Mým úkolem je propojovat lidi

Rozhovor Márie Pružincové s Omarem Mirzou

Trenčín bude v roce 2026 Evropským hlavním městem kultury a jako součást systémových kroků v souvislosti s tímto titulem radnice zřídila unikátní funkci městského kurátora, který působí v rámci útvaru územního plánování jako specialista na péči o veřejný prostor. Na Slovensku dosud tato pozice fungovala pouze v Trnavě. O tom, co jeho profese obnáší, jak se daří do plánovacích procesů zapojovat veřejnost a co se za rok jeho působení v Trenčíně podařilo, jsme hovořili s Omarem Mirzou.

Studoval jste dějiny umění na Vídeňské univerzitě, měl jste vlastní pořad o umění, dělal jste kurátora v Nitranské galerii. Nehledě na vaše bohaté zkušenosti, jak byste se sám popsal? Kdo je Omar Mirza?

Jsem člověk, kterého zajímá mnoho věcí. Jsou různé profese, které vyžadují širší záběr, a ne jen úzké zaměření na jednu věc. A to je v zásadě dobré právě pro funkci městského kurátora, protože ten v rámci své agendy řeší množství různých interdisciplinárních činností. Má práce je sice i o detailech, ale v konečném důsledku je třeba se na ně podívat z odstupu a spolupracovat s různými lidmi. To vyhovuje mému naturelu, neboť jsem zároveň detailista.

Prvním městským kurátorem na Slovensku byl váš bývalý kolega z Nitranské galerie. V letech 2021–2023 působil v Trnavě. Je právě práce v galerii dobrým předpokladem pro tuto pozici? Jak jste se k ní dostal vy?

S Adriánem Kobetičem, nyní už bývalým městským kurátorem Trnavy, jsme se smáli, když jsem tuto pozici získal, že Nitranská galerie je líhní městských kurátorů. Oficiálně jsem nastoupil před více než rokem, 1. října 2023. Že v Trenčíně hledají někoho takového, jsem se dozvěděl úplně náhodou. Předtím jsem 17 let pracoval jako umělecký kurátor v Nitranské galerii a už déle jsem měl pocit, že bych chtěl změnu. Právě témata města, veřejného prostoru, architektury a urbanismu mi byla vždy blízká. Jako kurátor galerie jsem dělal různé umělecké projekty ve veřejném prostoru. Tak jsem se přihlásil na konkurz, prošel jsem všemi koly výběrového řízení a pozici jsem získal.

Jak vypadá běžný pracovní den městského kurátora?

Je to velmi různorodé a nedá se říci, že by jeden den byl stejný jako druhý. A to mi vyhovuje. Moje práce nevyžaduje, abych každodenně seděl na trenčínském městském úřadě. Osobně si neumím představit, že by byla moje profese monotónní. Někdy sedím v kanceláři a vykonávám klasickou úřednickou práci, někdy jsem zase v terénu, chodím po městě, někdy jsem na poradách a někdy kreativně přemýšlím.

Mluvil jste o interdisciplinaritě. S kým v rámci své profese nejčastěji spolupracujete?

Nejčastěji komunikuji s kolegy a kolegyněmi z útvaru územního plánování, jehož jsem součástí. Zejména s mou vedoucí, architektkou Adrianou Mlynčekovou. A také s hlavním architektem města Trenčín Martinem Beďatšem. Záleží vždy na tom, co právě řeším. Když řeším třeba reklamu a billboardy, komunikuji s kolegyní ze stavebního úřadu, která má tyto věci na starosti. Velmi důležití jsou také lidé z Kreativního institutu Trenčín(CIT), což je organizace, která se zabývá implementací projektů souvisejících s titulem Evropského hlavního města kultury Trenčín 2026. Zde spolupracuji zejména s urbanistkou Lívií Gažovou, ale také s dalšími lidmi, kteří mají na starosti různé umělecké intervence a akce ve veřejném prostoru. Kromě toho intenzivně spolupracuji s občanským sdružením Projekt Hlava 5, které se věnuje mapování uměleckých děl ve veřejném prostoru z období socialismu. Právě to je ona interdisciplinarita – komunikuji s různými lidmi, propojuji je navzájem a řeším s nimi témata veřejného prostoru. 

O městě jako uměleckém díle psal už Camillo Sitte.¹ Město by mělo být nejen funkční, ale mělo by mít i uměleckou hodnotu. Dá se práce městského kurátora porovnat s prací kurátora v galerii?

V galerii jsem se věnoval současnému vizuálnímu umění, takže umění tvořilo 80 % mé práce. Jako kurátor sbírkotvorné instituce jsem měl na starosti sbírkové předměty, pořádal jsem výstavy, psal jsem o umění. Momentálně tvoří umění tak 20 % mé práce. Náplní mojí pozice je vytvářet a zlepšovat veřejný prostor města nejen skrze umění, ale i dalšími vstupy, jako jsou řešení reklamy a vizuálního smogu, městského mobiliáře a celkově tvorba veřejných prostranství, tzv. „placemaking“. Řeším všechny vizuální prvky veřejného prostoru, kde umění v současné chvíli nehraje velkou roli. Samozřejmě čím více se blíží rok 2026, kdy bude Trenčín Evropským hlavním městem kultury, tím více se bude umění ve veřejném prostoru vyskytovat.

Lidi, kteří přejdou z živé kultury do kultury „zřizované“, často překvapí, jak dlouho všechny oficiální procesy trvají, neboť jsou byrokraticky náročné a vyčerpávající. Já jsem měl naštěstí zkušenost s prací ve zřizované instituci, takže jsem tím nebyl zaskočen. Spíše mě překvapilo, jak komplexně se dané téma řeší.

Můžete uvést příklad, jak se zmíněná komplexnost projevuje?

Například když se řeší rekonstrukce ulice. Na poradě se setkají zaměstnanci z útvaru územního plánování, útvaru mobility i útvaru majetku města, ze stavebního úřadu, z dalších technických útvarů plus architekti, kteří navrhují rekonstrukci. Přijde tam i umělec, jehož díla by měla být součástí rekonstrukce. Lidé, kteří mají na starosti osvětlení, kanalizaci, vodu a podobně. Spousta různých profesí, a to jde jen o jednu ulici. Diskutuje se o každém jejím centimetru, kde má být co umístěno, jak se má pokládat dlažba, jak se má udělat výkop, kudy vést rozvody, jaké mají být lavičky, jaké osvětlení atd. Dovedete si představit, že pak opravdu dlouho trvá, než se vše připraví, než se vytvoří architektonický návrh, projektová dokumentace a pak zadání veřejné zakázky a implementace.

Běžný obyvatel města tohle vůbec nevidí a ptá se, proč město jedná tak pomalu, proč je rozkopaná ulice nebo proč staré billboardy nezmizí hned. To vše neříkám proto, abych se vymlouval. Ale kladu si otázku, čím to je, že neumíme pracovat efektivněji. Což je vidět nejen v samosprávě, ale i v oblastech školství nebo zdravotnictví. To by ovšem bylo na delší rozbor. 

Co se vám za rok ve funkci městského kurátora podařilo? 

Ve spolupráci s Kreativním institutem Trenčín se podařilo vydat první strategický dokument – Manuál reklamy a označování provozoven. Jedná se o návod, jak by se měly prezentovat různé provozovny, ať už jde o obchody, restaurace, kavárny apod. Nejen v centru města, ale všude ve veřejném prostoru. Tímto způsobem chceme omezovat vizuální smog.

Do konce roku by měl být hotov Manuál tvorby veřejných prostorů. Tyto standardy by měly sloužit nejen městu, ale také různým developerům. Jsou v nich témata od způsobu pokládání dlažby až po městský mobiliář.

Dále jsme připravili všeobecně závazné nařízení o street artu, které nahradilo nařízení o aktivitách umělecké tvorby ve veřejném prostoru z roku 2008. Vyčleněné plochy a celkový přístup už nebyly aktuální. Dnes vnímáme street art a graffiti jako součást města. Jen je třeba definovat, co je povoleno, kde to je povoleno a za jakých podmínek. Budou vyčleněny nové zóny v rámci města, kde může člověk přijít a malovat, aniž by žádal o povolení. To je běžná praxe už pomalu všude. Potom jsou vyčleněny plochy, kde mohou umělci jednoduše požádat o povolení zasláním vizuálu zamýšleného díla, a bude-li v pořádku, mohou jej realizovat. Město tak dá najevo, že si uvědomuje, že street art k němu patří. S tím souvisí můj poradní orgán, který jsem vytvořil – Rada pro umění ve veřejném prostoru. Umí mi poradit a pomoci při řešení těchto záležitostí. Jsou v ní odbornice a odborníci na veřejný prostor z celého Slovenska, nejen z Trenčína.

Tvorba manuálů není snadnou záležitostí a Slovensko značně zaostává oproti západní Evropě. Inspirovali jste se městy, která jsou v této problematice dále? Navázali jste ohledně tohoto tématu nějaké spolupráce? 

Manuál reklamy a označování provozoven přímo vychází z manuálu, který vytvořila grafická designérka Veronika Rút pro městskou část Brno-střed. Ona se tomuto tématu dlouhodobě věnuje a velmi úspěšně spolupracuje s mnoha samosprávami v Česku.² Po společných konzultacích jsme převzali hlavní myšlenky tohoto manuálu, jen jsme je adaptovali na reálie Trenčína. Takto jsme ušetřili čas i finance, protože jsme nemuseli „vymýšlet kolo“. Zhotovitelem manuálu veřejných prostorů je architektonické studio Between Tomáše Hanáčka a Kataríny Fejo, které je v této oblasti velmi aktivní. Je také autorem rekonstrukce trenčínské Hviezdoslavovy ulice, která by měla vést k obnově a prodloužení pěší zóny z historického Mírového náměstí směrem k Domu armády. Trenčín je též součástí uskupení Cities in Placemaking, což je program pod hlavičkou organizace Placemaking Europe. Do něho jsou zapojena různá evropská města, například Rotterdam nebo Helsingborg. Máme stanovenou strategii, kterou se snažíme naplnit. Každé tři měsíce se konají několikadenní pracovní schůzky, kde se o řešených tématech bavíme v rámci workshopů nebo diskuzních panelů. Jedno z těchto setkání se odehrálo už i v Trenčíně, kdy sem přijeli lidé z celé Evropy. Jednou ročně se koná velká konference, kam přijedou „placemakeři“ z celého světa a vyměňují si zkušenosti. Vzájemné inspirace jsou velmi prospěšné. Je důležité nesnažit se dělat všechno na vlastní pěst, ale učit se od jiných.

Jak implementujete zmíněné strategické dokumenty?

Vytvořením manuálu práce nekončí, tím teprve začíná. Jako město musíme začít od sebe. Když chceme někomu říkat, jak by měl označit svou provozovnu, v první řadě bychom to měli udělat my. Například jsem zjistil, že budova městské plovárny je naprosto odstrašujícím příkladem. Veřejný prostor, k němuž patří také interiér veřejné budovy, můžeme zkvalitnit menšími zásahy. Zlepšením navigačního systému v interiéru, grafického designu označení a celkovým působením interiéru i exteriéru. Už máme hotový projekt, a pokud budou finance, příští rok jej zrealizujeme.

Dále jsem zjišťoval, jakou regulaci reklamy už ve městě máme a jak je dodržována. Uvnitř městské památkové rezervace je například už delší dobu zakázána reklama ve formě tzv. áček. V praxi jsem narazil na odpor mnoha provozovatelů, kteří jako by měli pocit, že se jim snažíme sáhnout na živnost nebo že na tom jediném „áčku“ závisí to, zda lidé přijdou do jejich provozovny. Jedná se o téma velmi náročné na komunikaci, pokud se snažíte postupovat nerepresivně a nepošlete na podnikatele rovnou městskou policii. Dát všem pokuty by bylo jistě nejjednodušší řešení, ale já to tímto způsobem nechci dělat. Chci hledat řešení a komunikovat s lidmi, což vyžaduje mnohem více času a energie. 

Vnímá veřejnost práci městského kurátora a důležitost kvality veřejného prostoru?

Když jsme měli veřejné představení Manuálu reklamy a označování provozoven, oběhl jsem všechny provozovny na Mírovém náměstí s letáčky a osobně jsem všechny majitele a nájemníky zval. Odtud mě už lidé registrují, někdy mě i zastaví na ulici nebo se mi ozvou přímo či přes formulář „otázky občanů“. Ozvali se mi i sami provozovatelé, že zaregistrovali manuál a chtěli by poradit. Jednou mě někdo vtipně nazval „manažerem billboardů“. Je důležité, aby veřejnost věděla, co se děje a co se bude dít a proč se něco daří nebo nedaří. Ne každý z městského úřadu má čas a energii vše lidem vysvětlovat a přistupovat k nim osobně.

Co byste chtěl zlepšit v rámci své funkce?

Tady bych opět zmínil Adriána Kobetiče. Než jsem nastoupil v Trenčíně, setkal jsem se s ním a ptal se ho na jeho zkušenosti z Trnavy. Řekl mi jednu věc, kterou velmi podcenil, a to byl právě fakt, že ho lidé neznali anebo zkrátka nevěděli, v čem funkce městského kurátora spočívá. Už na začátku jsem si uvědomil, že komunikace je klíčová, a snažím se na ní pracovat a zlepšovat ji. Chtěl bych být aktivnější na sociálních sítích, kde bych vizuálně atraktivní formou řešil témata týkající se veřejného prostoru. Je to důležité ne proto, aby lidé poznali mě osobně, ale aby poznali funkci městského kurátora a přes ni zjistili, že se město těmto tématům věnuje.

Proč se vám nedaří komunikovat vaši práci na sociálních sítích?

Točili jsme sérii videí, která sloužila jako pozvánky na prezentaci manuálů. Bohužel další tematická videa se nezdařila z kapacitních důvodů. Nápady mám, ale nejsou lidé, kteří by se tomu věnovali. Kdysi jsem dělal pořad o umění, takže mám k tomuto oboru blízko. Tvorba kreativního videoobsahu však vyžaduje spoustu času a všichni jsou zahlceni množstvím jiné agendy.

Funkce městského kurátora vznikla v souvislosti s titulem Evropského hlavního města kultury, který se Trenčínu podařilo získat pro rok 2026. Cítíte zodpovědnost za tento projekt, který má silnou mezinárodní odezvu?

Abych byl upřímný, osobně se necítím nervózně, protože jsem městským úředníkem a nejsem součástí týmu, který má celý tento projekt na starosti. Trochu alibisticky mohu říct, že tíha zodpovědnosti neleží na mých bedrech, ale jinak jde samozřejmě o velkou výzvu i závazek. Práce je opravdu hodně, času málo. Věřím, že nejen rok 2026 bude úspěšný, ale že bude záležet hlavně na tom, co přijde po něm. Z mého úhlu pohledu je nejdůležitějším prvkem kultivace veřejných prostranství. Kultura má sílu město zlepšovat, ale nelze čekat, že lusknutím prstů bude v roce 2026 najednou všechno super. Možná to bude spíš „rok nula“, kdy všechno začne, a pokud se budeme postupně zlepšovat a zároveň se učit z vlastních chyb, můžeme pozitivně pokračovat v nastoupené cestě. Jistou paralelu vidím v celé naší společnosti. Už 35 let máme svobodu a stále jsme se s ní nenaučili úplně dobře zacházet. Společenské změny trvají dlouho. Stejně tak ve městě a ve veřejném prostoru nejsou změny patrné hned.

Máte svou osobní vizi, jakou změnu by měl rok 2026 přinést Trenčínu?

Byl bych rád, kdyby se změnil postoj lidí k veřejnému prostoru. S tím nesouvisí jen vandalismus a odpadky na zemi. To, jak se chováme k veřejnému prostoru, se propisuje i do toho, jak se chováme k sobě navzájem a jak trávíme svůj čas. Ať už jsme zavření doma, v nákupních centrech, nebo se socializujeme v ulicích a na náměstích. Dobré město pro život je takové, ve kterém se lidé cítí bezpečně, příjemně, mohou se realizovat, kde si děti mohou hrát na ulici a rodiče se nemusejí bát, že je srazí auto. Často si ani neuvědomujeme, jak nás jednotlivé prvky veřejného prostoru ovlivňují. Vím, že změny nenastanou mávnutím kouzelného proutku, ale když k tomu můžu svou troškou přispět, znamená to pro mě velkou výzvu a zároveň satisfakci. Pokud se podaří docílit toho, že se budou obyvatelé a návštěvníci Trenčína cítit dobře a budou v něm chtít trávit svůj čas, budu moc rád.

Jak vlastně vnímáte město Trenčín dnes?

Mám pocit, že od chvíle, kdy se zrekonstruovalo Mírové náměstí, centrum města žije během celého dne. Lidé tam chodí do kaváren, tráví tam čas, přesouvají se, odehrávají se zde různé kulturní akce. Centrum města se stalo skutečnou „výkladní skříní“. Jenže město není jenom centrum; je to poměrně rozsáhlý organismus. Trenčín je sice nejmenším krajským městem na Slovensku, přesto je mnohotvárný a rozmanitý. Lidé mají chuť trávit čas venku i mimo centrum. Úkolem radnice je poskytnout jim prostor a zkvalitnit ho. A nemusíme ho jen neustále naplňovat aktivitami, obyvatelé si už sami najdou způsob, jak jej využívat. Stačí ho jen moderovat, poskytnout prvotní impulz, anebo jen poslouchat, co lidé chtějí, a zlepšit to, co potřebují. 

Připadá mi, že funkce městského kurátora má podobně objemnou agendu jako celá Sekce tvorby městských prostorů Metropolitního institutu Bratislavy. Jak to vnímáte vy? Jak jsou na tom další města na Slovensku?

Kdyby mělo město neomezený rozpočet, namísto jednoho člověka by zřídilo celé oddělení. Tu agendu částečně pokrývají lidé, se kterými spolupracuji. Adrián Kobetič říkal, že když odešel po dvou letech z této funkce v Trnavě, jeho agendu převzali tři lidé a ještě další by je mohli doplnit. Opravdu je tedy co dělat. Je skvělé, že Bratislava má svůj Metropolitní institut, který kromě veřejného prostoru řeší i řadu jiných témat. Dobré a ověřené příklady z praxe je třeba převzít, aby se město posouvalo rychleji dál. I jiná města na Slovensku si už uvědomují, že veřejný prostor je pro ně zásadní.

Jak byste chtěl prezentovat Trenčín jako Evropské hlavní město kultury?

To není otázka na mě. Já nejsem ten, který organizačně a produkčně zabezpečuje program, se kterým Trenčín tento titul vyhrál. K tomu existuje celá kniha popisující, co se má a co se bude dít. Z mé pozice si přeji, aby všechny akce v rámci EHMK byly natolik zajímavé a jedinečné, aby přitáhly lidi z jiných částí Slovenska i ze zahraničí a aby měli důvod přijít opakovaně. Aby se naplnilo motto EHMK 2026 „probouzení zvědavosti“ čili aby byli i obyvatelé zvědaví a chtěli objevovat nové stránky svého města a aby vše mělo trvalejší efekt.

Co jsou ty dosud neobjevené stránky Trenčína?

Pro každého je to něco jiného. I člověk, který žije většinu života v jednom městě, má stále co objevovat. Nejsou to jen architektura nebo městská zákoutí, ale i lidé. Soused, který žije ve vedlejším vchodě, ale nemáte důvod se s ním potkávat. Pokud se vytvoří příležitost, kterou nabídne veřejný prostor nebo kulturní program, najednou můžete zjistit, že s ním máte něco společného. Město není jen o budovách, ale především o lidech, kteří v něm žijí, o přírodě nebo o různých detailech.

Co se stane s funkcí městského kurátora po roce 2026? Myslíte si, že by si každé město mělo zřídit takovou pozici?

Podobnou funkci by určitě mohlo mít každé město, ať už jde o jednoho člověka, nebo celé oddělení. Minimálně by lidé z různých oddělení a útvarů na městském úřadě mohli spolupracovat na tvorbě a zlepšování veřejného prostoru. Já říkám, že na jednom člověku město nestojí ani s ním nepadá. Kdyby tato pozice v Trenčíně zanikla, nic moc se neděje. Každý jsme nahraditelný. Věřím, že se udrží energie, která už zde byla investována mnou a jinými lidmi. Minimálně bude mít Trenčín strategické dokumenty, i když i ty se mohou zahodit do koše a nikdo se jimi nemusí v budoucnu řídit. Je důležité, aby byl veřejný prostor tématem v rámci samospráv, v rámci měst i malých obcí. Abychom si všichni uvědomovali, že pokud chceme žít jedni vedle druhých, mělo by nás zajímat, co se kolem nás děje.

Rozhovor proběhl 28. října v Bratislavě.

¹ Srov. Camillo Sitte: Stavba měst podle uměleckých zásad. ARCH, Praha, 1995.

² Viz ERA21 #05/2020 Vizuální kultura.

Omar Mirza (*1981, Námestovo, SK) vystudoval dějiny umění na Vídeňské univerzitě. Sedmnáct let působil jako kurátor v Nitranské galerii. Spolupracuje s různými slovenskými i zahraničními institucemi, kulturními centry a festivaly na výstavních projektech současného umění a umění ve veřejném prostoru. Píše články o umění, moderuje debaty. Je viceprezidentem slovenské sekce AICA (Mezinárodní asociace kritiků umění). V minulosti byl tvůrcem internetových videopořadů o současném umění, nyní působí jako externí moderátor na Rádiu Devín. Když nepracuje, věnuje se rodině a hraje na bicí v punkové kapele Kotúče DM. www.trencin.sk, www.trencin2026.eu

Mária Pružincová (*1994, Bratislava, SK) vystudovala Fakultu architektury VUT v Brně, na magisterském stupni se dva roky věnovala udržitelným městům. Za práci Petržalka – uhlíkově neutrální město získala fakultní Cenu Bohuslava Fuchse. Diplomovou práci Manuál udržitelného rozvoje pro Dvory IV (místní část sídliště Petržalka) založila na kvalitativních rozhovorech s odborníky na tvorbu měst a panelovou výstavbu. Tématům zlepšování veřejného prostoru se i nadále aktivně věnuje.