Architektonické dílo v podobě stavby primárně neslouží k estetickému vnímání, ale má naplňovat účel, ke kterému bylo vytvořeno, ať již jde o bydlení, nebo o zastřešování dopravy, kultury apod. V průběhu let se mohou změnit nejen potřeby vlastníka (nebo společnosti) vedoucí ke změně stavby v podobě nástavby, přístavby či stavební úpravy, nýbrž i sama stavba pravidelně vyžaduje udržovací práce. Bylo by nespravedlivé, aby architekt s ohledem na svá autorská práva bránil vlastníkovi v provedení jakékoli údržby či změny dokončené stavby, čímž by stavby zaostávaly v modernizaci. V autorském zákoně (dále jen „AutZ“) je k vyvažování těchto práv zakotvena tzv. zákonná licence (§ 38d písm. b)) umožňující užít architektonické dílo vyjádřené stavbou bez souhlasu jeho autora a bez zaplacení licenční odměny, a to v míře nezbytně nutné a zároveň při zachování architektonické hodnoty díla.
Každé dílo z oblasti architektury nepodléhá autorskoprávní ochraně. Musí jít o nehmotné architektonické dílo, které spadá do kategorie děl literárních, uměleckých nebo vědeckých, je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Tyto pojmové znaky díla je třeba vykládat eurokonformně. Autorské dílo musí být vlastním duševním výtvorem autora, které odráží jeho osobnost a je výrazem jeho rozhodnutí učiněných na základě jeho tvůrčí svobody
(rozsudek SDEU ze dne 12. 9. 2019 ve věci C-683/17 Cofemel – Sociedade de Vestuário SA proti G-Star Raw CV). Dále musejí být přítomny prvky, které jsou vyjádřením takového duševního výtvoru, tedy musí jít o dostatečně přesně a objektivně identifikovatelný předmět (rozsudek SDEU ze dne 13. 11. 2018 ve věci C-310/17 Levola HengeloBV proti Smilde Foods BV).
Autorskoprávně chráněno není jen architektonické dílo per se, ale mohou být chráněny i jeho jednotlivé vývojové části či autorskoprávně silné prvky. Mezi silné prvky díla můžeme zařadit unikátní uspořádání místností v domě (např. Raumplan); jedinečné vyjádření tvaru (formy) domu; zajímavé uspořádání oken stavby (např. u Tančícího domu od spoluautorů Vlada Miluniće a Franka O. Gehryho); atypické osvětlení domu; atypický strop; zajímavě řešenou střechu; skleněnou pyramidu na střeše rodinného domu včetně nápadného designu okapů a říms (OLG Hamm,
20. 4. 1999, U 72/97); v některých případech i barvu fasády nebo stavební materiály. Mezi slabé prvky díla je možné jmenovat povahově předurčené prvky typické v architektonické tvorbě jako okna, dveře, podlahy (LG Leipzig, 28. 5. 2004, Az 5 O 2092/04), stěny, běžná stavebnětechnická řešení, architektonickou myšlenku, architektonický styl a inspiraci přírodními jevy. Výběr, uspořádání a kombinace slabých prvků může také podléhat autorskoprávní ochraně (rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-5/08 Infopaq A/S proti Danske Dagblades Forening). Ke každému architektonickému dílu je třeba přistupovat individuálně. U jednoho díla může být fasáda silným prvkem, ale u jiného díla prvkem slabým.
Z autorskoprávního pohledu stavba není dílem originálním, ale je trojrozměrnou rozmnoženinou architektonického díla
(§ 13 odst. 2 AutZ). Pokud stavba nevybočuje z řady běžných děl anebo již uplynula autorskoprávní ochrana k architektonickému dílu, která v případě majetkových práv autorských trvá ještě 70 let po smrti autora, je možné provést údržbu či změnu stavby bez dalšího. S respektem k postmortální ochraně autorským právem chráněného architektonického díla však nesmí dojít ke snížení jeho architektonické hodnoty.
Jakákoli zákonná licence je vždy spojena s majetkovými právy autorskými, nicméně změnou či údržbou stavby dochází zejména k zásahu do osobnostních práv autorských. Podle české právní dogmatiky je třeba architektonickou hodnotu vnímat objektivně, nikoli z pohledu samotného autora architektonického díla, která se v Česku žel zpravidla posuzuje znaleckým posudkem. Naopak dle ustálené německé judikatury (BGH, 29. 3. 1957, I ZR 236/55; BGH, 19. 3. 2008, I ZR 166/05) je rozhodující estetický dojem, který dílo vyvolává podle průměrného úsudku člověka vnímavého k umění a do určité míry obeznámeného s uměleckými věcmi. Německé soudy tak provádějí vlastní zhodnocení bez přítomnosti znalce se závěrem, že na estetických jemnostech, které dokáže rozpoznat pouze odborník, tolik nezáleží (OLG Stuttgart, U 106/2010).
Zároveň je jakákoli zákonná licence podmíněna splněním materiální podmínky tříkrokového testu (§ 29 odst. 1 AutZ). Vlastník by rovněž neměl opomenout význam konkrétního architektonického díla, protože pak je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby včetně vyobrazení vystihujícího stav před provedením změn.
V Česku neexistuje dostatek soudních rozhodnutí v této věci a nadto rozhodnutí českých soudů působí velmi rozpačitým dojmem, proto budu odkazovat na bohatou německou judikaturu jako důležitý inspirační zdroj, přičemž je třeba dbát na některé odlišnosti obou právních úprav. V Německu platí monistický systém a stavba může být chráněna jako originální dílo, pokud je původce stavby (rozmnožitel) totožný s autorem architektonického díla vyjádřeného v podobě plánu.
Oprávněnost zásahu do dokončené stavby bez souhlasu architekta posuzoval v roce 2014 Krajský soud v Plzni (rozsudek ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 19 C 22/2008) ve věci dostavby kluziště, kdy žalobce požadoval její odstranění. Protože byla dostavba postavena ve stadiu, kdy stavba samotná plnila, byť ve zredukované formě a zřejmě nedostatečně komfortně, svou funkci řadu let, nebyla míra nezbytně nutná zachována. Druhou podmínku ohledně snížení architektonické hodnoty díla tak již nebylo třeba posuzovat. Přestože dostavba snížila architektonickou hodnotu díla, nedělo se tak dle soudu závažným způsobem, aby měla být odstraněna. Umožňovala totiž komfortnější užívání stavby hlavní, a proto nebylo v tomto ohledu účelné mařit vynaložené náklady žalovaného jakožto veřejnoprávní korporace na odstranění dostavby a postavení funkčně stejné dostavby za součinnosti žalobce. Soud je totiž vázán zásadou proporcionality při rozhodování o odstraňovacím nároku.
V další kauze, v níž byl žalobce úspěšný, se jednalo o výřez otvoru v balkonu bytové jednotky, který měl poskytnout vlastníkovu psovi komfort ve výhledu. Nejvyšší soud (rozsudek NS ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2655/2022) uvedl, že nezbytně nutná míra by měla být posuzována z hlediska toho, „o jakou konkrétní stavbu jde (včetně účelu, ke kterému byla určena) a o jaký konkrétní stavební zásah do ní se jedná, jak je zásah (udržování či změna stavby) významný a rozsáhlý, jaký je účel (potřeba, cíl, opodstatněnost) zásahu do stavby a jaká je intenzita tohoto zásahu, zda zásah (udržování či změna stavby) logicky souvisí se sledovaným účelem, zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem (a to buď bez samotného zásahu do stavby či alespoň v menším rozsahu či šetrnějším způsobem). Nezbytnost změn proto může vyplývat např. z faktického stavu stavby (nutnost oprav, přizpůsobení změnám v obvyklém užitném standardu v důsledku běhu času apod.) nebo z nutnosti vyhovět předpisům veřejného, zejména stavebního práva.“
Podle mého názoru, opírajíce se o německou judikaturu, není zásadní, jak je samotný zásah významný a rozsáhlý a jaká je jeho intenzita či zda účelu nešlo dosáhnout jinak, ale mnohem významnější je, což české soudy zcela opomíjejí, zda zásah směřoval byť do jediného, avšak silného, tj. autorskoprávně chráněného prvku díla a došlo-li tím ke snížení architektonické hodnoty díla. V opačném případě jde o svévolné rozhodování.
Pokud vlastník stavby (investor) nesplní náležitosti zákonné licence § 38d písm. b) spolu s § 29 odst. 1 AutZ, musí si zajistit souhlas a svolení ze strany autora architektonického díla ke změně či údržbě dokončené stavby.
Výchozí právní rámec představuje ustanovení § 14 a § 39 odst. 2 německého autorského zákona (dále jen „UrhG“). Obecné ustanovení § 14 UrhG slouží k ochraně integrity autorova díla; autor má právo zakázat jakékoli zkreslení nebo jiné poškození svého díla, které by mohlo ohrozit jeho oprávněné duševní nebo osobní zájmy v souvislosti s tímto dílem. Podle ustanovení § 39 odst. 2 UrhG jsou přípustné jen takové změny autorského díla a jeho názvu, ke kterým autor nemůže v dobré víře odepřít svolení. Ustanovení § 39 však směřuje jen k zákazu změn vůči osobám oprávněným k užití díla, přičemž musí dojít zásadně k zásahu do podstaty díla, což v případě § 14 UrhG není vyžadováno. Nicméně jak bude níže ukázáno, německé soudy často nečiní rozdíl mezi těmito dvěma ustanoveními.
Ve známé kauze berlínského vlakového nádraží berlínský soud (Landgericht Berlin, 28. 11. 2006, 16 O 240/2005) přiřadil tvůrčí myšlence na zachování klenutého stropu jako silného, autorskoprávně chránitelného prvku díla vyšší hodnotu než ekonomickému zájmu. Uvedl, že výhody, které získá architekt po odstranění rovného stropu, jsou v únosném poměru k nevýhodám, které vzniknou investorovi. Soud bral při svém rozhodování ohled i na veřejnost a její vnímání sporu, jakož i na význam nádraží coby uměleckého unikátu.
V další kauze se rovněž jednalo o vlakové nádraží, avšak ve Stuttgartu. Došlo k odstranění postranního křídla včetně schodiště a o přemístění dosavadního kolejového systému do podzemí za účelem vytvoření průjezdního nádraží. Podle odvolacího soudu (OLG Stuttgart, U 106/2010) bylo třeba oprávněnost změn kvůli měnící se potřebě a modernizaci v dopravě posoudit s ohledem na vloženou míru kreativity autora do samotného díla. Čím větší míru kreativity autor do díla vložil, tím méně by mělo být do takového díla zasahováno. Protože byl změnou dokončené stavby zachován celkový koncept díla, bylo možné takový zásah tolerovat (i když šlo o kulturní památku).
Spolkový soudní dvůr Německa (dále jen „BGH“) ve věci přístavby školní budovy v Sobernheimu (BGH, 31. 5. 1974,
I ZR 10/73) dospěl k závěru, že stavba měla pouze nízkou úroveň uměleckého ztvárnění, kdy se její zvláštní individualita odrážela pouze v malé míře ve struktuře fasády, a proto byly plánované změny, mající pro celkový umělecký dojem díla jen malý význam, oprávněné. Tento judikát je zásadní zejména v tom ohledu, že podle soudu nebylo bezpodmínečně nutné zdůvodňovat, zda bylo možné provést zásah i v mírnější (méně škodlivé) podobě.
BGH se také zabýval přestavbou interiéru kostela (BGH, 19. 3. 2008, I ZR 166/05), kterou došlo ke zmenšení oltářní části ve prospěch zvětšení místa pro sezení a většího zapojení věřících při bohoslužbě. Tyto změny byly vyvolané změněným přístupem ve vedení liturgie. Přestože došlo k zásahu do podstatných rysů díla interiérové architektury, upřednostnil BHG liturgické zájmy, zahrnující právo církve na sebeurčení a na svobodu vyznání, nad zájmy autorskoprávními. I v tomto případě se jednalo o průměrnou úroveň díla interiérové architektury.
V poslední době se však stále častěji setkáváme s případy, kdy je umělecky hodnotná stavba, která však nebyla prohlášena za kulturní památku, bez dalšího jeho vlastníkem zbourána. V našem právním řádu máme uvedeno výslovně, že zničením věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, nezaniká právo autorské k dílu (§ 9 odst. 2 AutZ). To je projevem potenciální ubiquity nehmotných statků, které nelze spotřebovat. Nicméně některá díla jsou natolik spjata s jediným hmotným substrátem, že jeho zničením, resp. zásahem do jeho podstatných rysů již nelze vytvořit stejný hmotný nosič ze stejných materiálů a stejnými stavebními prostředky a dílo tak nemůže dále působit objektivně vnímatelnými smysly na diváka. Doposud zcela logicky převažovalo paradigma, že změna stavby poškozuje autora mnohem více než demolice stavby, neboť s existující zkomolenou stavbou je autor nadále ztotožňován, což může vést k zásahu do jeho dobré pověsti.
I v Německu bylo toto paradigma, byť nikoli na zákonné úrovni, velmi dlouhou dobu prosazováno. BGH však vynesl v roce 2019 senzacechtivý rozsudek (BGH,
21. 2. 2019, ZR 98/17) s argumentací, že demolice stavby nebo uměleckého díla neoddělitelně spojeného se stavbou může po důkladném zvážení zájmů vlastníka stavby a autora díla představovat jeden ze zvláštních způsobů poškození díla dle § 14 UrhG. Podle BGH dochází ke znemožnění nebo ztížení dalšího vnímání díla jako výrazu osobnosti jeho tvůrce a k přerušení duševního pouta mezi autorem a jeho dílem. Navíc uvedl, že autor může smluvně zakázat zničení svého díla (resp. hmotného substrátu).
Nebudou-li splněny všechny podmínky zákonné licence dle § 38d písm. b) AutZ a
§ 29 odst. 1 AutZ a strany se nedohodnou na kompromisu, nezbyde architektovi nic jiného než se se svými nároky obrátit na soud. Soudy kupříkladu při určování výše peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do architektonického díla v těchto věcech berou v potaz i to, zda měl architekt snahu o možném řešení s vlastníkem jednat.
Jako vhodné řešení považuji v praxi již při uzavírání licenční smlouvy pamatovat na případné změny a údržbu dokončené stavby a smluvně si ošetřit, do jakých částí díla, které autor považuje za silné prvky díla, může vlastník zasahovat jen se souhlasem autora, jinak by případně došlo ke snížení architektonické hodnoty díla. Kvalitní nastavení vyvážené smluvní dokumentace, tj. zejména smlouvy o dílo a licenční smlouvy, již před započetím tvorby pro klienta může efektivně zabránit mnoha zbytečným budoucím sporům. Příprava těchto smluv je běžnou agendou naší advokátní kanceláře.
JUDr. Mgr. Pavla Voříšková, Ph.D., je advokátka se specializací na autorské právo v architektuře a stavitelství, autorka knihy Autorské právo v architektuře (nakladatelství C. H. Beck, 2018) a vedoucí advokátka v advokátní kanceláři ŠTAIDL LEŠKA ADVOKÁTI, s. r. o.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s.
|