Architektura místa zrcadlí silnou tradici sklářství, na kterou navazuje práce a design firmy Lasvit. Návrh současnou formou interpretuje typický dvoupodlažní sklářský dům a doplňuje areál v jeden funkční celek. Původní památkově chráněné domy z počátku 19. století jsou doplněny o dva nové, jejichž tvar byl abstrahován do jednoduché formy obdélného půdorysu s valbovou střechou. Skleněný dům nahradil zděný krček, který dříve spojoval oba historické domy, a slouží jako kancelářská kavárna, jednací místnost a knihovna vzorků. Černý dům v zadní části pozemku skrývá třípodlažní otevřený prostor určený pro testování a prezentaci vzorků 1 : 1, skleněných objektů, které mohou vážit i pět tun.

Živá příroda měří čas v desetiletích, neživá v tisíciletích. Může vůbec jednotlivec tváří v tvář environmentálním problémům dneška něčeho dosáhnout? Z brazilských tropických lesů zbývá 10 % původní rozlohy a vysušené pastviny, jež je nahradily, podléhají erozi. Existuje však oáza, kde se proces podařilo zvrátit: farma Bulcão, spravovaná environmentální organizací Instituto Terra. Za posledních dvacet let zde bylo vysazeno přes šest milionů sazenic místních druhů stromů. Šest set hektarů bývalých pastvin porostl les, do stinného podrostu se vrátila zvěř a do krajiny voda. Instituto Terra je dnes významným environmentálně vzdělávacím centrem, které pěstuje vlastní sazenice a podporuje jimi další zalesňovací projekty. Za vznikem organizace v roce 1998 stojí přitom dva lidé: dokumentární fotograf  Sebastião Salgado a jeho žena.

V průběhu 20. století zmizela voda z české krajiny. Potřeby industriální společnosti a představy o neomezeném pokroku a ovládnutí přírody spoutaly vodu do tenat infrastrukturních sítí. Potoky a řeky se proměnily v distribuční kanály se zpevněnými koryty a napřímenými toky a voda zachycená v mohutných nádržích se stala surovinou využívanou pro potřeby růstu národního hospodářství. Je ovšem třeba vnímat, že tento proces nebyl výsledkem inženýrské ignorance či zhoubných politických ideologií. Snahy o ovládnutí vod, jež ve 20. století vedly k proměně vodního režimu v Česku, vycházely ze širokého společenského konsenzu.

Charakter krajiny a její funkčnost v minulosti ovlivňovaly především jednotlivé specializované inženýrské profese. Obdobně jako v urbanizovaném prostředí by měli být i v případě krajinného plánování integrujícím svorníkem specialistů architekti. Tímto článkem bych rád hlouběji představil problematiku pohledem krajinného inženýra – vodohospodáře, ukázal základní teoretické pozadí a ilustroval typické problémy práce s krajinou.

Krajinné plánování je možností, jak pochopit krajinu a opět nalézt a zavést rovnováhu v jejím užívání. Rovnováha byla narušena opomíjením a nerespektováním zásadních přírodních řádů jako celku. Znovustanovení této rovnováhy pro život nás všech na Zemi – nejenom lidí – se stává důležitým krokem vůči environmentálním výzvám. Voda v krajině jako naprosto klíčová podmínka života na Zemi je v tomto ohledu jedním ze základních pilířů krajinného plánování. Jsme toho ale schopni?

Soukromá obora Obelisk leží na soutoku Dyje a Trkmanky v severní části Lednicko-valtického areálu, svůj název převzala od kamenného obelisku vztyčeného na památku uzavření míru mezi Francií a Rakouskem v roce 1797. Původní ideou zadavatele bylo vytvořit oboru pro jelení zvěř, ale tento záměr byl v průběhu prací překonán a vznikl koncept obnovy lužní krajiny jako celku včetně obnovy přirozených procesů – jarních záplav, které byly nahrazeny řízeným povodňováním. Snahou bylo navrátit přírodě její původní ráz tak, jak ji obhospodařovali Lichtenštejnové v 19. století, přičemž inspirací byly dochované historické mapy ze 17. a 18. století.

Nejnovější obnova pražského parku Stromovka se věnovala jeho centrálnímu prostoru vymezenému hrázemi bývalého velkého rudolfínského rybníka. První etapa zahrnovala rekonstrukci historického vodohospodářského systému a doplnění nových, krajinářsky komponovaných vodních ploch. Následovaly úpravy povrchů komunikací, umístění mobiliáře a výsadba zeleně. Na paralelně probíhající rekonstrukci historické Šlechtovy restaurace by měla navázat obnova jejího předprostoru a severních svahů Stromovky směrem k Planetáriu, do budoucna se počítá i s obnovou hlavní parkové osy, lemované oboustranným stromořadím.

Najděte si na online mapách jakoukoli divokou řeku, třeba Yukon nebo Lenu. Na ortofotu neuvidíte nábřeží, mosty, přehrady ani mola nad vodou, nýbrž celou krajinu plnou harmonických a krásných tvarů říčních ramen. To je řeka. Potíž je v tom, že lidé dnes řekám nerozumějí a považují za ně to, co vidí z nábřeží nebo dálničního mostu. Když chceme na zemědělské univerzitě naučit studenty, jak řeky revitalizovat, dá jim skoro vždy nejvíce práce pochopit jejich složitost a dynamiku. Pomáháme si konceptem duše a těla a představou řeky jako obrovského stromu vzhůru nohama. Řeka je totiž nejvíce živou součástí neživé přírody, a proto na ni tyto metafory dobře sedí.

Problematika našeho soužití s přírodou je téma, kterým se musel člověk zabývat nejpozději od chvíle, kdy založil první trvalá sídla. Říká se, že naši předci dobře věděli, co příroda umí, a že si dokázali z generace na generaci předávat informace o nebezpečích plynoucích z různých živelních pohrom. Podobnými otázkami se musíme chtě nechtě zabývat i dnes, neboť klimatická změna nám v posledních letech stále méně toleruje přehmaty v plánování měst a krajiny. Téma našeho soužití s přírodou tak musí řešit i obory jako architektura, urbanismus a územní či krajinné plánování. A právě v plánovacích procesech se často setkáváme s otázkou, zda se dokážeme poučit
ze zkušeností našich předků.

Hlavním problémem vodního režimu naší krajiny je narušení vodohospodářských vlastností ploch, půd a zemin v povodích, způsobené velkoplošným zastavováním a zemědělským hospodařením. Navazující síť vodních toků dále zatěžují důsledky dlouhodobých průmyslově prováděných technických úprav koryt: zrychlené povodňové i běžné odtoky, nadměrné odvodnění a ekologická degradace říční krajiny. V současné době se začínají objevovat snahy o částečný návrat vodních toků k přírodnímu stavu, a to prostřednictvím revitalizace nebo podporou samovolné renaturace. Revitalizace i renaturace se přitom vyznačují schopností čelit současně povodním i suchu, a napomáhat tak k ekologické rehabilitaci krajiny.

Park Střelnice je nejstarším chrudimským městským parkem, založeným již v roce 1882, nachází se na Střeleckém ostrově na řece Chrudimce severovýchodně od centra města. Dlouhodobě zde nebyly prováděny žádné větší úpravy. Revitalizace původního koryta řeky, levobřežního odlehčovacího koryta o celkové délce 820 m a odstranění dvou příčných objektů vycházely z moderního pojetí funkčního propojení vodních prvků a zeleně v architektuře měst při zachování podmínek daných v plánu péče o přírodní památku a využití území pro veřejnost a volnočasové aktivity.

Každoroční zahraniční exkurze pořádané ekologickým spolkem Koniklec v rámci projektu Počítáme s vodou dávají účastníkům možnost seznámit se s různými přístupy jednotlivých samospráv k otázce hospodaření se srážkovou vodou a adaptace na změnu klimatu a naživo si v terénu prohlédnout konkrétní realizovaná opatření.

Období industrializace spolu s rozsáhlým zatrubňováním odtoků dešťových vod za účelem jejich urychleného svedení do řek zanechaly ve Velké Británii odkaz v podobě častých povodní a znečištění. Vytížené a za vydatných dešťů přetížené systémy kanalizace dennodenně splachují nečistoty ze zpevněných povrchů rovnou do vodotečí. Povědomí o lepším přístupu k hospodaření s dešťovou vodou se do Británie dostalo v devadesátých letech minulého století ze Švédska a z USA, kde se běžně využívaly tzv. systémy udržitelného odvodňování (Sustainable Drainage Systems, SuDS). SuDS je způsob hospodaření se srážkovou vodou, který minimalizuje negativní dopady na množství a kvalitu odtoku a zároveň maximalizuje výhody pro obyvatele a biodiverzitu životního prostředí. Povinnost zřizovat tyto systémy v rámci všech významných projektů je v Británii od roku 2015 vyžadována zákonem. To znamená, že studie SuDS systémů se zde staly plnohodnotnou součástí procesu plánování.

Zkušenost s katastrofálními záplavami doprovázejícími hurikán Katrina v roce 2005 odstartovala v New Orleans soustředěnou snahu o nalezení nové a funkční strategie pro nakládání s vodou. Ze série diskuzí mezi nizozemskými a místními vodohospodáři a stakeholdery vykrystalizovala představa protipovodňové ochrany systémem promyšleného zadržování vody, doprovázeného zdůrazněním vodního elementu jako atraktivního prvku ve veřejném prostoru. Výsledný strategický dokument pro nakládání s vodou ve městě na příštích padesát let byl schválen v roce 2013 a první realizace pilotních projektů je možné vidět již dnes.

V květnu tohoto roku dokončená rekonstrukce ulice Neptunigatan v Malmö je součástí déletrvající transformace postindustriálního Západního přístavu (Västra hamnen) na moderní a udržitelnou chytrou čtvrť. Dříve anonymní slepá ulice se po přestavbě proměnila ve velkorysý multifunkční městský prostor, pokročilý zejména ve svém aktivním přístupu k hospodaření s dešťovou vodou. Jde o ukázkový příklad realizace tzv. modro-zelených systémů, jejichž hlavním účelem je napomáhat adaptaci měst na klimatickou změnu.

Původně městečko Jaroslavice se vlivem poválečných událostí postupně proměnilo ve ves. Dnešní podoba obce odkazuje svou strukturou na éru rozmachu, ale chátrající ruiny a areály hospodářských budov v podzámčí svědčí o absenci života v těchto místech. Ateliérový projekt zpracovaný na Fakultě architektury VUT v Brně pod vedením Barbory Ponešové a Jana Foretníka ve školním roce 2017/2018 řeší obnovu kulturní krajiny Jaroslavicka a pochopení specifického problému této oblasti bývalých Sudet. Důraz byl kladen na reinterpretaci vztahu sídla a okolní krajiny.

Průmyslový areál na jihozápadním okraji Slavkova u Brna se v letošním roce rozrostl o další zelenou stavbu. Po experimentálním objektu LIKO-Noe, který slouží jako vývojové centrum společnosti zabývající se výrobou interiérových příček, montovaných hal a zelených prvků do staveb, zde byla zprovozněna nová výrobní hala LIKO-Vo, první „živá“ hala na světě. Koncept živých staveb je založen na přírodní tepelné stabilizaci, kterou zajišťují zelená střecha a fasáda, retenční jezírko a další technologie, díky nimž dokážou – na rozdíl od běžných halových objektů – chladit nejen samy sebe, ale také své okolí. Zelené plochy mají kromě zjevného estetického přínosu a schopnosti tepelné izolace i funkci kořenové čistírny odpadních vod, jež jsou přirozenou cestou vyčištěny a dále využity k závlaze. Výstavbou haly firma LIKO-S reaguje na současnou klimatickou situaci a snaží se inspirovat k ohleduplnosti k životnímu prostředí.

Přeměna někdejšího záhumenního hřbitova na park s herním vybavením pro děti transformuje pozapomenutou průchozí zahradu na místo aktivního odpočinku všech generací. Návrh vychází ze tří základních principů – aktivace rozhraní parku, umožnění svobodnějšího pohybu na jeho vnitřní ploše a doplnění stávajících objektů o nové prvky. Nová výsadba představuje extenzi cikcak uspořádání stromů původní aleje do diagonálního stromového rastru v celé ploše parku. Zemina v bezpečné vzdálenosti od kořenového systému stromů byla stabilizována jako volně pochozí mlatový povrch, odlehčující jedinou existující komunikační osu. Historická vrstva původně hřbitovních objektů zůstala zachována. Projekt vznikl ve spolupráci architekta, krajinářské architektky a výtvarníka na základě vítězství v architektonické soutěži.

V roce 2006 vyšlo již sedmé vydání knížky Spielen mit Wasser und Luft od matematika a „steineriána“ Waltera Kraula. Dočteme se v ní, jak svépomocí vyrobit vodní mlýnek nebo dětský přívoz. Trochu zneklidňující se pak stává letmá vzpomínka z dětství, kdy se neschopnost vyrobit mlýnek nebo plovoucí vor rovnala jasnému vyloučení z klukovské party. Zde představené skici ideálních řešení od výtvarných umělců a designérů snad přece jen vlévají trochu optimismu do u nás opomíjené oblasti vodních hřišť, odkud dítě i s rodičem suché nedostaneme.

V praxi se stále častěji začínají prosazovat řešení využívající šedé vody, ale na rozdíl od řady zahraničních zemí, které se již s problematikou legislativně vypořádaly, v České republice převládají pochybnosti ohledně významu a vlivu na zdraví obyvatel, které se podařilo úmyslně, nebo i neúmyslně vytvořit. Vyvracení těchto polopravd je mnohdy sisyfovská práce, ale jak přibývají zkušenosti, ukazuje se, že jsme schopni i lépe odhadnout rizika, se kterými se můžeme potkat. Očekávání jsou tedy spíše optimistická… rozvoj šedých vod může pokračovat i u nás.

Bytová krize probíhající v současné době ve větších městech v Česku, která je zároveň provázána s požadavky pracovního trhu na kvalifikovanou pracovní sílu, má mnoho příčin a následků. Mezi příčiny nepochybně patří složitý schvalovací proces samotné výstavby. Důsledkem je potom například masivní transfer občanů ze satelitních obytných oblastí do center měst na pracoviště a zpět. Výstavba nových bytových kapacit v zastavěném území představuje jednu z racionálních možností, jak vrátit zpět do městských center alespoň tu část pracujících, která nemá potřebu trávit hodiny v dopravní tlačenici a starat se o kousek zahrádky na předměstí.

Úkolem práce architekta bylo odjakživa pomocí dostupných nástrojů navrhnout budovu takovým způsobem, aby ji bylo možné fyzicky zhmotnit. Jak šel čas, šel dopředu i vývoj a nástroje v rukou architektů se měnily. Současně se vlivem moderních technologií v budovách stal návrh stavby mnohem složitějším. I proto se dnes na projektu podílí kromě architekta celá řada specialistů, kteří musejí navzájem spolupracovat.

Beton jako stavební materiál bývá spojován zejména s výstavbou druhé poloviny 20. století, tedy s poválečnou obnovou průmyslu, rozmachem panelové bytové výstavby v šedesátých až osmdesátých letech a později s výstavbou dálniční sítě a pražského metra. Zajímavé betonové stavby však vznikaly i v první polovině 20. století – a právě ty se již často dostávají na horizont své životnosti a pro jejich zachování je třeba je sanovat a rekonstruovat. Dva takové příklady jsou popsány v článku.

V centru Pece pod Sněžkou vyrostly na místě původní prodejny z osmdesátých let čtyři věžové bytové domy s apartmány na jednopodlažním soklu pro služby a vybavenost. Hmota staré prodejny zde představovala pohledovou bariéru, po jejím odstranění umožňují solitéry bytových domů lepší průhledy v rámci obce i ven směrem k horským horizontům. Čtveřice nadzemních objektů je uspořádána kolem polosoukromé „louky“ – intenzivní zelené střechy – s posezením pro grilovaní a dětským hřištěm. Obchodní parter zahrnuje recepci s lobby, restauraci, supermarket, lékárnu, obchod se sportovním zbožím, lyžařský servis a cykloservis.