Cesta k obnově musí být krátká

Rozhovor Filipa Landy s Josefem Smutným

Památkově chráněný areál bývalého pivovaru v podkrkonošské obci Rudník začíná ožívat díky poměrně ambiciózním plánům architekta Josefa Smutného. Jeho ateliér ilex design plní roli investora, architekta a správce areálu zároveň. Navazuje na jiné příklady architektů, kteří se rozhodli vložit své finance i energii do záchrany průmyslového dědictví, ať už jde o Pavla a Janu Prouzovy v případě pivovaru v Lobči, anebo Patrika a Andreu Hoffmanovy v případě areálu bývalých šroubáren v Libčicích nad Vltavou. V rozhovoru s Josefem Smutným jsme se ptali na jeho motivace a vize, ale například i na negativní zkušenosti s výkonem orgánů památkové péče a s tím spojenými možnostmi financování záchrany a obnovy zchátralého pivovaru.

Proč sis vybral pro svůj záměr zrovna pivovar v Rudníku?

Jako malý kluk jsem objevoval svět v prázdném mlýně v Sudoměři. Ještě v osmdesátých letech tam byly zachovalé dřevěné konstrukce pro mletí obilí a částečně i pece. Bylo to celkem neuvěřitelné. Mlynář objekt zrenovoval těsně předtím, než mu ho komunisté zabavili. Pro socialistické JZD pak nebyly prostory mlýna zajímavé. Chtěl jsem ten mlýn vlastnit a spravit ho. Z doby dětství mi tedy zůstal zásadní vztah k vodě a průmyslovým stavbám.

S pivovarem to bylo naopak. Našel si on mne. Pracoval jsem v Praze pro jeho nizozemského majitele. Když jsem se v roce 2011 vrátil k práci architekta, oslovil mě s tím, že mu areál leží ladem a chce se ho zbavit. Po ekonomické krizi se v Krkonoších zastavil rozvoj a on měl s pivovarem jenom problémy. Po extrémní zkušenosti s místní památkářkou z NPÚ a právní bitvě s orgány památkové péče k němu dokonce získal tak negativní vztah, že ho chtěl okamžitě prodat. Přesvědčoval jsem jej, že místo má svého genia loci a kapacity. Mezi lety 2011–2014 jsem zkoušel získat aspoň nějaké dotace, abych mu dokázal, že to má smysl, ale nepodařilo se mi vůbec dostat do systému. Možnost získat finance byla tehdy minimální, navíc se pak na základě průzkumu ukázalo, že 70 % dotací směřovalo do církevních objektů a pouze 30 % do soukromých či obecních staveb. Spolupráce s památkáři byla tragická, takže jsem se po čase stal naopak poradcem pro prodej. Hledání kupce se táhlo několik let, přestože majitel prodával objekt pouze za součet peněz za nákup a provedené investice. Za pět let se objevilo maximálně pět zájemců, z toho tři odradila už samotná prohlídka areálu a dva byli pofidérní obchodníci s deštěm smlouvající o cenu, kteří navíc požadovali, abychom pivovar zprostili statutu kulturní památky. Na konci roku 2017 jsem začal hledat potenciální investory v zahraničí, protože odhadované náklady na základní rekonstrukci celého areálu se pohybovaly již přes 300 milionů korun a žádný seriózní tuzemský investor se znalostí místních poměrů neměl v případě tak vysokých investic potřebu bojovat s českým stavebním zákonem a památkovou péčí. Moje doporučení znělo, že nákup za poměrně levné peníze může realizovat pouze někdo, kdo to tady nezná. Když jsem v roce 2018 začal vyjednávat s gruzínskou společností, která doma realizovala několik úspěšných a kvalitních konverzí starých industriálních areálů na hotely, došlo mi, že bez jasných záruk – tedy alespoň územního rozhodnutí – nebudeme úspěšní ani v zahraničí. A tak jsem v únoru 2019 nabídl majiteli, že pivovar v Rudníku odkoupím sám.

Pokud mám správné informace, k odkupu stále ještě nedošlo…

Je to tak. Nadstandardní důvěra mezi mnou a majitelem mi umožnila zahájit jednání s bankami pro získání úvěru bez finančního vyrovnání. Od února 2019 jsem se ho snažil získat na základě reálného byznys plánu. Krutě jsem narazil. Po oslovení pěti bankovních subjektů se mi jeden vysmál rovnou a další mi po měsíčních jednáních sdělili, že to je sice krásný záměr, ale že jde o kulturní památku (sic!), tudíž je to pro ně příliš rizikový projekt. Byl jsem v šoku. Nejenže památková péče nefunguje, ale navíc je nebezpečná pro banky. Nelze se pak divit, že u nás za posledních 15 let došlo v takovém množství k likvidaci historických budov. Po této zkušenosti jsem pochopil podstatu celého prohnilého postsocialistického systému: vlastníš kulturní památku, nedostaneš pomoc od státu ani od banky, takže jednodušší je vzácnou věc zbourat a mít zelenou louku. O tomto neuvěřitelném principu péče o stát nás nakonec přesvědčila zkušenost s poslední bankou, kde jsme se dostali po půl roce jednání až k odhadu hodnoty areálu. Banky nemají odhadce schopné pochopit skutečné a morální hodnoty, a už vůbec ne potenciál atmosféry naší historie. Osobně mi odhadce sdělil, že můj plán nemá šanci a že větší hodnotu by měl prázdný pozemek o stejné velikosti na sousedním poli. Kromě toho, že tento „odborník“ vůbec nechápe skutečné hodnoty, nemá například ponětí ani o územním plánu. Jeho finální odhad byl 2,5 mil. korun, přestože je v areálu plnohodnotně zrekonstruovaná budova za 4 miliony. Nezajímal ho ani potenciál zachovalých průmyslových prostor, ani jiné historické hodnoty, dokonce ani cena samotného kamene. Ač měl posuzovat pouze zrekonstruovaný objekt, bylo v jeho posudku celkem 17× napsáno, že se jedná o nebezpečnou ruinu. Po půl roce jednání mi banka nabídla úvěr na 200 000 Kč. To byl zlomový moment, který jsem těžko rozdýchával. Teprve tehdy mi došlo, proč pivovar nikdy nikdo zkušený nechtěl koupit. Samotná příprava záměru stála statisíce korun, v řešení byla rekolaudace a stavební povolení na funkční budovu, klasicistní dílny a budovu chladného hospodářství. Celý záměr a půlroční práci pak rozbil jeden pseudoznalec. Nakonec jsem se v listopadu rozhodl, že bance dokážu, že se spletla, a s nabytými zkušenostmi jsem zaplatil majiteli objektu rezervační poplatek s dostatečným časovým prostorem na získání úvěru.

Co přesně má na místě vzniknout?
Nevznikne nic speciálního, naopak. Záměrem je získat úvěr na nákup a splácet ho současnými kapacitami, tedy především ziskem z ubytování a pořádaných akcí, a dalších pět let připravovat realizační dokumentaci. Vzhledem ke stavu areálu zabere hledání formy současných architektonických vstupů do historických objektů takto dlouhou dobu. Bude to velice náročný proces navrhování a vyjednávání, v němž budu nekompromisní. Je všeobecně známo, že areál pivovaru chátrá především díky nesmyslným požadavkům památkářů v devadesátých letech. Tehdy požadovali pietní obnovu, aniž by reflektovali, že již není rok 1880, a aby celý areál přežil, nemůže být muzeem pivovarnictví. Dnes, po třiceti letech, je v podstatě celá historická část zralá ke kompletní demolici. Nikdo neumí obnovit cihly a kameny, které se dají rozdrtit v ruce, ani dřevo včetně renesančního krovu, které je podle mykologa nutné na místě spálit. Jsem zvědavý na celý proces. Pokud bude památková péče požadovat pietní obnovu, musela by se na ní významně finančně podílet, což se nestane.

Jak chcete záměr financovat?

Otevření pivovaru prokázalo, že areál má kapacity a těší se zájmu veřejnosti. Jen na prohlídky přišlo okolo 500 lidí. Tato denní návštěva nám doložila, co areál unese a co ne. Samotný úvěr na nákup budeme financovat z provozu penzionu. Záchranné práce a nutné opravy budeme realizovat za pomoci dotací a z vlastních prostředků. Chceme postupovat klidně a pomalu. Není kam pospíchat. Nikdy v historii se obnova, růst a prosperita neobjevily mávnutím kouzelného proutku. Investiční záměr se bude odvíjet od poznání prostorových a konstrukčních možností využití areálu.

Součástí rekonstruovaného pivovaru má být České centrum architektury. Co si pod tím představit?

Budeme směřovat k rakouskému modelu a hledat cestu spolupráce s regionálními institucemi. A tlačit zespodu na příslušná ministerstva, tedy Ministerstvo kultury ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Myslím, že Rudník má pozičně skvělou možnost stát se regionálním centrem architektury. Jeho součástí mohou být workshopy, konference, debaty o architektuře, krajině, památkách a pivovarech. A samozřejmě stálé i dočasné výstavy.

Jaká je posloupnost jednotlivých kroků rekonstrukce?

V současné době nás zajímají pouze drobné úpravy budovy penzionu a chladného hospodářství. Dalším krokem budou detailnější opatření, aby mohly být tyto objekty plnohodnotně využívány. Pak bude záležet na projektové dokumentaci, jednání s památkáři, na dotačních možnostech a podpoře institucí a úřadů. Rudník je dostatečně velké téma k regionální debatě o památkovém přístupu a rozvoji. Ale v celém projektu nejde jen o pivovar samotný. Zajímá nás i veřejný prostor před areálem, především dopravní řešení a bezpečná prostupnost, stejně jako památníky nebo infrastruktura. Jedná se o historické centrum obce. Mimo vlastní budovy diskutujeme i potřeby a rozvoj návsi.

Je spolupráce s památkáři v současné době lepší?

Pivovar v Rudníku má zatím výjimečné štěstí na nového pracovníka NPÚ. Námi prováděné a navrhované kroky jsou teď jednoduše schvalovány. Ale zatím jsme se nedotkli tématu samotných ruin, především renesančního zámku Valdštejnů. Ten ještě v roce 1990 fungoval jako administrativní budova. Dnes je zralý na zbourání. To samé budova sladovny a varny. Uvidíme, kam až se debata dostane. Obecně jsou ale mé zkušenosti hrozné. Celý český, jak my říkáme pětikolejný systém památkové péče byl jedním z důvodů, proč jsem v roce 2010 opustil ČR a profesi architekta a odjel na studijní cestu do Mexika a později do Gruzie. Systém je rigidní, násilný a prolezlý korupcí. Plný hloupých kompromisů, nesmyslných požadavků a nepochopení podstaty. NPÚ nedělá to, co má, ale dělá, co nemá. Termíny jsou brutální. Památky nejsou v památkových listech popsány, a není tedy jasně definováno, co a jak chránit. Hledají se souvislosti, které v historickém vývoji nejsou důležité, nebo které dokonce vznikly chybou. A zapomíná se na skutečný příběh – příběh lidí, kteří v místě žili a žijí, události, které vývoj ovlivnily a posunuly, blízké i vzdálené. Místo toho chrání památková péče cihlu. Padesát let zde chybí koncept, plán, struktura, strategie. Orgány a instituce nedokážou dojít ke konsenzu a zásadně změnit socialistický památkový zákon z roku 1987 na moderní a jasný dokument.

Jak dlouhá cesta vás ještě čeká k tomu, aby si na sebe pivovar začal vydělávat?
Takto položená otázka je vzhledem ke stavu pivovaru příliš jednoduchá. Na první dobrou mohu jistě odpovědět, že méně než deset let to nebude, mluvíme-li o celém areálu. Pokud bychom ale neuměli vygenerovat žádné finance, nemohli bychom si dovolit ruiny koupit a splácet úvěr. Proto druhou odpovědí je, že cesta musí být krátká.

Rozhovor proběhl v druhé polovině srpna 2020.

Josef Smutný (*1971, Strakonice) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze u Martina Roubíka a Aleny Šrámkové. V letech 1994–1996 studoval také u Emila Přikryla na pražské AVU. Na FA ČVUT spoluzaložil Spolek posluchačů architektury a studentskou soutěž Olověný Dušan. Mezi lety 1991 a 1997 pracoval v ateliérech Tomáše Turka, Vlada Miluniće, Lva Lauermanna a Michala Šrámka. V roce 1997 založil ateliér spolu s Reginou Loukotovou, od roku 2003 vede vlastní ateliér ilex design. V roce 2010 absolvoval studijní cestu do Mexika a také vyučoval architekturu na Polytechnické univerzitě v Tbilisi s Janem Bočanem. V letech 2011–2014 byl místopředsedou představenstva ČKA a dodnes je aktivním členem pracovní skupiny pro zahraničí. Byl členem pracovní podskupiny pro památkovou péči, kde mj. zastupoval ČKA v poradním sboru Ministerstva kultury ČR pro památkový zákon. Inicioval vznik Rady architektů v Liberci, jejímž je v současné době předsedou. V rámci spolku Člověk a prostor organizoval mezinárodní konference Principy plánování evropských měst. Působil jako poradce a architekt pro Národní muzeum a několik zahraničních společností.

www.josefsmutny.cz, www.ilex.cz, www.pivovarrudnik.cz