Jan Sulzer a Lucie Vogelová se dokonce ocitli v roli lídrů projektu. Sami architekti realizovaného objektu návštěvnického centra Ján Stempel a Jan Jakub Tesař popisují, že pozice podřízená krajinářské architektuře pro ně byla nová. Ačkoli naše zkušenosti často ukazují něco jiného, krajinářská architektura má přirozenou vůdčí roli. Nejdříve se dívá z velkého měřítka na místo, ohmatává terén, pozoruje procesy, takzvaně čenichá a bádá. Místo čte a následně interpretuje. Až pak může vzniknout objekt. Na správném místě a ve správný čas. 

Pojďme se ale ptát, co znamená správný čas. Autor myšlenky návrhu Jan Sulzer jej v památníku zachycuje jako velmi specifický a zároveň poznávací znak krajinářské architektury. Čas zobrazený ve zcela archetypální podobě – v růstu stromu. V Letech u Písku pak dokonce v podobě celého lesa.  

Růst je proces, celá krajina funguje v různorodých procesech. Ty jsou následně „správcovány“. Ve velmi zjednodušené podobě můžeme říct, že o vodní prvek se stará instituce povodí, o břehové porosty technická správa komunikací, o navazující část město nebo soukromník a o „les“ Lesy České republiky. Logicky se tedy nabízí, aby krajina, která se pod těmito společenskými konstrukty vine, dostala svého správce. Takového, který jí rozumí, dokáže její potenciál rozvíjet v čase a zajišťuje jí adekvátní péči a ochranu. Protože ano, krajina se reálně skládá z živých organismů (nebo jinak stakeholderů) na sobě vzájemně závislých. Mohou je reprezentovat i taková jména jako Pneuservis Praha 5 – Motol, kokoška pastuší tobolka, dětská skupina Sedmikvět, Betula pendula, bezdomovec Láďa, ministerstvo školství a další.  

Dlouhodobé projekty na principu tohoto tzv. management planningu v zahraničí jsou většinou úspěšně vedeny právě krajinářskými architekty a architektkami. Například Michael Schwarze-Rodrian je manažerem komplexního území severního Porúří (viz ERA21 #05/2022) a Nigel Thorneo působil jako konzultant olympijského parku v Londýně. Stejný přístup se nově objevuje i v případě projektu revitalizace Karlova náměstí nebo příměstského parku Soutok v Praze. Zásadní tezí tohoto přístupu je práce se stakeholdery, která vychází z představy, že procesy s jednotlivými aktéry je vhodné ovlivňovat spolu s nimi ve vzájemné interakci. K tomu se pak váže slovo participace, velmi často architektonickou obcí vnímané s negativními konotacemi. Bohužel zcela oprávněně. Participační jednání jsou u nás ve většině případů stále chápána jako povinnost, která se odbude jedním dvěma setkáními s veřejností a vytvořením seznamu požadavků, který se pak jenom předá architektům. To ale není skutečná participace. 

Nabízí se tedy otázka, proč tak citlivé téma, jakým je památník holokaustu Romů a Sintů – téma historicky komplikované, osobně i rasově zaujaté, politicky akcentované, sociálně veřejně sice přijaté, ale lokálním obyvatelstvem pochopitelně vnímané jako extrémně citlivé –, nebylo řešeno jinou formou než vyhlášením klasické soutěže o návrh. Bylo například možné zvolit formát soutěžního dialogu nebo hledat opravdový komplexní management plán, který by nabízel možnost vzájemné diskuze, ideálně pak v bezpečně moderovaném prostředí. Třeba by pak nedošlo k situaci, kdy část romské komunity negativně reagovala na jména vyrytá do nerezových pásků v betonovém korzu hlavního prostoru památníku, po nichž lze šlapat, což Romové vnímají jako potupné a dehonestující. Jejich představa mohla být vyslechnuta, pochopena a zpracována. Ve chvíli vhodné pro tuto debatu ale vešel do hry nový, zcela nečekaný hráč se jménem covid-19, synonymum pro komplikovanou komunikaci. Autorský tým tak měl možnost bavit se pouze s představiteli Muzea romské kultury, které se prezentovalo jako zástupce romské komunity, což se ovšem projevilo jako ne zcela funkční forma přenosu informací. 

Příběh dále pokračuje čerstvě po otevření památníku, kdy se ukazuje pravá podstata termínu design prostředí. Když dnes přijdete na místo uctění – tedy na kruhové korzo –, uvidíte na zemi jemné, nepravidelné, kontrastní obtisky, vždy asi 30 cm od středové hrany. Jde o vosk, který se vpil do hrubé betonové cesty. Vosk ze svíček, které pozůstalí umístili na kovové pásky hned za vyrytá jména obětí, aby na ně nešlo stoupnout. 

V tu chvíli autoři návrhu vnímají, poslouchají a začínají pokládat otázky, ke kterým v předchozím procesu nemohlo dojít. Analyzují odpovědi a vytvářejí variantní řešení. To je v architektuře extrémně cenné chování. Pokora ega, vstřícná komunikace, kladení otázek, spolupráce v týmu, alternativní návrhy a bezpečné prostředí. Pocit spojení lidského úsilí v něco většího a důležitějšího, než je kdokoli z nás jednotlivě. Tento finální „touch“ vnímám jako zásadní sdělení památníku.

Alice Boušková (*1988, Praha) nasbírala zkušenosti v krajinářských ateliérech Flera a YYYY a založila vlastní studio her architecture, zaměřené na spolupráci s architektkami a architekty na projektech všech měřítek. Krajinářskou architekturu vnímá jako manažerku procesů prostředí a v soukromém i veřejném prostoru je pro ni stěžejní hledání konkrétních příběhů. www.her.archi

___________________________

místo stavby:  Lety u Písku; účel stavby: Památník holokaustu Romů a Sintů; autoři koncepce a krajinářské architektury: Jan Sulzer (Praha), Lucie Vogelová / Terra Florida (Praha); autoři budovy návštěvnického centra: Ján Stempel, Jan Jakub Tesař / Stempel & Tesař architekti (Praha); spolupráce: Roman Černohous, Petr Karlík; autoři vítězného soutěžního návrhu: Jan Sulzer, Lucie Vogelová, Jan Světlík, Vojtěch Šedý, Filip Šefl; investor: Muzeum romské kultury; soutěž: 2020; projekt: 2021–2022; realizace:  2023–2024; řešené území: 10,5 ha; zastavěná plocha návštěvnického centra: 572 m²; foto: Benedikt Markel (1–6, 12–13), Filip Šlapal (7–9), Alice Boušková (14)

Brněnské studio ČTYŘSTĚN společně vedou architekti Karel Kubza (*1984, Přerov), Milan Joja (*1984, Brno) a Tomáš Págo (*1984, Brno). Zabývají se zejména veřejnými stavbami s výrazným společenským akcentem. Mezi jejich významné realizace patří mateřská škola Hvězdička ve Šlapanicích (2024), rozšíření městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm (2023), sociální byty v Bílovicích nad Svitavou (2019, viz ERA21 #04 2021) nebo další rodinné domy a interiéry. www.ctyrsten.cz

Reakce Muzea romské kultury na text druhé recenze

ONplan lab, s.r.o., Muzeum romské kultury, s.p.o., Emília Rigová 

Co předcházelo soutěži

Muzeum romské kultury, státní příspěvková organizace (dále jen MRK) bylo dle vládních usnesení z roku 2017 pověřeno demolicí vepřína Letech a vybudování památníku na tomto místě. Ačkoliv tehdejší zástupci zřizovatele MRK doporučovali oslovit napřímo dva architekty a následně vybírat pouze z dvou návrhů památníku, se MRK rozhodlo jít cestou mezinárodní architektonické soutěže a do zadání soutěže zapojit hlavní aktéry a veřejnost.  

Z toho důvodu MRK již od jara roku 2018 pořádalo kulaté stoly se zástupci romských komunit, historiky a romisty, výtvarníky a architekty a také s místními obyvateli v Letech, aby si zmapovalo jejich přání a představy. Nejtěsnější vazba byla od ledna roku 2018 navázána právě se zástupci potomků přeživších, kteří se tehdy na půdě Ministerstva kultury České republiky (dále jen MK ČR) vyjádřili v tom smyslu, že je v jejich zájmu, aby památník v Letech vznikl právě v gesci MRK. Nutno podotknout, že bez souhlasu potomků přeživších nebylo MRK nakloněno budovat památník v Letech.  

S přeživšími se tedy MRK scházelo a debatovalo mnohem častěji než s kteroukoliv jinou částí veřejnosti. O tom v muzejních sbírkách existuje mnoho dokladů v podobě fotodokumentace právě z těchto setkání, taktéž například 3 hodinový záznam z debaty na téma, co to je tradiční kultura původních českých Romů a Sintů. Ta se uskutečnila na doporučení architektů právě pro účely vyjasnění limitů podoby nového památníku.  

V průběhu tohoto roku jsme si však zejména po oněch dlouhých debatách uvědomili, že participace – zapojení hlavních aktérů a veřejnosti do tvorby nového památníku – je věc velmi odborná, kterou bude vhodné svěřit externí společnosti se zkušenostmi s participací i pořádáním architektonických soutěží. Ověřené výsledky práce v daných oblastech měla společnost ONplan, která měla rozsáhlé zkušenosti se zapojováním hlavních aktérů a veřejnosti do různých projektů, kulturním plánováním i pořádáním architektonických soutěží.  

A tak v roce 2019 oslovilo Muzeum romské kultury ke spolupráci na přípravě soutěže společnost ONplan, aby především koordinovala přípravu zadání soutěže se zapojením hlavních aktérů a následně i organizovala vlastní soutěž, to s důrazem na vysokou dávku participace důležitý vrstev veřejnosti, zejména pak přeživších a jejich potomků.  

Součástí vstupních jednání byly i úvahy o tom, jakou formu výběru optimálního návrhu památníku zvolit. Vzhledem k tomu, že Muzeum romské kultury je veřejným zadavatelem, bylo možné volit mezi soutěží o návrh a soutěžním dialogem. I přes nesporné výhody soutěžního dialogu, kdy může zadavatel, resp. soutěžní porota s autory jednotlivých návrhů diskutovat, byla zvolena dvoufázová soutěž o návrh. Důvodem byl jednak poměrně napjatý harmonogram vázaný na dotační titul, z kterého byl památník financován ale i to, že jsme chtěli v první fázi soutěže vidět co nejvíc ideových návrhů památníku, a mít možnost vybírat si z různorodých přístupů k řešení Památníku. 

Příprava soutěže

Postup přípravy soutěže byl nastaven s ohledem na to, že projekt se velmi intenzivně dotýká pozůstalých po českých Romech a Sintech, kteří v Letech zahynuli či byli vězněni, ale i dalších romských komunit v Česku i Evropě. Projekt je zároveň svým způsobem splacením dluhu celé společnosti vůči dosud vytěsňovanému utrpení Romů a Sintů během II. světové války. Dotýká se celé české a v širším měřítku i evropské společnosti a řady odborníků a aktivistů, kteří se touto otázkou zabývají.  

Z těchto důvodů byla do přípravy soutěže zapojena celá řada aktérů s cílem informovat je o současném stavu památníku i připravované soutěži, o smyslu projektu, poslání a námětu památníku. Cílem bylo dále motivovat zástupce romských komunit, odborných institucí, organizací i místních obyvatel ke konstruktivní diskuzi na téma hodnocení současného stavu a vyjádření očekávání či obav spojených s budoucností památníku. V neposlední řadě bylo cílem budování důvěry s komunitami Romů a Sintů i místních obyvatel v projekt, instituci a osoby, které ho reprezentují. 

Pracovní skupina

Pracovní skupina byla složena ze zaměstnanců Muzea romské kultury, zástupců pozůstalých (jednání se pravidelně účastnili Čeněk Růžička, Rudolf Murka, Jan Hauer a Antonín Lagryn, Zdeněk Daniel), zástupce MK ČR, odborníků se zaměřením na kulturu a historii Romů a scházela se pravidelně od dubna do června 2019. K jednání pracovní skupiny byli podle aktuálně projednávaných témat přizváni odborníci na archeologii, architekturu, tvorbu expozic, umění (jednání pracovní skupiny se účastnili Helena Sadílková, Kateřina Čapková, Renata Berkyová, Zdeněk Daniel, Regina Loukotová, Rostislav Koryčánek, Martina Lehmannová). Posláním pracovní skupiny bylo především projednání otázek důležitých pro stanovení poslání, námětu a témat památníku, budoucího návštěvnického provozu a stavebního programu. Část pracovní skupiny, především zaměstnanci Muzea a odborníci na historii a kulturu Romů, zpracovávala odborné části zadání.

Konzultační skupina

Do konzultační skupiny bylo přizváno více než 100 zástupců pozůstalých po obětech tábora v Letech; zástupců romských skupin, které se spolupodílely na boji za odkup vepřína; zástupců spolků a iniciativ, které se věnují romské problematice a problematice lidských práv; zástupců státních či státem zřizovaných organizací; zástupců odborných a akademických institucí; dále také partneři financování projektu a neromské osobnosti otevřeně podporující romskou minoritu. Konzultace proběhly formou dvou konzultačních odpolední v květnu a červnu 2019 v sídle MK ČR v Nosticově paláci. Přítomní byli seznámeni se zásadními výstupy z jednání pracovní skupiny a měli možnost tyto výstupy komentovat a podávat svoje podněty.

Obyvatelé okolních obcí

V květnu 2019 proběhlo ve společenském sále restaurace v Letech setkání s obyvateli okolních obcí. Pozváni byli zástupci vedení obcí a obyvatelé Letů u Písku, Královy Lhoty, Orlíka nad Vltavou, Mirovic a Kožlí. Cílem setkání bylo přítomné seznámit se současností i představami o budoucnosti památníku a především zjistit, jak současný stav území hodnotí jeho obyvatelé, zmapovat očekávání a případné obavy místních spojené s budoucností památníku.

Průběh soutěže

24. září 2019: Ustavující jednání poroty, na kterém byly porotou odsouhlaseny soutěžní podmínky a zadání soutěže.

14. říjen 2019: Slavnostní vyhlášení soutěže v Muzeu romské kultury, na které byli pozváni zástupci hlavních aktérů a médií.

18. listopad 2019: Prohlídka místa, které se zúčastnilo téměř 40 zájemců o účast v soutěži. Účastníkům prohlídky bylo prezentováno zadání soutěže, představy pozůstalých o podobě památníku, historii místa i výsledky archeologického průzkumu. 

do 17. ledna 2020: Do tohoto termínu bylo odevzdáno 41 soutěžních návrhů. Návrhy byly doručeny například z Anglie, Skotska, Německa, Španělska, Srbska, Itálie, Kanady, Japonska a Číny.

6. – 7. února 2020: Porota, aniž byla seznámena se jmény autorů návrhů, vybrala 7 návrhů, jejichž autoři byli následně vyzváni k předložení návrhů v 2. kole soutěže.

do 21. dubna 2020: Ve stanoveném termínu, a to i přes omezení způsobená epidemií, bylo odevzdáno všech 7 soutěžních návrhů.

20. května 2020: Porotci měli možnost, v anonymním režimu, prostudovat všech 7 soutěžních návrhů předem. Následně na společném jednání porotci vybrali vítěze soutěže a udělili 2. a 3. cenu.

8. červen 2020: V Nosticově paláci, sídle Ministerstva kultury ČR byly za účasti ministra kultury, norského velvyslanectví, členů konzultační skupiny a zástupců soutěžních týmů z 2. kola slavnostně vyhlášeny výsledky soutěže.

červenec 2020: Po ukončení soutěže byla s vítězem soutěže zahájena jednání o uzavření smlouvy na zpracování projektu památníku.

Porota soutěže

O výběru vítězného návrhu rozhodovala soutěžní porota složená ze zástupců Muzea romské kultury a Ministerstva kultury ČR, pozůstalých po obětech holokaustu a nezávislých odborníků. Diskusí nad návrhy v prvním i druhém kole se kromě porotců aktivně účastnili i odborníci poroty. 

ZÁVISLÍ ČLENOVÉ POROTY – Jana Horváthová (ředitelka MRK), Čeněk Růžička (předseda spolku Výbor pro odškodnění romského holokaustu v České republice), Martin Martínek (zástupce MK ČR)

NEZÁVISLÍ ČLENOVÉ POROTY – Josef Pleskot (architekt, předseda poroty), Emilia Rigová (výtvarná umělkyně, místopředsedkyně poroty), Vladimír Sitta (krajinář), Rostislav Koryčánek (kurátor Moravské galerie v Brně) 

NÁHRADNÍCI ZÁVISLÉ ČÁSTI POROTY Rudolf Murka (zástupce pozůstalých po obětech tábora). Anna Míšková (historička MRK) 

NÁHRADNÍCI NEZÁVISLÉ ČÁSTI POROTY – Regina Loukotová (architektka), Igor Marko (architekt a urbanista)

ODBORNÍCI POROTY – Jan Hauer (zástupce pozůstalých po obětech tábora), Antonín Lagryn (zástupce pozůstalých po obětech tábora), Helena Sadílková (romistka, spoluautorka námětu památníku), Pavel Vařeka (vedoucí archeologického výzkumu v Letech), Pavel Herman (specialita na veřejné zakázky), Blanka Hlavínová (dlouholetá starostka obce Lety)

Co následovalo po soutěži

Je třeba zdůraznit, že pořadí oceněných návrhů, a tedy i výběr vítězného návrhu schválila pod dlouhé diskusi porota, jejíž důležitou součástí byli i zástupci přeživších. Od začátku bylo všem jasné, že jména vězněných jsou umístěna na zemi, objevovala se jen obava, aby se na jména nešlapalo. MRK od začátku akceptovalo (pro realizujíc architekty neobvyklý a fakticky těžko pochopitelný) fakt, že na jména se šlapat nemá. Vítězní architekti však nebyli ochotni připustit jiné než režimové opatření, které zajistí, že se na jména šlapat nebude. V rámci tohoto úsilí MRK na výslovné přání právě vybraných potomků přeživších z konce roku 2022 (hlavně Čeněk Růžička) nechalo dokonce rozšířit paprsek s vyrytým jménem a údajem, aby bylo lépe čitelné, protože existovala větší obava ze ztížené čitelnosti údajů. Není vůbec jasné, proč se autorka textu odkazuje na covid-19 a údajnou nemožnost jednání s přeživšími, neboť MRK s nimi bylo v úzkém pracovní kontaktu i v této době a intenzivně s nimi spolupracovalo od roku 2018 celých 6 let. Zřetelně vyjádřená nevůle architektů jakkoli jinak než režimově zajistit nešlapání na jména zazněla z jejich strany ještě i 5. 4. 2023 na jednání i se zástupci potomků přeživších a členů pracovní skupiny k památníku v Letech (zachyceno audiozáznamem ve sbírce MRK).

Jak se časem ukázalo, tak i za nejlepší vůle a snahy MRK, nebylo dosaženo shody se všemi. Velmi smutně také do celé záležitosti zasáhlo úmrtí zásadních aktérů tvorby památníku z řad potomků, jmenovitě Čeňka Růžičky a Jana Hauera. Narovnat je třeba také fakt, že výtky k památníku nesměřují od většiny přeživších, ale pouze od některých jednotlivců. V současné době se však jeví, že vzniklo i díky výrazné podpoře zřizovatele – MK – nové architektonické řešení, které by mělo lépe zabránit vstupování na jména. 

Emília Rigová, místopředsedkyně KAS mimo jiné jako reakci na komentovanou stať sdělila: „MRK vyšlo absolutně v ústrety všetkým (nielen príbuzným preživším) ale celkovo spoločnosti a komunitě romskej – veď eště predtým ako sa spustila verejná súťaž na Pamätník, tak MRK robilo sériu rozhovorov verejných. A keby MRK nechcelo, tak v procesu prípravy a vzniku Pamätníku ani nie je nikto zo skupiny “preživších”. Ale boli tam a významně rozhodovali o jeho budúcej podobe. Ved ja ako súčasť odbornej komisie som sama na vlastné oči videla a počula ako sa všetci členovia snažili ľuďom ako pan Čeněk Růžička, Rudolf Murka, Jan Hauer (teda z radov “preživšich”) vsetko podstatné vysvetliť, osvetliť a priblížiť.“