Volně uzpůsobitelný prostor v úrovni 2A; foto: Valéry Didelon, 2011.
Volně uzpůsobitelný prostor v úrovni 2A; foto: Valéry Didelon, 2011.
Axonometrie soutěžního návrhu odevzdaného ateliérem Lacaton & Vassal; zdroj: archiv autora.
Axonometrie soutěžního návrhu odevzdaného ateliérem Lacaton & Vassal; zdroj: archiv autora.
Půdorys úrovně 2A; šedě jsou vyznačeny prostory s definovaným programem, bíle jsou volně uzpůsobitelné prostory; zdroj: archiv autora.
Půdorys úrovně 2A; šedě jsou vyznačeny prostory s definovaným programem, bíle jsou volně uzpůsobitelné prostory; zdroj: archiv autora.
Za vším sklem a ocelí skrývá nová škola architektury na břehu Loiry v Nantes chladnou monumentalitu; foto: Valéry Didelon, 2011.
Za vším sklem a ocelí skrývá nová škola architektury na břehu Loiry v Nantes chladnou monumentalitu; foto: Valéry Didelon, 2011.
Volně uzpůsobitelný prostor v úrovni 1A – opuštěný, jako po většinu času; foto: Valéry Didelon, 2011.
Volně uzpůsobitelný prostor v úrovni 1A – opuštěný, jako po většinu času; foto: Valéry Didelon, 2011.
Volně uzpůsobitelný prostor v úrovni 1A při vzácné příležitosti soutěžní poroty; na konci dne je třeba vše vrátit do původního stavu; foto: Valéry Didelon, 2011.
Volně uzpůsobitelný prostor v úrovni 1A při vzácné příležitosti soutěžní poroty; na konci dne je třeba vše vrátit do původního stavu; foto: Valéry Didelon, 2011.
Studenti pracují hlavně na laptopech; v převážně prosklených ateliérech jsou nuceni vytvořit si alespoň špetku intimity; foto: Valéry Didelon, 2011.
Studenti pracují hlavně na laptopech; v převážně prosklených ateliérech jsou nuceni vytvořit si alespoň špetku intimity; foto: Valéry Didelon, 2011.
Půdorys Centra Pompidou v Paříži (Rogers + Piano); flexibilita musí být absolutní; zdroj: archiv autora.
Půdorys Centra Pompidou v Paříži (Rogers + Piano); flexibilita musí být absolutní; zdroj: archiv autora.
Původní „nová škola“ architektury v Nantes z roku 1975; prostory se nápadně podobají těm ve škole navržené ateliérem Lacaton & Vassal; viz též Dominique Amouroux: Le Livre de l’école nationale supérieure d’architecture de Nantes,
Původní „nová škola“ architektury v Nantes z roku 1975; prostory se nápadně podobají těm ve škole navržené ateliérem Lacaton & Vassal; viz též Dominique Amouroux: Le Livre de l’école nationale supérieure d’architecture de Nantes,
Vstupní prostory sídla VPRO v Hilversumu (MVRDV);  foto: Valéry Didelon, 2007.
Vstupní prostory sídla VPRO v Hilversumu (MVRDV); foto: Valéry Didelon, 2007.

Hodnota využití, hodnota obrazu: nová škola architektury v Nantes

Valéry Didelon

Přinášíme první český překlad textu Valéryho Didelona z francouzského časopisu Criticat (2011). Zvolili jsme ho jako příklad kvalitní nezávislé kritiky, ačkoli samozřejmě nejde o jediný možný způsob, jak kritiku psát. Autorova zkušenost s kritizovaným objektem je v tomto případě opravdu přímá, protože sám v budově školy ENSA Nantes tři roky učil. Stavba je jednou ze stěžejních realizací dua Lacaton & Vassal a dostalo se jí v běžném architektonickém tisku téměř výhradně kladného přijetí.

 

Zatímco někteří architekti jdou slepě za formou, jiní svůj projev zaměřují na využití. Z tohoto pohledu Anne Lacaton a Jean‑Philippe Vassal ve Francii představují průkopníky. Po dvou letech provozu můžeme novou školu architektury v Nantes, pod níž jsou podepsáni, konečně posoudit z hlediska toho, jak odolává realitě.
Dnes panuje poměrně široká shoda ohledně představy, že stavby – byty, kanceláře, vybavení atd. – musejí být adaptabilní, flexibilní a schopné vývoje. Zatímco po staletí dodávala architektuře velikost její schopnost odolávat změnám a ztělesňovat sociální stabilitu, dnes jako by jí trvanlivost zaručovala právě schopnost proměny v krátkém, středním i dlouhém časovém období. Síla čelit proměnám funkcí, rychlému vývoji způsobů obývání a nepředpokládaným praktickým užitím prostoru se vlastně stala zárukou nepomíjivosti pro většinu architektů i stavebníků. Z tohoto náhledu nám jako příklady mohou posloužit některé stavby z nedávné doby.
Výukové centrum Rolex v Lausanne, navržené japonským ateliérem SANAA, představuje rozlehlý sjednocený prostor bez přepážek, ve kterém se den po dni odehrávají různorodé aktivity – studium, oddech, setkávání atd. – nezávisle na architektonickém určení. Platine, centrální budova Města designu v Saint-Étienne, kterou navrhl Finn Geipel, je sdružena s izotropní halou, jež dokáže pružně pojmout různé činnosti, které se tu odvíjejí v průběhu celého roku. A nakonec nová škola architektury v Nantes, navržená Anne Lacaton a Jean-Philippem Vassalem, poskytuje rozlehlé prostory těm nejrůznorodějším účelům a v posledních letech tím k sobě přitáhla značnou pozornost.
Stejně jako lehkost nebo transparentnost je dnes jednomyslně oslavována i flexibilita, která tyto tři budovy charakterizuje. Je známkou nové modernity, která hodlá skoncovat s rigidností tradičních a postmoderních kompozicí. Také je znakem liberalismu zastávaného autory, kteří dobrovolně zavrhují plánování a rozvrh jako preferované nástroje projektu. A konečně ztělesňuje otevřenější dialog s uživateli, a zdá se tak být obzvláště rozumná. Je-li skutečně flexibilita dominantní hodnotou na současné architektonické scéně, nebylo by vhodné ptát se po její skutečné účinnosti? Vrátíme-li se zde zejména ke stavbě navržené ateliérem Lacaton & Vassal, zdá se, že je opravdu možné zkoumat způsob, jakým někteří architekti dokážou či nedokážou předpokládat nepředvídatelné, a ptát se, kam až jsou schopni posunout tento horizont, který se neustále vzdaluje.

 

Soutěž v adaptabilitě
V roce 2003 bylo pět autorů, kteří se zúčastnili soutěže na koncepci nové školy architektury v Nantes (ENSA Nantes), vyzváno, aby přemýšleli o „maximální adaptabilitě užívání“ a „možnosti vnitřního rozšíření ploch bez nutnosti zasáhnout do základní struktury budovy“.1 Ta musí být pružná, co se týče počtu studentů přijímaných semestr od semestru, musí se vyvíjet v průběhu let vzhledem k proměnám pedagogického programu a přizpůsobit se do té míry, že budovu bude možné přebudovat na kanceláře nebo byty. Zadání soutěže si explicitně vymiňuje, že účastníci musejí navrhnout prvotní konstrukci, jejíž vnitřní prostory budou zařizovány podle aktuálních potřeb. Nakonec byli soutěžící nabádáni k tomu, aby prokázali jistou „neutralitu“ a neprosazovali příliš silný architektonický výraz.
Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal, pro něž jako by byl tento program napsán na míru, na tento požadavek odpovídají zodpovědně. Nabízejí projekt na dvě etapy: ta první se týká „výroby místa“ a druhá „instalace programu“. Navrhli strukturu z armovaného betonu se třemi podlahami o nosnosti 1 000 kg/m2 v 9, 16 a 22 metrech výšky, spojenými širokou pojízdnou rampou. Poté si vymysleli „katalog“ nástrojů, materiálů a systémů, které mají umožnit osídlení této umělé půdy podle přání a potřeb.
Německý architekt Finn Geipel zvolil podobnou cestu; nabídl hierarchizovanější a určenější organizaci než oba Francouzi, ale nakreslil hned čtyři základní plošiny, mezi něž se instalují lehká mezipatra. Navíc každé podlaží vybavil „uzpůsobitelným prázdnem“. Technická komise označila jeho projekt jako „velmi funkční“, „flexibilní, snadno znovuzaříditelný“. Je třeba říct, že Finn Geipel se rovněž dotkl problematiky flexibility v úrovni návrhu fasád, když vymyslel souvislý dvojitý plášť, jehož povaha se různí podle funkcí užívání, které chrání, což je řešení, které zrealizoval o něco později v Saint-Étienne.
Ačkoli další tři projekty představené v soutěži byly méně jasné a možná i méně inovativní,2 tento počáteční požadavek na adaptabilitu splnily taktéž. To, že soutěž nakonec vyhráli Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal, plyne patrně z toho, že navrhli postavit o 30 % podlažní plochy více, než bylo požadováno, přičemž se udrželi v limitech povoleného rozpočtu. Oba architekti při této příležitosti potvrzují, že stavba je skutečně flexibilní, jen když je velmi velká.3 Přizpůsobují kapacitu budovy tomu, aby mohla pojmout měnící se využití při možnosti volně zabírat prostory nadbytečné a bez určení. Do popředí tedy dávají spíš kvantitu než kvalitu prostorů, což je postoj, který porotu přesvědčil a několik pozdějších komentátorů přiměl k tomu, aby mluvili o nové škole architektury v Nantes jako o „manifestu“.4

 

In situ: diskurz podroben zkoušce reality
Když dnes procházíme novou školou architektury v Nantes, která byla otevřena v roce 2009, rozlišujeme jasně několik typů prostorů. Na jedné straně ty, které se přímo vztahují k programu: projekční ateliéry, učebny a společenské sály, kanceláře administrativy, knihovnu atd. Na druhé straně ty, které odpovídají nadbytečným plochám a jsou částečně v exteriéru – rampa, přístupné terasy, střecha – a částečně v interiéru, ačkoli nevytápěné. Ty jsou situovány zejména v podlaží 1A a 2A a dnes se jim říká „volně uzpůsobitelné“ prostory, „přechodové“ nebo „nárazníkové“. Tyto volné objemy s velmi vysokým stropem, komunikující s krajinou na břehu Loiry prostřednictvím posuvných fasád, zajišťují spojení mezi různými „programovými prostory“; jejich posláním je sloužit zejména jako expanzní nádoby pro pedagogickou činnost a hostit terciární činnosti. Jak dosvědčují koláže vyrobené ateliérem Lacaton & Vassal po soutěži, v rámci projektové výuky jsou studenti i profesoři vybízeni vyjít ze studia, které jim bylo přiděleno, a spontánně rozvinout své aktivity v přilehlém nárazníkovém prostoru. Právě v tomto vztahu mezi programovanými prostory a prostory „volně uzpůsobitelnými“ se v zásadě odehrává flexibilita, adaptabilita, elasticita budovy, tak jak to chtěli manažeři projektu, jak to rozvedli architekti a jak vychvaluje tisk.
Dva roky po otevření nové školy architektury v Nantes můžeme tuto rétoriku posoudit přímo na místě. Ať už jej litujeme, nebo si k němu blahopřejeme, balet různých využití, tak jak byl vymyšlen, velmi vzácně předchází rutinní činnosti studentů, vyučujících i administrativních pracovníků. Až na vzácné výjimky se práce na studijních projektech odvíjejí tradičním způsobem. Vyučující a studenti se scházejí k týdenním hodnoticím schůzkám v ateliéru, diskutují nad maketou, před prknem nebo obrazovkou počítače. Když se příležitostně objeví potřeba rozmáchnout se, není pro ně snadné uchopit obrovský přiléhající nárazníkový prostor, který je čtyřikrát větší než ateliér. Buď je tam po dlouhé zimní měsíce velmi chladno – není totiž izolován ani vytápěn (díky teplovzdušným tělesům je zde teplota teoreticky udržována na 12 °C), nebo už je obsazen jinou skupinou či někým zvenčí, kdo si jej pronajal za vysokou cenu. Anebo není k dispozici nezbytné vybavení, které by umožnilo užívání: tu a tam se musí vypůjčit sokly, lišty, projektory, těžké stoly, které je na konci dne nutné vrátit.
Po většinu času tedy nárazníkové prostory v podlaží 2A zůstávají prázdné, špinavé, zaplněné víceméně bezútěšným harampádím. Je to vysoká cena za nabídku těchto rozlehlých prostorů – ateliéry jsou ve své podstatě poměrně malé, paradoxně se obtížně sdílejí a jsou v hrubé konečné úpravě, což snižuje jejich každodenní komfort. Osvojení dalšího volného velkého prostoru – na úrovni 1A – je stejně problematické: leží naproti knihovně a v prodloužení učeben, bez přímého napojení na studia, v centrální části je temný, pouze na několik dní v roce se tu instalují přechodné výstavy. Makety přímo na podlaze a několik pracně zavěšených panelů nestačí tento vnitřní „veřejný prostor“, stejně tak majestátní jako zastrašující svou velikostí, vyplnit. Poslední příklad: vnější přístupné prostory jsou pochopitelně vystaveny špatnému počasí i slunečnímu svitu, proto je studenti ani vyučující téměř nikdy nevyužívají.
Semestr po semestru se jasně ukazuje, že diskurz o přisvojení prostoru – jehož kvantita měla zaručit flexibilitu – nevychází z analýzy reálného využití, ale zakládá se na představě, která byla dána předem a byla možná trochu naivní, o tom, jak má fungovat škola architektury. Zdá se, že Anne Lacaton a Jean‑Philippe Vassal, kteří se ostatně s budoucími uživateli budovy nikdy doopravdy nesetkali, nevzali plně v úvahu poslední vývoj školního života. V důsledku rozvrhu přehuštěného početnými přednáškami a řízenými pracemi studenti stále méně docházejí do ateliérů, z nichž se musejí ostatně po každém semestru stěhovat. Jsou v zajetí přemíry úkolů a prezentací a mají málo času na to, aby experimentovali a dávali volný průběh své kreativitě. Je generační záležitostí, že často dávají přednost obrazovce před modelem. Také hodně pracují doma a nežijí 24 hodin denně ve škole, která ostatně zavírá brzy – o to dříve, že je velká a není snadné zajistit její ostrahu. Zkrátka život v ateliérech, a tím spíše život v nárazníkových prostorech, je spíše ponurý a v ničem neevokuje veselé táboření na dlažbě, jak si to oba architekti představovali. Můžeme toho litovat, doufat, že se to změní, ale každopádně je nutné konstatovat, že navzdory diskurzu nebyla realita uživatelů téměř vůbec vzata v potaz během tvorby koncepce budovy.

 

Návrat do budoucnosti
Realizace nedefinovaných rozlehlých prostorů, které by si měli uživatelé osvojit, odkazuje docela zvláštně na někdejší „novou školu“ architektury v Nantes, která byla nedávno zbourána a tou dnešní nahrazena. Budova byla postavena v roce 1975 v Mulotière, severní rezidentní čtvrti města, a byla navržena na základě programu koncipovaného skupinou vyučujících a studentů. Stavba inspirovaná vágně bující školou architektury v Nanterre od Jacquesa Kalisze upřednostnila odstranění přepážek mezi ateliéry a otevření do exteriéru. Také její sloh se považoval za neutrální a podporoval různá uzpůsobení, ačkoli ta byla rychle omezena tepelným a akustickým nepohodlím. Předimenzovaný pohyb zde údajně zajišťoval flexibilitu užívání, když už byla požadována.
Z mnoha ohledů se Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal hlásí k duchu oné architektury šedesátých a sedmdesátých let, poznamenané kritickým přehodnocením funkcionalismu. V té době mnoha architektům připadalo, že oproti tomu, co tvrdí modernistické krédo, forma prostor nemůže plně určovat funkce, jejichž vývoj je ostatně nepředvídatelný. Flexibilita se tedy mnohým, zejména ve Francii, jevila jako všelék. Stavěly se neutrální konstrukce vybavené sítěmi a službami v naději, že přijmou nejrůznější využití bez jejich usměrňování. Projekt Paláce zábavy (Fun Palace) od Cedrica Pricea, jehož nejslavnějším avatarem je Centre Pompidou, je příkladem architektury, která je otevřena všem možnostem a nežádá jinou formu než tu, již zplodí její fungování. Vzácné experimenty na poli „neplánovaného“5 urbanismu a architektury nicméně vzaly rychlý konec a mnoho architektů zdůrazňovalo, že absolutní flexibilita tlačí funkcionalismus do extrému a k absurditě. Například Aldo van Eyck a zejména Herman Hertzberger zdůraznili, že budovy, které umožňují přijmout všechny funkce, neuspokojí ani jedinou uvažovanou odděleně.6 Proti flexibilitě postavili „polyvalenci“ a velebili použití stabilních a přísně vyznačených architektonických forem, schopných připustit vícečetné interpretace a využití. Ve svých textech, ale i realizacích hájili nezbytné angažmá architekta, pokud jde o formu prostoru, který jsou si schopni uzpůsobit pouze uživatelé.7
Vidíme tedy, jakou pozici Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal zaujímají ve starém sporu mezi flexibilitou (forma ideálně neindukuje žádnou funkci) a polyvalencí (forma ideálně indukuje několik funkcí). Vsadili na programovou neurčitost s rizikem, že se úplně nepoučí z minulosti.8 V této nové „nové škole“ architektury v Nantes je vlastně možné všechno, ale nakonec se toho stane málo, protože uživatel je odkázán sám na sebe. Budova v Nantes tak stojí v opozici vůči jiné realizaci, s níž má jisté množství společných prvků, totiž se sídlem nizozemské výrobní společnosti VPRO, navrženým nizozemským ateliérem MVRDV v polovině devadesátých let v Hilversumu. Tato kancelářská budova, která rovněž staví na odiv jakýsi „falešný vzhled vzdušného parkoviště“,9 se prezentuje jako souslednost betonových plošin, které se skládají a řetězí od technického zázemí až po ozeleněnou střechu. Zaměstnanci VPRO předtím sídlili v několika městských vilách rozesetých v lese a byli zvyklí na jistou neformálnost. Následně byli vyzváni, aby se všemi svými věcmi zabydleli 10 000 metrů čtverečních této kontinuální plochy. Shlukují se tak v jednom patře po druhém této téměř nepřepažené budovy, v průběhu dvanácti let v ní vytvářejí a přetvářejí prostory podle svých potřeb. Pozoruhodné obsazení struktury, kterou vymyslela MVRDV, nespočívá v jejím předimenzování nebo neutralitě, ale naopak v jejím přeplněném charakteru a silné identitě četných prostorových konfigurací. Tady se podlaha zdvihá, aby označila vstup; tam několik schodů umožní dostat se do intimnějšího zákoutí; jinde patio odděluje nebo spojuje dva prostory opačné povahy. Všude se architektura uplatňuje a nabízí k bohaté interpretaci. Přestože se obě budovy liší v mnoha ohledech, musíme uznat, že co se týče kritiky funkcionalismu a pozornosti vůči uživatelům, polyvalentnost budovy VPRO je přesvědčivější než flexibilita nové školy architektury v Nantes.

 

Nový duch kapitalismu
Nemůžeme nicméně nantský projekt posuzovat výhradně z hlediska historie architektury. Mnohem obecněji, a jak dokázal Luc Boltanski, rétorika flexibility – která se zrodila v utopii šedesátých let jako příslib svobody – byla v osmdesátých letech převzata teoretiky neomanagementu a poté se prosadila ve všech oblastech.10 Nejprve ve světě podnikání jsme jejím prostřednictvím přenesli na zaměstnance tíhu narůstající nepředvídatelnosti tržních aktivit. Použitelnost těch i oněch se označovala podle jejich schopnosti přizpůsobit se neustále se měnícím podmínkám výroby. Tento imperativ flexibility odráží už čtyři desetiletí vybavení kancelářských budov: přešli jsme od disciplinární organizace prostoru k formě prostorové neurčenosti, jež je schopna vstřebávat permanentní úpravy.11
Ve světě prosíťovaném a podrobeném konkurenci to platí pro studenty a školy stejně jako pro zaměstnance a podniky. Neomanagement v tom hraje také svou roli: směřuje zejména k řízení nejistot, které obklopují pedagogickou nabídku a poptávku. Máme se tedy divit, že program soutěže na novou školu architektury v Nantes tolik trval na pojmech adaptabilita, elasticita, flexibilita, schopnost evoluce a neutralita? Pouze budova, v níž je možné všechno – s rizikem, že možné nebude nic –, může pojmout pedagogickou komunitu, která kromě oslav pluralismu přístupů neví příliš přesně, kam jde, a dokonce pochybuje o své budoucnosti. Se znepokojivou upřímností zadání soutěže předjímá i „moment, kdy by budova mohla být věnována jiným aktivitám, než jsou výuka a výzkum v oblasti architektury…“.
Nantská budova tak obdivuhodně ztělesňuje to, co filozof Fredric Jameson nazývá „kulturní logikou pozdního kapitalismu“ a co Rem Koolhaas asociuje v architektuře s „plánem bez vlastností“ a s „nadměrnými“ budovami.12 Škola architektury v Nantes je postavena jako Ikea, říkají nám její architekti.13 De facto je to budova schopná, relativně lhostejná ke svému kontextu, do kterého člověk vjíždí autem do parkovacího podlaží nebo vchází skrytými dveřmi, pokud je chodec. Je to vesmír uzavřený ve stěnách z polykarbonátu, v němž rychle ztratíte orientaci. Každé podlaží, na které se většinou dostanete výtahem, protože schodiště jsou zcela oddělená, je monumentální strukturou rozděleno do mřížky. Vládne tu neutralita. Architektura je tady nástrojem14 ve službách toho, kdo ji bude chtít a kdo zaplatí. Jen velmi málo odolává duchu doby, příkazům ministerského poručnictví stejně jako požadavkům soukromých „partnerů“, na nichž je škola finančně závislá.
Navzdory problémům, které přináší ideologie, jež stojí v pozadí nové školy architektury v Nantes, má tato budova nadále svou přitažlivost, a ne bezdůvodně. Pravděpodobně proto, že je to budova velmi krásná a že se vyznačuje abstrakcí a oproštěním, jaké jsou dnes vzácné. Její důmyslně komponované fasády ze skla a oceli nabízejí skutečný oddych v městském prostředí Ile‑de‑Nantes, poznamenaného bezuzdným formalismem. Prázdné nárazníkové zóny trochu připomínají Crown Hall, školu architektury navrženou v padesátých letech Ludwigem Miesem van der Rohe v Chicagu, předchůdce chrámu flexibility, pokud jím kdy byla. Plně prosklené ateliéry školy ENSA s pohledy zanořenými na řeku a město zase odkazují k modernistické obraznosti kalifornských „Case Study Houses“. Dokonce i když se tomu její autoři brání, všechno to přispívá k silné estetice. Budova navržená Anne Lacaton a Jean-Philippem Vassalem dnes vyniká mnohem více svou zjevnou fotogeničností než schopností stimulovat využití, jež zbývá ještě v mnohém prokázat. Její trvanlivost se patrně bude odehrávat na tomto poli, neboť tak či onak hodnota obrazu nakonec převáží nad hodnotou využití.
Převzato s laskavým svolením autora a vydavatele. V originálním francouzském znění vyšlo v časopise Criticat č. 8 v září 2011.

Překlad: Barbora Antonová.

 

1 Apor, Cahier d’intentions, říjen 2002.
2 Další tři projekty jsou od Pierra Lombarda, Matthieua Poitevina a Francise Solera.
3 Lacaton & Vassal ostatně často přejímají slogan, který v osmdesátých letech uvedl Jean Nouvel, pro nějž „dobrý byt je velký byt“.
4 Patrice Goulet a Nicolas Bourriaud: L’école d’architecture de Nantes est un manifeste (Škola architektury v Nantes je manifest). L’Architecture d’Aujourd’hui, říjen–listopad 2009, č. 374.
5 Více k tomuto tématu: Reyner Banham, Paul Barker, Peter Hall a Cedric Price: Non-Plan: An Experiment in Freedom. New Society, 20. březen 1969.
6 „… we must beware of the glove that fits all hands, and therefore becomes no hand“, Aldo van Eyck, Forum, 1962.
7 K tématu si můžete přečíst: Herman Hertzberger: Fonctionnalité, flexibilité et polyvalence (Funkcionalita, flexibilita a polyvalence). In: Leçons d’architecture. 2010, éditions In Folio.
8 Za povšimnutí stojí, že v okamžiku soutěže v roce 2003 technická komise k projektu Lacaton & Vassala uvedla, že „idea velkého disponibilního prostoru, avšak k částečnému užívání, už představuje problém v současné škole – projekt z toho nevyvodil všechny důsledky“.
9 K soutěži na školu architektury v Nantes: Françoise Fromonot: Extension du domaine de la hutte (Rozšíření oblasti chýše). d’architectures, červen–červenec 2003, č. 130.
10 Luc Boltanski a Eve Chiapello: Le Nouvel Esprit du capitalisme. Paris, Gallimard, 1999.
11 Z tohoto hlediska Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal dlouho zkoušeli členům laboratoře LAUA vnutit ozeleněnou kancelářskou plochu, zatímco ti vyžadovali tradičnější organizaci s uzavřenými kancelářemi.
12 V textech vydaných v S,M,L,XL v roce 1995: „Typical Plan“ a „Bigness“.
13 Paroles de Lacaton et Vassal (Slova Lacaton a Vassala). AMC, únor 2009, č. 185.
14 Alain Guiheux: L’architecture est un dispositif (Architektura je zařízení). AMC, březen 1999.

 

Valéry Didelon (*1972, Rouen, FR) je architekt, historik a kritik architektury. Je profesorem na ENSA Paris-Malaquais, kde vyučuje teorii a navrhování. Pravidelně publikuje v architektonických časopisech a je redaktorem časopisu Criticat, který v roce 2008 spoluzaložil. Je autorem několika knih včetně La controverse Learning from Las Vegas (Éditions Mardaga, 2011) nebo Yours Critically: Writings on Architecture from Issues 1–10 of Criticat (Criticat, 2016). www.criticat.fr

 

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2018 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2018 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.