Soubor publikovaných projektů a textů lze v druhém letošním vydání číst v širším rámci současných teoretických debat, které zpochybňují dosavadní expanzivní model architektonické produkce. V návaznosti na kritické pozice formulované například Charlottou Malterre-Barthes se zde architektura neobjevuje jako disciplína růstu, ale jako praxe reorganizace již existujícího. Tento posun zároveň nepředstavuje pouze metodickou změnu, ale i proměnu samotného epistemologického základu oboru, v němž se novost postupně nahrazuje pojmy transformace, adaptace a cirkulace.

Dožívající samota uprostřed lesů Krušných hor byla radikálně přestavěna, aby mohla sloužit jako zázemí pro letní tábory a pro účely rodinného horského ubytování v soudobých standardech. Soubor sestává z novostavby rekreačního bydlení, propojovací zastřešené terasy a zrekonstruovaného původního stavení, které dnes obsahuje tři rodinné apartmány a společenský prostor v přízemí. Jednoticím prvkem je bílá barva. Starý dům získal odolnou ocelovou střechu, která přes dřevěné přestřešení svahu přechází na přiznané novostavbě v běloskvoucí ocelovou fasádu. Její tektonika je zintenzivněna atypicky úzkými pásy plechů na míru a znásobeným falcováním. Objekty jsou posazeny na podstavec z místního krušnohorského kamení – trosek minulosti.

Vizuální esej zachycuje proměny veřejného prostoru Brna v uplynulém roce prostřednictvím série dočasných situací vznikajících v důsledku stavebních zásahů, objížděk a infrastrukturních přerušení. Místo souvislého obrazu rozvoje se město ukazuje jako fragmentované pole, kde pohyb neustále osciluje mezi možností průchodu a jeho omezením. V návaznosti na kritiku současné městské produkce, která směřuje k optimalizovaným a kontrolovaným prostředím určeným pro plynulou cirkulaci, se zde objevuje paradoxní stav. Prostupnost je deklarována, ale v praxi opakovaně přerušována stavebními procesy a dočasnými bariérami.

Architekt Pavel Prouza se před devatenácti lety vydal na odvážnou cestu, když koupil polorozpadlý parostrojní pivovar v Lobči a začal s jeho obnovou. Později se do jeho hledáčku dostaly hodnotné vily z počátku minulého století od architekta Bohumila Hübschmanna v Mělníku. V rozhovoru nám se zaujetím sobě vlastním a s vysokou odbornou erudicí popsal historii spravovaných nemovitostí i všechna úskalí, která provázejí jejich rehabilitaci.

Rekonstrukce brněnské prodejny Nadace Veronica se stala experimentem na pomezí výuky, architektonické praxe a udržitelného designu. Studující z Fakulty architektury VUT v Brně pracovali s recyklovanými a upcyklovanými materiály, jejichž dostupnost přímo ovlivňovala výslednou podobu interiéru. Projekt ukázal nejen možnosti současné cirkulární architektury, ale i její limity – od legislativních překážek přes logistiku a skladování až po časovou a finanční náročnost zpracování materiálů. Jak v dnešní době navrhovat interiéry s důrazem na ekologii, aniž by se udržitelnost stala pouze deklarativním gestem?

Bývalý nádražní sklad v Řevnicích získal po letech chátrání nový život jako kulturní a komunitní centrum. Rekonstrukce pracuje s principem adaptivního reuse a zachovává původní prostorovou i materiálovou kvalitu historické dřevostavby, kterou doplňuje o soudobé zásahy v podobě repasovaných lodních kontejnerů sloužících jako zázemí sálu. Architektonické řešení využívá minimum zásahů a soustředí se na zachování charakteru objektu, jeho vztahu k železniční infrastruktuře i propojení s veřejným prostorem. Výsledkem je flexibilní prostor v bezprostřední návaznosti na dopravní uzel města.

Rekonstrukce novorenesanční budovy bývalé školy na novopackém náměstí v sousedství farního kostela navrací objekt sociálně-vzdělávacím účelům. Nízkoprahový klub, který vzniká v sanovaném suterénu a staronové jednopodlažní přístavbě v Mikulášské ulici, slouží dětem a mladistvým ohroženým sociálním vyloučením. Součástí první etapy projektu je i kultivace veřejného prostoru mezi bývalou školou a kostelem, odkud se do historického domu vstupuje. Meziprostor je zvýrazněn obloukovým průchodem v kamenné stěně, umístěným na podélné pohledové ose náměstí. V dalších fázích rekonstrukce by se kromě klubu měly v objektu objevit místnosti pro spolky, pobočka Domu dětí a mládeže a malý komerční prostor v parteru.

Rekonstrukce bytů reagují na pokračující bytovou krizi ve Španělsku, dopadající zejména na mladší generace, a zkoumají, jak lze radikálně proměnit prostor pro bydlení s omezeným rozpočtem. Projekty jsou koncipovány jako forma ekonomického a environmentálního odporu, usilující o nezávislost na fosilním průmyslu v oblasti vytápění i chlazení, testující nové způsoby, jak může architektura v měřítku domácnosti čelit klimatické změně. Tradiční dispozice místností a chodeb je nahrazena organizací založenou na tepelném gradientu, který optimalizuje přirozené proudění tepla a ventilace. Místo oddělených místností jsou prostory škálovány podle žádoucích teplot, což zlepšuje komfort i energetickou účinnost. Použité materiály jsou minimalizovány a záměrně přiznány: nepoužívají se omítky, barvy ani obklady, původní vrstvy zůstávají jako stopy paměti.

Průmyslové sklady Vapor Cortès z roku 1923 prošly výraznou konverzí na sídlo organizace Prodis, která se věnuje komplexní podpoře a integraci dospělých s mentálním postižením. V bývalé textilní továrně tak vzniklo místo, kde se lidé s autismem či mozkovou obrnou učí novým dovednostem a setkávají se s běžným životem. Fungují zde chráněné dílny, výtvarné ateliéry, obchod s výrobky klientů i restaurace s gastronomickou školou, kde se uživatelé centra učí pracovat v kuchyni. Základní myšlenkou projektu je obnova původní obslužné ulice mezi dvěma halami. Tato osa byla během let částečně zastavěna a ztratila svůj význam, nyní se však proměňuje v otevřenou městskou pasáž, která propojuje jednotlivé části areálu a zároveň umožňuje přímý kontakt mezi uživateli zařízení a obyvateli města.

Vývoj estonských panelových sídlišť sleduje proměnu poválečné modernistické představy kolektivního bydlení až po současnost, kterou formují privatizace a tlak na energetické renovace. Přestože je tato perspektiva ukotvena v estonských podmínkách, její závěry přesahují lokální kontext a jsou přenositelné i do prostředí českých sídlišť, kde se podobně střetávají dědictví modernismu, otázky vlastnictví a současné klimatické nároky. Otázkou zůstává, zda dnešní zateplování představuje pouze naplnění evropských norem, nebo zda může být příležitostí ke zlepšení prostorové i sociální kvality hromadného bydlení.

Dočasné sídlo Slovinského národního divadla Drama vzniklo konverzí industriálních hal ze šedesátých let 20. století v lublaňském průmyslovém areálu Litostroj. Cílem bylo vytvořit zázemí pro divadlo po dobu rekonstrukce hlavní historické budovy v centru města. Kulturní program aktivuje městskou „šedou zónu“ a obohacuje ji o sociálněinkluzivní rozměr. Nízkonákladová intervence transformovala opuštěný komplex během pouhých deseti měsíců. Architektonický koncept reaguje na generické průmyslové prostředí udržitelným materiálovým řešením s prvky cirkulární ekonomiky.

Případové studie dvou budov v pražských Vršovicích – bývalého Chemapolu a bývalé radnice Prahy 10 v sídlištním komplexu Vlasta – poukazují na to, co se stane, když adaptabilita a transformace jako hodnoty nemají žádnou oporu v legislativě. Důsledky se vyjeví zejména ve srovnání s přístupem k obdobným příkladům ve Francii nebo s doporučenou evropskou praxí tzv. předdemoličních auditů.

Proměna bývalé tovární budovy z roku 1967 představuje radikální reinterpretaci současné rekonstrukční praxe, v níž se stávající objekt nestává překážkou, ale primárním zdrojem materiálu i prostorových kvalit. Projekt založený na principech cirkulární architektury a maximálního znovuvyužití systematicky integruje demontované konstrukce i interiérové prvky do nové podoby stavby – stropní panely se mění ve schodiště, fasádní fragmenty v dlažbu či mobiliář. Rekonstrukce dosáhla až 95% míry reutilizace celkového objemu stavebních hmot a recyklace materiálů, čímž výrazně redukovala uhlíkovou stopu i odpad. Architektura zde nevzniká přidáváním nových vrstev, ale procesem adaptace, transformace a materiálové kontinuity, která propojuje environmentální strategii s novou identitou budovy.

Výstavní palác z roku 1954 o rozloze 60 000 m2 se proměnil v otevřenou městskou strukturu. Při adaptaci byla odstraněna velká část jeho stěn a fasád, takže charakter místa nově určuje železobetonový skelet. Projekt představuje jakousi formu architektonické archeologie, která pouhým odhalením konstrukce vyvažuje ekonomiku, ekologii i estetiku. V původně uzavřeném atriu vznikl veřejný prostor, který obklopují monumentální schodiště propojující jednotlivá podlaží. Jižní křídlo budovy dnes slouží jako vícepodlažní parkoviště, severní křídlo jako kongresové centrum. Z původně uzavřeného objemu vytvářejícího bariéru se stal prostupný prostor, který doslova zve veřejnost i okolní krajinu, aby pronikly dovnitř.

Současný systém péče o děti, seniory a osoby se zdravotním handicapem v Česku je stále založen na institucionálním modelu, který odděluje péči od běžného městského života. Ústavní zařízení tak zůstávají prostorově i sociálně izolovaná a často reprodukují stigmatizaci a vyloučení. Diplomový projekt Injektáž péče otevírá otázku, co by se změnilo, kdyby péče nebyla soustředěna v oddělených institucích, ale byla systematicky integrována do bytových domů, bloků a čtvrtí jako přirozená součást každodennosti. Na základě propojení právních, ekonomických a prostorových analýz vzniká City tool kit – soubor nástrojů pro město ve třech rovinách: regulaci vztahu města a developerů, aktivaci stávajícího bytového fondu a návrhu nových inkluzivních forem bydlení. Tyto strategie testují, jak využít městské parcely, prázdné byty a nevyužívané budovy pro sociálněinkluzivní rozvoj. Cílem je přesunout péči z okraje společnosti do její běžné struktury a ukázat, jak může architektura přispět k deinstitucionalizaci a k novému modelu sdíleného, propojeného města.

Současná architektura čelí dvojímu tlaku – na jedné straně rostoucí urbanizaci, na druhé nutnosti reagovat na klimatickou změnu. V tomto napětí se ukazuje fenomén vegetační fasády jako extrapolace, která proměňuje tradiční pojetí obálky budovy. Ta přestává být pouhým předělem mezi interiérem a exteriérem a začíná fungovat jako aktivní rozhraní – biologické, klimatické i estetické.

V gastronomii se pozornost často soustředí na to, co host vidí – na interiér, atmosféru a výsledný pokrm. Skutečná ekonomika provozu se však odehrává v zázemí: v kuchyni, skladech, přípravnách, mytí i logistice personálu. Právě tato část provozu rozhoduje o efektivitě, nákladech a návratnosti investice.