Soubor budov na okraji Horních Jirčan je výsledkem odvážného investorského záměru spojit domov pro seniory s mateřskou školou. Nejobtížnější částí návrhu bylo vměstnat požadované kapacity na pozemek při zachování relativně malého měřítka v kontextu okolní zástavby. Stavba je tak rozdělena do tří hlavních hmot: dvě slouží jako pečovatelské byty a jedna jako mateřská škola. Bytové objekty jsou propojeny proskleným krčkem s vegetační střechou a slouží jako hluková bariéra vnitřní pobytové zahradě, společné pro oba provozy. Navození pocitu drobnějšího měřítka napomáhá rozdělení hmot na menší dílčí celky se samostatnými střechami. Mateřská škola s jednou třídou a malou komunitní učebnou je situována do blízkosti lesního porostu a drží se tvarosloví nastaveného domovem pro seniory. Na první pohled lze poznat, že oba provozy k sobě patří, přesto díky odlišnému zpracování fasády vytvářejí výrazný kontrast.
Na rozhraní sídla a krajiny, na pomezí bydlení rodinného a rekreačního, čelem k lesu, zády k frekventované silnici II. třídy. Poloha balancující mezi civilizací a divočinou, mezi zastavěným a prázdným určovala základní rámec návrhu stavby.
Zasazení nového objemu, kapacitou několikanásobně převyšujícího okolní drobnou zrnitou zástavbu, představovalo významnou urbanistickou i architektonickou výzvu. Výsledek respektuje specifický charakter území zrcadlící původní stopu zahrádkářské osady, aniž by se ustoupilo z požadavků investora.
Zvolená kompoziční strategie pracuje s osvědčenými nástroji pro zachování lokalitě blízkého měřítka – zasazením do lehce svažitého terénu, hmotovým členěním a figurativním utvářením střešní krajiny, které napomáhá vizuálnímu rozbití celkového objemu stavby. Výsledkem není monoblok, ale soubor menších staveb, jenž navzdory své velikosti působí přirozeně a lidsky.
Tři objekty – jednotřídní mateřská škola a dvě vzájemně propojená křídla bytového domu s pečovatelskými byty – se přimykají k hranicím stavebních pozemků, čímž vymezují vnitřní dvůr – (zdánlivě) společnou zahradu, útulný prostor vybízející k pobytu a utužování komunity. Místo, kde se střetávají generace – děti a senioři –, byť zatím (z legislativních důvodů) jen přes plot.
Zvolený programový mix mateřské školy a bytů zvláštního určení propojuje dvě na první pohled vzdálené skupiny uživatelů. Přestože jde o kombinaci v českém prostředí stále neobvyklou, její přínosy jsou zřejmé – od sociální interakce po psychologický komfort obou věkových skupin. Po roce provozu lze z reakcí uživatelů usuzovat, že projekt naplnil očekávání. Otázkou zůstává, zda provozovatel v budoucnu najde odvahu otevřít dvůr a proměnit jej ve skutečně sdílený prostor, který by naplnil myšlenku generačního propojení absolutně, bez bariér, bez kompromisů, bez plotu.
V jižním cípu pozemku, v přestrojení dvojdomku, se choulí nejmenší z objemů – mateřinka. Pod každou z dvojice sedlových střech se skrývá jeden provozní celek – servisní zázemí na straně jedné a na straně druhé pobytová místnost dětí. Dispozice je logická, vazby přehledné, provoz funguje bez zásadního narušení principu dělení na „čisté“ a „špinavé“ zóny.
Z pohledu uživatelského komfortu představuje potenciální slabinu řešení hygienického zázemí pro pedagogický personál – přístupnost z herny skrz patery dveře je nekomfortní a potenciálně riziková, zejména s ohledem na zajištění nepřetržitého dohledu nad dětmi. Jako problematické lze také vnímat poddimenzované prostory pro odpadové hospodářství, což způsobuje přítomnost volně odstavených nádob na tříděný odpad v rámci zahrady, v těsné blízkosti hlavního vstupu do školky. Zde by stálo za to zvážit dodatečnou, snadno dosažitelnou nápravu (např. v rámci segmentu oplocení) pro udržení jinak velice přívětivého a ničím nerušeného dojmu z návštěvy budovy.
Velké překvapení se však skrývá za dveřmi dětské šatny – při vstupu do herny se dostavuje téměř až ohromující dojem. Vysoký, do krovu otevřený prostor působí velmi vzdušně a velkolepě, především pak na své nejmenší návštěvníky. Místnost je přirozeně osvětlena velkorysými okenními otvory umístěnými v protilehlých štítových stěnách, čímž se interiér propojuje s exteriérem – na jedné straně se zahradou, na druhé s lesem rozpínajícím se hned přes ulici Houbovou (jak příznačný název).
Herna svou otevřeností na první pohled ohromí, později se však vynoří otázka, zda je prostorový potenciál využit absolutně. S ohledem na nadstandardní prostorové možnosti interiéru lze s architekty polemizovat nad tématem zakomponování vyšší herní vestavby, například pro rozvoj hrubé motoriky dětí. Skutečně nevytěžený potenciál vhodný pro další rozvoj lze vnímat v možném zabydlení centrálního prostoru herny, který je dosud ponechán prázdný, byť zdánlivě multifunkčně flexibilní, ale zároveň uživatelsky neukotvený. Takový přístup neodráží současné moderní pedagogické trendy předškolního vzdělávání. Ty kladou důraz na dítě coby aktivního tvůrce svého učení, které lze rozvíjet ve specificky vymezených prostorech, tzv. centrech aktivit, zaměřených na různé oblasti dětské činnosti a učení. Vedle mnohých benefitů jako podpory individualizace, samostatnosti a rozvoje klíčových kompetencí zde děti pracují v malých skupinách, což rozvíjí jejich sociální dovednosti – učí se spolupracovat, domlouvat se a respektovat druhé. Jasně vymezená centra navíc zajišťují logickou a funkční organizaci prostředí, eliminují paradoxně nežádoucí volný prostor, který děti jinak spontánně podněcuje k nadměrné pohybové aktivitě, jež není z pedagogického hlediska ve třídě žádoucí.
Je však pochopitelné, že impulz k návrhu center aktivit není primárně v rukách architekta, nýbrž vychází ze zadání reflektujícího zejména edukační přístup vedoucího pedagoga a dále z rozpočtu stavby.
Na první pohled prvoplánově působící „domečková“ figura staveb se ukazuje jako fungující odpověď na otázku, jak do prostředí drobné zástavby vložit větší objem, aniž by se narušila její měřítková kontinuita. Tento „sochařský“ přístup se neomezuje jen na tvar střech a pokračuje i do interiéru, kde v nejvyšších patrech bytových domů vytváří prostorovou dynamiku a atmosféru, vítanou zejména v chodbách, které jsou z hlediska požární bezpečnosti obtížně zabydlitelné. Princip ověřený mnoha jinými stavbami však nepřináší zásadní inovaci. Otázkou tedy zůstává, zda je tento přístup možné ještě posunout dál – překročit rámec osvědčené metody.
Obě vnitřní zahrady, v budoucnu snad spojené do jedné entity, jsou zpracovány pečlivě a citlivě. Prostoru vévodí přírodě blízké materiály a bohatá výsadba. Volené herní prvky i v menším zastoupení nabízí pestré vyžití na plochách utvářených měkkými i tvrdými povrchy, mokrými či sypkými materiály.
Blízkost lesa a obecně klidného okolí dotváří harmonický pocit z celku, ovšem za cenu izolace v rámci sídla a vyšší vzdálenosti od občanské vybavenosti. Přestože jde o objekt výrazný, zůstává citlivě začleněný do svého kontextu – mezi sídlem a krajinou, mezi každodenností a odpočinkem.
Barbora Buryšková (*1985, Planá) je absolventkou Fakulty architektury ČVUT v Praze. Od roku 2011 vede spolu se svým pracovním a životním partnerem Pavlem Buryškou ateliér XTOPIX. Mezi jejich realizace patří například mateřská škola ve Fulneku (viz ERA21 #04/2025), mateřská škola Přístavní ve Stříbře (2018, viz ERA21 #02/2019) nebo přestavba kina na víceúčelové kulturní zařízení KINONEKINO v Plané (2017). www.xtopix.cz
Dům s byty pro starší soběstačné obyvatele města Jesenice, postavený v jedné stavební akci i estetické figurální jednotě s mateřskou školou, se nachází na kraji obecní části Horní Jirčany, na jejím nejvyšším konci. Jak typické pro pastoušky neboli obecní chalupy, kde směli přenocovat staří lidé, o které se neměl kdo postarat. Tento prvotní vjem ještě podtrhují sedlové střechy a bílé omítky. Nabízí tento sociální projekt v lapidárních tvarech chalup s názvem Rezidence U Lesa něco víc?
Procházíme zahradou, od školky oddělenou pletivem tak, aby byly dodrženy bezpečnostní normy venkovního prostoru mateřských škol. Z přízemí bytové jednotky s přístupem na zelenou předzahrádku, která není nijak oddělena od sousedního předprostoru, vystupuje starší paní a dotazuje se, jestli jsme se přišli podívat na vymezenou plochu pro hřiště na pétanque, jež se nachází téměř před jejím francouzským oknem. Obyvatelé by prý raději chtěli více kastlíků na rajčata a kytky, a ne hřiště. Architekt projektu Pavel Zezula seniorku ujišťuje, že již podnikli kroky ke změně na základě požadavku nájemníků. Z okna v patře vykoukne jiná paní, co že se to děje za povyk. Zpoza závěsu sousedního bytu vykoukne jiná obyvatelka. Na další dotaz dostáváme pozitivní odpověď: „Dětičky jsou skvělé. Přistavily se k plotu a prý: Babi, dej nám maliny. A tak jsem jim jich pár natrhala. Hluk dětí? Není problém, aspoň se necítíme samy…“ Tolik rozhovor o životě v bytovém domě v kontaktu s dětmi z mateřské školy, který jednoznačně čerpá z osvědčeného modelu venkovského soužití, ovšem realizací podobných hybridních stavebních záměrů je v Česku zatím poskrovnu. Přitom má toto spojení pro obě věkové kategorie mnoho pozitiv, která jsou i empiricky zkoumána a vědecky popsána.
Pro architekty projekt představuje zřetelný posun oproti běžným zakázkám ateliéru. Analytický úsudek vytříbený hledáním nevhodnější typologie bytů v rámci jejich nejdominantnější tvorby zde byl jasně využit při nacházení formy zástavby. Původně zahrádkářské lokalitě dominuje centrální zahradní exteriér, který je ze dvou částí ohrazen bytovým domem pro seniory a z jedné samostatnou stavbou školky. Z jihu na soubor staveb navazují zahrady stávajících rodinných domů.
Venkovní krajina je pro celý komplex stěžejní. Děti tráví většinu času venku, ale i kdyby ne, jejich jednoprostorově řešené zázemí je zcela prosklené do sousedního lesa i do zahrady. Vidíme, jak zrovna obědvají. Naproti nim, ve dvou obdélníkových budovách o dvou a třech patrech, obědvají nájemci jednotlivých bytů. Jsou to převážně ženy – demografie je neúprosná a ženy se dožívají vyššího věku. Jejich nejzásadnější společnou aktivitou je právě péče o zahradu. Exteriérový mobiliář je tvořen různými formami sezení, nízkým osvětlením chodníčků, ale i neformálními lehátky seskupenými v blízkosti bytu paní z našeho rozhovoru. Zahradě pak dominují zejména vyvýšené záhony, které i z kraje podzimu hýří barvami.
Dům s byty má dvě křídla, pootočená s ohledem na pozemek do tupého úhlu, což působí dynamicky. Užití archetypu vesnického domu se sedlovou střechou, podtržené světlou omítkou dvou zrnitostí, napomáhá dělení objektu na menší celky a je dle architektů odrazem i odpovědí na vesnický ráz území. Spojnicí dvou křídel je jednopodlažní vstupní prostor s komunitní místností. Ta je prosklená směrem ke vstupní rampě a schodům i do zahrady s venkovní terasou a posezením. Zve dovnitř, její barevnost je vlídná, teplá a zaujme i zvenku. Její – jediná plochá – střecha je skutečně zarostlá zelení. Vedle vstupního zádveří se nachází i původně zamýšlená ordinace lékaře, dnes využívaná jako zázemí terénní pečovatelské služby.
Plynule lze přejít do chodeb se vstupy do bytů. Pokud bychom porovnali zdejší bílé liminální prostory přístupových chodeb a malinkých nik u jednotlivých bytových jednotek s personalizovanými, poloprivátními a sousedsky využívanými předprostory bytů seniorského bydlení od architekta Petera Zumthora ve čtvrti Masans v Churu (1992), musíme se bohužel odkázat na požárněbezpečnostní omezení, která jsou v Česku zdaleka striktnější než ve Švýcarsku. Prázdné chodby jako by vytvářely hradby mezi světem vesnice a světem vnitřního nádvoří, které vyzývá nové obyvatele k aktivitě, vytvoření vazeb a sousedství. Žádné další komunitní prostory zde nejsou, což tento projekt odlišuje od podobných realizací obsahujících alespoň nějaký cíl pro další lidi z obce – jako jsou například ordinace lékaře (Dům pro seniory Křenovice, KOTA atelier, 2022) nebo knihovna (Dům Kateřinka v Kateřinicích, knesl kynčl architekti, 2023). Je škoda, že v Horních Jirčanech se čistá figura architektury (zatím) nemísí s propracovanějším programem a komplexním přístupem k péči o starší obyvatele obce.
Obě křídla domu jsou řešena jako dvoutrakt sestávající z podélných chodeb otočených směrem do vesnice a jednostranně orientovaných, lineárně řazených bytů, které tak všechny mají výhled do vnitřní zahrady. Z hlediska propracovanosti detailů bytový dům zaostává za školkou. A můžou za to dvě věci: zaprvé samotné zadání, kde se počítalo s dotacemi, jež předurčily materiálové omezení, přičemž nakonec nebyly použity. A zadruhé samotná povaha domu, jehož nájemní byty jsou co nejvíce generalizované, aby mohly být personalizovány až podle potřeb jejich konkrétních obyvatel. Interiéry bytových jednotek jsou tak navrženy vcelku prostě, ale jak je v tvorbě autorů přirozené, alespoň s barevným akcentem kuchyňských linek a obkladů, což pokojům dodává teplý, až domácký nádech. Každý z bytů má velké okno do zahrady a bylo zde myšleno i na vozíčkáře, kteří díky nízkému parapetu mohou nahlédnout do vnitřního světa nádvoří v kontaktu s mateřskou školou.
Nebo zde bylo myšleno na Jane Jacobs a její knihu Smrt a život amerických velkoměst? Jacobs ve své knize demonstrovala, že bezpečnost místa (respektive předškoláků) netvoří kamery nebo vysoké ploty, ale lidé, kteří zde žijí a kteří tvoří neformální síť dohledu. A jak jsme se přesvědčili, i přesto, že svět nejmladších a nejstarších obyvatel vesnice odděluje plůtek, soužití a dohled skutečně fungují a přinášejí zejména radost. Rezidence U Lesa tedy svou promyšlenou typologickou syntézou komunitního bydlení pro seniory a předškolního zařízení v rámci jednotného architektonického a urbanistického konceptu citlivě zasazeného do sídla i krajiny představuje následováníhodný příklad.
Kristina Richter Adamson (*1985, Kremnica, SK) je praktikující britsko-česká architektka, vysokoškolská pedagožka a doktorandka na Fakultě architektury VUT v Brně, kde také absolvovala magisterské studium. Kromě toho vystudovala obor Plánování budov ve zdravotnictví na londýnské univerzitě South Bank (LSBU).
___________________________
místo stavby: Houbová 1569 a 1570, Jesenice – Horní Jirčany; účel stavby: bytový dům s byty zvláštního určení a mateřská škola; autorský tým: Pavel Zezula, Martin Machů, Martina Loskotová / ti architekti (Praha); spolupráce: Jiří Dvořák / Motion construction; Radka Peška Matoušková (krajinářská architektura); investor: město Jesenice; projekt: 2021–2022; realizace: 2022–2024; plocha pozemku: 3 395 m2; zastavěná plocha: 325 m2 (školka) + 860 m2 (bytový dům); užitná plocha: 264 m2 (školka) + 1 566 m2 (bytový dům); obestavěný prostor: 1 596 m3 (školka) + 7 067 m3 (bytový dům); počet bytových jednotek: 24; náklady: 124 mil. Kč; foto: Alexandra Timpau / Alex Shoots Buildings
Studio ti architekti vzniklo v roce 2012. Od roku 2020 funguje v dnešní podobě, kdy Pavel Zezula (*1985, Kroměříž) a Martin Machů (*1986, Karviná) společně s Martinou Krč, další důležitou členkou týmu, k sobě našli cestu při práci na společných projektech. Oba studovali architekturu na stavební fakultě, jeden v Praze a druhý v Ostravě. Mají rádi zadání všech měřítek, jednoduchost a čitelnost v exteriéru, kombinování zdánlivě nesourodých prvků. V roce 2025 uspěli v soutěži Interiér roku v kategorii Veřejný interiér, o rok dříve obdrželi nominaci na cenu Grand Prix architektů, kde soutěžili s nezvyklou přestavbou domu z devadesátých let. Hlavní cenu Interiér roku získali v roce 2022 za projekt Hra s růžovým ostrůvkem. www.tiarchitekti.cz
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s.
|