Vždy jde o to, v jakých souvislostech architektura stojí

Rozhovor Heleny Doudové s Nikolausem Kuhnertem a Anh-Linh Ngo

Německý architektonický časopis ARCH+ se od svého založení vyprofiloval jako výrazné nezávislé periodikum propojující teorii a praxi architektury. Vybudovat kvalitní kritický diskurz i publikum pro takový časopis stojí nemalé úsilí a také čas. Dlouholetý vydavatel ARCH+ a doyen mezi architektonickými redaktory Nikolaus Kuhnert a jeho následovník v pozici šéfredaktora časopisu ARCH+ Anh-Linh Ngo přibližují hledání kritického přístupu k transatlantické debatě o architektuře a kritické vakuum v Německu po roce 1945, nutnost soustavně kultivovat diskurz i současnou krizi kritických médií a časopisů.

Pane Kuhnerte, od roku 1975 jste redaktorem a od roku 1983 vydavatelem časopisu ARCH+. Jaká byla vaše cesta k architektonické kritice?
Nikolaus Kuhnert (NK): Než odpovím konkrétně, je nutné debatu o architektonické kritice vymezit. Po roce 1945 existovala kritika architektury jen v několika málo zemích. Byla to Anglie s časopisem The Architectural Review, Itálie s revue Casabella Continuità a Spojené státy především s časopisem Perspecta, který byl vydáván Yaleovou univerzitou. V New Yorku založil v sedmdesátých letech Peter Eisenman časopis Oppositions a pokusil se vybudovat nezávislou platformu Institute for Architecture and Urban Studies. V těchto zemích tedy nějaká diskuze o architektuře existovala, ale v Německu nikoli. Po válce zde zavládlo poměrně zvláštní ticho, které dnes nazýváme restaurativním; tehdy jsme říkali, že se nacházíme ve fázi „rekonstrukce kapitalismu“. Tomu odpovídala i kultura. Byla to svého druhu výjimečná situace, protože ve světě diskutovaná témata, jako je například otázka šikmých nebo pravých úhlů, nikoho nezajímala, snad kromě Ulricha Conradse, tehdejšího šéfredaktora časopisů Bauwelt a Stadtbauwelt.
Zajímavější to začalo být začátkem sedmdesátých let, kdy se do Německa vrátil Heinrich Klotz, jenž předtím pobýval jako hostující profesor ve Spojených státech. V rámci svého pobytu podnikl cestu, během níž navštívil americké architekty a diskutoval s nimi – s Philipem Johnsonem, Peterem Eisenmanem a dalšími. S těmito zkušenostmi a poznatky se vrátil do vlasti a pokusil se formovat německý diskurz o architektuře, což se mu v první fázi vůbec nepodařilo. Byl hanlivě označen za postmodernistu a jeho hlavním protivníkem se stal již zmíněný Ulrich Conrads. Mimochodem, náš časopis ARCH+ věnoval Klotzově návštěvě Spojených států celé jedno vydání (ARCH+ č. 216 – Die Klotz Tapes, 2014). Teprve v osmdesátých letech založil Klotz Německé muzeum architektury (DAM) ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho aktivita přinesla do Německa určitou architektonickou koncepci, jednalo se vlastně o začínající postmodernu. Když ale mluvíme o postmoderně, musíme být obezřetní. Ve své době se jednalo o velmi různorodý vývoj, který dnes při pohledu zpět vypadá poněkud jinak a je skryt pod nálepkou postmoderny.

Do té doby tedy v Německu jakákoli debata o architektuře chyběla a až díky Heinrichu Klotzovi došlo k obratu směrem k architektonickým teoriím a přístupům?
NK: Tradiční architektonické časopisy byly v Německu založeny kolem roku 1900 – například Baumeister – a většina z nich začala po roce 1945 znovu vycházet. Jediným nově založeným periodikem bylo Baukunst und Werkform (1947). V prvním čísle měli vydavatelé program, který propojoval názor někdejších nacistů a konzervativců (což byly v té době téměř identické skupiny) a moderny. Shodli se na umírněné moderně, což znamená, že nebyl upřednostňován ani experiment, jehož zastáncem byl v Anglii The Architectural Review, ani poválečná otázka, jak definovat evropskou architekturu v kontextu konfliktu mezi Východem a Západem.

Vaše cesta k ARCH+ byla pokusem absenci debaty napravit?
NK: Ano, dostat se od mlčení k diskuzi. Podobně jako Heinrich Klotz jsme se pokoušeli v ARCH+ zaplnit prázdné místo tím, že jsme mapovali vývoj diskuze v evropských zemích a ve Spojených státech po roce 1945. Snažili jsme se dohonit čas. Časopis ARCH+, založený v roce 1967 na univerzitě ve Stuttgartu, se díky působení Julia Posenera¹ rozšířil a stal se směrodatným periodikem. Vůbec poprvé zveřejnil projekty a teorie takových jmen, jakými jsou Norman Foster, Richard Rogers nebo Christopher Alexander v samostatných vydáních.

V čísle věnovaném kritice (ARCH+ č. 200 – Kritik, 2010) zmiňujete termín kritiky francouzského filozofa Michela Foucaulta, že kritika musí představovat postoj, určité stanovisko. Foucault často zkoumá sociálně-politické či mocenské poměry a z tohoto hlediska pak kritiku popisuje jako prostředek nesouhlasu – opozice, která může působit svým způsobem i subverzivně. Je tohle úlohou kritiky? Jak vnímáte kritiku architektury vy?
NK: V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo prvořadým cílem přivést německou debatu na úroveň světového, respektive evropsko-amerického architektonického diskurzu. Na něj jsme navázali v mnoha směrech – například otázkou reflexivního umění nebo reflexivní architektury, což Klotz nazývá „druhou modernou“. Díky Posenerovi jsme se vrátili k pojmu „neukončeného projektu moderny“ Jürgena Habermase. Také jsme hodně psali o digitalizaci architektury a architektonického navrhování obecně nebo o ženské otázce. Protože každé z čísel časopisu má své téma, jsou jednotlivá vydání různorodého charakteru. Témata sahají od ekologie přes čísla věnovaná osobnostem, jako byl Le Corbusier, až po vybrané metodické otázky nebo typologii architektury. 
Anh-Linh Ngo (A-LN): Pokud vydáváme čísla s tématy jako Think Global, Build Social (ARCH+ č. 211/212, 2013), přirozeně se odkláníme od ikonické, „hvězdné“ architektury devadesátých let a počátku nového tisíciletí. Ve středu našeho zájmu stojí spíše procesy, které mají historické nebo diskurzivní pozadí, na něž může mladá generace navazovat. To znamená, že se pomocí dějinných odkazů a příkladů pokoušíme nabídnout fundovaný základ pro debatu a vše zasazovat do aktuálního kontextu. Toto myšlení v souvislostech je dnes pro ARCH+ typické a možná ho lze definovat jako kritický přístup.

Pokud vám dobře rozumím, architektonická kritika pro vás znamená diskurzivní činnost, která umožňuje vytvořit si své vlastní stanovisko.
NK: Ano, žádná hagiografie architektů. Snažíme se našim čtenářům srozumitelně předkládat obsahové souvislosti k určitým tématům. Stále apelujeme, že v architektuře nejde o konkrétní osobnosti. Jde vždy o to, v jakých obsahových souvislostech architektura stojí.

Zkoumáte diskurz, analyzujete sociální a politické prostředí a pak dosazujete jednotlivé autory do kontextu.
NK: Přičemž prostředí nebo diskurz jsou vždy rozdílné a závisejí na tématu. Vydali jsme čísla o nových tendencích k větší autonomii architektonické profese nebo jsme se zabývali úplně opačným tématem sociální angažovanosti, kdy se architekt stává, řekněme, agitátorem obyvatel, jako například Francis Kéré v Africe. 

Která vydání ARCH+ považujete za určující? Často bývá zmiňováno například číslo Z Berlína do nové Teutonie (ARCH+ č. 122, 1994).
A-LN: To bylo velice důležité vydání, které rekapitulovalo diskurz v Berlíně v devadesátých letech. ARCH+ vždy také sleduje architektonicko-politický směr. V této linii budeme pokračovat i v čísle, které plánujeme v letošním roce pod názvem Pravé/pravicové prostory. Bude o využití a osvojení si prostoru pravicově populistickými hnutími v Evropě. Existuje i vydání s názvem Pokušení populismu (ARCH+ č. 162, 2002) o tehdejším počátku populistického hnutí Pima Fortuyna v Nizozemsku. Z dalších důležitých vydání ARCH+ mě napadá například číslo o situativním urbanismu (ARCH+ č. 183, 2007), jenž propaguje úplně jiný směr v plánování a který se vžil jako obecný pojem.

Existuje také reedice přednášek Julia Posenera.
A-LN: Měli bychom asi blíže objasnit, proč jsou pro nás tak důležitá vydání ARCH+ zabývající se dějinami architektury – přednáškami Oswalda Mathiase Ungerse nebo Heinricha Klotze. Nevede nás k tomu jen vlastní zájem o historii a dějiny umění, ale byl to právě Posener, kdo se v redakci ARCH+ zasloužil o návrat k architektuře jako disciplíně. To znamená, že nemusíme diskutovat o politice abstraktně, nýbrž můžeme vést diskuzi o politickém prostředí z pozice architektury. Nejsme politickým časopisem, jsme časopisem o architektuře, který ale fenomény architektury umí posuzovat také po společenské a politické stránce. 

Anh-Linh, vy jste v ARCH+ od roku 2001 a od roku 2003 spolupracujete s Nikolausem Kuhnertem v berlínské redakci. Co charakterizuje současné kritické architektonické časopisy?
A-LN: Po roce 2000 se tištěná média dostala do krize, časopis ARCH+ nevyjímaje. Dlouho jsme přemýšleli, jaké odůvodnění své existence má takový časopis s ohledem na všudypřítomnou dostupnost informací na internetu. Když jsme byli v roce 2006 pozváni na výstavu Documenta 12 do Kasselu, využili jsme této příležitosti k tomu, abychom kompletně zrekapitulovali historii ARCH+ a abychom se podívali, jak se časopis vyvíjel v průběhu let nejen v politických a společenských souvislostech, ale i jakými změnami prošel v rámci své vlastní disciplíny. Využili jsme také výzkumného projektu Beatriz Colominy, který zkoumal okolnosti vzniku menších periodik v šedesátých a sedmdesátých letech (ARCH+ č. 186/187 – Radikální architektura malých časopisů 196X–197X). Dospěli jsme k tomu, že ARCH+ od svých prvopočátků vychází z potřeby uvažovat o teorii a praxi společně. A tomu jsme zůstali věrni.
Po výstavě Documenta jsme učinili klíčový závěr: oproti trendu ostatních časopisů více zúžit obsah, abychom vyšli vstříc čtenáři, který je údajně zahlcen internetem a trpí nedostatkem pozornosti. Rozhodli jsme se časopis ještě silněji zaměřit tematicky a nabídnout něco, co si internetová média nemohou dovolit. Jednotlivá vydání se stala spíše objemnějšími, než aby zeštíhlela. Pokusili jsme se definovat v ARCH+ vlastní kánon a náš náhled na debatu důkladněji propracovat ve smyslu, na jaká témata se zaměříme, které autory oslovíme, které projekty si zvolíme. V podstatě každé číslo je uzavřeným výzkumným projektem a je koncipováno jako počáteční otázka, pro kterou hledáme argumentační linie, tedy příspěvky a projekty, které slouží takříkajíc jako stavební kameny těchto argumentací. Neděláme totiž jen časopis, ale nabízíme i další formáty, například přednášky (ARCH+ Features), soutěže a výstavy, protože si myslíme, že obsahová témata nemůžeme komunikovat jen prostřednictvím samotného časopisu. Chceme u široké veřejnosti nejen vzbudit zájem, ale také ji formovat. A právě formování veřejnosti kladením si otázek a vytvářením postojů je to, v čem spatřujeme naši skutečnou kritickou práci.

Rozhovor se uskutečnil 12. ledna 2017 v Berlíně.

Zveřejňujeme jej na webu u příležitosti úmrtí Nikolause Kuhnerta 20. srpna 2025. 

1 Julius Posener (1904–1996), německý historik architektury, profesor na Fakultě architektury Vysoké školy výtvarného umění v Berlíně.

Nikolaus Kuhnert (*1939, Postupim, †2025, Berlín) v letech 1958–1962 studoval malbu na Technické univerzitě v Berlíně a Vysoké škole umění v Berlíně (dnes Universität der Künste). Během studia absolvoval stáž v ateliéru Hanse Scharouna. V letech 1972–1983 působil na RWTH v Cáchách. V roce 1975 se stal redaktorem, později spoluvydavatelem časopisu ARCH+. V roce 1996 obdržel Cenu Ericha Schellinga za přínos teorii architektury. www.archplus.net
Anh-Linh Ngo (*1974, Kontum, VN) je architekt, od roku 2001 spoluvydavatel časopisu ARCH+. Od roku 2010 je kurátorem diskuzní řady ARCH+ Features. V letech 2006–2007 inicioval projekt The Making of Your Magazines, který prezentoval ARCH+ na výstavě Documenta 12. V roce 2015 spoluzaložil mezinárodní iniciativu Projekt Bauhaus.