Tento editorial píšu – jak jinak – ve vlaku. Na cestě do naší brněnské redakce. Železnice je součástí mého života hlavně díky původnímu zaměstnání mého otce. Do svých 26 let jsem mohl požívat výhod „režijky“ a procestovat vlakem půlku Evropy, především Balkánu. Což tehdy bylo docela dobrodružné. Dnes už zdarma nejezdím, ale láska k železnici zůstává – a to navzdory všem nehodám i mnohahodinovým zpožděním, která jsem kdy zažil. Nikdy jsem to přesně nepočítal, ale ročně po kolejích ujedu možná přes 40 tisíc kilometrů.

Dvorecký most nově propojuje Podolí a Zlíchov a výrazně zpříjemňuje pohyb v této části Prahy. Poslední spojení mezi pravým a levým břehem Vltavy jižně od centra dosud představoval Vyšehradský železniční most, vzdálený od toho nového 1 800 metrů. Charakteristickým rysem nové konstrukce je řešení inspirované historickými příklady. Autoři se záměrně vyhnuli konstrukcím vystupujícím nad úroveň mostovky, jako jsou pylony či horní oblouky. Mostovku naopak vynášejí mohutné stěnové pilíře, které jsou plně integrovány s nosnou konstrukcí a svým výrazem odkazují k tradičnímu řešení pražských mostů.

Série Railcuts kanadského fotografa Edwarda Burtynského z roku 1985 představuje studii radikálního, avšak precizního zásahu inženýrského stavitelství do surové přírody Britské Kolumbie. Namísto romantizujících panoramat objevujících se v díle fotografů, kteří v 19. století pracovali pro Kanadskou pacifickou železnici, se Burtynsky zaměřuje na čelní a geometricky strohé záběry odstřelených skalních masivů, které musely ustoupit železniční trati. Fascinujícím způsobem zde odkrývá tektoniku krajiny transformované lidskou rukou – obnažené vrstvy kamene a ostré linie zářezů vytvářejí dynamickou architekturu, která působí monumentálně a zároveň klaustrofobně. Fotografie ukazují, jak se dopravní infrastruktura stává trvalou součástí reliéfu Země, kde se destrukce paradoxně mění v novou formu estetiky a prostorového řádu.

Raphaël Ménard z francouzského studia AREP je vizionářem v oblasti udržitelné dopravní infrastruktury. V rozhovoru pro časopis ERA21 otevírá zásadní téma: jak se může železnice stát klíčovým nástrojem ekologické transformace? Co přesně znamená koncept postkarbonové stanice a jak se z tradičních dopravních uzlů mohou stát živé městské ekosystémy? Principy práce studia AREP přibližuje mj. na příkladu terminálu vysokorychlostní tratě v Jihlavě, navrženého ve spolupráci s českým studiem monom.

Krajina severní části Středočeského kraje a Podřipska se dlouhodobě nachází na hranici únosnosti. Intenzivní zemědělství, pískovny, skládky, logistické areály a neřízená suburbanizace proměnily tento region ve fragmentovanou „noclehárnu Prahy“ s kolabující dopravou a nízkou ekologickou stabilitou. Nyní do území navíc vstupují další obří infrastrukturní záměry – VRT Praha–Drážďany s terminálem Roudnice VRT, dostavba okruhu D0 či rozšíření dálnice D8 a další dopravní stavby v území.

Pražský železniční uzel je na první pohled nepřehledným souborem železničních tratí, stanic, odboček, výhyben, zastávek, nákladišť a vleček. Jeho vývoj trvá téměř 200 let a je bezprostředně spjat s vývojem města, se kterým se vzájemně ovlivňuje. Jaká je historie železniční infrastruktury v Praze a jaké jsou její vyhlídky do budoucna?

V posledních letech byla v Česku vyhlášena celá řada soutěží o návrh konstrukcí souvisejících s plánovanou výstavbou vysokorychlostních tratí. Pro některé architektonické ateliéry se tyto soutěže staly dobrou startovní čárou pro etablování vlastní praxe. Jedním z nejúspěšnějších týmů jsou Boele architekti.

Co může vysokorychlostní trať změnit v Ústí nad Labem? Proč samotný terminál město nespasí? Připravovaná vysokorychlostní trať Praha – Ústí nad Labem – Drážďany je pro severní Čechy mnohem víc než dopravní projekt. Může se stát impulzem k obnově centra krajského města, propojit jeho rozdělené části a podpořit ekonomickou transformaci regionu. Stejně tak však může vytvořit nové bariéry a urychlit odliv lidí. O výsledku rozhodne kvalita terminálu, navazujících městských projektů i schopnost udržet dohodnutou spolupráci déle než jedno volební období.

Projektem modernizace železniční stanice Jihlava město transformuje předimenzované a technicky nevyhovující kolejiště na hlavní přestupní uzel s přímou vazbou na historické centrum Jihlavy. Architektonický koncept záměrně potlačuje utilitární dopravní funkci ve prospěch kultivovaného veřejného prostranství. Původní nádražní budovu z roku 1887 nahradila novostavba tvořená dvěma jednoduchými kubusy s cihelným obkladem a žulovým soklem, v nichž se nachází zázemí pro cestující i zaměstnance. Objekty sjednocuje výrazná vykonzolovaná střecha s kruhovými otvory, na kterou v budoucnu naváže i plánovaný autobusový terminál. Nová konfigurace kolejiště a integrace vlakové i městské dopravy připravují stanici na výhledové napojení na vysokorychlostní trať Praha–Brno.

Nádraží utvářejí první dojem i celkovou zkušenost s městem. Nejsou jen místy příjezdu a odjezdu, ale také veřejnými prostory a bránami do jeho struktury. S rostoucím významem železnice jako udržitelného způsobu dopravy vzniká řada soutěží a projektů, které hledají nové podoby nádraží i jejich vztahu k okolí. Nejde pouze o modernizaci provozu: obnovují historické i poválečné stavby, propojují různé druhy dopravy a zlepšují veřejný prostor, pohyb cestujících i prostupnost území. Zatímco však Správa železnic soustřeďuje pozornost na regionální a krajská centra, méně významné výpravní budovy a drobnější drážní stavby mnohdy mizejí bez širší odborné a veřejné diskuze. Dění kolem železnice je proto třeba sledovat nejen kvůli přípravě vysokorychlostních tratí, ale také s ohledem na kulturní hodnotu, paměť a budoucí podobu míst, kterými procházejí.

Projekt původně vycházel ze sociálních vrstev logistické krajiny vídeňského nádraží Nordwestbahnhof, posledního fungujícího vnitroměstského nákladového terminálu. Prostřednictvím výstav a veřejných akcí kolektiv Tracing Spaces shromažďoval a širšímu publiku zpřístupňoval příběhy i artefakty z bohaté a vrstevnaté historie areálu. Nejprve fungoval v interiéru jako samozvané muzeum, později se rozšířil i do okolního brownfieldu, který se nyní proměňuje v monofunkční rezidenční čtvrť. Tato praxe „kreativního městského kurátorství“ chce narativy s jejich relikty vrátit do vznikající zástavby jako nositele její identity a v dlouhodobém horizontu usadit muzeum v jednom z historických skladů jako místní kulturní centrum.

Okna, dveře a ostatní výplně stavebních otvorů představují nezbytnou součást současných budov. Přestože jsou běžnými uživateli často vnímány jako samozřejmý prvek stavební konstrukce, ve skutečnosti se jedná o technicky náročné výrobky s přesně definovanými vlastnostmi a požadavky. Jejich správný návrh, výroba i zabudování významně ovlivňují energetickou náročnost objektu, kvalitu vnitřního prostředí, bezpečnost jeho uživatelů i dlouhodobou funkčnost a životnost celé stavby.