Za zdí. Městská smuteční síň v Dobrušce

Miroslav Horský, Jan Hamet / ATELIER ARCHITEKTURY, Šuda – Horský

Dobrušský hřbitov s dominantou kostela sv. Ducha a zvonicí s cibulovitou bání leží na návrší východně nad městem a je obehnán opukovou zdí. Předprostor hřbitova protíná stará lipová alej, jež odděluje novou smuteční síň od přilehlého parkoviště. Novostavba svou velikostí odkazuje na bíle omítnutou kapli, využívá materiály vlastní tomuto místu, avšak její forma je ryze současná – je založena na principu postupného horizontálního vrstvení. Na pískovcové zdivo navazující na linii hřbitovní zdi nasedá prosklený pás ukončený římsou s dřevěným obložením, nad touto úrovní se zvedá objem vlastního sálu obložený štípaným modřínovým šindelem, který je na východní straně prolomen oknem přecházejícím do roviny střechy. Sál s kapacitou 50 sedících je půdorysně umístěn v centru dění a je obehnán věncem pomocných místností a hygienickým zázemím pro veřejnost i návštěvníky hřbitova.

O domech smutku a zpomaleném času

Jana Kořínková

Zatímco téma architektury „chrámů ohně“ neboli krematorií se v odborné literatuře těší překvapivé oblibě (podrobněji se mu v nedávné době věnovali Markéta Svobodová, Vendula Hnídková či Zdeněk R. Nešpor), „domy smutku“, tedy smuteční obřadní síně, ještě stále stojí poněkud stranou zájmu (výjimkou jsou studie Michaely Janečkové nebo historika architektury Jana Sedláka). Jedním z důvodů může být, že obliba pohřbívání žehem a stavba krematorií jako nového architektonického typu časově spadají do meziválečného období, a souvisejí tak s fascinujícím hledáním adekvátní formy v období proměn stavebních stylů, zatímco smuteční síně, pečlivě vyčištěné od náboženských motivů, se na našem území rozšířily až v období komunistické diktatury pod vlivem státem prosazovaného ateismu. Větší část těchto budov i dnes slouží svému účelu, k neobvyklým změnám využití patří například nedokončená smuteční síň na hřbitově Malsička v jihočeské Volyni, kde od jara 2010 působí Galerie Na shledanou (viz ERA21 #05/2014). Smutný osud naopak postihl architektonicky výjimečnou, avšak chátrající smuteční síň z roku 1983 na židenickém hřbitově v Brně, jejímž autorem je nedávno zesnulý Ivan Ruller; její životnost – s ohledem na zanedbání údržby a výstavbu v akci Z – nepřesáhla ani pouhá dvě desetiletí. I přes snahy z počátku šedesátých let, aby byly ve všech obcích od pěti do patnácti tisíc obyvatel plošně zavedeny typizované funerální objekty (o výsledcích celostátní soutěže informoval v roce 1964 časopis Architektura ČSR), vyšlo toto úsilí nakonec naprázdno a byly to právě smuteční síně, které dávaly architektům za minulého režimu příležitost navrhovat výtvarně autonomní, solitérní budovy. Díky existenci centrálních opatření se na jejich výsledné podobě od roku 1965 povinně podíleli výtvarníci a v určitých případech – jako tomu například bylo v Židenicích – je dokonce možné mluvit o „socialistickém gesamtkunstwerku“.
I po roce 1989, potažmo dnes, představuje tento typ staveb pro české architekty výzvu, a to nejen s ohledem na jejich funkci, která je pro dobré řešení určující. Dalším důvodem je relativně málo příležitostí být v praxi pověřen tímto druhem zakázky. Ne vždy se přitom daří odvážné hmotové řešení pojednat adekvátně návrhu interiéru. Ad absurdum je tento rozpor doveden v případě poněkud neobvyklé smuteční síně v Jaroměři z roku 1994 (Atelier A09), kde je obřadní prostor – patrně ve snaze posílit světské vyznění – řešen po vzoru kinosálu či stupňovitě se zdvihajícího auditoria typického pro divadelní prostory. Také ambiciózní novostavba nedávno dokončené smuteční obřadní síně u hřbitova v Dobrušce dle mého trpí v tomto ohledu jistou disproporcí – při dokončování interiéru jako by architektům došel dech nebo investorovi finance.
Autoři stavby pečlivě zvážili napojení drobné budovy na její bezprostřední okolí, a to jak z hlediska jejího situování při půvabné starobylé lipové aleji vedoucí ke hřbitovu, tak s ohledem na volbu materiálů. Nová kamenná zídka se snaží novostavbu opticky propojit se hřbitovním areálem, použití dřevěného šindele, který v horizontálních vrstvách pokrývá jednoduchý kubus obřadní místnosti – provozní zázemí a čekárna hostů stavbu podkovovitě obemykají po jejím obvodu –, zase vědomě reaguje na nedaleký kostelík sv. Ducha, který spolu se zvonicí stojí na opačné straně hřbitova. Prolomení kamenného zdiva zídky těžkými kovovými dveřmi s kontrastním černým nátěrem je zopakováno i u vstupu do samotné budovy a stejně jako použití surových materiálů podobnému typu staveb sluší.
Dialog smuteční síně s okolím se architekti pokusili zopakovat i v interiéru, kdy se dlouhé střešní okno umístěné nad katafalkem „zakusuje“ do čela hlavního funerálního prostoru a vpouští dovnitř prvek přírody. Z hlediska technického provedení se ale právě tento okenní otvor jeví jako problematický – mapy na stropě svědčí o zatékání a fixní skleněné výplně neumožňují ventilaci, což působí potíže zvláště v letním období. Přímé střešní osvětlení je navíc překážkou v zatemnění prostoru, které se v posledních letech – s ohledem na požadavek pozůstalých promítat snímky ze života zesnulých během obřadu – pomalu stává nutností. Kompozice místnosti a uspořádání mobiliáře je tradiční a svou skladbou „simuluje“ sakrální prostor, jak jej známe z křesťanských chrámů či kaplí – katafalk je umístěn v centrální pozici oltáře a řečnický pultík situovaný po straně připomíná ambon; dřevěné lavice pro smuteční hosty zabírají zbytek prostoru. Masivní dřevěné lamely kryjící stěny po stranách katafalku s důmyslně zakomponovanými vstupy do provozního zázemí podtrhují význam ústřední části obřadního prostoru. Jednoznačnou slabinou je však využití perforovaného sádrokartonového podhledu, kvůli kterému působí interiér neautenticky, až konfekčně. Tento dojem podtrhuje také poněkud nešťastné kotvení svítidel do dlažby. Posuvná stěna z mléčného skla v čele místnosti vede do technických prostor využívaných pohřební službou, jejichž funkce zůstává běžnému návštěvníkovi utajena, dle majitele pohřební služby je však postačující.
Studium architektury poválečných smutečních síní v Čechách a na Moravě s ohledem na jejich nepokrytě profánní charakter prozrazuje, že autoři až na výjimky spoléhali na využití meditativní funkce výtvarného umění, jež svými náměty zároveň podtrhovalo poslání stavby. Zapojení výtvarníci pak ve svých dílech, která doplnila interiéry i exteriéry budov, rozvíjeli profánní ikonografii spojenou s tématem pomíjivosti, času, propojení světa živých a mrtvých a především pak motivu smrti jako opětovného sepětí člověka s přírodou. Přestože se architekti smuteční síně v Dobrušce křesťanským motivům snad ani vědomě nevyhýbali, nenašlo se v budově ani přilehlém areálu pro výtvarné umění žádné využití, ale svou roli zde mohly sehrát i omezené finance.
Bez ohledu na specifické okolnosti, které pozůstalé a smuteční hosty do obřadních síní přivádějí, je doba vyhrazená pro poslední rozloučení zpravidla nekompromisně limitována časovým úsekem třiceti minut. Vlastní zkušenost mi říká, že čas se v tuto chvíli dokáže zpomalit a oči ve snaze vyhnout se emotivním vzpomínkám či ve střetu s nimi těkají po místnosti a ulpívají na detailech. Při mnoha příležitostech jsem takto nekonečně dlouho studovala zelené žilkování mramorového obkladu Wiesnerova brněnského krematoria. Proto se – snad poněkud sobecky – domnívám, že navzdory limitům rozpočtu snad ani není vhodnějšího prostoru pro využití ušlechtilých materiálů a uměleckého díla, než je smuteční síň, právě proto, že do funerálního prostoru vnáší autenticitu, která snese tento „pomalý pohled“. Navzdory upřímné snaze architektů byl v Dobrušce tento požadavek splněn jen částečně.

Jana Kořínková (*1981, Přerov) vystudovala dějiny umění a anglický jazyk a literaturu na FF MU v Brně (2007), v roce 2017 obhájila disertační práci na téma Výtvarné umění v prostoru brněnských sídlišť (1945–1989) na FaVU VUT v Brně, kde od roku 2013 působí jako pedagožka. Zabývá se především vztahem výtvarného umění a architektury. Je bývalou redaktorkou webové platformy Artalk.cz, členkou sdružení Vetřelci a volavky a spolupracovnicí Brněnského architektonického manuálu. Je autorkou řady odborných studií a spoluautorkou řady publikací, např. Zvláštní okolnosti (Praha, 2017), Postavit domy nestačí (Brno, 2015), Na prahu zítřka (Brno, 2014), Vetřelci a volavky (Praha, 2013), Smuteční síň v Brně-Židenicích (Brno, 2013). Působí rovněž jako kurátorka.

Pohřeb? Ne, spíš rozlučka

Marek Jan Štěpán

Na stráni trošku nad Dobruškou leží hřbitov obehnaný cihelnou zdí. Za hřbitovem směrem k Orlickým horám – rovněž obehnaný zdí – stojí hřbitovní kostelík stranou se zvonicí známou z vlasteneckého seriálu F. L. Věk. Před hřbitovem byla loni postavena smuteční síň. Za zdí. Pojítkem této posmrtné krajiny je tedy zeď. Objevuje se ve stejné výšce kolem hřbitova, kostelíku i síně, různí se však tím, v jakém okamžiku se objevuje v rovině symbolické, přesněji řečeno v pohřebním rituálu. Kostel a síň jsou vzhledem ke hřbitovu postaveny symetricky a jsou totožně velké, nelze se tedy vyhnout jejich srovnání. Jejich forma, uspořádání a typologie jasně odrážejí rituál posledního rozloučení se zemřelým, dříve a v dnešních dnech méně často nazývaný pohřbem, a jeho vývoj v naší společnosti.
Dříve probíhalo rozloučení se zemřelým dlouho a odpovídalo jak přesunu duše z pozemského těla k věčnému životu, tak emocionálnímu se vyrovnání s odchodem blízké osoby. Celý děj byl vlastně velmi kontaktní a začínal doma. Mytí, převlékání, bdění a návštěvy u lůžka, svíce, pohřební průvod do hřbitovního kostela, zádušní mše, doprovázení ke hrobu, spuštění do země i symbolický hod zeminy na rakev v díře. Dost možná tento výčet není úplný. Zaostříme-li v tomto procesu na hřbitovní kostel, je postaven v univerzální podélné typologii loď-presbytář, umožňující jak rozloučení se zemřelým, tak církevní obřady s tím související. Tyto obřady jsou zde kvůli zemřelému a jeho doprovázení na poslední cestě, ale těžištěm dění je posmrtný život s Bohem, ne sám zemřelý. Náš zkoumaný prvek – zeď – se objevuje až po odchodu ze hřbitova. Ohraničuje území, kde leží těla mrtvých, a zajišťuje jim klid, případně odstup okolí od hřbitova. Smuteční průvod jej doprovází do tohoto příbytku, následuje zádušní mše a pohřbení, a tím i konečné ujištění o tomto stavu.
Přenesme se nyní o pár set let do nové smuteční síně. Zemřelý je v naprosté většině případů v nemocnici; pokud zemře jinde, třeba doma, je to a priori podezřelé a přijíždí kriminálka. Z nemocnice se zraku skrytými kroky dostává až na samotný obřad do smuteční síně, kam přijíždějí i pozůstalí. Opět se zde objevuje zeď, ovšem v jiném významu. Tato zeď obepíná budovu ze všech stran a vytváří na dvou stranách těsnější nástupní prostor, oddělený od okolní krajiny, spíše jako by děj uzavírala dovnitř, kam není odnikud vidět. Tento prostor je jasně introvertní a spíše stydlivý. Druhá zeď se objevuje mezi nebožtíkem v rakvi a lidmi. Striktně odděluje svět živých a mrtvých, vytváří mezi nimi hranici, která celý rituál dále komplikuje, a tím i abstrahuje. Odráží tím však i současné společenské tabu smrti. Vnímám ji jako vyjadřující odstup, něco nepřijímaného. Společenský rituál rozloučení se zemřelým se radikálně zkracuje, odstup živých a mrtvých zvětšuje a samotná zeď zde přesně toto znázorňuje. Objevuje se daleko dřív, než bychom čekali. Odráží svým způsobem společenské tendence, ale trochu pokřiveně staví katafalk za hradbu rovnou do světa mrtvých. Všechny mezistupně rituálu mizí. Z rozloučení odjíždí zemřelý v naprosté většině případů na kremaci. Je zajímavé, že z tohoto pohledu by mohla stát smuteční síň kdekoli jinde (živí i mrtvý přijedou a zase všichni odjedou). Naše podvědomé kódování pohřbu, nyní rozlučky, se hřbitovem je ale tak velké, že je stejně stavíme u hřbitova.
Zajímavé je srovnání dispozice hřbitovního kostela a smuteční síně. Ta jistě vychází z tradičně podélného uspořádání sakrální stavby i s umístěním dvoukřídlých vrat ve vstupu, vertikálního prvku okna na hlavní ose (tradičně oltář s obrazem, vnímaný jako okno do věčného života v nebi), zázemí vepředu po stranách a za (tradiční umístění zákristií), náznak oddělení přední části, zde svislou výdřevou (tradičně presbytář), či sezení v dřevěných lavicích. Tomu odpovídá i hmotová kompozice a převýšení síně (tradičně lodi) nad prstencem zázemí. Vrátíme-li se opět k prvku zdi, pak tato kamenná, smuteční síň obepínající, výškově navazuje na vedlejší hřbitovní, její charakter je však rozmělněn vstupy do zázemí a veřejných toalet. Narušuje to její archetypální vyznění a dělá z ní spíše horizontální prvek kompozice stavby. Zároveň – z pohledu od hlavní brány hřbitova – je nedůsledná, brána je totiž umístěna o něco výše a z tohoto místa se naskýtá nadhled na střechu s výdechy a technikou větrání, což bych na tak důležité ose nečekal. Celá kompozice kamenné horizontály a vyvýšeného dřevěného objemu síně je proporčně vyvážená a v okolní krajině nenápadná. Připadá mi, že stavba docela dobře vyjadřuje, jak dnes neumíme zacházet se smrtí svých nejbližších.
Neodpustím si zde ještě jednu úvahu. Na jedné straně máme čím dál více kostelů, s jejichž využitím si nevíme rady. Na druhé straně stavíme nové smuteční a obřadní síně pro lidi. Pravděpodobně pro lidi, kteří nechtějí nebo nesnesou pohřeb v kostele. Děje se to spíše z důvodu vymezení se k institutu církve než vymezení vztahu k Bohu či víře. Podle statistických údajů se k víře (myšleno různé) hlásí dvě třetiny naší populace. Nestálo by tedy za úvahu zkusit zřídit smuteční síň v nepotřebném kostele? Bylo by to určitě levnější.

Marek Jan Štěpán (*1967, Frýdek-Místek) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně (1985–1991). V roce 1997 založil spolu s manželkou Vandou Štěpánovou vlastní studio Atelier Štěpán. Působil na FA VUT v Brně jako asistent v ateliéru Ivana Kolečka, aktuálně vede Laboratoř sakrálního prostoru na Ústavu architektury (ARC) Fakulty stavební VUT v Brně. V letech 2006–2012 byl externím poradcem přes architekturu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Formuloval teorii dekoru struktur v architektuře, je autorem koncepce minimálního bydlení, tzv. Freedomku. Ve své tvorbě se inspiruje tradicí i modernismem, zaměřuje se především na projekty sakrálních staveb. www.atelier-stepan.cz

_______________________________________

místo stavby: Dobruška; účel stavby: městská smuteční síň; autoři: Miroslav Horský, Jan Hamet / ATELIER ARCHITEKTURY, Šuda – Horský (Hradec Králové); spolupráce: Michal Freivald; investor: město Dobruška; projekt: 2012–2014; realizace: 2016–2017; zastavěná plocha: 306 m²; obestavěný prostor: 1 310 m³; foto: Jakub Skokan, Martin Tůma / BoysPlayNice

Miroslav Horský (*1959, Pardubice) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze (1978–1983), v letech 1983–1990 pracoval ve Stavoprojektu Hradec Králové. Od roku 1990 vede vlastní architektonické a interiérové studio, ze kterého později vznikl ATELIER ARCHITEKTURY, Šuda – Horský.
Jan Hamet (*1982, Hradec Králové) studoval na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci (2000–2006) a obor Zahradní a krajinná tvorba na Fakultě architektury ČVUT v Praze (2007–2009). Od roku 2011 pracuje v ATELIERU ARCHITEKTURY, Šuda – Horský.
www.aash.cz