Ondřej Boháč, Petr Hlaváček, Adam Gebrian, Eugen Liška.
Ondřej Boháč, Petr Hlaváček, Adam Gebrian, Eugen Liška.
Vizualizace otevřeného prostoru CAMP s projekcí; zdroj: IPR Praha.
Vizualizace otevřeného prostoru CAMP s projekcí; zdroj: IPR Praha.
Nerealizovaný návrh Romana Kouckého; z původní koncepce zůstal mj. zachovaný amfiteátr pro přednášky a diskuze; zdroj: IPR Praha.
Nerealizovaný návrh Romana Kouckého; z původní koncepce zůstal mj. zachovaný amfiteátr pro přednášky a diskuze; zdroj: IPR Praha.
Foto z výstavy Od teď do teď – Praha a veřejný prostor ve studentských projektech ateliéru Ivana Kroupy Architektura II Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která v budoucím prostoru CAMP probíhala od 22. 5. do 20. 6. 2013; zdroj: IPR
Foto z výstavy Od teď do teď – Praha a veřejný prostor ve studentských projektech ateliéru Ivana Kroupy Architektura II Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která v budoucím prostoru CAMP probíhala od 22. 5. do 20. 6. 2013; zdroj: IPR

CAMP. Usilujeme o co největší otevřenost

Rozhovor Filipa Landy s Ondřejem Boháčem, Petrem Hlaváčkem, Adamem Gebrianem a Eugenem Liškou

CAMP [kemp] je zkratka názvu nového Centra architektury a městského plánování při Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR), jehož posláním je zlepšovat podobu veřejné debaty o urbanismu a architektuře metropole. O smyslu a programové náplni centra jsme hovořili hned se čtyřmi jeho aktéry: bývalým a současným ředitelem IPR Praha a dvěma spoluautory celkové koncepce.

 

 

Kde se vzal nápad na vznik Centra architektury a městského plánování? Počítalo se s ním od počátku fungování IPR?

Ondřej Boháč (OB): IPR Praha má na základě zřizovací listiny vymezen hlavní účel činnosti, který spočívá kromě jiného v prezentaci a propagaci výsledků činností zaměřených na strategické plánování a rozvoj, územní plánování, infrastrukturu města, veřejný prostor a infrastrukturu prostorových informací. Předmětem činnosti IPR je dle zřizovací listiny i zajištění provozování informačního centra plánování hlavního města. S centrem se tedy počítalo od počátku vzniku institutu – Praha má dokonce povinnost CAMP zřídit.

 

Lze najít nějakou historickou paralelu? Existovalo v Praze podobné centrum pro prezentaci architektury už dříve?

Eugen Liška (EL): Za první republiky nic takového nebylo. V šedesátých letech se o něčem podobném uvažovalo v souvislosti s touhou předvést lidu rozsah „socialistické výstavby“, ale nic konkrétního se nerealizovalo. Relativně blízko k tomu měl Karel Prager, který chtěl namísto obchodního domu Máj postavit tzv. Dům techniky, který by byl hodně zaměřený na architekturu a stavitelství. Když projekt nevyšel, pokusil se Prager situovat výstavní sál do modernistických budov v areálu Emauz, kde dnes sídlí IPR. Ani tento sál nakonec nebyl realizován, až do roku 2013 zde byly kanceláře. Teprve tehdy se rozhodlo, že se sem vrátí původně zamýšlená výstavní funkce.

Petr Hlaváček (PH): Po jistou dobu fungoval pro účely prezentace činnosti Útvaru rozvoje hl. m. Prahy (ÚRM) a později IPR Sál architektů, který se nacházel v horním patře Staroměstské radnice. Když byl ředitelem institutu Tomáš Ctibor, sál se přestavěl a probíhala v něm spousta zajímavých výstav až do dubna 2016, kdy přešel pod správu magistrátu. Časem se projevily limity prostoru a jeho poněkud nešťastného umístění. Sál architektů byl poměrně skrytý a nedostupný a zcela mu chyběl jakýkoli potenciál na rozšiřování. V jeho sousedství nebyl žádný generátor aktivit – když použiji jistý příměr –, jako má matfyz v rámci svého areálu v Holešovičkách jaderný reaktor, který tvoří dohromady s dalšími budovami jakési souostroví, stejně tak může fungovat CAMP v rámci areálu IPR. Bude to „jaderný reaktor“ vedle Pragerových kostek. Tím se může vytvořit významný prostor, skutečné centrum, kde by snad mohli všichni občané Prahy dospět ke vzájemnému porozumění. Protože příkop, do kterého jsme všichni za uplynulých několik let spadli, je už nesnesitelný.

Navíc vidím ještě jeden potenciál umístění informačního centra do blízkosti zázemí celého IPR. CAMP bude zcela jistě využívat k prezentacím nejnovější dostupné technologie, a tím může předběhnout všechny podobné instituce po celém světě. Je to podobné, jako když u nás po revoluci vznikaly nové benzinové pumpy, které byly svého času technicky nejvyspělejší, zatímco na Západě zůstávaly čerpací stanice z šedesátých let. Když si například vezmete londýnské centrum architektury New London Architecture, všem se vybaví především známý londýnský model. Všichni si myslí, že model je skvělá a v architektuře nenahraditelná věc, ale časem se ukazuje, že tomu tak vůbec nemusí být, že prezentace architektury pomocí makety má určité limity. I Praha má svůj model na Smíchově (mimochodem též spadá pod IPR), ale nedá se říct, že by přispíval k popularizaci a většímu přemýšlení o architektuře města. Možnost udělat věc od začátku za pomoci nejmodernějších technologií je velká výzva a myslím si, že tím může prezentace stavebních záměrů v CAMP získat zcela nový rozměr, sílu vtáhnout lidi do děje, a tím i obrovskou energii.

 

Co je programovou náplní CAMP a kdo je cílovou skupinou?

Adam Gebrian (AG): Smyslem centra je poskytnout adekvátní prostor pro prezentaci činnosti jak samotnému IPR, tak komukoli, kdo přijde zvenku a bude chtít nějakým způsobem ukazovat své záměry veřejnosti. Dalo by se říct, že téměř každé větší město v západní Evropě podobným centrem disponuje, Praze však takové zázemí citelně chybělo. Chtěli bychom docílit co největší otevřenosti a zvát k diskuzi kohokoli, kdo bude mít zájem o společné plánování a rozvíjení hlavního města. Pronájem prostor pro veřejně sdílené aktivity bude zdarma.

EL: CAMP poslouží nejen architektům, projektantům a investorům, ale také městským částem, neziskovým organizacím a všem občanům jako základní zdroj přehledných a dostupných informací o přítomnosti a budoucnosti Prahy.

 

Mohli byste popsat vývoj konceptu CAMP? Slyšel jsem, že původní záměr byl ještě před necelými dvěma lety poněkud jiný a kvůli změně konceptu se musela dokonce částečně přestavět už téměř hotová expozice…

PH: Rád to celé objasním. V souladu se záměrem nové politické reprezentace byla v roce 2013 dokončena transformace Útvaru rozvoje hl. m. Prahy (ÚRM) v Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha). Nešlo jen o změnu názvu, IPR se měl stát – a snad se i postupně stal – skutečně odborným a koncepčním pracovištěm, jehož cílem bylo především zpracování nového územního plánu, nových stavebních předpisů, vznik Metropolitní ozvučné desky jakožto poradního orgánu rady města a také vytvoření informačního centra. To byly hlavní pilíře, na kterých měl IPR stát. Během velmi krátké doby se podařilo vytvořit zcela nové pracoviště, které mělo mít přiměřenou autoritu a samostatnost, aby mohlo svébytně, bez závislosti na konkrétních politických nebo jiných tlacích určovat stavební řád v Praze. Informační centrum tedy bylo součástí původních plánů na restrukturalizaci ÚRM; nevědělo se úplně přesně, jak by mělo vypadat, ale vědělo se, že má vzniknout. Navržení centra bylo svěřeno architektu Romanovi Kouckému, který už v té době vedl Kancelář metropolitního plánu a který pojal návrh koncepce celého prostoru ve smyslu prezentace a vysvětlování obsahu metropolitního plánu veřejnosti. Měl to zpracované opravdu pečlivě a podrobně, shrnul historii pražského plánování od vlády Karla IV. až po současnost. Roman Koucký navrhl expozici dost po svém, ale čím jsem starší, tím více si myslím, že ji vlastně udělal moc dobře. Když jsem však návrh jako tehdejší ředitel IPR viděl, došel jsem v konzultaci s řadou dalších odborníků k závěru, že by centrum mělo být otevřenější. Na rovinu říkám, že zastavení dosavadních prací na informačním centru bylo jedním z mých nejobtížnějších rozhodnutí ve funkci. To se stalo více než před rokem. Poté se vytvořil nový tým, který byl pověřen sestavením nové koncepce výstavního prostoru. Postupně tak vznikla dnešní podoba CAMP – otevřenější a aktuálnější. Na druhou stranu je nutné si přiznat, že nový koncept nevyplňuje mezeru ve vysvětlování tezí metropolitního plánu. Toho se dosud nikdo nezhostil.

OB: Je pravda, že vysvětlování metropolitního plánu chybí, ale nový audiovizuální koncept informačního centra díky své flexibilitě umožňuje i jeho prezentaci. Stálý program CAMP bude sice odlišný od návrhu Romana Kouckého, nebude tolik fyzický, ale přesto umožní splnit všechny původně zamýšlené cíle a jako bonus přinese příležitost pro řadu dalších programů.

 

Z původního konceptu Romana Kouckého už bylo něco fyzicky postaveno?

OB: Ano, původní expozici tvořilo „městečko“ ze sádrokartonových konstrukcí, na nichž měla být grafická prezentace historie pražského plánování. To se zrušilo. Další prostorové uspořádání interiéru se ale ve výsledku příliš nezměnilo, například byl zachován amfiteátr sloužící pro přednášky nebo veřejné debaty. Vstupní prostor zůstal také téměř ve stejné podobě.

PH: Koncept je úplně jiný, ale samotný prostor velkých změn nedoznal. Mému rozhodnutí předělat expozici navrženou Romanem Kouckým předcházela výstava studentů UMPRUM z ateliéru Ivana Kroupy s názvem Od teď do teď, která se odehrála v prostoru budoucího informačního centra v době jeho počáteční rozestavěnosti. Instalace využívala multimediální prostředky, stejně jako v plánech CAMP ji tvořily čtyři odlišné projekce spojené v jeden obraz. Zážitek z volného výstavního prostoru mě přesvědčil, že je možné se vydat jinou cestou.

 

Kdo všechno je součástí týmu pracujícího na koncepci CAMP?

EL: O program centra se primárně stará jeho vlastní kancelář v rámci Sekce vnějších vztahů (pět interních a dva externí spolupracovníci), která také přišla s názvem centra a zkratkou CAMP. Další členy týmu tvoří asi deset kustodů (vždy minimálně dva na místě) a také Kancelář provozu. Na tvorbě obsahu se podílí celá řada kolegů z ostatních sekcí IPR Praha.

 

Jak bude CAMP ve finále vypadat?

EL: Srdcem CAMP se stane výstavní sál o výměře skoro 300 m2 s projekční stěnou, přednáškový sál s elevací pro 110 lidí, kavárna, knihkupectví a venkovní terasa. Vstup do informačního centra bude

přímo z Vyšehradské ulice.

AG: Když jsme byli před více než rokem přizváni k formulaci nového konceptu, chtěli jsme vytvořit co nejotevřenější a univerzální prostor. Otevřený ve smyslu prázdnoty, kterou bude možné naplňovat různými věcmi. Když někdo bude chtít uspořádat velkou přednášku, umístí se tam židle; když bude potřeba vystavit modely, prostor se tomu uzpůsobí. Jedinou fixní věcí v prostoru je velká stěna 4 × 20 metrů, která tvoří bariéru proti přirozenému světlu z atria a zároveň poslouží jako projekční plocha. Bude tam soustava čtyř dataprojektorů s ohromným rozlišením 8K, což umožní například promítnout ulici v měřítku 1 : 1. Tento koncept nabídne zprostředkování různých typů zážitků virtuální reality – když přijde skupina lidí a bude chtít vidět nějaké informace o Praze, přizpůsobíme projekci tomuto účelu. Přijde jiná skupina a můžeme jí ukázat něco úplně jiného. Na širokoúhlé ploše lze navíc ukázat několik projekcí naráz.

EL: Samotná projekce má poměrně unikátní systém řízení, který jsme řešili od počátku s Institutem intermédií ČVUT.

AG: Z druhé strany funguje projekční stěna jako prezenční knihovna, hned u ní budou čítárna a kavárna s výhledem do venkovního atria. Kavárna bude sloužit jako místo setkávání pro návštěvníky i pro zdejší zaměstnance. Mimochodem, IPR disponuje velmi zajímavými knihami a zde bude možnost je studovat.

EL: Řešení atria samo o sobě je další fází našeho projektu – nabízí se využití zdejších venkovních teras, které jsou dnes nepřístupné. Třetím krokem do budoucna bude zpřístupnění celého areálu, který je v současnosti dost uzavřený.

AG: V podstatě skoro nikdo z pražské veřejnosti netuší, k čemu areál IPR slouží. To je asi důsledek všeobecné fobie z institucí. My se snažíme vytvořit prostor, který bude dostatečně otevřený a přátelský a bude přirozeně zvát dovnitř. Sousední areál emauzského opatství se také čím dál více otevírá veřejnosti a bude zajímavé tudy v budoucnu protáhnout přímé pěší propojení až k náplavce.

PH: Umístění sídla IPR řada lidí neustále zpochybňuje, ale já se domnívám, že v Praze je každá lokace dobrá. Pouze záleží, jak se daná věc zpropaguje. Kino Aero je také zcela špatně situované a lidé si do něj cestu najdou. CAMP může být významným vstupem do okolního veřejného prostoru.

 

Kde jste hledali inspiraci, jak by mohlo centrum pro prezentaci architektury vypadat?

EL: Navštívili jsme řadu institucí v zahraničí. Viděli jsme například Baukultur v Berlíně nebo švédské centrum Stockholmsrummet, kde si lze prohlédnout fyzický model Stockholmu se současnou i budoucí zástavbou a projít si nový development ve 3D virtuální realitě. Na základě návštěvy Londýna jsme nakonec zavrhli myšlenku prezentovat jeden velký model Prahy. Byl by příliš velký – v měřítku 1 : 1 000 by se do prostoru sotva vešel, Praha nemá takový vertikální rozměr jako Londýn, v centru města se toho děje málo. Nejblíže naší koncepci je asi pařížský Arsenal, který má centrální virtuální prezentaci a k tomu pořádá dočasné, tematicky zaměřené výstavy. Na fyzické modely ale  nerezignujeme: chceme je vyrábět k jednotlivým rozvojovým územím a k větším stavebním záměrům. Budeme je pořizovat vždy ke konkrétnímu projektu v adekvátním měřítku, aby nad nimi potom mohla diskutovat široká veřejnost.

AG: Inspiraci z Paříže i z Londýna přenášíme do způsobu prezentace městského plánování a rozvoje. CAMP by se měl stát místem, kde se prezentuje minulost a přítomnost, ale hlavně budoucnost. Akcent na budoucnost by se měl promítnout i do společných debat nad stavebními záměry, které by měly probíhat formou pracovních setkání. Byli bychom rádi, kdyby CAMP pomohl k navazování partnerství a dialogu mezi developery, městskou i státní správou a veřejností. Zároveň uděláme vše pro to, aby developeři pochopili, že je v jejich zájmu a ku prospěchu věci své záměry veřejně prezentovat. Vždycky existují určité věci, o kterých nemá smysl diskutovat, protože už jsou nějakým způsobem uzavřené. Pak existují záležitosti, u nichž je diskuze naopak velmi žádoucí, a třetí skupinu tvoří věci ve stadiu námětů, které si ještě nikdo neumí konkrétně představit, ale už o nich lze začít debatovat. Mnohdy se vyčerpá spousta energie v diskuzi nad něčím, co už se nedá změnit. Naší představou je, že se budou stavební záměry podchycovat již v zárodku a diskuze bude probíhat opakovaně, adekvátně k jednotlivým fázím projektu.

 

Nebojíte se, že totálně otevřená participace bude pro kvalitu výstavby v Praze kontraproduktivní?

OB: Samozřejmě zde hrozí společenský tlak na to, aby se z CAMP stala jakási aréna, kde se bude útočit na stavebníky a developery. Z tohoto pohledu bude zajímavé sledovat vývoj; domnívám se, že jsou velmi rozdílná očekávání, co CAMP vlastně přinese. Bude naším velkým a těžkým úkolem udržet koncept informačního centra v určitých mantinelech tak, aby sem developeři chodili rádi, protože si budou vědomi hodnoty, kterou jim zpětná vazba od veřejnosti na počátku projektu přinese.

EL: Nemyslíme si, že informovat se nutně rovná participovat. Participace už je spoluvytváření něčeho nového. Ověřili jsme si, že v první řadě je v Praze poptávka po solidních informacích. Cílem CAMP není ani tak participace jako spíše přinášení informací o tom, co se plánuje a jak se bude město měnit. To je základ. Když se nám podaří účastníky procesu dostat na stejnou informační hladinu, velmi to pomůže následné diskuzi. Nechceme křečovitě nutit do spolupráce developery a občanské iniciativy. Klíčovou věcí je dát na stůl všechny dostupné informace, aby měli všichni možnost se s nimi seznámit a nikdo nebyl znevýhodněn. Pak je i větší pravděpodobnost dohody.

PH: Na participaci není nic špatného, problémem jsou okolnosti a forma.

OB: Participace by měla být kultivovaným dialogem. A informační kampaň je jeho první fází. Bohužel se u nás často objevuje spíše dezinformační kampaň, která vrhá účastníky rovnou do konfliktu. V poslední době jsme si zkusili cestu, která nikam nevede a jen čím dál více polarizuje společnost. Participace má přitom jít přesně opačným směrem. CAMP je v tomto smyslu samozřejmě velmi ambiciózním projektem.

Rozhovor se uskutečnil 22. března 2017 v prostorách budoucího Centra architektury a městského plánování CAMP v Praze.

 

Ondřej Boháč (*1982, Praha) vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK, poté působil v občanském sdružení Oživení. V letech 2006 až 2010 pracoval jako koordinátor GIS dat na ÚRM. Od roku 2011 byl poradcem prvního náměstka primátora a o dva roky později se stal ředitelem odboru kanceláře primátora. Od roku 2015 zastával pozici zástupce ředitele IPR Praha, kde byl po odvolání Petra Hlaváčka z funkce nejprve pověřen řízením a v prosinci 2016 jmenován ředitelem.

Petr Hlaváček (*1961, Zlín) vystudoval FA ČVUT v Praze, kde od roku 1990 působí jako pedagog a v roce 2010 se stal proděkanem pro rozvoj. Roku 1993 působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Od února 2015 do září 2016 byl ředitelem IPR Praha. Poté se vrátil k praxi ve vlastní architektonické kanceláři Headhand architekti, v březnu 2017 byl zvolen předsedou Gremiální rady IPR.

Adam Gebrian (*1979, Boskovice) je fanoušek architektury. Studoval a pracoval v Liberci, Amsterdamu, Rotterdamu, Praze, Paříži, Londýně a v Los Angeles. V letech 2007 až 2014 byl členem redakční rady časopisu ERA21. Od roku 2009 působí jako moderátor vlastního pořadu Bourání na Radio Wave, o architektuře psal do Lidových novin, Respektu a Hospodářských novin, pro televizi Stream.cz připravuje vlastní pořad Gebrian Versus. V roce 2015 byl oceněn titulem Architekt roku. Od roku 2016 je členem týmu připravujícího koncept CAMP.

Eugen Liška (*1981, Domažlice) je filmový scenárista a spisovatel. Od roku 2012 externě spolupracuje s IPR Praha jako konzultant v oblasti PR a projektový manažer (Metropolitní ozvučná deska, CAMP).

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.