Farní areál v Lidečku tvoří trojice staveb. Barokní kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, budova fary z 16. století a novostavba společenského sálu, která nahradila původní objekt kulturního centra z padesátých let. Novostavba svým tvarem kopíruje hranici parcely a vymezuje prostranství pro venkovní aktivity. Symbolika v pojetí architektury jako procesní cesty podtrhuje význam i účel stavby. Na počátku je reprezentativní veřejný prostor před kostelem, následuje cesta podél zastřešeného venkovního prostoru, do kterého je vložen společenský sál, až k zadní terase zahrnující torzo staré kamenné zdi. Dispozičně variabilní společenský sál je konstrukčně řešen jako cihlová stavba s tradičním obkladem z modřínového šindele. Farní centrum v Lidečku je kolektivní dílo: na realizaci se podílela celá farnost, jak finančně, tak manuálně. Stavba získala cenu Grand Prix Architektů 2022 v kategorii novostavba.

Proč je tři čtvrtě na tři lepší čas než za pět minut pět? Protože ve tři čtvrtě  na tři si na nástě nných hodinách veřejných budov odpočine víc holubů než za pět minut pět. Aspoň tak na tuhle dětsky znějící otázku odpovídá fotografi cká série Bez názvu (Dobré časy, zlé časy) umělkyně Anny Jermolaewy. Trojice fotografií zachycuje obyčejnou každodenní situaci z městského prostředí, která však získává další vrstvy významů. Podtitul díla odkazuje také na německý nekonečný seriál stejného názvu uváděný soukromou televizí RTL od roku 1992,

dodnes se odvysílalo přes 7 000 dílů.

Chceme-li pochopit a dále rozvíjet rozmanitost v tvorbě životního prostředí, bude nutné znovu přehodnotit dialektický pohled na něj. Ne ve smyslu vytváření a zdůrazňování různých polarit, ale skrze naslouchání a rezonanci životodárného napětí mezi nimi. Tak jako je pro vitální ustálenost nezbytná občasná nestálost, je pro životaschopnou domestikaci podstatná určitá míra divočení. Napomáhá totiž otevření se jinakosti, jejíž přijetí nemusí znamenat ztrátu našich stávajících hodnot, ale může být zcela zásadním pro jejich opětovné podněcování a aktualizaci. Vede k překonávání antropocentrického pohledu na životní prostředí a dekolonizaci jeho následků ve prospěch nových ekologií vzájemného mezidruhového soužití.

Kontury cihlové klenby v místě s malebným výhledem na vesnici Peermade v indické Kérale prozrazují přítomnost přístřešku pro krávy s napajedlem. Klenba ve svahu překonává výškové rozdíly od jednoho do čtyř metrů. Přírodní charakter lokality podporuje okolní hustý porost tvořený převážně banánovníky. Zdejší klima je většinou mlhavé, devět měsíců v roce tu nepřetržitě prší. Místem také prochází malá drenáž, která pomáhá odvádět dešťovou vodu dolů do hlubokého údolí. Důraz při výstavbě přístřešku byl kladen na úspornost a udržitelnost s využitím lokálních materiálů. Na stavbu klenby nebyly potřeba ocel ani beton, jako podpě ry posloužily bambusové a přesličníkové pruty.

New York Times před lety publikovaly, bezprostředně po brutálním útoku na běžkyni v newyorském Centrálním parku, nemohu to nazvat jinak, šíleně obscénní – ačkoli též podivně krásnou – mapu místa činu ukazující dva sbíhající se vektory zcela odlišného pohybu a charakteru. I když výsledek setkání těchto linií byl projevem značné ohavnosti, následné policejní vyšetřování a reportáž New York Times přinesly do veřejné urbánní imaginace novou formální a sociální živnou půdu: koncept „divočení“.

Diplomový projekt se zabývá organizačními principy krajiny a jejími přírodními procesy, se snahou vytvořit hybrid architektury a krajiny. Programovou náplní návrhu je bydlení jakožto reprezentace trvalé přítomnosti člověka v krajině. Základním principem je fragmentace standardní architektury na architektonické jednotky, jejich vynětí z běžných hierarchií a nové uspořádání podle principů krajinného uspořádání. Architektonické jednotky se tak stávají krajinou; fragmentace zároveň umožňuje pronikání přírody jako takové do architektury, čímž vzniká komplexní hybridní tkanivo. Struktura tkaniva je pak rozčleněna do tří vrstev – reliéfní povrch, vertikální prvky a střešní překrytí. Modelový návrh je aplikován na tři oblasti lišící se charakterem přítomné přírody; každá oblast je dále specifikována odlišným typem bydlení. Projekt reaguje na současný architektonický diskurz přehodnocování vztahu architektury a prostředí a nabízí alternativu standardním způsobům rozšiřování sídel tím, že přijímá jinakost přírody do svého nitra a vytváří novou, hybridní krajinu.

Nina-Marie Lister, zakladatelka studia Plandform a vedoucí laboratoře ekologického navrhování na Torontské metropolitní univerzitě, rozvinula interdisciplinární přístup ke krajinnému plánování, zaměřený na přírodu. Její práce se pohybuje mezi politikou a praxí, od přechodů dálnic pro zvířata přes „zdivočení“ vlastní zahrady až po podporu rozvoje parkového systému Meadoway na šestnáctikilometrovém vodním koridoru v Torontu.

Článek shrnuje koncept Světového parku (World Park), v jehož rámci lze plnit cíle Úmluvy o biologické rozmanitosti OSN nikoli dalšími investicemi do izolovaných chráněných oblastí, ale propojováním souvislých územních celků turistickými trasami, které se stanou katalyzátory obnovy krajiny, a výsledkem bude celek větší a významnější než součet jeho částí. Světový park je modelem ochrany přírody zaměřeným na obnažená území mezi chráněnými oblastmi, který zároveň otevírá možnosti propojování rozsáhlých území s aktivním zapojením lidí do procesů plánování a řízení.

LA+ CREATURE – třetí ze série mezinárodních architektonických soutěží časopisu LA+ Interdisciplinary Journal of Landscape Architecture – zjišťovala, jak lze pomocí architektonického návrhu otevřít naše města, krajinu a také naši mysl existenci v symbióze s jinými tvory. Z celkem 258 návrhů vybrala renomovaná interdisciplinární porota pět vítězů a udělila deset čestných uznání.

Proč jsou ptáci a netopýři ve městech fajn, jak mohou být funkční úpravy staveb pro hnízdění architektonicky krásné a jak ptáky pokud možno nezabíjet „vražednou“ moderní architekturou. O tom všem pojednává následující článek, který by nejspíš nevznikl, kdyby do mého okna nad psacím stolem jednoho osudného dne nenarazila červenka.

Na bratislavské Lido v těsné blízkosti centra můžeme pohlížet jako na modelový příklad „znovunavracení divokosti“ (rewilding) do měst, a to ve dvou formách. Na jedné straně je to navracení spontánních sociálních a biologických ekosystémů do staré krajiny lužních lesů, na místa bývalých kasáren či zahrádkářských kolonií, které jsou dnes prostorem neformální rekreace, útočištěm lidí bez domova i místy šedé ekonomiky. Na druhé straně je to návrat obcházení regulací, jaké jsme sledovali v devadesátých letech minulého století. Developeři přistoupili ke konceptu „rewilding“ po svém a v aktuálně ukončené mezinárodní soutěži South Bank na řešení části území se rozhodli úplně ignorovat regulace platného územního plánu této zóny.

Kleine Wildnis (Malá divočina) se nachází v městské čtvrti Osdorf v Hamburku. Území o rozloze tří hektarů bylo po několik let ponecháno svému osudu a stalo se vyhledávaným místem klidu pro lidi, ptáky a další živočichy. Protože je ale veřejně přístupným parkem a součástí tzv. 2. městského zeleného prstence, bylo zde potřeba prověřit témata dopravní bezpečnosti, bezbariérového přístupu, ochrany přírody a rekreace. Plán revitalizace pomocí drobných zásahů propojuje zachování místní biodiverzity s rekreačním potenciálem území. Herní a odpočinkové zóny jsou integrovány do bujné vegetace jako jakási hnízda. Bezzásahové zóny jsou chráněny přirozeným oplocením z popadaných kmenů a suchých větví.

Výstava Environmentální estetika kurátorky Miry Keratové s architektonickým řešením Petry Feriancové představila práci slovenského neoavantgardního umělce Petera Bartoše (*1938) – radikální postavy slovenské umělecké scény, jehož práce doposud čekala na komplexní zpracování. Bartoš vystudoval malbu, chtěl však její hranice dále rozšířit a vytvořit dílo, které by splynulo s přírodou. Po roce 1979 jej jako konceptuálního umělce angažovala bratislavská zoologická zahrada a na této pozici setrval do roku 1991. Zároveň byl zaměstnán ve státní stavební firmě Stavoprojekt jako krajinářský architekt bratislavské zoo. Jeho úkolem bylo po konzultaci se zoology navrhovat prostředí pro zvířata a zpracovávat pro zoo krajinářské projekty.

Podobně jako pravěké jeskyně sloužily k úkrytu našim divokým předkům, i vytěžený kamenný lom se dnes může stát lidským obydlím. Dům země (katalánsky Ca’n Terra) se nachází na španělském ostrově Menorca a vznikl z opuštěného pískovcového kamenolomu. Záměrem architektů bylo znovu využít tento zapomenutý prostor s minimem vnějších zásahů. Po důkladném odklizení a očištění všech nánosů následovalo digitální zaměření metodou LiDAR (Light Detection and Ranging). Členitý prostor „jeskyně“ byl poté v přední části vybaven betonovou podlahou a primitivními dělicími stěnami pro soukromí a regulaci mikroklimatu, v zadní části byly proraženy tři světlíky pro přísun slunečního světla a čerstvého vzduchu.

Dne 21. března 2023 se konal první Světový den stínicí techniky. Jeho cílem bylo, aby si široká veřejnost a politici na nejvyšší úrovni uvědomili lidské, ekologické a ekonomické přínosy stínicí techniky. Její zavedení do norem ve stavebních právních předpisech by bylo logickým krokem právě nyní, kdy se změna klimatu nezvratně zrychluje. Po letech, kdy se Den stínicí techniky konal „pouze“ v České republice, byl na návrh českého Svazu podnikatelů ve stínicí technice přenesen na globální úroveň.

Příspěvek přináší souhrn poznatků a zkušeností získaných při řešení problémů historických dřevěných oken. Poukazuje na rozdíly soudobého a historického vnímání celé problematiky oken, na rozdílnosti v přístupu k mechanickým a fyzikálním vlastnostem oken, potažmo celých budov a ukazuje možnosti dalšího vývoje v této oblasti. Poznatky zde uváděné jsou velmi aktuální, není vyloučeno jejich zpřesnění nebo změna v budoucnosti v souvislosti s tím, jak se postupně otevírají nové možnosti spolupráce s dalšími specialisty mnoha oborů v rámci platformy Historická okna v současnosti.

Potřeba kvalifikovaně pečovat o podobu veřejného prostoru Ostravy vedla před více než třemi lety ke zřízení Městského ateliéru prostorového plánování (MAPPA). Ateliér nyní přichází s důležitým dokumentem Koncepce městské třídy 28. října – Opavská, který nastavuje celkový směr rozvoje a určuje, jak v Ostravě efektivně provádět velké investice v této lokalitě.