Odsunout, či neodsunout? To je otázka, na kterou se brněnští představitelé snaží najít odpověď již téměř sto let. Hlavní nádraží se dosud nachází v původním umístění z roku 1839 podél vnitřního městského okruhu a jeho kapacita i technický stav již dlouho nevyhovují současným požadavkům. Proč je tak složité situaci jednou provždy vyřešit? Podaří se současnému vedení města uskutečnit zásadní historický krok?

Zelný trh je historické náměstí v centru Brna, jehož počátky se datují do 13. století, s dominantou barokní kašny Parnas, obklopené významnými městskými stavbami. Cílem rekonstrukce bylo vytvoření jasně urbanizované plochy s přehledně organizovanou dopravou a pohybem pěších, která bude splňovat veškeré požadavky na funkčnost centrální městské plochy – a to jak funkce shromažďovací, tak obchodní a kulturní. Důraz byl kladen na kompaktnost řešení – centrální plocha náměstí má jasný, nekomplikovaný tvar vycházející z původního tvaru a klasických městotvorných kompozic a měřítek, od chodníků je oddělena pojízdným pruhem majícím charakter kruhového objezdu. V jižní a západní části na ni navazují menší odpočinkové piazzetty osázené stromy. Jednotlivé plochy jsou vizuálně odděleny použitím různých typů povrchů v jedné úrovni. Nově byly doplněny lavičky, svítidla, fontány a další mobiliář.

Pro středoevropskou modernu představuje městský palác signifikantní typ domu, který se stal symbolem zrodu velkoměsta. Svou hustotou, měřítkem, konstrukcí, prostorovou různorodostí a živelným obsahem stále nabízí udržitelnou formu architektury a zároveň alternativu ke generické stavební produkci. Významnou charakteristikou palácové architektury je její vnitřní život. Moderní městské paláce navíc posilují daný princip tím, že interiér volně zpřístupňují veřejnosti a skrze pasáže zapojují stavby do uliční sítě města.

Krajina zasažená činností člověka. Krajina exploatovaná, tj. využívaná i zneužívaná, obdělávaná i vykořisťovaná, krajina přetvořená, post-krajina. Upínáme svou pozornost do míst, kde člověk zanechal výraznou stopu a kde přichází cílená obnova. Co nás k této obnově vede? Výčitky svědomí, vzpomínky na minulost, hospodářský profit, touha po obytnosti a kráse?

Člověk v důsledku využívání krajiny mění její charakter. Obnova krajiny je proces zdlouhavý a nákladný, vyžaduje zapojení řady odborných profesí, jejichž názory se nezřídka různí. Na jedné straně stojí zastánci biotechnických forem rekultivací, na druhé straně obhájci přirozených, přírodě blízkých postupů. A jak může do celého procesu přispět architekt?