Ve významné poloze v centru Prahy, na ulici Klárov hned naproti Starým zámeckým schodům, vznikla po rozsáhlých stavebních úpravách z původní Zengerovy transformační stanice nová galerie současného umění: Kunsthalle Praha. Trafostanice tu v třicátých letech 20. století nahradila ještě předchozí budovu Bruských kasáren a kombinovala tehdy umírněnou klasicistní fasádu s moderně industriálním vnitřkem. Podobný postup nakonec zvolila současná konverze – kvůli požadavkům památkové ochrany zachovává klasicistní fasádu, výstavní prostory však organizuje a pojímá zcela novým způsobem. Tři oddělitelné expozice doplňují konferenční sál, vzdělávací prostory pro děti, kavárna s terasou a umělecký obchod v přízemí.

V roce 1966 začali stavět v Rapotíně u Šumperku první rodinný dům typu V. Navrhl jej projektant Josef Vaněk v návaznosti na několik starších projektů jiných architektů. Pod obecně užívaným názvem šumperák se stal fenoménem, bezpochyby nejrozšířenějším typem domu, který záhy zaplavil Československo, a dokonce je k vidění v polském a německém příhraničí. Byl milován i nenáviděn. Naplňoval dobové představy o moderním venkovském bydlení, psalo se o něm jako o kýči, architekti jej nepovažovali za architekturu, památkáři se obávali, že zkazí charakter české vesnice. Dnes upomíná na dobu, kdy se československá architektura po období socialistického realismu vracela k moderně, a zároveň dobu, kdy nebylo možné najmout si architekta ani firmu, která by dům postavila na klíč.

Je rodina, potažmo rodinné bydlení něco přirozeného a neměnného? Je možné se domnívat, že rodina jakožto typ sociálně-materiálního uspořádání odolala, odolává a odolá všem historickým změnám? Pojďme zaujmout pozici, která zpochybňuje zaběhnuté uvažování o rodině jako o solidní, téměř biologicky dané entitě, a zkusme rozmazat hranice mezi sociálním a materiálním. Můžeme tak učinit na základě historického nástinu znovuvynalézání kolektivního rodinného soužití v předmoderní, moderní i pozdně moderní době.

„Když už jsem dům postavil, bral jsem ho částečně také jako svou prezentaci,“ říká Luděk Rýzner, majitel i autor v jedné osobě. Přitom nás nechává nahlédnout do jedné ze svých raných realizací, domu zvaného Plecháč, který původně nevznikal jako klasický rodinný dům, nýbrž jako prezentace ateliéru OK PLAN ARCHITECTS.

Česká variace na Vilu nad vodopádem od Franka Lloyda Wrighta, kterou navrhli Markéta Cajthamlová a Lev Lauermann, možná nemá svůj vlastní vodopád, celkovým vyzněním ovšem slavný inspirační zdroj nezapře. Ve velkorysém plynoucím prostoru se střídají plochy světlého dřeva a cihel, za okny šumí chladný les a světlo pableskuje skrz koruny vysokých dubů.

Jedním z domů, nad kterými architektonická bublina před skoro dvaceti lety notně óchala a áchala, byl takzvaný Slamák Petra Suskeho a jeho ateliéru SEA. Architektonický koncept „stohu slámy s deštníkem“ originálně kombinoval zemitost přírodní architektury s lehkostí high-tech konstrukce. Realizace se pak kolem poloviny nultých let stala vděčnou stálicí studentských rešerší i novinových článků všeho druhu.

Koncept založený na překopírování úhlu okolního terénu do stejně zešikmených ploch interiéru stavby je dodnes jedinečným experimentem. Netradiční je též fasáda, kterou architekti Jan Šépka, Tomáš Hradečný a Petr Hájek opatřili růžovým nátěrem, inspirovaným stavbou průtokového kanálu Ústavu vodního stavitelství v Berlíně od Ludwiga Lea. Jak se žije v domě, kde šikminy zaujímají téměř dvě třetiny veškeré podlahové plochy?

Jednopodlažní dům s atriem specifického tvaru, postavený v roce 2006 podle projektu Borise Redčenkova, Prokopa Tomáška a Jaroslava Wertiga z ateliéru A69 – architekti, se nachází v blízkosti žižkovské Chmelnice, kde se mísí modernistické zásahy se strukturou zahradního města. V některých diskuzích na internetu vyvolávalo pochybnosti soukromí atria, protože je do něj vidět z oken nedalekého osmipodlažního paneláku. Z ulice ale přítomnost jakéhokoli rodinného domu takřka není znatelná – pozornost kolemjdoucích možná upoutá plot porostlý popínavou zelení, dům sám za ním stojí zcela skrytě.

Železobetonový modulový krystal vetknutý do svahu v Černošicích zvedá obytný prostor do výšky nad střechy sousední zástavby k nerušenému výhledu na údolí Berounky. Dům Krystal, dokončený v roce 2008 podle projektu Jána Studeného a Martina Vojty z ateliéru ksa. působí na první pohled extravagantně, postupem času však přirozeně splynul s téměř lesním charakterem okolní zahrady.

Rodinné domy tvoří základní portfolio většiny samostatně praktikujících architektů nebo menších architektonických kanceláří. Málokteré studio se ale může pochlubit tak rozsáhlým seznamem realizací a bohatými zkušenostmi s touto typologií jako Stempel & Tesař architekti. V rozhovoru s profesorem Jánem Stempelem a jeho o generaci mladším kolegou Janem Jakubem Tesařem jsme se zamysleli nad otázkami praxe i teorie individuálního bydlení a nad existencí či neexistencí trendů.

Komplexní rekonstrukce vlastního domu architektů v brněnské Kamence modernizovala původní prostory k bydlení dle dnešních standardů, prosvětlila tmavý interiér a přístavbami navýšila užitnou plochu z pouhých 60 m² na dvojnásobek. Zvolené řešení respektuje charakter lokality a zachovává nízkou výšku hřebene, místo zvednutí stavby zastavuje část dvorku. Původní hmota zůstává patrná díky kontrastu tmavě oplechované střechy a světlé omítky, přístavby jsou řešeny cihelným obkladem a zelenou extenzivní střechou.

Přístavba ve vnitřním dvoře historického měšťanského domu v centru Nového Města na Moravě slouží pro občasné bydlení čtyřčlenné rodiny s předpokladem budoucího využití pro bydlení trvalé. Jedná se o lokalitu s nejlépe dochovanou historickou zástavbou ve městě, s užší a do hloubky protáhlou parcelací. Směrem k jihovýchodu je parcela výrazně svažitá. Nový dům vychází z geometrie pozemku, jeho orientace vůči světovým stranám a také kontextu zástavby vnitřních dvorů v okolí. Byla pro něj zvolena poloha podél severovýchodní hraniční zdi v proluce mezi stávajícím objektem původních chlévů a stodolou v místě, které již bylo v minulosti zastavěno hospodářskými objekty.

Nedaleko Kozinova náměstí v Trhových Svinech vznikl propojením dvou sousedních domů objekt pro rodinné bydlení. Nový domov zde našli přímo autoři rekonstrukce. Jeden z rekonstruovaných domů prošel na přelomu tisíciletí výraznou stavební úpravou, druhý se nacházel v havarijním stavu. Při rekonstrukci bylo souhmotí zbaveno nevhodných novodobých prvků, například velkého vikýře s balkonem či plastových oken. Za přizdívkami se objevilo původní kamenné zdivo a drobné historické fragmenty. Základní tvar, měřítko a materialita původních hmot zůstaly zachovány. Vnitřní členění se přizpůsobilo snaze zpřístupnit objekt ze dvou stran – pro pěší od náměstí a pro přijíždějící z protilehlé strany.

Originální rekonstrukce rodinného domu (realizace 2006) posunula obvyklé „čištění“ dispozičních a formálních nánosů o úroveň výš: původní hmotu navíc sjednotila bílým nátěrem všech povrchů od střechy až po sokl. Práce zahrnovala komplexní úpravu dispozic a zpřehlednění komunikace uvnitř domu, optimalizaci technologického vybavení a v neposlední řadě také zcela nové řešení zahrady s pobytovou terasou a naopak bez energeticky náročného bazénu.

Slovenská agentura životního prostředí vyhlásila letos na jaře ideovou soutěž o návrh na řešení obnovy typických rodinných domů z druhé poloviny 20. století na Slovensku. Konkrétně se zaměřila na tři nejčastěji se vyskytující varianty typových domů – „čtverec“, „kostka“ a „orava“. Soutěž hledala možnosti pro adaptaci, dostavbu či transformaci těchto samostatně stojících rodinných domů tak, aby vyhověly moderním provozním nárokům a požadavkům na energetickou úspornost – klíčovým tématem byl proto například budoucí charakter domů po zateplení. Soutěž byla vypsána v souvislosti s nově vydaným Plánem obnovy a odolnosti SR (strategický dokument vzniklý v reakci na krizi způsobenou pandemií covidu-19, dle požadavků evropského nástroje obnovy Next Generation EU).

Veřejné osvětlení je infrastrukturou měst a obcí, která zajišťuje osvětlení veřejných prostranství v době bez denního světla. Stejně jako u každé veřejné infrastruktury je i u osvětlení třeba zajistit jeho správu, provoz, údržbu i obnovu. Vzhledem k rozsahu této infrastruktury a k počtu činností s ní souvisejících je pro jejich účelné a účinné provádění vhodné zpracovat pravidla a postupy. Jednou z možných podob takovýchto pravidel je dokument s názvem Koncepce veřejného osvětlení, který tvoří tři základní části.

Standardní údržba oken a dveří spočívá v odstranění běžných provozních nečistot a ošetření pohybujících se dílů kování. Tato
údržba se provádí minimálně jednou ročně (je však doporučeno provádět ji dvakrát ročně).

Se zlepšujícími se tepelněizolačními vlastnostmi okenních rámů i zasklení stoupá význam tepelné ztráty stykem okenní výplně a obvodové stěny (tzv. tepelná vazba, nesprávně tepelný most). Proto se v poslední době často doporučuje tzv. předsazená montáž oken, především u energeticky úsporných budov, např. pasivních domů [1]. Způsob osazení okna má vliv na rozložení teplotního pole uvnitř styku okna a stěny. Změnou teplotního pole je možné ovlivnit jednak tepelnou ztrátu zmíněnou tepelnou vazbou, ale také nejnižší teplotu na vnitřním povrchu styku okna a stěny, která je klíčovým faktorem pro růst plísní nebo kondenzaci vodní páry v tomto místě.

Letošní rok přináší zcela nové výzvy v oblasti energetiky. Hovoří se o nutnosti úspor ve spotřebě na úrovni domácností, hledají se nové cesty pro výrobu energie. Evropská unie již řadu let vytváří program na podporu obnovitelných zdrojů energie a současně pomocí certifikace budov dává do popředí, že stavby pro svůj provoz spolykají více než třetinu veškeré vyrobené energie. Za posledních dvacet let nastal v těchto oblastech znatelný pokrok, ani ten však nestačí pro situaci, kdy bychom se měli obejít bez tak strategické energetické suroviny, jakou je zemní plyn.